Ten obraz, plný chmurné velkosti,mu navždy utkvěl na dně v paměti,v snech zjevoval se jemu zas a zasa rostl do rozměrů příšerných.Ba často, když se zdál být zapomněn,zaplaven nových dojmů nánosem,se náhle z duše hlubin vynořil,kdy Prokop toho nejmíň nadál se.Když přišla k němu chvíle radosti,když po dnech zachmuřených, zimavýchse náhle obloha mu zjasnila,když převysoko v modru hlubokémse bílí ptáci štěstí koupali –pojednou jak by křídlo obrovskézakrylo celou širou oblohu:stín od něho pad na zem příšerný –a Prokop náhle viděl prohlubeň,v ní míhati se postav tisícea kopati a rýti hloub a hloubza zlověstícím, temným duněním.A když se v zamyšlení zahlíželv ty pachtící se na dně zástupy,[51]tu zdálo se mu, zrakem zbystřenýmže rozeznává temné postavy,že vidí v tváře přísně stažené,že rozeznává bluzy modravéa mezi nimi černé oděvy,jak vídáme je v městských salonech,i tváře bílé vousů pěstěných.A jedna z tváří knírků mladickýcha očí pronikavých, zpytavýchtak známa byla mu a blízka tak!Toť Václav se svým pro věc zápalem,toť jeho postava a pohyby,toť velitelské ruky vztažení,jímž provázel své řeči vášnivé,jak vojevůdce před svou armádoukdyž vojákům svým kyne: Vzhůru, v boj!V těch minutách jej divný jímal cit.Cos mocí táhlo jej v tu prohlubeň,jak vábívá nás síla tajemná,když chýlíme se černou nad tůní,v hloub do mlčících, temných jejích vod.A zase bázeň stejně tajemnájej zdržovala, tiskla v objetí,jej ovívala dechem mrazivým,že na celém se těle zachvívala předmětů se chytal v úzkosti,by nestrhla jej síla neznámáv hloub na dno temné, chmurné propasti..propasti...Vždy po takové chvíli slabostise v hloubi za ni styděl v duši své –vždyť všecko jeho dobré cítění,52vždyť všecko jeho pravdy žádáníjej táhlo k bratřím na dně prohlubně!Však po čase, když chmurné viděnízas před zrakoma jeho vyvstalo –on totéž zkoušel citů křížení,týž zápas v duši znova prožívala tutéž lítost cítil na konec...Tak bývalo mu často, s Václavemkdyž rozloučil se, s Prahou matičkou.Zde ve velkého města kypěnía poblíž druha stejných toužení,jen větší síly, větší tvrdosti,víc duše měla vzdorné zdatnosti,míň podléhala smutkům tísnivým.Ach, jinak bylo po dnech rozruchu,když po studiích Prahu opustil!Jej osud zase domů navrátilv zdi nevelkého města rodného,by v starém gymnasiu, na němž sámkdys nahlížeti počal v síně věd,teď mládeži byl v život průvodcem.Šel s radostí, pln snů a záměrů,chtěl mládcům dobrým učitelem býti dobrým vůdcem, dobrým přítelem –a přec jej smutek svíral víc a víc,čím déle vlaku jednotvárný zpěvmu v duši padal melancholický.Co pocítil, když Kunětický vrchse v dálce zamodral a zmizel zas,když Polabin se otevřela dál,53když blizoučko se mihl Zámečeka na to věží shluk se vynořil,jimž vévodila štíhlá Bílá věž,když celý obraz města zjevil se,v němž první Mládí vodívalo jeja do něhož se občan vracel teď –to nebyl radosti cit jásavý,že vlastní svoji dráhu začíná,jež může dovésti jej v blahobyt.To stesk byl, smutek očí slzavých,jenž na tichý jej, prostý vedl hrob,kde otec jeho stlíval po strastech,po těžkých s bídou o chléb zápasech,po marných vzletech z bahna všednosti.To stesk byl očí chmurně stažených,jenž propast černou před ním