báseň bez názvu

Jan Rokyta

Co dále přišlo, byly zápasy, o skyvu boje mladé nad síly kdy často druhem Prokopu byl hlad, kdy k oběma se v jizbu vtíral mráz, že Prokop na nábřeží vybíhal, by Malé Strany, Hradčan pohádkou na chvíli na své druhy zapomněl – jak druhdy s pochybnostmi utíkal do tichých dálek rodných Polabin. Tak jako on sta hochů strádalo, jež tiché vísky, rodná městečka ku Praze vysílala mateři jen v srdci s nadšením a odvahou. Však o jich nadšení a zápasech máť Praha stejně nevěděla nic, jak o tom, když tak mnohý z hochu pad’ a v stínu sterých věží dodýchal – neb jiný ještě domů dovlek’ se, kdes v tichou českou vísku zapadlou a v naručí své staré matičky naděje, pýcha její... dokonal – neb ještě jiný v strastech, zoufání [27] ne život hned, leč ducha utratil, by živořením bídným uhájil, co životem se sice jmenuje, však vskutku jest jen prodloužením muk, jichž ten, kdo zemřel, zůstal ušetřen. A nad vším šuměl velkoměstský ruch, a nad vším věže k nebi trčely s Týnského chrámu slavným dvojvěžím, a nad vším Petřín mlčel zelený a Letenská se zelenala stráň, a nad vším starý dumal Vyšehrad, a nad vším Hradčan vrch se vypínal a na něm pustý českých králů hrad – a plynul čas a léta plynula, jak plyne Prahou voda Vltavy. A nepoznána jména mizela těch, kteří přinesli sem nadšení a za ně vzali smrti polibek neb život, mnohem smrti hroznější... Že Prokop nezhynul jak druhů řad, to bídě vděčil, která z dětských let již učila jej ve všem skromným být, a která v těžký zápas života dřív dala mu, než jiným nahlédnout. To bylo v době, české učení kdy vysoké se sotva zrodilo, kdy nový život počal rašiti v zahradách mládí povždy zelených a povždy na každičký vánku dech a na každičkou krůpěj citlivých. 28 A tehdy nový, svěží, ostrý vzduch, jak s výšin horských když to zavane, k nám počal vnikat se všech světa stran. Jej štěpy mládí bíle kvetoucí z všech nejdřív uvítaly šuměním, jej všemi svými póry dýchaly a mízu, z rodné půdy čerpanou, se chystaly jím zhojnit, osvěžit a novým dechem světa napojit, by mohla ze šťáv rodné krajiny a z prvků, z jiných končin přivátých, plod vytvořiti nový, hojný, svůj. Co valná mládeže část vítala radosti rozšířenou zřenicí, co pila celou, lačnou duší svou – to starým zdálo se být otravou, i počali se o zahradu chvět, již v nebezpečí býti viděli, a proti zahradníkům, bořícím zeď kolem sadu šedou, vysokou, by mohl k štěpům nový, svěží vzduch, se postavili v šiku bojovném, jak proti nepřátelům nejhorším: neb škodit nemůže tak cizinec, jak z vlastní krve vnitřní nepřítel. Sám Prokop zpytavě vše přijímal; duch jeho hledající, toužící však záhy přilnul k novým idejím a jimi veden, nové na cesty se vydával, dál k novým obzorům, dál k nově odkrývaným pramenům – 29 a nadšen nové kraje obzíral a lačně z poznání pil studánek. Sic pravda byla v slovech knězových; ta voda neskýtala úkoje, jen nové budila vždy prahnutí, jen novou žízeň žhoucí, palčivou po novém čiré vody napití, po novém lačné duši poznání – však s věčnou žízní, věčným toužením i přesvědčení pevné dávala, že ta jen cesta k cíli dovede, jenž lidstvu ukrývá se v budoucnu. Nám dáno jen jej v dálce spatřiti, když na vrcholy ducha stoupáme – jak Mojžíšovi zaslíbenou zem. A Prokopovi na těch výšinách vždy nejlíp bývalo: pil horský vzduch a slunce cítil blíže nad hlavou, a oko po obzorech bloudilo, jež rozprostíraly se do dálky... Tam viděl města příštích potomků, zrál na polích tam příští práce plod a příštích myšlenek tam vanutí v korunách sosen táhle šumělo. Tam volno bylo, slavně, svobodno, tam bída, strasti vznést se nemohly, tam duši křídla rostla obrovská – a Prokop cítíl rozkoš, kterou pták snad cítí pouze, v modru nad zemí když v slunečních se koupe paprscích... 