báseň bez názvu

Jan Rokyta

Ten obraz, plný chmurné velkosti, mu navždy utkvěl na dně v paměti, v snech zjevoval se jemu zas a zas a rostl do rozměrů příšerných. Ba často, když se zdál být zapomněn, zaplaven nových dojmů nánosem, se náhle z duše hlubin vynořil, kdy Prokop toho nejmíň nadál se. Když přišla k němu chvíle radosti, když po dnech zachmuřených, zimavých se náhle obloha mu zjasnila, když převysoko v modru hlubokém se bílí ptáci štěstí koupali – pojednou jak by křídlo obrovské zakrylo celou širou oblohu: stín od něho pad na zem příšerný – a Prokop náhle viděl prohlubeň, v ní míhati se postav tisíce a kopati a rýti hloub a hloub za zlověstícím, temným duněním. A když se v zamyšlení zahlížel v ty pachtící se na dně zástupy, [51] tu zdálo se mu, zrakem zbystřeným že rozeznává temné postavy, že vidí v tváře přísně stažené, že rozeznává bluzy modravé a mezi nimi černé oděvy, jak vídáme je v městských salonech, i tváře bílé vousů pěstěných. A jedna z tváří knírků mladických a očí pronikavých, zpytavých tak známa byla mu a blízka tak! Toť Václav se svým pro věc zápalem, toť jeho postava a pohyby, toť velitelské ruky vztažení, jímž provázel své řeči vášnivé, jak vojevůdce před svou armádou když vojákům svým kyne: Vzhůru, v boj! V těch minutách jej divný jímal cit. Cos mocí táhlo jej v tu prohlubeň, jak vábívá nás síla tajemná, když chýlíme se černou nad tůní, v hloub do mlčících, temných jejích vod. A zase bázeň stejně tajemná jej zdržovala, tiskla v objetí, jej ovívala dechem mrazivým, že na celém se těle zachvíval a předmětů se chytal v úzkosti, by nestrhla jej síla neznámá v hloub na dno temné, chmurné propasti..propasti... Vždy po takové chvíli slabosti se v hloubi za ni styděl v duši své – vždyť všecko jeho dobré cítění, 52 vždyť všecko jeho pravdy žádání jej táhlo k bratřím na dně prohlubně! Však po čase, když chmurné vidění zas před zrakoma jeho vyvstalo – on totéž zkoušel citů křížení, týž zápas v duši znova prožíval a tutéž lítost cítil na konec... Tak bývalo mu často, s Václavem když rozloučil se, s Prahou matičkou. Zde ve velkého města kypění a poblíž druha stejných toužení, jen větší síly, větší tvrdosti, víc duše měla vzdorné zdatnosti, míň podléhala smutkům tísnivým. Ach, jinak bylo po dnech rozruchu, když po studiích Prahu opustil! Jej osud zase domů navrátil v zdi nevelkého města rodného, by v starém gymnasiu, na němž sám kdys nahlížeti počal v síně věd, teď mládeži byl v život průvodcem. Šel s radostí, pln snů a záměrů, chtěl mládcům dobrým učitelem být i dobrým vůdcem, dobrým přítelem – a přec jej smutek svíral víc a víc, čím déle vlaku jednotvárný zpěv mu v duši padal melancholický. Co pocítil, když Kunětický vrch se v dálce zamodral a zmizel zas, když Polabin se otevřela dál, 53 když blizoučko se mihl Zámeček a na to věží shluk se vynořil, jimž vévodila štíhlá Bílá věž, když celý obraz města zjevil se, v němž první Mládí vodívalo jej a do něhož se občan vracel teď – to nebyl radosti cit jásavý, že vlastní svoji dráhu začíná, jež může dovésti jej v blahobyt. To stesk byl, smutek očí slzavých, jenž na tichý jej, prostý vedl hrob, kde otec jeho stlíval po strastech, po těžkých s bídou o chléb zápasech, po marných vzletech z bahna všednosti. To stesk byl očí chmurně stažených, jenž propast