Ó,„Ó, rozumím tvé, druhu, výčitce,
vím, co mi praví kárný pohled tvůj:
Tví bratří zde se pachtí, s nimi já –
a ty se bavíš lásky hříčkami! –
Ó, vrátím se k vám, budu pracovat,
vždyť vidíš: není pro mne lásky slast.
Jen krátce přišla ke mně jako sen,
jen dala v oči své mi pohledět,
jen májově se na mne usmála –
a než jsem mohl vzpamatovat se,
než mohl jsem ji v náruč uchvátit:
hle, tam již mizí v dálce aleje.
Ne ke mně přišla: k stínu přešlosti,
jenž kdys byl mnou a já jsem býval jím –
však teď je číms mi stejně vzdáleným,
jak ona doba jest mne daleka,
v níž bývali jsme jednou bytostí...
Nuž s bohem, bílý, klamný lásky sne –
a ruchu práce budiž pozdraven!“
Šel tedy Prokop, kde byl práce chvat,chvat.
Sic často ještě bílou vidinou
se Eva k jeho duši vrátila,
[80]
sen dlouho ještě v noci míjel ho
a nitrem zmítal různých citů spor –
však časem na dno duše kleslo vše,
tak jako kámen padá na dno vod.
Sic kruhy zvíří celou hladinu
a rozejdou se po ní po sám břeh,
však slábnou stále, až se utiší
a hladina je zas jak zrcadlo,
jež poutníkovi, který kráčí kol,
nepoví, že ji kámen rozvířil
a v hlubině že na dně utonul...
Až do té doby škola Prokopa
jen nadšeného zcela poutala –
a vedle školy volná příroda,
jíž po tolik let stále vzdálen byl.
(Neb domů jenom zřídka přijížděl –
by studie moh’ svoje dokončit,
chléb novinářův sobě dobývaldobýval,
a býval proto poután ku Praze,
i soudruhové jeho k domovům
když rozjíždívali se vesele.)
Teď, upomenut chmurným viděním,
též společenské práce chopil se.
Dost bylo díla tomto na poli!
Neb život jeho města rodného
dost podoben byl vodám stojatým,
v nichž není ozdravného proudění
a v nichž se dobře loví do sítí.
Jen volby jimi časem pohnuly
i nastal zápas osob, kruhů, stran –
a po volbách zas tichá hladina
81
skrývala tůni vody stojaté,
klid jejíž nikdo prací nerušil.
Jen jeden, jediný byl činitel,
jenž neskládal ni potom rukou v klín,
jenž ve hlubině vody stojaté
své sítě rozestíral k lovení,
však opatrně, aby nezvířil
hladiny klidné, aby nevzbudil
ryb bezstarostných pod ní pozornost.
To činitel byl, k jehož armádě
měl také Prokop zprvu náležet –
teď zřel jej v městě rodném při práci.
Zřel, jak své sítě na ty rozstírá,
jež všichni přehlížejí s výše své,
jak obezřetně, patře v budoucnost
to množství hledí sobě pojistit,
jež přítomnost sic drží v mlčení,
však jemuž hlas dá doba příchozí.
I toužil budit bezstarostný rod,
by nastražených sítí neplnil,
i toužil zbořit lhostejnosti hráz
a přivést živé, zdravé proudění
v ty vody tiché, líné, nehybné,
jež přece byly srdci blízky tak.
I počal Prokop chodit mezi lid
a počal chodit mezi vzdělance,
jen zprvu jako pozorovatel,
jenž zkoumá půdu, nežli odhodlá
rese rádlem do ní zarýt, osévat.
Jen pátral, pluh kde nejlíp zasadit,
kde společníky hledat ku práci.
82
Lid tvrdých dlaní, plných mozolů,
a tváří přísných, dýmem zčernalých
mu nejdřív porozuměl, pochopil,
že přítel v jeho řečech mluví k nim,
jenž cítí s nimi, ví, co tlačí je
a chce být spojencem v jich snažení,
I vítali jej rádi ve svůj střed,
v slov jeho smysl bystře vnikali
a lačni poučení, žádali
vždy více slyšet jeho výkladů,
vždy více čísti knih, jichž obsahem
tak jejich mysli doved’ zaujmout.