30 Však pro ty ve výšiny výlety, s nichž pátral nadšenýma zrakoma do budoucnosti dálek ztajených, dne přítomného nezapomínal. Co zve se naším českým životem, vše pozoroval s láskou, dychtivě, vše v hloubku proniknout chtěl, pochopit, co zrakům jeho bylo zakryto, když gymnasia nauky přijímal, jak život dálné hvězdy by to byl. Že však zřel ideálů prismatem, že všecko přirovnával k obrazům, jež se svých výšin vídat uvykl – žal duši jeho krutě svírával, když viděl naši bídu, otroctví, jimž tak jsme za staletí uvykli, že snášíme je tupě, lhostejně, že na silný se odpor nevzmůžem, ba že i bídná vášeň šplhání nám ponížené hřbety ohýbá, kde měli bychom s hrdým čelem jít; když mělkost naši zřel a povrchnost, slov silných bez obsahu volání a přísahání, v prsa bití se, na vnějších věcech tkvění, na barvách, na prázdných zvucích hesel omšených – kde práce tiché nutně potřeba i u celku, však též (a především) u vlastních duší, vlastních bytostí; když viděl, kterak příliš vzdálili jsme od cesty se našich praotců, jež byla by nás pozdní potomky 31 k výšinám lidstva jistě dovedla. I chápal mladých duchů horlení, i chápal kvas, jenž z duší přetékal a ve všedním se šířil životě, vznikání chápal nových, mladých stran, jich prudké, nelítostné útoky – ač jednostrannost při tom nechválil, jež snadno zvrhala se v nenávist. A celou duší úsilně si přál, by v mohutný se rozvětvilo strom, co dosud bylo zrnem hořčičným, by zastínila jeho koruna zem celou od Šumavy ku Tatrám, by dobře bylo v stínu jeho všem a v jeho větvích ptáci nebeští by hnízda se zálibou stavěli. V té touze po poznání života, jenž z duší českých na povrch se dral jak ze skal, z lůna země prameny a různou cestou v jeden splýval proud, jenž veřejnosti sluje národa – byl Prokop často schůzí účasten, kde oživených řečí předmětem byl český problém, souhrn otázek, jež zadržují národní náš vůz na dráze svobodného rozjetí, jež ochromují síly národní, v ten povoz zapřažené od věků a od věků se marně pachtící, jej z bahna na silnici vytáhnout. Tou veden touhou chodil na schůze, 32 kde slovo měli vůdci národa, k nimž – autoritám – všecko zíralo bez dechu, v oslnění, zbožnění. S touž úctou Prokop přišel poprvé – však nemoh’ pochopiti, vůdcové že jazyk otců krutě týrají, že nemluví-li věty moudrosti, jež leda otrokům by slušely, tož prázdná slova křičí, láteří, až pěny bělají se kolem rtů, a pěstmi buší, depcí nohama a peklem, hromem zaklínají se a takým přívalem slov zaplaví své posluchače, hybné pagody, že mozky se jim pletou, východu že marně hledali by z lasa slov, i lapají jen silné výkřiky a tleskají a křičí: výborně! On výborného nic však neviděl v tom chudých klasů hlučném mlácení, kde dobré zrno očím ztrácelo se v přívalu plev hluchých, neplodných – snad proto zřel tak, brejle Mámení, jež straníkům vše barví růžově, že na očích mu křivě seděly. I odcházíval smuten, zarmoucen těch ze schůzí – jak v smutku vycházel z Menšího Města šeré budovy, jež