černou před ním rozevřel a na dno její smutně ukázal, kde bratří v lopotě se pachtili, kam také Václav právě sestoupil... Hvizd vlaku táhlý, páry syčení jej probudilo z těžké zádumy. Byl doma. Matky něžné objetí jej měkce na nádraží sevřelo.sevřelo, polibky bratří, sester vítaly jej radostně, a spousta otázek i řečí zapudila těžký sen, jenž jako můra ležel na duši. Jen hlavou utěšlivá myšlenka mu kmitala jak světla plamínek, že bude těchto drahých oporou, když jejich kmen se skácel předčasně, kol něhož ovíjeli úponky – 54 a to že zatím dobrý úkol jest, než ku větším jej osud povolá. Ó, byl to smutný, plný pláče den, když náhlou zvěstí z Prahy přivolán sed’ vzrušen u hlav lože otcova, zřel ve tvář jeho bledou, na niž svit už ze zásvětí padal podivný, a řeči poslouchal, jež v zmatení ret otcův slabým hlasem šepotal... Ó, byl to smutný, pozdní listopad, v němž otec vydech’ duši do noci, v němž dospěl klidu, po němž toužíval, a tajemství práh věčný překročil... Ó, byl to soumračný den podzimní, v němž otce uložili do hrobu, den bez sluneční záře, bez tepla, den těžkých mraků jako z olova, kdy vítr lupeny rval poslední a zpíval píseň k smrti zoufalou, v níž nebylo ni hlásku naděje... Teď, na chudém když hrobě otcově se octnul zase skoro po roce, již bolest drásavá jej nervala, jen tichý stesk s ním na hřbitově stál a oblíbená píseň otcova mu tanula jak pozdrav z věčnosti: „Šelmy vášní zuby cení, vody života se pění, bouře zuří krajinou – 55 naposledy vše se změní, všecko dojde usmíření za poslední hodinou. Stichnou výkřiky i steny, boj ustane rozzuřený, všecky strasti pominou – zlato pozbude své ceny, pluh i palaš zkrvavený za poslední hodinou. Ale se vším zmizí taky, co zde v žití nad oblaky vznášelo tě výšinou – nikdy milované zraky nesvitnou ti skrze mraky za poslední hodinou. S tou písní v hlavě, hřbitov opustiv, šel Prokop v zamyšlení do polí. Nic nezřel kolem sebe, nevěděl, kam obracel se, bloudě stezkami, až náhle cos jej ze snů zbudilo a vrátilo mu jasné vědomí. Co, věděl hned, když rozhlédl se kol. To bylo smírné kouzlo Polabin, v něž kroky jeho zašly bezděky, to byly dálky jejich zamlklé, jež tichem svým jej ze snů zbudily, to bylo oko jejich zádumy, jež zadívalo se mu do duše a přimělo jí, aby prohlédla. 56 V té chvíli stesk od něho odstoupil a tichá radost zjasnila mu tvář, jak přítele když náhle spatříme, jenž nejdražší byl srdci našemu a od něhož nás osud odloučil. „Ó, pozdraveny buďte lučiny, i vrby, nachýlené nad Labem, i duby, zírající do dálky, i olše, vazy, jilmy šumivé, i zátočiny proudu labského, i břehy rozervané, vysoké, i tůně hlubin černých, tajemných, i dálky, mizející v mlžinách – buď, rodný kraji, vroucně pozdraven!“ Tak duše Prokopova jásala – a pozdě večer prozářen a tich se Prokop vracel domů z Polabin... Co z jitra cítil, v chodbách koleje když dávné jesuitské octl se, kde staré gymnasium stan má svůj! Bledého, útlého zřel hošíka stát na chodbě kdes tiše u okna a snivě na dvůr starý pozírat, co zatím jiní hoši hemžili se v družném hovoření sem a tam, než náhle pronikavý zvonce hlas je velitelsky do tříd zavolal. Zřel plavých kadeří i studenta, 57 jenž z bázlivého vyrost hošíka a těžké verše tajně počal psát o fantasie vílách vysněných a o krajinách nikdy nezřených, kam touha nezkojená