rozevřela na dno její smutně ukázal,kde bratří v lopotě se pachtili,kam také Václav právě sestoupil...Hvizd vlaku táhlý, páry syčeníjej probudilo z těžké zádumy.Byl doma. Matky něžné objetíjej měkce na nádraží sevřelo.sevřelo,polibky bratří, sester vítalyjej radostně, a spousta otázeki řečí zapudila těžký sen,jenž jako můra ležel na duši.Jen hlavou utěšlivá myšlenkamu kmitala jak světla plamínek,že bude těchto drahých oporou,když jejich kmen se skácel předčasně,kol něhož ovíjeli úponky –54a to že zatím dobrý úkol jest,než ku větším jej osud povolá.Ó, byl to smutný, plný pláče den,když náhlou zvěstí z Prahy přivolánsed’ vzrušen u hlav lože otcova,zřel ve tvář jeho bledou, na niž svituž ze zásvětí padal podivný,a řeči poslouchal, jež v zmateníret otcův slabým hlasem šepotal...Ó, byl to smutný, pozdní listopad,v němž otec vydech’ duši do noci,v němž dospěl klidu, po němž toužíval,a tajemství práh věčný překročil...Ó, byl to soumračný den podzimní,v němž otce uložili do hrobu,den bez sluneční záře, bez tepla,den těžkých mraků jako z olova,kdy vítr lupeny rval poslednía zpíval píseň k smrti zoufalou,v níž nebylo ni hlásku naděje...Teď, na chudém když hrobě otcověse octnul zase skoro po roce,již bolest drásavá jej nervala,jen tichý stesk s ním na hřbitově stála oblíbená píseň otcovamu tanula jak pozdrav z věčnosti:„Šelmy vášní zuby cení,vody života se pění,bouře zuří krajinou –55naposledy vše se změní,všecko dojde usmířeníza poslední hodinou.Stichnou výkřiky i steny,boj ustane rozzuřený,všecky strasti pominou –zlato pozbude své ceny,pluh i palaš zkrvavenýza poslední hodinou.Ale se vším zmizí taky,co zde v žití nad oblakyvznášelo tě výšinou –nikdy milované zrakynesvitnou ti skrze mrakyza poslední hodinou.S tou písní v hlavě, hřbitov opustiv,šel Prokop v zamyšlení do polí.Nic nezřel kolem sebe, nevěděl,kam obracel se, bloudě stezkami,až náhle cos jej ze snů zbudiloa vrátilo mu jasné vědomí.Co, věděl hned, když rozhlédl se kol.To bylo smírné kouzlo Polabin,v něž kroky jeho zašly bezděky,to byly dálky jejich zamlklé,jež tichem svým jej ze snů zbudily,to bylo oko jejich zádumy,jež zadívalo se mu do dušea přimělo jí, aby prohlédla.56V té chvíli stesk od něho odstoupila tichá radost zjasnila mu tvář,jak přítele když náhle spatříme,jenž nejdražší byl srdci našemua od něhož nás osud odloučil.„Ó, pozdraveny buďte lučiny,i vrby, nachýlené nad Labem,i duby, zírající do dálky,i olše, vazy, jilmy šumivé,i zátočiny proudu labského,i břehy rozervané, vysoké,i tůně hlubin černých, tajemných,i dálky, mizející v mlžinách –buď, rodný kraji, vroucně pozdraven!“Tak duše Prokopova jásala –a pozdě večer prozářen a tichse Prokop vracel domů z Polabin...Co z jitra cítil, v chodbách kolejekdyž dávné jesuitské octl se,kde staré gymnasium stan má svůj!Bledého, útlého zřel hošíkastát na chodbě kdes tiše u oknaa snivě na dvůr starý pozírat,co zatím jiní hoši hemžilise v družném hovoření sem a tam,než náhle pronikavý zvonce hlasje velitelsky do tříd zavolal.Zřel plavých kadeří i studenta,57jenž z bázlivého vyrost hošíkaa těžké verše tajně počal psáto fantasie vílách vysněnýcha o krajinách nikdy nezřených,kam touha nezkojená vedla jeja plápol