pyšně zve se českou sněmovnou. Sen dávný jeho srdci splnil se, on s galeire svědkem sněmu byl – však co tam zřel, to bylo zmítání 33 jen v kole bludném, začarovaném, v němž bez východu čeští poslanci se točili jak náměsíčných sbor: kruh kolem Čechů Němci svírali, a páni za nimi a knížata s milostí velkou trpět ráčili, když Češi toužebně k ním vzhlíželi – a v zlatém límci tiše opodál se čarodějník tajně ušklíbal, jenž proutkem všecko řídil kouzelným. Z všech Prokopovi jedné postavy jen líto bylo, která jako dub se nad okolním lesem týčila: to kmet byl rysů v tváři výrazných, v jichž vážné, jak by přísné podobě se tajiti zdál smutek podivný – to Rieger kmet byl, jenž se Prokopu zdál zosobněním české tragiky... Sám tělem obr, orel duchem svým po marném všeho žití úsilí jak jiní hříčkou čaroděje byl, jenž v bludném kole kouzlem držel jej. Tou často nad postavou ctihodnou se Prokop ve svém snění zamýšlel, zřel v duchu ty, kdož druhdy jako on boj vedli náš a cíle nedošli: zřel Palackého, otce národa, jenž podobně jak jeho nástupce se v posled octnul v kole kouzelném; zřel zosobnění vzdoru českého a české síly zdravé, rozumné, 34 Havlíčka Karla, jehož přezáhy rozdrtil v spárech orel dvouhlavý – i ptal se, kdy ten vybojujem boj, v němž marně zhynulo již tolik sil, kdy kouzlo zlomíme, jež drží nás jak vězně v bludném kole zavřené, kdy v národů kruh vejdem svobodných a nastoupíme cestu ztracenou svým za velikým v lidstvu posláním?... V ty chmury těžké svit se prodíral, když Prokop viděl mladých úsilí. Sic mnoho prý v něm bylo negace a chladné analysy, pátrání – však právě v tom zřel zdaru záruku: dřív nemoc třeba řádně rozpoznat, dřív chyby vlastní odkrýt, odhalit, než k volbě léků možno přistoupit a cestu novou, správnou zvoliti. Z všech nejvíc heslo se mu líbilo, jež slyšet bylo mezi mladými: dřív každý vejdi v bytosti své dům, jej vyčisť od veškeré neřesti a okny četně opatř velkými, by hojně světla dovnitř vcházelo a hojně vzduchu zvenčí svěžího, jej ozdob nejkrasším, co nalezneš – a pak v něj Práci uveď, družku svou a svazek váš buď hojně požehnán, by děti vaše, činy, rozešly se po vlasti a oživily ji. To heslo, sebezdokonalení 35 by všeho bylo prvním základem, mu nejvíc k duše hloubi mluvilo, to zdálo se mu k dobám návratem, kdy totéž heslo bylo základem Čech slávy nejsvětlejší, největší, kdy veden jím se vznesl český duch k jednomu z hlavních štítů lidskosti, kde Mistr Jan je s Bratry Českými... Těch o věcech se dával v rozhovor vždy chutě, s plným duše zápalem – však nikdy v shromáždění velikém, kde mnoho očí tkvělo na mluvčím. Zde záhy ztrácel stezku předmětu, vír jakýs vždy jej rychle uchvátil, že dech se krátil mu a tlumil hlas, že srdce chvatně bilo o žebra, krev útokem se k hlavě valila a úzkost svírala jej podivná, by za nadšení výsměch nestržil – a tak se stávalo, že ze všeho, čím všecek naplněn byl k zalknutí, jen drobty mohl jasně povědět a záhy nucen býval umlknout, by rozbušené srdce uklidnil a hlavu horkou v dlaně uchvátil, by ve dví snad se nerozskočila. A od jiných pak šumných ve větách vše uslyšel, co sám chtěl povědět, co jasně cítil v nitru hlubinách, co nedoved však z hloubi vylovit a slovy sdělit se shromážděním. 36 Však ve dvou s duší blízkou, příbuznou se srdce jeho otevíralo, jak lůno hory kouzlem v pohádkách – a jasný pramen z něho vyplynul, jak ranní rosa čirý, průzračný. Tou duší blízkou právník Bárta byl, hoch neforemných tvarů, vysoký, se zpytavostí v očích rozumných, jež pod obočím povždy staženým se černaly a ostře jiskřily; duch neúprosné, přísné logiky, zdánlivě tvrdý, chladný jako kov, leč pod rozumu tvrdým krunýřem cit skrývající ryzí, křišťálný. Syn horníkův znal žití přísnou tvář, jež pro jiné jest vlídně úsměvná, a z vůle otcovy i z touhy své sem přišel, na koleji Karlově by pro boj připravil se za bratry. „Kdys chodívali k ďáblu v učení, kdo nad ním chtěli dobýt vítězství – my sílu budem čerpat z řádů těch, kdož zástupy nás drží v područí, a obrátíme na ně jejich zbraň, než přivodíme nový světa řád.“ Tak starý Bárta kdysi rozhodl a na studie syna vypravil. Je oba, Prokopa i Václava, cit stejný sblížil, stejné prahnutí: 37 to bylo nevývratné poznání, běh dějů člověčenstva křivý řád že vytvořil, jenž jedněm dává moc a jiné drží ve jhu otroctví, že třeba, aby všichni spoutaní se k podkopání stavby spojili, jež odvěkým jest jejich vězením, co jiným, šťastnějším, jest palácem. Ten rozdíl pouze mezi nimi byl, že hlavním vůdcem Prokopu byl cit a Václavovi chladná rozvaha. Též Václav více k bídě přihlížel, jež síly ze žil, z kostí vyssává, jež jedněm dává věčně hladovět, co jiní oplývají hojností – však Prokop rovně jako bídu tu, ba více ještě jinou v mysli měl: svobodných lidských duší poutání, jež za sluncem v let míří do výše, těch duší bídu, muka, útrapy – a bídu jiných duší, v temnotách jež drží mocní světa tohoto a ještě přijímají jejich dík, že cestu ukazují ubohým. A vedle toho cítil bolestně, jak český člověk na stupnici práv níž mnohem stojí svého souseda, jenž o tolik jest Čecha šťastnější, že nemusí se o svůj jazyk chvět, že všecku sílu může obrátit na svojich lidských zájmů hájení, co síla česká ve dví tříští se. 38 Když poprv oba mladí druhové si odkrývali nitro srdcí svých, druh druha vedl na své hledisko, zkad na svět díval se a jeho běh – tu Prokop episody vzpomínal tak všední, každodenní na pohled, v níž shledával však všecko zhuštěno, co nitro jeho v hloubi bouřilo tak v citech Čecha, jako člověka:*) „Nás mladých hochů množství svolali, by sobě vybrali z nás vojáků. Tu selský hoch, tu dělník, tovaryš, syn městský, student, mladý učitel –- ti všichni přišli na zavolání, by za vzpouru jich nepostihl tersttrest, a beze slova, poslušný jak skot se nazí dali pány prohlížet. Ten přišel sám, s tím tatík shrbený, s tím uděšená, stará matička, jež synu křížkem čelo žehnala, když jméno jeho četař zavolal – a všichni v předsíni se tísnili s týmž v duši rozechvěním, s přáním týmž, je všecky stejný odpor spojoval před nevolnictvím doby moderní. Mé posléz jméno hlasně zvolali, *) Následující vypravování Prokopovo jest otištěno z interpelace posl. prof. Masaryka a soudruhů, podané v 41. schůzi XXI. zasedání říšské rady dne 12. prosince 1911 a vytištěné v V. svazku Dodatků k stenografickým protokolům. 39 i pohnul jsem se jako automat a za druhými vešel do síně, kde zasedala slavná komise. Šel přede mnou syn staré matičky a před ním známý hejsek měšťanský, syn zbohatlého u nás cizince, a řada jiných před ním, za námi. Když městský synek vstoupil pod míru, cos páni u stolu si šeptali, pak lékař ptal se ho cos německy – a mladík jako jedle urostlý z té síně navracel se svoboden. Pak staré matky předstoup’ slabý hoch, a lékař, drsný voják otylý, jej zkoumal jako řezník tahouna a strašně znetvořenou češtinou a hlasem hrubým komandoval jej, až posléz na vojnu jej odsoudil. Vše ve mně bouřilo se, hořel jsem a o hrud’ srdce bilo v protestu, když zřel jsem jímání to v otroctví a pohrdání mluvou otců mých. I člověk ve mně bouřil se i Čech. A sám když na témž místě stanul jsem, co neznámý syn matky ubohé, jen strašně cítil jsem se ponížen v svém člověčenství, studem jsem se rděl a strašnou pocítil jsem nenávist ne proti člověku, jenž soudil mne, pod jehož tučných rukou dotknutím jsem ošklivostí do hloubi se chvěl, leč proti oné hrozné mátoze, 40 jež všecky nás sem nahé přivlekla, jež snižovala naše člověctví a všechny zmamovala zrakem svým, že nikdo z nás se hněvem nevzbouřil, když na svobodu naši sahala, že nikdo ze vší síly nevzkřík’: „Ne!“ a pěst svou nezdvih’, třeba bezbrannou, by svobodu svých činů obhájil a volnost svého sebeurčení!... To všecko proletělo myslí mou – a pěst má ve hněvu se nezvedla, by udeřila muže v tučnou tvář, jenž hrozné mátohy byl nástrojem; jen nevědomě konal jsem jak stroj, co drsný hlas mně krátce povelel, a bez slova jsem volný odcházel, snad jiným hochům předmět závisti. Pak uviděl jsem, k vojsku určené jak odváděli v síni pod stráží, by věrnost přísahali mátoze ve jménu boha, o němž víra dí, že dobro jen chce všechněch tvorů svých, že duši svobodnou dal člověku a přikázání velké: Nezabij! A maně známý obraz vynořil se v duši, často v dětství viděný: Kněz po náměstí kráčel s hostií, stráž zvučně zavolala do zbraně, kněz zastavil se, schránku pozvedl, v níž nesl tělo Krista Ježíše, jak církev učí bílém o chlebě, a Spasitelem, lásky prorokem, 41 jenž učil nepřítele milovat, kříž čině žehnal lesklým bodákům... I smuten domů jsem se navracel, byť osvobozen z vojny otroctví – pln všeho, co jsem silně procítil v tom místě hrůzy. Zřel jsem příšeru, jež krví podlitýma očima se na oběti svoje dívala – a zachvěl jsem se uvědomiv si, že zrodila se z ducha lidského, by moc dávala řídkým zvolencům a pány činila je tisíců. A zřel jsem, svaté nauky hlasatel že mocné obludy jest spojencem, lid boží otročit jí pomáhá, ač káže lásku, lidí bratrství. A uvědomil jsem si, mátoha že nedusí v nás jenom člověka, leč vedle toho ještě Čecha zvlášť, že jazyk našich otců předmětem jest nenávistných jejích úsilí.“ „„Já také uviděl jsem příšeru,““ tak Václav začal hlasem hlubokým, „„ta tvojí mátohy jest vlastní syn: má ústa nenasytná, velký břich, rukama zlato v pytle shrnuje a ovládá jím celý lidský svět. Ten netvor davy zapřáh’ lidských sil, by za groš bídný jemu sloužily až do úpadu, v potu tváří svých. Duch lidský dychtivý co vybádal, 42 co pracně vyčet’ z písma tajného, jímž črtány jsou knihy vesmíru, čím jako čaroděje formulí vyvábil skryté síly přírody a přikázal jim chladné stroje hnát – vše netvor nenasytný uchvátil a pro své břicho všeho zmocnil se. Tak lidské síly, síly přírody jsou nyní jeho sluhy, otroky. – Já viděl z blízka toho netvora. Sto sáhů pod zemí, kde z pravěku sní dávné lesy v uhlí zčernalé, můj otec ryje svými se druhy. Tak nazí skoro, jak se zrodili, tam leží naznak v chodbách nizounkých a černé vrstvy ruší tesákem; dne neznají a noci neznají, jen místo slunce, měsíce a hvězd jim lampek svítí žluté plamínky, chléb černý v torbě s vodou v lahvici jsou jejich každodenní hostinou a těžký, uhlím, vlhkem čpící vzduch jim místo vánku z lesů, polí, luk. Když s otcem svým jsem fáral v podzemí, když hrozné tmy mne v náruč objaly a ticho nekonečné, děsivé, v něž žádný jiný nezapadal zvuk, než jednotvárné v sluji tesání, když nízkou chodbu všude hmataje jsem tušil tíhu vrstev nad sebou, jež mohly by nás rázem rozdrtit 43 a učiniti hmotou bezduchou – tu v temnotách jsem uzřel příšeru, jak drobnýma k nám hledí očima, jež skoro mizí v tváři otylé, jak spokojeně ústa široká se ještě šíří v sladkém úsměvu a prsty, plné kruhů ze zlata, jak pohrávají drahým řetězem. Věř, v takých okamžicích nenávist v mých prsou náhle vzrostla divoká, já zuby zaťal, ruku sevřel v pěst a proti mátoze se vrhnout chtěl – však bolest v zápětí mne srazila, leb udeřila tvrdou o klenbu a bezmocně jsem klesl na zemi a slzy bezděky mně vytryskly, co příšera se v dálce chechtala a obraz její rozplýval se v tmu. – A v celé hrůze měl jsem uzřít ji, když horou zatřás’ výbuch strašlivý a z jámy šlehly ohně jazyky, by zvěstovaly, dole pod zemí že zahynuli muži, otcové a synové a bratři, milenci – a jiní že tam smrti děsí se, jež na ně zuby cení z temnoty a blíží se jim rukou kostlivou... Pak těla viděl jsem, jež vynesli bezduchá, mrtvá země ze hlubin, a děti, ženy v zoufání k nim jít, vrhat se na ty hmoty beztvárné 44 a ruce lomit, vlasy rvát si, lkát, své živitele volat v žití zpět a řeči vésti strašné, blouznivé... A po hodinách, po dnech viděl jsem, jak živé stíny na den vyvedli těch, kteří smrti blízké unikli, jich oči zřel jsem, děsem strhané, svítící divně z tváří opadlých, jich poslouchal jsem vypravování tak hrozné, že se vlasy ježily, že mozek v lebce tuhnul, stydla krev... Jak v žízni stěny chladné lízali, jež měly ubožákům hrobem být, jak hladem hlínu jedli, řemení, jak olej pili ze svých kahanů, jak hrůzy podsvětí je děsily, snů horečnatých strašné obrazy – i zřel jsem, kterak muži plných sil se navrátili starci od těch hrůz... Pak lid se počal bouřit, pomsty ždát – a tu jsem opět uzřel netvora. Své pytle zlata chráně tělem svým, zavolal na tvou, bratře, mátohu – a ta hned na jediné kynutí mu dala v pomoc na sta bodáků. Když zřel jsem, brachu milý, hrozivě jak ocelové hlavně míří v lid, v ty sirot zástupy a řady vdov a soudruhů těch, kteří zhynuli, i děsem ztýraných a mrzáků – tu sevřen hrozným hněvem k zalknutí, pěst pozdvihl jsem proti příšeře 45 a v nitru vzbouřeném až do hlubin jsem přisáhl jí boj až do smrti...““ Víc ještě tehdy z duší mladistvých se vyřinulo v chvíli sdílnosti jak dvojí pramen ryzí, křišťálný. V úžlabích souběžných dva potůčky plynuly družně v lesa hlubinách, zurčely v závod tvrdým kamením, až naposledy tak se sblížily, že v jediném se sešly řečišti, v přátelství splynul dvojí jejich proud. Prokop se cele oddal půvabu, jímž vábilo jej nové přátelství. Část nepoznaná světa českého se objevila zrakům dychtivým na dosah ruky, v jasné blízkosti. Co jindy k němu z knih jen mluvilo a z čerstvých sloupců denních efemér – teď samo k němu přišlo Václavem. Zas chodil se svým druhem do schůzí – však jaký zde byl jiný, jiný svět! Zčernalé tváře očí pochmurných a rysů tvrdých jako ztuhlý kov, hranatá těla zde, tam shrbená, veliké ruce tvrdé, mozolné – a řeči všecky drsné, bez ozdob, však plny pravdivosti drtivé a plny hněvu