vedla jej a plápol sedmnácti jarých let. Teď hošík, student mužemmužem, vrací se v ty chodby, síně, plné vzpomínek a plné kouzla zašlých jarních let. Teď s těmi přichází sem pracovat, kdož učiteli jeho bývali, k nimž pohlížíval s úctou upřímnou anebo aspoň s bázně zachvěním. Jej vlídně vítal starý ředitel, kmet nízký, těla zavalitého a oček drobných v tvářítváři dobrácké, jež k přísnosti se jenom chmuřila, než marně snažila se zakrýti odlesky srdce z míry dobrého. Však jinošíkům nikdy nebýval on ředitelem, než jen „dědečkem“ – a dobře přiléhává z pravidla vtip studentíků, který vymýšlí svým profesorům jména pobočná dle vlastností a stupně důvěry, již hoši k učitelům chovají. Tak přírodních jim tajů vykladač byl „slonem“ podle obří postavy, učitel vážný mathematiky ctné příjmení zas Archiméda měl, že stále chodil jako zamyšlen, 58 jak v záhady své vědy ponořen – a jiní jiná příjmí dostali. Jen jeden tehdy neměl přezviska: to řeči mateřské byl učitel a historie věrný tlumočník, jenž také o zemi jim vykládal, o jejích krajinách a národech. Ač nebyl nadán duchem plamenným, jejž dovedl by v slova vložiti a zanítit jim srdce jinošská, přec vážný jeho výklad jímal je svou obsažností hojnou, bohatou, svým ovládáním látky do hlubin, svou reálností pádně mluvící. On učil je vždy k jádru pronikat a cetek nedbat planých, vedlejších, on pravdivě je učil nazírat i tam, kde cit by snadno zavésti je mohl k pojímání křivému, jež po jejich snad přání bylo by, však s pravdou nebylo by ve shodě. Ten símě v duši Prokopovu vsil, jež v Praze vzpučelo a vyrostlo i zavedlo jej v nový tehdy proud – ten rádcem nyní byl mu ochotným a posluchačem vlídným, vnímavým o Prahy vzruších, mladém proudění, jež bralo se již valným řečištěm a rozlévalo se i na venkov, do tichých českých měst a městeček i konalo zde kvasu úlohu. I katecheta starý ještě byl 59 zde, řádu piaristů bodrý kněz, poctivý Hanák statné postavy, ze staré školy ještě duchovní – též on uvítal vlídně Prokopa, nic nevadilo knězi dobrému, že Rybář páterem byl vyklouzem. Sic později, když často sborovnou se rozléhaly hlasné hovory, jež mnohdy v půtky přecházely tón a v nichž své Prokop hájil názory, jimiž se hlásil k „mladých“ táboru – kněz v nesouhlase hlavou potřásal, však nikdy neodpíral bojovně; se shovívavým jenom úsměvem klepával Rybářovi na rámě a říkával: „To mládí mluví z vás – my všichni takými jsme bývali. Což na tom, jiný směr že volíte, než cesta jest, v niž vžili jsme se my – my také proti starým bouřili, a mládí věru jiný mjiným nebude.“ – Byl Prokop tedy v novém životě, a ten jej celého tak zaujal, že míjely mu rychle hodiny, v nichž studentíkům učitelem byl, že dny míjely, týdny, měsíce, že než se nadál, zima minula a jaro zasmálo se po kraji. Vzlét skřivan v rozjásání k nebesům, kos volal silným hlasem z Polabin, mladistvá zeleň zvala do polí 60 a bílé květy štěpů do zahrad. Vše vůkol bylo plno klíčení, vše bylo plno mízy proudící, vše plno touhy silném po vzrůstu a po rozkvětu v slunci zářivém. Zas poprvé zřel Prokop po letech ten květný zázrak, jaro v přírodě. Zas mohl svěží zeleň sledovat od chvíle, kdy se tlačí z pupence, kdy na stromy jen hebkým závojem se chytá, mlhou lehce průsvitnou, až po dobu, kdy v roucho nádherné se změní, pod nímž sladce tušíme kypící