báseň bez názvu

Jan Rokyta

Pohledem vážným Evu vyhlížel dne příštího. Již nebyl vzrušen sic jak včera po přečtení dopisu, jenž novou nesl zprávu Jobovu a znova radu známou přinášel: sám sebe zapři a buď pokrytcem. Již nebyl vzbouřen – také kliden však docela nebyl, záře radosti nemohla nad chmurami zvítězit, jež duši jeho náhle zalehly, a štěstí nemohlo jej naskrze tak proniknout jak v předešlých dvou dnech. Když na pokraji lesa Evin zjev se kmitl v slunci mezi sosnami, živě se hnul, vstříc Evě pospíšil a úsměvnou ji vroucně uvítal. Však bystré oko ženy prohlédlo hned jeho nitro, z jeho pohledu hned správně vyčtlo, změna nějaká že v Prokopovu duši vstoupila, stín postřehla hned jeho na čele a v jeho hlase hlubší ladění. [144] „Co je vám?“ – vyzvídala s účastí, pohledem měkkým, jemně pátravým proniknout hledíc jeho do hlubin. „Nic, Evo,“ řekl, „a přec mnoho zas. Promluvit musím s vámi o mnohém, co těžce zmítávalo lodicí mé duše, a co mimo nadání se novou bouří na mne přihnalo, když domníval jsem se již v přístavu být bezpečném, v němž navždy bude klid.“ „A to by bylo?“ „Dříve řekněte mi, Evo, zda k vám nepřicházely o víře pochybnosti, o věcech tajemných přemítání, jimiž věk náš dětský býval veden, dušičky naplňovány sotva vzbuzené?“ „Ba přicházely,“ odpověděla, „a velmi záhy. Zvykem utkvělým mne do kláštera dali rodiče, by školou byl mně, dobrou pro život. Však příliš záhy duše dítěte tam poznávala, od života spíš že sestry ukazují cestu nám. Mé srdce dětské chápat nemohlo, že hříchem je snad radost života, smích veselý, jenž nezván propukal a plnil naše malé bytůstky – a že by mělo býti zásluhou 145 se chmuřit, radost plaše zahánět, jež sama rostla z dětských dušiček. Na jednu událost si vzpomínám, zvlášť příznačnou a zvláště rozhodnou pro zviklání mé víry dětinné. Kdys sama představená kláštera, velebná matka, jak jsme říkaly, nám snažila se vštípit poznání, že první ctností odříkání jest a útěk ze života hříšného, plného pokušení ďábelských. Životy světic uváděla nám, jež do zdí utíkaly klášterních, mrskáním těla svá tam mučily a posty, nekonečným modlením vzpomínky na svět utlumovaly. A když tak dlouho k dětem mluvila, poslouchajícím tiše, bez dechu, utkvěla náhle na mně pohledem a zkoumavou mi dala otázku: Čím, pověz, Evo, ty bys chtěla být? – Nechápala jsem nijak souvislost té otázky s tím, co k nám mluvila, a bez rozmyslu v dětské prostotě jsem odpověděla: Já? maminkou... Mrak zhalil čelo matky velebné a z oka jejího mi bleskl hněv. Svět mámí tebe, děvče nešťastné – jeptiščin temný poděsil dnemne hlas – hřích oči tvoje kalí. Modlitba otevře oči hříchem zamžené: ztrav sama na modlitbách dnešní den – 146 a o příkladech světic rozjímej, jež postavila jsem vám před oči... Nechápala jsem hněvu jejího, ni hříchu svého nechápala jsem. Což maminka, má dobrá maminka je takou hříšnicí, že její vzor by v náručí mne hříchu mohl svést? Či vůbec hřích jest býti maminkou? Vzhlédla jsem k tváři Matky Kristovy, již vzývati nám denně radilyradily, i drobné dítě v jejím náručí – a úzkost z myšlenky mne pojala, jež tiskla se mi v hlavu nejasně. Oči jsem zamhouřila v obavě, že pokušení chce mne omámit – a myšlenky své divné úsilně jsem jinam obrátiti hleděla. Zrak padl do okna, kam zářil jas jarního slunce; haluz zelená ve vánku jemně v okno ťukala a v klášterní mne zvala zahradu. Tam procházejí se teď družky mé, co já zde v samotě se modlit mám. Modlitba, duše s Bohem rozmluva, teď mým je trestem – to jsem cítila. Ten rozpor vznítil novou pochybnost a trpkost zasil v duši dítěte, že rozplakala jsem se na konec... To počátek byl sporů pozdějších v mé duši, jaké, myslím, údělem jsou každé mladé duše myslící. Však proč jste se mne po té věci ptal?