Co posud mezi nimi doutnalo,
to jeho slovem jasně vzhořelo;
co v duších jejich pouze bobtnalo,
teď vzklíčilo a bujně vyrostlo:
duch stejných cílů, stejných tuch a snah
je kruhem sepial těsným, pevnějším,
jenž v mocný svazek pruty sjednotil,
by nikdo síly jejich nezlomil.
I klidný život města smetánky
dovedl vyrušiti z pohodlí.
Debaty rušné, živé vznikaly,
kam slova jeho přimísil se kvas,
kam vrhl drobné zrnko hořčičné.
Ty tam již byly doby blažené,
kdy v Besedě vše svorně sedalo,
nad nečtenými listy klímalo
neb v koutě usedalo k tarokům –
kdy výbor o výlety staral se,
když parné léto v lesy vábilo,
83
neb o plesy, když sněhy napadly.
Teď mladý houfec nespokojenců,
jak staří posměšně jim říkali,
chtěl všecko jinak, nežli bylo, mít.
Buřičské listy chtěli zavádět,
z nichž nákaza se v městě šířila –
a knihovna, jež otcům stačila,
jak od dědův ji kdysi zdědili,
jim nevyhovovala, víc a víc
vždy žádali si pro ni nákladu
a šetřit proto na všem radili,
co dosud bylo spolku životem.
A ne dost na tom bylo, v knihovně
že chtěli míti knihy „učené“
(dřív pobavení hledal’s v knihovně,
teď abys chodil tam spíš studovat) –
i zábavy kdys pěkné kazili
svým věčným, nudným poučováním,
jež přední místo míti musilo
a při němž měšťané i s purkmistrem,
i jejich paničky a slečinky
jen aby jako kapři mlčeli,
by nikdo nezacinkl sklenicí,
by nikdo ani doutník vábivý
si po večeři chutné nezažeh’.
A nejhorší, že nemoh’s odpírat,
ne slovem postavit se k obraně,
nechtěl-lis zpátečníkem nazván být.
Ba novotářům přísným na konec
již nestačila ani Beseda –
svůj politický museli mít klub,
84
ne snad jen k agitaci při volbách
neb k pořádání hlučných táborů,
však cosi jako školu učenou,
cos jako školu politických věd.
A vše tam přednášeli veřejně,
ne vybraným jen, vážným měšťanům,
neb lidem stavů v místě vážených,
než každému, kdo poučení práh’,
ať dělník byl, ať podruh poslední!
Co může z toho vzejít dobrého,
když studna vědění se otvírá
všem bez rozdílu, ať je sluha, pán,
když nahlížet se dává všetečně
i poslednímu v obci do hlubin,
kam nořiti se dáno zvolencům?
Tím rozsévá se nespokojenost,
jen žádost změny řádu starého,
tím touhy jen se budí nemožné
a nesvár posléz – ne-li horší zlo.
A nebylo dost kvasu ve spolcích,
i dále ještě měl se rozšířit.
I za rodinné prahy vniknout měl,
ty zachvátit, kdož sami nepřišli,
kde v přednáškách se slovem podával.
List ode dávna v městě vycházel,
jejž bez úhony mohl každý číst,
i vážný měšťan, velebný i kněz,
i synkové i dcerky měšťanské:
byl ctihodný to „Ohlas domova“,
v němž o sňatcích se psalo, o plesích,
rozšafných otců města o činech,
85
o slavném biřmování, primici,
list, v němžto novin lačné paničky
vždy našly něco, co je vzrušilo,
a při němž otcům rodin ve svátek
se po obědě sladce dřímalo.
Teď „Ohlasu“ však náhle soupeř vstal.
Již samo jméno jeho „Nový Ruch“
se vyzývavě smálo v záhlaví –
a ještě bylo příliš nevinné,
jak mnohým moudrým hlavám zdálo se:
ne „Ruch“ prý mělo jméno jeho znít,
však spíše „Vlk“ – „Vlk v rouše beránčím“.