ňadra mladé přírody. Zas kouzlům této krásky vzdával se, tak jako blahých za studentských dob, kdy do přírody chodil studovat, však často nadarmo se namáhal slov knihy školní smysl pochopit – vždyť luzná krasavice příroda se na něj smála všude s polí, luk, vnad svojich kouzlem hocha jímala, hruď plnila mu touhou tajemnou a činila jej v duši básníkem. V ty doby slastné rád se navracel, rád bloudil zase týmiž stezkami, jež vábívaly hocha před lety – a s úsměvem i na to vzpomínal, jak na těch cestách toužně vyhlížel svou první, mladou lásku studentskou. 61 To bylo v topolové aleji. Tam Eva chodívala s tetou svou, a štíhlá její, vábná postava i černých očí kradmé pohledy, vždy jako snivě, měkce zaražené, v síť lásky studentíka lapily. Ať kudykoliv bloudil stezkami, vždy v aleji se octnul na konec a s nepokojným srdce tlukotem té chvíle čekal, v stínu topolů až objeví se dívka s matronou a zjevem svým jej luzným oblaží a snad i očí tajným pohledem. Tak denně zraky jich se střetaly, a Prokop již se čísti domníval řeč tichou lásky v očích dívčiných. To dodalo mu v posled odvahy, že při setkání mlčky pozdravil. Pták srdce hrozil z prsou vyletět tím náhlým odhodláním studenta – a ještě více slunným úsměvem i dívčí hlavy vábným úkonem, jež byly studentovi odměnou. Co blaha tehdy domů nesl si, co nepokoje divně slastného! A do noci pak dlouho psal a psal, své mladé city veršem odíval, zas oči v náhlé slasti přivíral a duše zrakem úsměv dívčiny se snažil životně si vykouzlit, jenž úsměvem se zdál mu nebeským... 62 A druhého dne časným večerem zas k aleji se staré ubíral, by shlédl vábnou dívčí postavu a pozdravem svým tichým, nesmělým zas úsměv na rty její přivábil i na tváře i černých do očí.očí, jenž včera tak jej sladce opojil. Však marně bloudil do tmy alejí, dnes nezjevil se anděl jeho snů v průvodu staré, vážné matrony, ni zítra dívka jeho nepřišla – a od té doby už jí nespatřil. Jen starou tetu její potkával a pozdravoval s němou otázkou, jež odpovědi marně čekala. Tak mladá jeho láska skončila... „Nuž zajděme si v alej topolů,“ sám sobě Prokop v usmívání děl, když na tu rozpomněl se idyllu, „snad potkám zas tam víly zjevení se starou tetou, věrnou strážkyní, a snad mne zas jak tehdy okouzlí, dnes ovšem staršího již kozáka, jenž první rozruchy má za sebou.“ Tak úsměv na rtu pro sen blouznivý, jenž hocha nezralého popletl, zamířil cestou hradeb k vodárně a po hučavém mostě přes Labe do mladé jeřábkové aleje, jež k stromořadí vedla topolů, mohutných stromů, které šuměly 63 kdys horkou nade hlavou studenta. Ba ano, zde, ó zde to bývalo: po levé straně Labe v stínu vrb a po pravé jest louka ohromná, již na západě stromy lemují vysoko, přímo k nebi trčící, dumavé našich krajů cypřiše. Zde vojenské jsou, dávné zákopy a za nimi se cesta zahýbá v aleji starou šumných topolů. Z ní nejraději rodné na město se dívával, když západ barvil je, když jeho věže, řadou srovnané, se skvěly v záři slabě růžové. To byly jeho mládí Hradčany, k nimž pohlížíval v hrdém nadšení. Teď ovšem pozbyly své velkosti, však ne své mluvy něžně důvěrné – ba více k srdci muže mluvily, než mluvívaly k duši jinocha... Zas utkvěl na tom známém obraze, než alejí se dále ubíral. Tam, tam to asi bylo uprostřed, kde naposled ji potkal spanilou, úsměvem