z hlubin vzešlého a plny odhodlání, všecko dát a všecko ztratit, se vším zahynout, 46 by všecko mohlo býti získáno. Vždy zdávalo se při tom Prokopu, že slyší na kov děsné údery, že zvony slyší bíti na poplach, že ze hluboka slyší hřímání... Zřel z blízka část té valné armády, jež ve všech světa úhlech sbírá se, jež nemá knížat, králů, císařů, ni tisícníků ani setníků – a přec boj velký vede v den i noc, zástupy valné stále získává, do hradeb buší věky stmelených a věří, že se doba přiblíží, kdy zatkne v baštu prapor krvavý... I území část poznal, prameny kde vyvěraly proudu valného, jenž jako řeky v Krasu pod zemí své vody valí, světu ukryté, jen někdy na svět vyplývající a plnící jej citem úžasu. Tam dole, v nevšímaném podsvětí půdu a skály zvolna podmílá, ničí je vlhkem, drolí v štěrk a prach, tam sluje vymílá a jeskyně, nad nimiž mocní světa tohoto své hrady mají, chrámy, paláce, své bašty, věže, temné bastilly – a netuší, že půdy pod nimi dnem každým ubývá i hodinou, 47 až přijde chvíle, vrstva ztenčená zhlodané skály že se prolomí a stavby mocných řádů sřítí se a propadnou se na dno propasti, kde pohltí je uvolněný proud. A volná řeka potom poplyne vzniklým tu náhle širým údolím, v něm vláha proudu, slunce paprsky vykouzlí hvozdy, květné lučiny – a blaze bude pozdním potomkům žít bez řádů zde, věky prokletých... S Václavem Prokop zajel na sever, kde v stínu Rudohoří český lid v dělnických bluzách, v šatě havířů přední je stráží světa našeho, ač o svém poslání v svět nehlásá, ač doma přehorliví vlastenci mu vyčítají zradu národa, že pod rudým jde k boji praporem. Zde putovali mladí přátelé od místa k místu starých českých jmen, zde Prokop celé prošel krajiny, kde český hlahol volně zazníval, ač v zněmčeném byl zavřen území, zde lid svůj viděl v těžkém, krutém jhu a z blízka, jasně, plně pochopil, proč připojil se k černým zástupům, jež chystají se světa dobývat. Jak velký Dante kdysi v snění svém se nad propastmi octl Gehenny, tak Prokop uzřel pekla prohlubeň, 48 v níž trpět bratřím našim souzeno, nás všecky ostatní by spasili. V hloub opuštěný, otevřený důl se pod nohama jeho rozvíral, kde lidé kdysi uhlí kopali. Jak valná, smutná smrti kotlina být zdál se Prokopovi čerýčerný důl, v němž květů nebylo ni suchých trav; jen kamení a hlína neplodná tvořily stráně smutné, mlčící, z nichž černé žíly uhlí na povrch se draly tu a onde ze země a na vzduchu zde volně doutnaly. Plamínky rudé tu tam šlehaly, kouř tmavý z nich se plazil po stráních a nad mlčícím, smutným údolím v šedivé splýval, čpící oblaky. To byla chvíle mocná, veliká. Jak dvojice kdys družných básníků, Slovanstva orlů letu velkého, stanula na vrcholu Vesuvu a do kráteru sopky hleděla – tak Prokop stál zde němě s Václavem, v důl příšerný se díval nehnutě, sledoval dýmu šedé kotouče, jež táhly němě jako duchové, své srdce slyšel mocně v hrudi bít a v snění slyšel v hloubi pod zemí cos jako bouře temné hřímání, cos jako sopky temné dunění... 49 A náhle zdálo se mu, na dně tam že stíny míhají se horlivě, dno prohlubují černé propasti – a dunění že vždy je mocnější, čím níž se hloubí propast pekelná – – – 50
Básně v knize Prokop Rybář:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. báseň bez názvu
  4. báseň bez názvu
  5. báseň bez názvu
  6. báseň bez názvu
  7. báseň bez názvu
  8. báseň bez názvu