Tam plody poznání se trhaly
a všem se podával jich vábný jed,
tam neztajeno nezůstalo nic,
se všeho záclona se trhala
a nahé vše se očím jevilo,
co opatrně moudrost skrývala,
tam hesla mohl’s čísti buřičská
a nejhorší z všech: Pravdu poznávej! –
S počátku zdálo se, že zahyne
ten odvážlivý míru rušitel –
však nezahynul: sterým ramenem,
tak jako polyp v moře hlubinách,
se všude chytal, všude pronikal...
Ó, nebyla již mlčící to tůň,
již vánek jenom sotva rozčeří,
však jejíž hlubinou nic nepohne –
ó, nebyl rybník to, v němž lenivě
se žije kaprům, línům, candátům.
Teď štika dravá sem se vloudila
86
a jikry dravčí do těch vnesla vod –
a nyní, kapři, veta po klidu!
Co chvíli některý se vymrští,
opíše oblouk ve vzduch nad vodou
a pádem svého těla tučného
rozvíří klidnou jindy hladinu.
Teď, neznámo ni odkud, vnik’ sem proud,
jenž klidnou vodu v pohyb uvádí
a – nedej bože – hrozí strhati
i hráze z dávnověku ochranné
a do šíře i v dál vše zaplavit...
Ten, který v těsto vložil vzruchu kvas,
ten, který zašil zrno hořčičné,
se mohl z toho těšit po čase,
že těsto v díži kvasem zkynulo,
že zrnko vzklíčilo a vzrostlo v strom.
Však také jiní dílo viděli
a uhodli i jeho původce:
to byli obezřetní rybáři,
jichž sítě nyní ryby trhaly
a vrhaly se v čerstvé vody proud.
A Prokop nelenil a pracoval,
jak kdyby viděl, že se krátí den,
že připozdívá se a přijde noc,
neb jako kdyby tušil stahovat
se za obzorem mračna bouřlivá.
Zimničně pracoval i ve škole,
kde vlastní cestou usiloval jít,
ne táhnout pluh svůj v potu pode jhem,
87
leč za ním jako volný oráč jít
a sám si řídit jeho směr a cíl
a sám si hloubku brázdy určovat.
Svým žákům nechtěl býti postrachem
neb aspoň bohem v mračno zhaleným,
byl jenom jako starší jejich druh,
jen jako přítel, který vedl je
ne z povinnosti, ale bratrsky,
a také snažil se jim dávat víc,
než suchá povinnost mu kázala.
Ne mrtvou jen jim dávat literu,
však také ducha, by ji oživil,
ne ve školních jen stěnách držet je,
však také okna v život otvírat,
vzduch jeho aby k duším přístup měl
a zrakům by se jevil jeho ruch. –
Tak míjel čas a mnoho věcí s ním –
a nový nové věci přinášel.
I tvářnost gymnasia počala
se měnit zvolna, starý ředitel
dal s bohem škole, na níž sšedivěl,
a na procházkách v parku rozmnožil
kruh pensistů, jimž práce po letech
se znova otevíral volný svět,
jež všecko bavilo: i trávy stvol,
i květina i býlí, strom i keř,
i motýl, pták, i změna počasí,
i drobné příhody a noviny,
i jmenování, změny v úřadech,
i hospodářství obecní, i sněm –
a nejvíc vzpomínání zašlých let,
88
jež pavučina jemná, stříbrná
jim opřádala měkce víc a víc.
A starý katecheta Moravan
si jiný odpočinek vyvolil:
kde příroda již kouzlem nevábí,
kde není příhod dobrých ani zlých,
kde není ani nocí, ani dní,
kde není života ni vzpomínek.
A přišli jiní: nový ředitel,
dob nových starý, suchý byrokrat,
sám stělesněný školní katalog,
vše jemuž bylo hříchem, přestupkem,
co nebylo lze vtěsnat do rubrik.