ozářenou čarovným, jímž směje se jen šestnáct dívčích let... Tam bylo to... Však je to klamný sen? Což tak se v zašlé doby ponořil, že bytosti z nich nazpět přivolal, by žily dávných časů životem? Vždyť tam, hle, asi prostřed aleje 64 se dvojice mu známá rýsuje, silvetasilueta vážné paní, vedle ní zjev mladé děvy kráčí ztepilý, tak známých obrysů a pohybů! „Ach, bloude! Ovšem jakés dámy dvě se z dáli blíží starou alejí, však nejsou z minulosti oživlé to bytosti, jež tvůj tam stíhá zrak – to vážná jakás vyšla měšťanka si s dcerou na procházku podvečer, a duch tvůj, vzpomínáním opojen, mní viděti v nich známé postavy, jež na dně v duši z dávna utkvěly.“ Tak Prokop z pošetilství káral se a zbystřil zrak, by mohl z omylu cit usvědčiti, předrážděný as na doby mládí tklivou vzpomínkou. Ne, nemýlím se – řekl zase cit, jenž vzpomínáním v srdci jeho vstal: Hle, nejsou-li to tytéž pohyby, jež stíhával jsi okem mladickým a podle nichž jsi v písních dívčinu tu labutí svých snění nazýval? Ba věru, je to tentýž plavný chod, jímž dívka jeho blížívala se jak labuť po hladině rybníka. Až srdce se mu prudce sevřelo a dech mu v prsou umřel napolo. Toť vskutku Eva mladých jeho snů, jen žensky plnější a vábnější, 65 ne poupě, cudně v kalich zavřené, však růže dechem června rozkvetlá v svých rudých lístků plné nádheře. A stará teta vedle jako kdys, s týmž přesným, starosvětským účesem, v němž jenom více sněhu zachytlo se z uplynulých od té doby zim. Již není pochybnosti: tváře rys už jasně vidí, z dávna známý mu, jen povyspělejší a plnější – vždyť také Evě pominul již máj a červen přišel s růží nádherou. Jen oči tytéž jsou, jak bývaly, ty oči snivé, divně zamžené, jež jinocha svým kouzlem jímaly, tak jako snivé oči pohádky. Teď zazářily ze závoje snů a s jeho pohledem se setkaly. Cos jak by zabodlo jej u srdce; on klobouk rychle k pozdravení sňal, tak jako kdysi za dob studentských, a úsměv spatřiv na rtech Eviných, jenž také tvář i oči naplnil a přenesl jej v minulosti den, on v odhodlání náhlém chvíle té dam dvojici tak tiše oslovil: „Mně, dámy, smělost vlídně promiňte, že slovem zdržuji vás neznámý. Vás uviděv, jsem rázem jinochem, jenž v této aleji vás potkával. Jest mi, jak bývává nám v cizině, 66 když setkáme se náhle s krajanem, s ním radostně se v hovor dáváme, ač nebýval nám druhem nikdy dřív. Tak vy jste náhle se mi zjevily z krajiny milé mladých vzpomínek.“ Zdvořilé slůvko dala v odpověď mu vážně bělovlasá stařena, a dívka s povzbudivým úsměvem ta slova k jeho řeči připiala: „Též mně se zdá, že z dřívějška vás znám, snad osm tomu bude let, snad víc; to duše má se teprv budila a udiveně dívala se v svět a zvědavě, co na ni čeká v něm. V té době, myslím, vídala jsem vás, když u tety jsem byla návštěvou – ne vás, spíš někoho vám blízkého, jak blízka jest mi ona dívčina, jež tehdy chodila tam alejí.