sedmnácti jarých let.Teď hošík, student mužemmužem, vrací sev ty chodby, síně, plné vzpomíneka plné kouzla zašlých jarních let.Teď s těmi přichází sem pracovat,kdož učiteli jeho bývali,k nimž pohlížíval s úctou upřímnouanebo aspoň s bázně zachvěním.Jej vlídně vítal starý ředitel,kmet nízký, těla zavalitéhoa oček drobných v tvářítváři dobrácké,jež k přísnosti se jenom chmuřila,než marně snažila se zakrýtiodlesky srdce z míry dobrého.Však jinošíkům nikdy nebývalon ředitelem, než jen „dědečkem“ –a dobře přiléhává z pravidlavtip studentíků, který vymýšlísvým profesorům jména pobočnádle vlastností a stupně důvěry,již hoši k učitelům chovají.Tak přírodních jim tajů vykladačbyl „slonem“ podle obří postavy,učitel vážný mathematikyctné příjmení zas Archiméda měl,že stále chodil jako zamyšlen,58jak v záhady své vědy ponořen –a jiní jiná příjmí dostali.Jen jeden tehdy neměl přezviska:to řeči mateřské byl učitela historie věrný tlumočník,jenž také o zemi jim vykládal,o jejích krajinách a národech.Ač nebyl nadán duchem plamenným,jejž dovedl by v slova vložitia zanítit jim srdce jinošská,přec vážný jeho výklad jímal jesvou obsažností hojnou, bohatou,svým ovládáním látky do hlubin,svou reálností pádně mluvící.On učil je vždy k jádru pronikata cetek nedbat planých, vedlejších,on pravdivě je učil nazírati tam, kde cit by snadno zavéstije mohl k pojímání křivému,jež po jejich snad přání bylo by,však s pravdou nebylo by ve shodě.Ten símě v duši Prokopovu vsil,jež v Praze vzpučelo a vyrostloi zavedlo jej v nový tehdy proud –ten rádcem nyní byl mu ochotnýma posluchačem vlídným, vnímavýmo Prahy vzruších, mladém proudění,jež bralo se již valným řečištěma rozlévalo se i na venkov,do tichých českých měst a městečeki konalo zde kvasu úlohu.I katecheta starý ještě byl59zde, řádu piaristů bodrý kněz,poctivý Hanák statné postavy,ze staré školy ještě duchovní –též on uvítal vlídně Prokopa,nic nevadilo knězi dobrému,že Rybář páterem byl vyklouzem.Sic později, když často sborovnouse rozléhaly hlasné hovory,jež mnohdy v půtky přecházely tóna v nichž své Prokop hájil názory,jimiž se hlásil k „mladých“ táboru –kněz v nesouhlase hlavou potřásal,však nikdy neodpíral bojovně;se shovívavým jenom úsměvemklepával Rybářovi na ráměa říkával: „To mládí mluví z vás –my všichni takými jsme bývali.Což na tom, jiný směr že volíte,než cesta jest, v niž vžili jsme se my –my také proti starým bouřili,a mládí věru jiný mjiným nebude.“ –Byl Prokop tedy v novém životě,a ten jej celého tak zaujal,že míjely mu rychle hodiny,v nichž studentíkům učitelem byl,že dny míjely, týdny, měsíce,že než se nadál, zima minulaa jaro zasmálo se po kraji.Vzlét skřivan v rozjásání k nebesům,kos volal silným hlasem z Polabin,mladistvá zeleň zvala do polí60a bílé květy štěpů do zahrad.Vše vůkol bylo plno klíčení,vše bylo plno mízy proudící,vše plno touhy silném po vzrůstua po rozkvětu v slunci zářivém.Zas poprvé zřel Prokop po letechten květný zázrak, jaro v přírodě.Zas mohl svěží zeleň sledovatod chvíle, kdy se tlačí z pupence,kdy na stromy jen hebkým závojemse chytá, mlhou lehce průsvitnou,až po dobu, kdy v roucho nádhernése změní, pod nímž sladce tušímekypící ňadra mladé přírody.Zas kouzlům této krásky vzdával se,tak jako blahých za studentských dob,kdy do přírody chodil studovat,však často nadarmo se namáhalslov knihy školní smysl pochopit –vždyť luzná krasavice přírodase na něj smála všude s polí, luk,vnad svojich kouzlem hocha jímala,hruď plnila mu touhou tajemnoua činila jej v duši básníkem.V ty doby slastné rád se navracel,rád bloudil zase týmiž stezkami,jež vábívaly hocha před lety –a s úsměvem i na to vzpomínal,jak na těch cestách toužně vyhlíželsvou první, mladou lásku studentskou.61To bylo v topolové aleji.Tam Eva chodívala s tetou svou,a štíhlá její, vábná postavai černých očí kradmé pohledy,vždy jako snivě, měkce zaražené,v síť lásky studentíka lapily.Ať kudykoliv bloudil stezkami,vždy v aleji se octnul na koneca s nepokojným srdce tlukotemté chvíle čekal, v stínu topolůaž objeví se dívka s matronoua zjevem svým jej luzným oblažía snad i očí tajným pohledem.Tak denně zraky jich se střetaly,a Prokop již se čísti domnívalřeč tichou lásky v očích dívčiných.To dodalo mu v posled odvahy,že při setkání mlčky pozdravil.Pták srdce hrozil z prsou vyletěttím náhlým odhodláním studenta –a ještě více slunným úsměvemi dívčí hlavy vábným úkonem,jež byly studentovi odměnou.Co blaha tehdy domů nesl si,co nepokoje divně slastného!A do noci pak dlouho psal a psal,své mladé city veršem odíval,zas oči v náhlé slasti přivírala duše zrakem úsměv dívčinyse snažil životně si vykouzlit,jenž úsměvem se zdál mu nebeským...62A druhého dne časným večeremzas k aleji se staré ubíral,by shlédl vábnou dívčí postavua pozdravem svým tichým, nesmělýmzas úsměv na rty její přivábili na tváře i černých do očí.očí,jenž včera tak jej sladce opojil.Však marně bloudil do tmy alejí,dnes nezjevil se anděl jeho snův průvodu staré, vážné matrony,ni zítra dívka jeho nepřišla –a od té doby už jí nespatřil.Jen starou tetu její potkávala pozdravoval s němou otázkou,jež odpovědi marně čekala.Tak mladá jeho láska skončila...„Nuž zajděme si v alej topolů,“sám sobě Prokop v usmívání děl,když na tu rozpomněl se idyllu,„snad potkám zas tam víly zjeveníse starou tetou, věrnou strážkyní,a snad mne zas jak tehdy okouzlí,dnes ovšem staršího již kozáka,jenž první rozruchy má za sebou.“Tak úsměv na rtu pro sen blouznivý,jenž hocha nezralého popletl,zamířil cestou hradeb k vodárněa po hučavém mostě přes Labedo mladé jeřábkové aleje,jež k stromořadí vedla topolů,mohutných stromů, které šuměly63kdys horkou nade hlavou studenta.Ba ano, zde, ó zde to bývalo:po levé straně Labe v stínu vrba po pravé jest louka ohromná,již na západě stromy lemujívysoko, přímo k nebi trčící,dumavé našich krajů cypřiše.Zde vojenské jsou, dávné zákopya za nimi se cesta zahýbáv aleji starou šumných topolů.Z ní nejraději rodné na městose dívával, když západ barvil je,když jeho věže, řadou srovnané,se skvěly v záři slabě růžové.To byly jeho mládí Hradčany,k nimž pohlížíval v hrdém nadšení.Teď ovšem pozbyly své velkosti,však ne své mluvy něžně důvěrné –ba více k srdci muže mluvily,než mluvívaly k duši jinocha...Zas utkvěl na tom známém obraze,než alejí se dále ubíral.Tam, tam to asi bylo uprostřed,kde naposled ji potkal spanilou,úsměvem ozářenou čarovným,jímž směje se jen šestnáct dívčích let...Tam bylo to... Však je to klamný sen?Což tak se v zašlé doby ponořil,že bytosti z nich nazpět přivolal,by žily dávných časů životem?Vždyť tam, hle, asi prostřed aleje64se dvojice mu známá rýsuje,silvetasilueta vážné paní, vedle nízjev mladé děvy kráčí ztepilý,tak známých obrysů a pohybů!„Ach, bloude! Ovšem jakés dámy dvěse z dáli blíží starou alejí,však nejsou z minulosti oživléto bytosti, jež tvůj tam stíhá zrak –to vážná jakás vyšla měšťankasi s dcerou na procházku podvečer,a duch tvůj, vzpomínáním opojen,mní viděti v nich známé postavy,jež na dně v duši z dávna utkvěly.“Tak Prokop z pošetilství káral sea zbystřil zrak, by mohl z omylucit usvědčiti, předrážděný asna doby mládí tklivou vzpomínkou.Ne, nemýlím se – řekl zase cit,jenž vzpomínáním v srdci jeho vstal:Hle, nejsou-li to tytéž pohyby,jež stíhával jsi okem mladickýma podle nichž jsi v písních dívčinutu labutí svých snění nazýval?Ba věru, je to tentýž plavný chod,jímž dívka jeho blížívala sejak labuť po hladině rybníka.Až srdce se mu prudce sevřeloa dech mu v prsou umřel napolo.Toť vskutku Eva mladých jeho snů,jen žensky plnější a vábnější,65ne poupě, cudně v kalich zavřené,však růže dechem června rozkvetláv svých rudých lístků plné nádheře.A stará teta vedle jako kdys,s týmž přesným, starosvětským účesem,v němž jenom více sněhu zachytlose z uplynulých od té doby zim.Již není pochybnosti: tváře rysuž jasně vidí, z dávna známý mu,jen povyspělejší a plnější –vždyť také Evě pominul již mája červen přišel s růží nádherou.Jen oči tytéž jsou, jak bývaly,ty oči snivé, divně zamžené,jež jinocha svým kouzlem jímaly,tak jako snivé oči pohádky.Teď zazářily ze závoje snůa s jeho pohledem se setkaly.Cos jak by zabodlo jej u srdce;on klobouk rychle k pozdravení sňal,tak jako kdysi za dob studentských,a úsměv spatřiv na rtech Eviných,jenž také tvář i oči naplnila přenesl jej v minulosti den,on v odhodlání náhlém chvíle tédam dvojici tak tiše oslovil:„Mně, dámy, smělost vlídně promiňte,že slovem zdržuji vás neznámý.Vás uviděv, jsem rázem jinochem,jenž v této aleji vás potkával.Jest mi, jak bývává nám v cizině,66když setkáme se náhle s krajanem,s ním radostně se v hovor dáváme,ač nebýval nám druhem nikdy dřív.Tak vy jste náhle se mi zjevilyz krajiny milé mladých vzpomínek.“Zdvořilé slůvko dala v odpověďmu vážně bělovlasá stařena,a dívka s povzbudivým úsměvemta slova k jeho řeči připiala:„Též mně se zdá, že z dřívějška vás znám,snad osm tomu bude let, snad víc;to duše má se teprv budilaa udiveně dívala se v světa zvědavě, co na ni čeká v něm.V té době, myslím, vídala jsem vás,když u tety jsem byla návštěvou –ne vás, spíš někoho vám blízkého,jak blízka jest mi ona dívčina,jež tehdy chodila tam alejí.“To jako v udýchání pravila,že zřejmo bylo, náhlé vzrušeníže duše hladinu jí zvlnilo,až ňadra jím se prudce vzedmula.„Ba pravdu máte,“ Prokop na to děl,„těž mně tak děje se, když v zpomínkáchsi vybavuji hocha, jinocha,jímž bývával jsem kdysi před lety.Vím, že jest na světě mi nejbližší,však přece že to nejsem, nejsem já,67že kdosi jiný je to, mimo mne,s nímž nikdy, nikdy více nesplynu,ba jenž se víc a víc mne vzdaluje,čím větším prostorem nás dělí čas.Jen ve vzpomínkách se s ním setkávám,tak jako s druhy, kteří odešlia jejichž obraz stále vybledá,že sotva s to jsme jej si vybavit. –Však dobře tak, že stejně dívámese na své v zašlých letech bytosti –tak aspoň bez rozpaků můžemesi povzpomínat na ně, vzdálené.Tak aspoň dnes vám, slečno, mohu říc,jak onen jinoch rusých kadeříse srdce bušením tu vyhlížel,jež bližší vám, než sestra může být,jak čekával, až večer zjeví sev tom stromořadí se svou tetinkou,jak šťasten ztělesnění spatřovalv ní víly, která děcku v pohádkácha jinochu se jevívala v snech,jak ačnělačně lovil její pohledya blažen jak se domů navrátil,když jeho, odvážlivce, za pozdravslunečným obdařila úsměvem.“Tu hlasitě se Eva zasmála:„Aj, z toho věru moh být románek,neb vězte, že i dívka z oněch dob,odrostlá sotva dětským šatečkám,jež první knihy tajně čítala,v tom bledém, známém vašem studentu,68jejž potkávala druhdy den co denvždy na témž místě staré aleje,hrdinu zřela svého románua denně dychtivěji čekala,zda objeví se v stínu topolůa zda se o krok víc jí přiblíží,než nesmělými pouze pohledy.A když pak konečně ji pozdravil,tu jista byla v srdci vzbouřeném,žeť souzený to její bohatýr.Však osud rychle jinak rozhodl:v týž večer přijel otec dívčinya druhý den ji domů odvezl.“„A její rek ji marně v písních zval“,zval,“zas pokračoval Prokop s úsměvem,„ji marně hledal v této aleji,zjev její marně v dálce vyhlížela jméno její volal v srdci svém.Ó, byl to věru smutný hrdina,nes’ těžce konec svojí idyllya v smutných písních bol svůj vyléval.“Tak s rozmarem se oba nořiliv uprchlé doby první mladosti,kdy kroky jejich svedla náhoda,by mladá srdce jejích vznítilaa za krátko je navždy rozvedla.Pak, nepozorovaně za řečikdyž ke bráně se městské blížili,se Prokop dámám krátce poroučela v přírodu se ještě uchýlil,v stín břízek bílých vzhůru po Labi...69Ba, věru že měl o čem přemýšleti.To nenadálé, divné setkánív té době mladé vesny rozkvětu,ty řeči o mladosti rozruších,zjev dívky v krásnou ženu rozvité,jejížto oči ještě hořelymu před otvory jeho zřítelnic,jejížto pleti nádech broskvovýjej dosud jímal hebkým kouzlem svým,jejížto dech jej dosud ovívali hlas mu dosud ve sluch zazníval –to vše tak duše jeho hladinujak prudký náraz větru zvířilo,že vlnami se prudce zmítalaa myšlenky že na ní v neladuse honily jak bárky na moři,když náhlá vichřice je přepadne.A trvalo to týden celičký,než ve svém nitru jakž takž uklidněnse v alej starou zase odvážil,kde zahrála s ním divná náhoda.„Aj Castor někdejšího Polluxe,jenž rytířem byl mojí blíženky!“Tak uvítal jej záhy Evin hlas,jež sama byla tu dnes procházkou,když tetu uvěznila churavost.„Jak onen rytíř smutné postavyby býval v srdci bouřně zajásalv dnech, smutně kdy ji hledal v aleji,70jej kdyby vaše sličná blíženkatak byla pozdravila, jako mnednes pozdravuje líbezný váš hlas!Oj, což by přestal teskné písně pět,což naladil by struny radosti,což koupal by se v slunci jako pták,což víno jasné, žluté, perlivéby trysklo v jeho srdce pohárua opojilo jižní radostíby celou bytost jeho mladistvou!Však nebylo mu přáno zaslechnouthlas té, jež k němu mluvila jen v snech,a nebylo mu dáno zpívatijí písně lásky šťastné, blažené –jen teskně, smutně, romanticky lkal,jak středověku bludný trubadúrk své paní písně touhy vysílal.