“ 147 „Než odpovím vám, Evo, řekněte: nezdá se vám, že česká duše víc, než kterákoliv duše moderní těm zmítáním a sporům podléhá? Neb, abych jasněji se vyjádřil: nezdá se vám, že celý život náš, jak víry vliv jej nově vytvořil na troskách dřívějšího života, spor v sobě chová nevyrovnaný, jenž potud nepropuká, lhostejnost neb nevědomost nebo zchytralost pokud jej poutá – ale živelně se prodere a duši zachvátí, jakmile myšlenka jej uvolní?“ „Ach, rozumím vám, naši minulost vy máte, reformaci na mysli, Miliče, Chelčického, kacíře s hranice kostnické, i Amosa a bratry, Tábor, Žižku, husity a prosté jejich na vsi potomky, tajně se scházející nad biblí neb Praxí Pietatis, nad Kšaftem umírající bratří Jednoty? Ta minulost že musí probudit se v každém z nás a hořkou výčitkou nám srdce, duši, mysl rozbouřit?“ „Dobře jste myšlenku mou uhodla a tím i souhlas projevila s ní. Však rcete ještě, nezdá se vám dál, že tato proměna, ta příčina 148 rozporu dnešních Čechů s přešlostí náš národ rozvrátila do hlubin, zkazila naši českou povahu ne jako Čechů pouze, potomků silnějších předků, hlubších, vážnějších, však vůbec jako lidských jedinců?“ „Zdá se mi, že i v tom vám rozumím. Toť jasno: násilí a otroctví vždy kazí lidi, kazí povahy, buď v bázlivce je mění plazivé, neb v licoměrníky a pokrytce... Však řekněte mi, vše to, Prokope, jak s dnešní vaší chmurou souvisí?“ „Ba velmi úzce. O ty záhady jsem po celý svůj život klopýtal – a právě teď jsem klopýt’ poznovu... Zdá se mi – odpusťte, že zbočuji zas od určité vaší otázky –, že celý český problém spočívá v povaze naší, v jejím rozporu s povahou našich předků vážnějších, v těch rysech jejich, které vtiskl jí staletý útisk, duší otroctví. Že ztratili jsme samostatný stát, že se všech stran nás tlačí Němectvo – toť vnější stránky toho problému; vnitřní a základní tkví v nás, jen v nás... A tyto myšlenky mne přivedly konečně k soudu samým nad sebou. Též já jsem v sobě nosil po léta 149 ten rozpor, jejž nám vtiskly dějiny – a nenapadlo mne jej odstranit. Též já jsem o svém přesvědčení lhal – a lež tu jsem si neuvědomil. Až přišla choroba a samota, v ní přemítání mnohé bolestné a sebeobvinění na konec, že lhář jsem před svým vlastním svědomím. I strh’ jsem lživý nápis Římana – a volný, očištěn sám před sebou jsem v těchto lesů stín se uchýlil, bych vás zde, Evo, našel ztracenou...“ Pohledem vroucím utkvěl na Evě, s jejím se okem setkal zářivým a tichou jeho mluvou posílen v své pokračoval dlouhé zpovědi: „V svém štěstí na všecko jsem zapomněl, co přinesla mi léta zápasů – i co bylo těch bojů důsledkem. Až včera jako náhlou vichřicí jsem uvržen byl do těch bojů zpět. List prosaický, suše úřední větrné smršti úkol vykonal. Mé rozhodnutí, jímž jsem zbavil se lži, která na duši mne tížila, má podkopat můj byt, jejž prací svou jsem krušně, v strádání si vydobyl. A jenom ke lži návrat hanebný prý může nutný pád můj zadržet... Však zde se, Evo, všeho dočtete.“ 150 A list jí podal – chladný ortel svůj. Čtla, při četbě víc ještě zvážněla a ukončivši s živou účastí, vloženou v hlas i oko, pravila. „A vy jste odpověděl: nemohu.