“ To jako v udýchání pravila, že zřejmo bylo, náhlé vzrušení že duše hladinu jí zvlnilo, až ňadra jím se prudce vzedmula. „Ba pravdu máte,“ Prokop na to děl, „těž mně tak děje se, když v zpomínkách si vybavuji hocha, jinocha, jímž bývával jsem kdysi před lety. Vím, že jest na světě mi nejbližší, však přece že to nejsem, nejsem já, 67 že kdosi jiný je to, mimo mne, s nímž nikdy, nikdy více nesplynu, ba jenž se víc a víc mne vzdaluje, čím větším prostorem nás dělí čas. Jen ve vzpomínkách se s ním setkávám, tak jako s druhy, kteří odešli a jejichž obraz stále vybledá, že sotva s to jsme jej si vybavit. – Však dobře tak, že stejně díváme se na své v zašlých letech bytosti – tak aspoň bez rozpaků můžeme si povzpomínat na ně, vzdálené. Tak aspoň dnes vám, slečno, mohu říc, jak onen jinoch rusých kadeří se srdce bušením tu vyhlížel, jež bližší vám, než sestra může být, jak čekával, až večer zjeví se v tom stromořadí se svou tetinkou, jak šťasten ztělesnění spatřoval v ní víly, která děcku v pohádkách a jinochu se jevívala v snech, jak ačnělačně lovil její pohledy a blažen jak se domů navrátil, když jeho, odvážlivce, za pozdrav slunečným obdařila úsměvem.“ Tu hlasitě se Eva zasmála: „Aj, z toho věru moh být románek, neb vězte, že i dívka z oněch dob, odrostlá sotva dětským šatečkám, jež první knihy tajně čítala, v tom bledém, známém vašem studentu, 68 jejž potkávala druhdy den co den vždy na témž místě staré aleje, hrdinu zřela svého románu a denně dychtivěji čekala, zda objeví se v stínu topolů a zda se o krok víc jí přiblíží, než nesmělými pouze pohledy. A když pak konečně ji pozdravil, tu jista byla v srdci vzbouřeném, žeť souzený to její bohatýr. Však osud rychle jinak rozhodl: v týž večer přijel otec dívčiny a druhý den ji domů odvezl.“ „A její rek ji marně v písních zval“,zval,“ zas pokračoval Prokop s úsměvem, „ji marně hledal v této aleji, zjev její marně v dálce vyhlížel a jméno její volal v srdci svém. Ó, byl to věru smutný hrdina, nes’ těžce konec svojí idylly a v smutných písních bol svůj vyléval.“ Tak s rozmarem se oba nořili v uprchlé doby první mladosti, kdy kroky jejich svedla náhoda, by mladá srdce jejích vznítila a za krátko je navždy rozvedla. Pak, nepozorovaně za řeči když ke bráně se městské blížili, se Prokop dámám krátce poroučel a v přírodu se ještě uchýlil, v stín břízek bílých vzhůru po Labi... 69 Ba, věru že měl o čem přemýšleti. To nenadálé, divné setkání v té době mladé vesny rozkvětu, ty řeči o mladosti rozruších, zjev dívky v krásnou ženu rozvité, jejížto oči ještě hořely mu před otvory jeho zřítelnic, jejížto pleti nádech broskvový jej dosud jímal hebkým kouzlem svým, jejížto dech jej dosud ovíval i hlas mu dosud ve sluch zazníval – to vše tak duše jeho hladinu jak prudký náraz větru zvířilo, že vlnami se prudce zmítala a myšlenky že na ní v neladu se honily jak bárky na moři, když náhlá vichřice je přepadne. A trvalo to týden celičký, než ve svém nitru jakž takž uklidněn se v alej starou zase odvážil, kde zahrála s ním divná náhoda. „Aj Castor někdejšího Polluxe, jenž rytířem byl mojí blíženky!“ Tak uvítal jej záhy Evin hlas, jež sama byla tu dnes procházkou, když tetu uvěznila churavost. „Jak onen rytíř smutné postavy by býval v srdci bouřně zajásal v dnech, smutně kdy ji hledal v aleji, 70 jej kdyby vaše sličná blíženka tak byla pozdravila, jako mne dnes pozdravuje líbezný váš hlas! Oj, což by přestal teskné písně pět, což naladil by struny radosti, což koupal by se v slunci jako pták, což víno jasné, žluté, perlivé by trysklo v jeho srdce poháru a opojilo jižní radostí by celou bytost jeho mladistvou! Však nebylo mu přáno zaslechnout hlas té, jež k němu mluvila jen v snech, a nebylo mu dáno zpívati jí písně lásky šťastné, blažené – jen teskně, smutně, romanticky lkal, jak středověku bludný trubadúr k své paní písně touhy vysílal.“ Tak na žert Evin Prokop žertem děl a dlouze tiskl ručku podanou. „A byl tak velmi smutný jeho zpěv?“ se Eva ptala s milým úsměvem. „Ba smutný, slečno“,slečno,“ Prokop opáčil, „jak raněného ptáka může být jen píseň umírání, poslední. Tak smutný, že sám jeho původce jej ohně svěřil žhoucím jazykům, tak jako všecky marné pokusy, jež pošetilé mládí zrodilo.“ 71 „To škoda,“ Eva poznamenala. „Proč ničit plody, třeba nezralé, jež přece bytosti jsou výrazem, byť hledající teprv nejistě, však přece vaší, vaší bytosti. A nic vám neutkvělo v paměti, z těch sežehnutých veršů mladických?“ „Zda utkvělo mi? Chvilku sečkejte – snad jednu aspoň píseň vylovím ze zapomnění tůně setmělé. A úsměv útrpný když na váš ret se bude tlačit, bez všech rozpaků jen dejte jemu plně zazářit – vždyť vidíte, že také úsměv můj jen budí pošetilost studenta.“ „Nuž uvidíme, pamět seberte a písni Polluxově dejte znít!“ „Nuž tedy, ať zní píseň mladých let, jak zazpíval ji smutný snílkův ret: Temný rybník. S kuropění – třikrát žel, ó žel! – labuť marně jsem svých snění, marně vyhlížel! Slunce nad východem stojí, v slávě povstalo – srdce moje labuť svoji marně volalo. 72 Zřídlo světla proudy svoje lije v krajiny – nevyplula labuť moje mezi lekníny. Slunce umíralo v krvi, v smrti ještě král – já zde pod mocnými drvy labuť marně ždál. A když měsíc vyplul siný nad hladinu vod a mne ve svůj přkrov stinný zhalil spánku svod – ve snu zřel jsem, prozářeném svitem měsíce: labuť plula po zšeřeném, tmavém rybníce. Labuť plula, dívka bledá, v bílý luny svit, já se – běda, třikrát běda – nemoh’ probudit! Pokud šeřil měsíc v kraji, písně zpívala – ráno po snu duše má ji marně volala!... Toť píseň, na kterou si vzpomínám – a nyní smějte se jí od srdce.“ 73 Však Eva nikterak se nesmála; tvář její ponenáhlu vážněla při slovech písně z uplynulých let, a zornice se zvolna šířily a jak by zřely kamsi do dálky, ač na Rybáři tkvěly upiatě. Snad dívaly se nazpět v minulost a v Rybářovi zřely studenta, jenž před lety ty smutné verše psal, když mladickou ji láskou miloval?... „Ó nesměji se,“ děla v odpověď, „zda nevidíte, že mne přešel smích? Ten blíženec váš z uplynulých let, ten studentík byl vlastně básníkem – a líto mi jest jeho blíženky, že osud od něho ji odvedl.“ On vzrušen chtěl cos na ta slova říc’, však zdržela jej prudkým pohybem: „Ne, nemluvme již o těch věcech dnes, sic upadneme v elegický tón. Až jindy zase. S bohem pro dnešek, a přijdete-li za týden sem zas, mně píseň studentovu přineste. Nuž s bohem! Přinesete?“ „Přinesu.“ A s lehkým vábné hlavy úklonem se navracela k městu alejí, co Prokop zamyšlen se uchýlil dál do luk, polí k starým rybárnám, 74 zde starce převozníka vyvolal a převézt dal se přes Labe, kde klid mu slibovalo ticho Polabin... Co dělo se s ním? Celých sedm dní jej Evin obraz všude provázel, ať čímkoli se v mysli obíral, vždy k setkání se vracel zas a zas, jež po drahných jej letech svedlo s ní. Je osud v tom, jenž s nimi zahrál si? Až usmál se té naivní myšlence. Je láska to, jež divným setkáním se v prsou jeho náhle vzbudila, když příroda je kolem samý květ a zpěv a jásot bujné mladosti?... A nyní toto nové setkání, ta