“Tak na žert Evin Prokop žertem děla dlouze tiskl ručku podanou.„A byl tak velmi smutný jeho zpěv?“se Eva ptala s milým úsměvem.„Ba smutný, slečno“,slečno,“ Prokop opáčil,„jak raněného ptáka může býtjen píseň umírání, poslední.Tak smutný, že sám jeho původcejej ohně svěřil žhoucím jazykům,tak jako všecky marné pokusy,jež pošetilé mládí zrodilo.“71„To škoda,“ Eva poznamenala.„Proč ničit plody, třeba nezralé,jež přece bytosti jsou výrazem,byť hledající teprv nejistě,však přece vaší, vaší bytosti.A nic vám neutkvělo v paměti,z těch sežehnutých veršů mladických?“„Zda utkvělo mi? Chvilku sečkejte –snad jednu aspoň píseň vylovímze zapomnění tůně setmělé.A úsměv útrpný když na váš retse bude tlačit, bez všech rozpakůjen dejte jemu plně zazářit –vždyť vidíte, že také úsměv můjjen budí pošetilost studenta.“„Nuž uvidíme, pamět sebertea písni Polluxově dejte znít!“„Nuž tedy, ať zní píseň mladých let,jak zazpíval ji smutný snílkův ret:Temný rybník. S kuropění –třikrát žel, ó žel! –labuť marně jsem svých snění,marně vyhlížel!Slunce nad východem stojí,v slávě povstalo –srdce moje labuť svojimarně volalo.72Zřídlo světla proudy svojelije v krajiny –nevyplula labuť mojemezi lekníny.Slunce umíralo v krvi,v smrti ještě král –já zde pod mocnými drvylabuť marně ždál.A když měsíc vyplul sinýnad hladinu voda mne ve svůj přkrov stinnýzhalil spánku svod –ve snu zřel jsem, prozářenémsvitem měsíce:labuť plula po zšeřeném,tmavém rybníce.Labuť plula, dívka bledá,v bílý luny svit,já se – běda, třikrát běda –nemoh’ probudit!Pokud šeřil měsíc v kraji,písně zpívala –ráno po snu duše má jimarně volala!...Toť píseň, na kterou si vzpomínám –a nyní smějte se jí od srdce.“73Však Eva nikterak se nesmála;tvář její ponenáhlu vážnělapři slovech písně z uplynulých let,a zornice se zvolna šířilya jak by zřely kamsi do dálky,ač na Rybáři tkvěly upiatě.Snad dívaly se nazpět v minulosta v Rybářovi zřely studenta,jenž před lety ty smutné verše psal,když mladickou ji láskou miloval?...„Ó nesměji se,“ děla v odpověď,„zda nevidíte, že mne přešel smích?Ten blíženec váš z uplynulých let,ten studentík byl vlastně básníkem –a líto mi jest jeho blíženky,že osud od něho ji odvedl.“On vzrušen chtěl cos na ta slova říc’,však zdržela jej prudkým pohybem:„Ne, nemluvme již o těch věcech dnes,sic upadneme v elegický tón.Až jindy zase. S bohem pro dnešek,a přijdete-li za týden sem zas,mně píseň studentovu přineste.Nuž s bohem! Přinesete?“„Přinesu.“A s lehkým vábné hlavy úklonemse navracela k městu alejí,co Prokop zamyšlen se uchýlildál do luk, polí k starým rybárnám,74zde starce převozníka vyvolala převézt dal se přes Labe, kde klidmu slibovalo ticho Polabin...Co dělo se s ním? Celých sedm dníjej Evin obraz všude provázel,ať čímkoli se v mysli obíral,vždy k setkání se vracel zas a zas,jež po drahných jej letech svedlo s ní.Je osud v tom, jenž s nimi zahrál si?Až usmál se té naivní myšlence.Je láska to, jež divným setkánímse v prsou jeho náhle vzbudila,když příroda je kolem samý květa zpěv a jásot bujné mladosti?...A nyní toto nové setkání,ta