I katecheta nový nastoupil,
kde bodrý Hanák místo zůstavil:
muž mladý drobných, krtčích očiček
a věru skoro krtčí tváře též –
špičatý nosík, brada špičatá
se věru zdály býti stvořeny,
by mravem krtčím ryly pod zemí.
A tělo suché, hbitě ohebné,
jež jak by rukou ani nemělo
(neb schovával je páter v rukávech,
jak ženy v rukávníku před zimou),
zas hadí havět připomínalo
a její sotva slyšné plazení.
Když Prokop s jeho pohledem se střet’,
hned známý oheň vstříc mu zaplanul,
zlověstný plápol, jímž plá nenávist,
však jenž se umí změnit v chvíli té
a sladkým zahořeti přísvitem.
89
Jen okamžení Prokop vzpomínal,
když pohled ten mu poprv šlehl vstříc;
a když se úsměv sladký rozstřel
kol drobných úst, jež skrýval krtčí nos,
a v jeho ruce ruka studená
když octla se, jak jedovatý plaz
by dotkl se ho – projela mu hned
jak zablesknutí hlavou myšlenka:
ach, toť můj Páleč z theologie!
A nový katecheta, páter Král,
též poznal Prokopa, když uprostřed
jej sboru uviděl; však líbezně
jen usmál se, řek’ frázi obvyklou
a slůvkem ani nedal na jevo,
že druha bývalého poznává,
jejž zradil kdysi z lačné žádosti.
Jen zásvit oka o tom pověděl,
jenž vyšlehl jak z temných mraků blesk,
však v chvíli té byl ztlumen mistrně
barevným sklíčkem hladké konvence.
Až později, když spolu náhodou
se ve sborovně sami setkali,
vzal na se pravou svoji podobu:
slaďounký úsměv jeho vystydl,
zpod obočí, jež skoro dotkla se,
nenávistivý plamen vyšlehl
a hlas, jenž sklesl na bod mrazu až,
zlověstně tak se ozval k Rybáři:
„Ty neklameš se, že tě neznám snad –
a jistě také snadno pochopíš,
90
že nesetkali jsme se náhodou.
Já proto přišel na uprázdněné
jsem místo, že tys počal překážet
nám v díle. Žel, že příliš slabý byl
můj předchůdce, že pole ponechal
tvé zhoubné činnosti a mnoho zla
že dovedl jsi nám již způsobit.
Teď jsem zde já a nejprv po dobrém
tě vyzývám: jdi, ustup s cesty nám –
a zůstaneš-li, potom běda ti.
Já všude budu s tebou jako stín,
já budu s tebou jako kletba tvá,
až na tvou šíji nohu postavím –
nuž, rozmysli se: sám buď odejdi,
anebo padneš mojí obětí.“
„Znám, znám tě,“ řekl Prokop, „dobře vím,
že boj’s mi přinesl, ne bratrství –
však neustoupím, stojím, kde jsem stál:
ty ukaž, co tvá zloba dovede.“
A vyšel pobouřen. Mrak na něj pad’
a slunce radosti mu zastínil.
Ó, věděl dobře, že mu nekyne
již působení klidné, radostné,
že nastává mu neustálý boj,
jenž bude síly jeho sžírati,
až jeden ze soupeřů podlehne.
Kdo? – nebyl v pochybnosti v chvíli té,
a v duši jeho padla malomoc.
Proč mařit síly svoje nadarmo,
proč o klid duše připravovat se,
91
když na vítězství není naděje?
Snad lépe bylo by hned ustoupit,
vzdát boje se a jinde zakotvit?...
Však rychle zavrhl tu myšlenku
a v duši své se za ni zastyděl.
Ne, nesluší se pole opouštět:
buď padnout na něm, neb je ovládnout.
On padne snad, však přece vytrvá. –
A za krátko již ránu ucítil,
ne přímo mířenou, však bolestnou.
Měl hrstku žáků, hochů nadějných,
jež blíže ještě k sobě připoutal,
než ostatní jich druhy. V přírodu
je zvával spolu k volným rozmluvám,
knihovny otvíral jim poklady,
jež za léta si pilně nastřádal,
a šířil obzor jejich mladistvý
dáldál, nežli možno bylo ve škole,
vzlet jejich posiloval bujarý
a směr mu dával svého nadšení.
To byly chvíle zvláště radostné,
když cítil těchto hochů přítulnost,
když zřel jich oči mladě vznícené,
jak lačně lpěly jeho na ústech,
když slyšel jejich bystré otázky
a odvážlivé, přímé úsudky,
v nichž slyšel ohlas svého volání
a viděl vzcházet svoje osení.
Ty všecky zásah’ katecheta Král,
že neprospěli v svaté nauce.
Jich Prokop ujal se, a jiní s ním –
však marně: katecheta setrval,
92
prý s bolestí, však nelze ustoupit,
kde o svatou jde, nejsvětější věc.
„A hlavně o mstu“,mstu,“ Prokop pomyslil –
však uznal, že zde nutno ustoupit.
Již studentíkům nebyl Sokratem,
by nebyl jejich zkázy příčinou.
A brzo přišla rána, mířená
již přímo v samu Prokopovu hruď.
List nový ohlásil se. „Vzkříšení“
si jméno mnohoslibné vyvolil
a novému se proudu postavil:
prý třeba záškůdníky odkrývat,
jichž dílo míří k města záhubě.
Prý nijak nejde o osobní boj,
jen o věc, které škodí osoby.
A prvním všeho zlého původcem,
to nutno předem přímo vyznati,
je Prokop Rybář, člověk podvratný,
sám socialist, anarchista snad
a nad vše nepochybně neznaboh.
Že s městem naším dobře nesmýšlí,
ba ani s vlastí celou, drahou nám –
kdo dnes by mohl bráti v pochybnost?
Jen čtěte jeho dítě, „Nový Ruch“:
tam uzříte, jak nic mu není vhod,
ni dílo vlastenecké naskrze.
Jen čtěte, co tam hlásá na příklad
jen v čísle posledním: prý zbytečně
jen drahé sokolovny stavíme
a nákladné jen domy národní –
93
a Němci ať si staví továrny!
Slyšíte, sokolové, vlastenci?
To hlásá vašich synů učitel –
a co jim vštěpuje as ve škole,
kdo, otcové, kdo z vás se po tom ptá? – –
Ta rána byla dobře mířena.
Jak kolem úlu podrážděných včel
to zazvučelo po tom úderu;
hle, není vlastenec, hle, rouhá se
myšlence sokolské – co hlásá as
pak s učitelské svojisvojí stolice,
čím otravuje mladý jejich rod?
Tak zvučelo to v starých obměnách,
a Prokop duší příliš citlivou
vše vytušil, ač přímo tváří v tvář
mu nikdo neřek slova výčitky –
však stačily mu chladné pohledy,
s nimiž se na ulici setkával,
by seznal, zášti slova hanlivá,
že vykonala svoje poslání.
A od té chvíle neměl pokoje:
červ pobouření v duši hlodal mu,
novými stále živen útoky.
Již neměl klidu ve své světničce,
kde bdíval s knihami a svými sny,
již ani Polabiny zádumné
mu tolik nedávaly úkoje,
co jindy v starostech a souženích.
Jen ve třídě, když žáky svoje zřel
a jejich jasné oči, oddané,
jež jako by mu tiše říkaly:
94
„My s tebou jsme“‘ –jsme –“ jen zde klid nacházel.
Však sotva vyšel, veta po klidu.
Jist mohl býti, nedaleko kdes
že uzří drobné oči slídivé
a nastražené ucho knězovo.
I ředitele oči zpytavé
v něm počínaly budit nepokoj.
Že nesklamal se v těchto pohledech,
měl zvědět záhy v chvíli důvěrné.
„Vás, pane, věřte, nerad ztratil bych,“
řek’ jemu tehdy suchý ředitel –
a v chvíli té se zdálo Prokopu,
že duše v chladné formy zakletá
se z těsných rubrik, řádů, předpisů
ven dobývala na svobodný vzduch.
„Vím, že jste vychovatel nadšený
a zdar že s vaším kráčí zápalem.
A proto jako přítel radím vám:
víc opatrnosti! Vám škola vším
ať jest; co za ní, může zničit vás –
a také ve škole svůj řiďte krok,
by nikdo stínu na vás neshledal...“
„Hle, semináře rektor oživlý,“
si při tom Prokop maně pomyslil.
„Jak onen tehdy, on též radí mně:
své nitro zapři a buď pokrytcem.
Tak zdá se, že to světa největší
jest moudrost: jinak žít, než káže cit,
než žádá nejvlastnější nitro tvé –
95
a tím že lepším budeš občanem,
čím lépe přirozenou svoji tvář
dovedeš zakrýti si škraboškou.“
Však i ta rada pozdě přišla už.
V čas nenadálý, v dobu nezvyklou
se náhle zjevil z Prahy velký pán:
ne aby zkoumal práce horlivost,
však jako soudce napáchaných vin.
Z nich obžalován Prokop Rybář byl –
a kdo byl tajným jeho žalobcem,
on věděl jasně v první okamžik.
„Ach, dílo krtčí dobře daří se,“
tak v duši své si Rybář pomyslil,
když předložil mu vážný inspektor
vše, z čeho těžkého byl obviněn...
Je tajný evangelík, nepřítel
snah církve, jejíž hlavou věčný Řím,
duch revoluční, nespokojený,
jenž mládež vede směrem podvratným,
vodí ji z ohrad, přesně vytčených
úřady, zřízenými k blahu škol,
a směle otvírá jí oblasti,
v nichž může zbloudit cestou nepravou,
ne k vlastní pouze svojí záhubě,
však ke škodě i „širší otčině“.
Tak se zálibou ve svých výkladech
se k dobám naší země navrací,
v nichž vlna reformace vznesla se,
i k dobám, v nichž ta vlna poklesla
a protireformace vzedmutou
96
a mocnou vlnou byla splavena.
Z těch výkladů by v srdcích mladistvých
snad bludně mohla vzklíčit nenávist
nejenom k církvi, duší pastýřce,
leč také k státu, jehož základy
z těch dob vyrostly, mlhou zhalených.
Kam zavést moh by mládež vznětlivou,
to praví jeho činnost veřejná,
jež hlavním cílem záhy bude mu
a práce školní družkou podřadnou.
To s demokraty tajné bratření,
s pastorem denní schůzky důvěrné,
„Ruch Nový“, špatný, zhoubný, štvavý list,
jejž do života on jen povolal –
to vše přec velmi jasně povídá,
za jakou hvězdou Rybář zamířil...
Na tyto stesky Rybář obhájce
si vedl, o kterém se domníval,
že nejlépe jej může očistit:
svou práci ve škole a výsledky,
jež odměnily jeho snažení.
Řeč obhájcova byla vydatná.
Rybáři aspoň jasným zdálo se,
že v očích soudcových je očištěn:
vlídně s ním loučil se, když odjížděl,
ba měl i pro něj slova uznání
a jen jej napomínal otcovsky,
tak jako rektor v semináři kdys
a jako před nedávnem ředitel.
Klid zase vešel v duši souženou,
mír Polabin zas byl jí balsámem –
97
a v nerušené práci míjel čas,
že rychle blížily se prázdniny.
Již cítil jejich kouzlo radostné
v nahořklé vůni bílých akátů,
jež měnilo jej znova v studenta;
již křídla chystala se k rozletu –
když náhle byl jak bleskem zasažen:
byl konec práce v městě otcovském –
má po prázdninách jinde zakotvit...
To tedy znamenal ten náhlý klid,
jímž vystřídána doba rozchodu:
bylo to utišení před bouří.
Když nejmíň nadál se, mrak přiletěl,
blesk vyslal k zemi jeden, jediný,
jím chatku jeho míru zasáhl
a v okamžení na troud sežehl.
Podlehl v boji, když se vítězem
již býti domníval – a ten, jenž zdál
se býti poražen, teď blaženě
a spokojeně moh se usmívat.
98