píseň, vylovená z přešlosti, Evina náhlá, vážná proměna a náhlé odhodlání k rozchodu!... Zda v jejím srdci hnul se k němu cit, zda před přívalem jeho prchala, zda v srdci jejím láska klíčí to?... Ty otázky a jiných ještě víc s ním zašly v dálky dumných Polabin a neopustily ho na chvíli až do setkání s Evou v neděli. Zas přišla sama. Bílý klobouček když v topolů se zaskvěl dvojřadí a pod ním postať ladných obrysů a Prokopovi známých pohybů, 75 on krok svůj zostřil, chvátal v ústrety jí, v rysech tváře její pátraje po stopách poslední s ní rozmluvy. Tvář její byla zase úsměvná i oči její opět smály se, když při setkání ruku stiskla mu. A plynuly pak jejich hovory o máji, který kráčel krajinou, i o básníku Máje nešťastném, o jiných pěvcích, jimiž zvučí sad našeho písemnictví mladého, a o Praze zas, jejím životě, o českých tužbách, snech a nadějích – a duše Prokopova jásala, když v průvodkyni sličné viděla dívčinu vážnou širších obzorů, již pokrok nebyl věcí neznámou neb dokonce snad hrůzným strašidlem. Ty řeči oba odváděly je od minulosti jejich společné i od otázek náhle vyvstalých, jež aspoň jeho nitro jitřily. Až jak by sobě náhle vzpomněla, když blížila se chvíle rozchodu, se otázala Eva úsměvně: „A zdali píseň mého rytíře jste o dívce mně přines’, labuti? Zda na daný jste nezapomněl slib?“ „Ne, nezapomněl,“ zněla odpověď a Prokop dívce papír podával, drobounkým písmem chvatně popsaný. 76 „Dík,“ řekla Eva, ruku stiskla mu, „to, věřte, bude milá památka mně na hrdinu mladistvých mých snů. – Aj!“ udivena náhle dodala. „Zde ještě jiný přidružil se verš – tož jednu ještě píseň zachránil jste nepaměti, krutě spálenou?“ A stanuvši hned četla dychtivě: „Zabloudil jsem se svou lodí do vod přešlosti, kudy vzpomínání chodí v slasti, v lítosti. Stín můj stál tam nad vodami z uplynulých let, pozpěvoval nápěv známý, v dál upíral hled. Labuť volal, dívku bílou, pěl a pěl a pěl – obraz její písně silou tam se zabělel. Proč ten zjev svou bělostností uchvátil mne tak? Vždyť to k stínu minulosti pluje bílý pták....“pták...“ Když dočtla, ruka zvolna s papírem jí sklesla, hlava níže ke hrudi se nachýlila prudce dmoucí se – 77 a chvíle přešla v tichém mlčení... Pak zvolna zvedla zraky k Rybáři a hlasem, v němž se chvělo pohnutí, mu ruku podávajíc pravila: „Je pozdě, příteli... Snad zachvátí mne jednou proto lítost hluboká, že náhoda vás pozdě přivedla mně v cestu po letech – však nelze zpět... Mně přejte, aby nový život můj mi nepřinesl žal a zklamání... A chovejte mne v dobré vzpomínce, jak moji blíženku jste zachoval... Je pozdě... S bohem! S bohem, příteli!...“ Když odcházela, Prokop za ní zřel, jak za odcházejícím, krásným snem. Stál dlouho, marně sbíral mysli své v prázdnotě, náhle v duši nastalé – stál dlouho, marně hledal světlý bod, k němuž by upial pohled duše své... Jen bílý klobouk zřel a bílý šat, zjev mizející v dálce alejí, jen slovo „pozdě, pozdě“ znělo mu, stisk ruky jenom cítil poslední... A náhle před ním důl se rozevřel, dým z něho vzhůru stoupal dusivý, zřel na dně jeho temné postavy kopáním zaujaté horlivě, z pod země temné slyšel dunění – a z davu pachtících se horníků, 78 z kotoučů dýmu, ze dna propasti se známá k němu obrátila tvář. To Václav od práce tam pilné vstal a s výčitkou se na něj zadíval... 79