píseň, vylovená z přešlosti,Evina náhlá, vážná proměnaa náhlé odhodlání k rozchodu!...Zda v jejím srdci hnul se k němu cit,zda před přívalem jeho prchala,zda v srdci jejím láska klíčí to?...Ty otázky a jiných ještě vícs ním zašly v dálky dumných Polabina neopustily ho na chvíliaž do setkání s Evou v neděli.Zas přišla sama. Bílý kloboučekkdyž v topolů se zaskvěl dvojřadía pod ním postať ladných obrysůa Prokopovi známých pohybů,75on krok svůj zostřil, chvátal v ústretyjí, v rysech tváře její pátrajepo stopách poslední s ní rozmluvy.Tvář její byla zase úsměvnái oči její opět smály se,když při setkání ruku stiskla mu.A plynuly pak jejich hovoryo máji, který kráčel krajinou,i o básníku Máje nešťastném,o jiných pěvcích, jimiž zvučí sadnašeho písemnictví mladého,a o Praze zas, jejím životě,o českých tužbách, snech a nadějích –a duše Prokopova jásala,když v průvodkyni sličné viděladívčinu vážnou širších obzorů,již pokrok nebyl věcí neznámouneb dokonce snad hrůzným strašidlem.Ty řeči oba odváděly jeod minulosti jejich společnéi od otázek náhle vyvstalých,jež aspoň jeho nitro jitřily.Až jak by sobě náhle vzpomněla,když blížila se chvíle rozchodu,se otázala Eva úsměvně:„A zdali píseň mého rytířejste o dívce mně přines’, labuti?Zda na daný jste nezapomněl slib?“„Ne, nezapomněl,“ zněla odpověďa Prokop dívce papír podával,drobounkým písmem chvatně popsaný.76„Dík,“ řekla Eva, ruku stiskla mu,„to, věřte, bude milá památkamně na hrdinu mladistvých mých snů. –Aj!“ udivena náhle dodala.„Zde ještě jiný přidružil se verš –tož jednu ještě píseň zachrániljste nepaměti, krutě spálenou?“A stanuvši hned četla dychtivě:„Zabloudil jsem se svou lodído vod přešlosti,kudy vzpomínání chodív slasti, v lítosti.Stín můj stál tam nad vodamiz uplynulých let,pozpěvoval nápěv známý,v dál upíral hled.Labuť volal, dívku bílou,pěl a pěl a pěl –obraz její písně siloutam se zabělel.Proč ten zjev svou bělostnostíuchvátil mne tak?Vždyť to k stínu minulostipluje bílý pták....“pták...“Když dočtla, ruka zvolna s papíremjí sklesla, hlava níže ke hrudise nachýlila prudce dmoucí se –77a chvíle přešla v tichém mlčení...Pak zvolna zvedla zraky k Rybářia hlasem, v němž se chvělo pohnutí,mu ruku podávajíc pravila:„Je pozdě, příteli... Snad zachvátímne jednou proto lítost hluboká,že náhoda vás pozdě přivedlamně v cestu po letech – však nelze zpět...Mně přejte, aby nový život můjmi nepřinesl žal a zklamání...A chovejte mne v dobré vzpomínce,jak moji blíženku jste zachoval...Je pozdě... S bohem! S bohem, příteli!...“Když odcházela, Prokop za ní zřel,jak za odcházejícím, krásným snem.Stál dlouho, marně sbíral mysli svév prázdnotě, náhle v duši nastalé –stál dlouho, marně hledal světlý bod,k němuž by upial pohled duše své...Jen bílý klobouk zřel a bílý šat,zjev mizející v dálce alejí,jen slovo „pozdě, pozdě“ znělo mu,stisk ruky jenom cítil poslední...A náhle před ním důl se rozevřel,dým z něho vzhůru stoupal dusivý,zřel na dně jeho temné postavykopáním zaujaté horlivě,z pod země temné slyšel dunění –a z davu pachtících se horníků,78z kotoučů dýmu, ze dna propastise známá k němu obrátila tvář.To Václav od práce tam pilné vstala s výčitkou se na něj zadíval...79