“ „Tak odepsal jsem, a jak pevný hlas i pohled váš mně praví zářivý, vy schvalujete rozhodnutí mé.“ „Což mohl jste se jinak rozhodnout? V těch okamžicích, co jste vyprávěl mi o svých bojích, o svých zápasech – já s vámi jsem je krátce prožila až k poslednímu boji, který však již vlastně nemůže být zápasem. Je všecko vyjasněno, zváženo, že nelze ani býti v rozpacích, jak v položení tom se zachovat.“ „A hleďte, já byl přece na vahách...“ „Vy? ...“ pohleděla na něj tázavě. „Ne o tom, Evo, mám-li ustoupit a kajicně se vrátit do Říma. V tom nemohl jsem býti v rozpacích. Však o tom přemítal jsem, prostředek zda jiný nemohl by zachránit můj byt, jejž s celým mladým snažením 151 jsem zbudoval si a v nějž uvésti bych mohl, duše milovaná, vás...“ Cos namítnouti chtěla, posunkem však prosebným jí zadržel a dál své srdce dokořán jí otvíral: „Já věděl, že to vinou největší jest mou, že strhnuv nápis Římana jsem jiného si za něj nezvolil. To učinit, snad byl bych vytržen z té půdy, v níž jsem nyní kořenil, a jinde v jinou půdu přesazen, však přece od kořene neuťat a neodhozen. Evangelíkem mne tajným označil můj žalobce na gymnasiu mého rodiště – evangelíkem skutečným se stát, moh’ zachránit bych otřesený byt... Však hned jsem myšlenku tu zavrhl. Ne! víra otců mých a praotců, jíž proniknuti byli do hlubin, pro kterou trpěli a strádali, pro kterou opouštěli statky své a za niž dávali i životy – teď útočištěm z nouze má mně být jen pro chléb, pro pouhý byt vezdejší? Ne, nemohu-li jako praotec tou vírou býti všecek proniknut – lhát před světem ji nechci, nemohu jen pro chléb tělu, pro vezdejší byt. Je drahá mi jak otců památka – 152 a proto nechci lží ji znesvětit. Snad jiní po mně z vnitřních zápasů tou cestou z přesvědčení dají se; kéž hojně bude jich – já nemohu. Snad Evu ztratím proto, proletář přec na svou dráhu nemohu ji zvát – bude to cena nad vše největší, již za své přesvědčení zaplatím, však nelze jinak. Ženu, děti své děd pro své přesvědčení opustil – a pozdní jeho vnuk se rozmýšlí, dát má-li třeba štěstí života, jen aby nelhal svému svědomí?...“ Dál zpovídat se chtěl, dál vylévat, čím kalich duše jeho přetékal – však zdrželo jej vroucí zvolání, Eviny duše výkřik: „Prokope!“ Zrak její planul září podivnou, smíšenou ze štěstí i bolesti, ret křečovitě chvěl se, chvěl se hlas, však přes to pevně zněla tato řeč: „Je nutno jíti za přesvědčením – a není třeba štěstí vzdávat se, je-li vám štěstím se mnou navždy jít...“ „Zda mi to štěstím – Evo, ty se ptáš?“ Jen slzami se na něj usmála a citem přemožena čelo své 153 na prsa jeho tiše sklonila, v objetí jeho poprv spočala – a oba cítili, že navždycky se zasnubují jejich bytosti. Co jarně zkvetlé mládí zažehlo, co novou jiskrou svitlo z popela, když po letech je svedla náhoda, co doutnalo v nich, smutkem života, samotou duší podněcováno, když osud bouřemi a pustinou je vodil na pokraj až zoufání, co po těch utrpeních prožitých v nich silně ve dnech těchto vzplanulo – to nyní v mocném duší souzvuku je zachvátilo do dna bytostí a slilo v bytost jednu, zdvojenou, tak jako oheň slévá ryzí kov... „Jen jedno ještě, Evo, bolí mne“,mne,“ řeč začal Prokop.Prokop, chvíle veliká když pominula jim, kdy není slov, kdy duše přímo spolu hovoří. „Že opustit mám pole činnosti, v němž uspokojení jsem nacházel, v němž moh’ jsem rýti brázdu patrnou a símě dobré do ní zasévat. Byla to těžká orba, balvanů ji na sta stěžovalo oráči – byla to těžká setba, nepřítel jak v Písmě rozsévači překážel – však cítím, neplodnou že práce má přec nebyla, že prospěch přinesla 154 přec jakýs dobré věci pokroku. Teď konec práci mé: jsem vyvržen jak plevel obtížný a škodlivý, jak buřič nebezpečný, škůdce zlý – a přece vím, že dobro jen jsem chtěl, že za pravdu jsem přímou cestou šel, že nepracoval jsem jen pro sebe, bych syt byl, bych kam hlavu sklonit měl že rodu svému chtěl jsem prospěti, dát jemu květ své duše nejčistší, jak z jeho šťáv v mé duši vyrostl, že chtěl jsem býti dobrým člověkem, že chtěl jsem býti jedním z atómů, podmiňujících pokrok lidskosti.“ „Ach, Prokope, to všech je osudem, kdož nesou v lidstvu jasnou pochodeň, jež cestu vzhůru ukazuje mu: od reformátorů, jež křižují a na hranice vodí k spálení, neb střílí jako nebezpečnou zvěř – až k prostým pikartům a beranům, neb k duchoborcům doby poslední, jímž údělem jest ústrk, pošklebek neb žalář, strádání a vyhnanství. Všem těm, i největším i nejmenšímnejmenším, jedinou odměnou jest vědomí, že pomáhali pravdě vítězit...“ „Vše pravda jest, co, Evo, krásně díš a co mi zní jak hudba nejsladší, když vidím, mojí stálou odměnou tvé že mi bude porozumění, 155 že harmonie našich bytostí mou bude radostí a posilou... Máš pravdu, osud mého snažení má v lidstvu miliony předchůdců – však právě myšlenka ta, Evo, věř, mne někdy smutkem plní bezděčným, když vidím, pokrok lidstva pomalu, zoufale pomalu jak proniká...“ „Však přece proniká a zvítězí... Tys také vítěz, třeba poražen té chvíle ze zápasu odcházíš. Však vítězil jsi dříve prací svou – a třeba s pole byl jsi vytlačen, na němž jsi dosud stál a zápasil, zas půjdeš jinde k novým vítězstvím... Hle, z otcovského města vytlačen byl’s nepřítelem – což se vrátit tam? Boj nový začít, člověk volný teď, když nejméně se nadá nepřítel, včerejška šťastný vítěz nad tebou? Což vzkřísit k životu zas Nový Ruch, v něm nový sobě, vlastnívlastní, vytvořit života základ, základ činnostičinnosti, a pokračovat, kde jsi pracoval, kde stopy ještě jsou tvých snažení?“ „Máš pravdu, Evo: tam se navrátím, tam přetržené dílo navážu, tam budu živou, bdělou výčitkou těm, kdož mne vypudili od práce a živým, každodenním svědectvím, 156 že žízeň pravdy nelze uhasit, že nelze vytrhnouti z kořene odvěké pravdy, světla hledání. Ať potlačena, ve prach zdeptána, zas vstane věčná touha po pravdě a bude znova se lží zápasit – ať potlačena, ve prach zdeptána, zas vstane světla žádost nezkrotná a bude křesat jiskry z křemene, by oheň roznítila v temnotách... A potlačená, ve prach zdeptanázdeptaná, vyroste silnější a zmnožená – tak jako moje síla ztýraná se vrátí tebou, Evo, zdvojena... Máš pravdu, Evo: tam se vrátíme, kde klíčil v mladých srdcích našich cit, jenž vzrostl nám teď ve strom života...“ Pohledem vroucím spočal na Evě, jež opřela se o něj úsměvná a rozzářenou štěstím zřenicí kams do veliké dálky hleděla. Objal ji v pasu lásky ramenem a také s ní se v dálku zahleděl: Uviděl město nízkém na kopci v zeleném zahrad věnci, bílá věž se nad skupiny domů týčila, k ní tisklo se dvé věží červených nad vážným chrámu štítem gotickým, a s druhé strany nízká kopule, věžičky drobné staré radnice, střech červených a štítů směsice... 157 Uviděl pod ním širou rovinu, zelená luka, řeky dvojí pruh a Polabiny dumně malebné... Štít slunce jasný vzcházel nad městem – a starou, rozšumělou alejí šla v ranním svitu šťastná dvojice... 158 Vydáno dne 15. listopadu 1912.
E: tb; 2006 [159]

Básně v knize Prokop Rybář: