báseň bez názvu

Jan Rokyta

Tak tedy v jinou půdu přesazen byl náhle z půdy v městě otcovském, kterou si zkypřil prvním zápalem. Nebyl to úhor ani novina, jež prací pilnou možno obrátit v úrodné pole, které odmění užitkem stonásobným znoj a trud, když záhy ne, tož aspoň po letech. To byla smutná, suchá, holá poušť, kde přenikdy snad neklíčilo nic, nic nerašilo, nevydalo květ, kde vše jen kámen bylo, písek, prach, prach šedý, suchý, hustý k zalknutí, jenž na vše tlustou vrstvou usedal a tlumil všecky barvy života svým jednotvárným, šedým příkrovem. Prokopa úzkost z toho pojala, že neubrání se mu ani on, že také jeho za čas pokryje ten neodbytný, hnusný, šedý prach, že pohřbí jeho touhy, snažení, že v srdci jeho plamen utlumí, že křídla jeho duše obtíží, že učiní jej živou mumií. [99] Snad viděl vše tak smutné k zoufání, že vysílen byl dlouhým zápasem, že ochromen byl ranou hromovou, jež z čista jasna v zem jej srazila. Tak sám si říkal, sám si vykládal, že není půdy potud neplodné, by nerodila aspoň metlici, by neživila mech neb lišejník a nedávala takto naděje, že oráče snad jednou odmění. A místo půdy kámen-li tu jen, nuž, z toho možno jiskru vykřesat... Však v příští okamžik, kam pohleděl, zas prach jen viděl, prach jen, prach jen, prach! Zde jako byl by sto mil za světem. Sem nedoléhal jeho šum a ruch,ruch. Zde bylo ticho, ticho k zalknutí, klid, nerušený ani větérkem. Největší událostí pro město byl v roce svátek těla božího, kdy přední v obci nesli nebesa, kdy veteráni vyšli s praporem, i družstvo mariánské s korouhví a za ním zbožných mužů bratrstvo. To otce, matky z klidu vzbudilo – a potom zase sdřímli pokojně a klidně na ně padal šedý prach. Jen provozovali svá řemesla, jen zboží ve svých krámech vážili, otcové svoje dýmky kouřili, 100 vždy stejný počet sklenic prázdnili při kartách v začazené hospůdce, a matky na návštěvy chodily a dcerám vyhlížely ženichy – tak jako před sto lety, včera, dnes jim život plynul stejně beze změn. Jen šosáky se mění, kaškety, jen sukně, živůtky a mantily – ne život však, jejž v sobě skrývají. Zda v této poušti srdce pokrevné, zda duši spříbuzněnou nalezne, by pomohla mu snášet vyhnanství, by podala mu ruku pomocnou k obraně proti prachu všednosti? – Tak ptal se záhy po svém příchodu, když počal odhalovat smutnou poušť, jíž podobal se život městečka – a při té otázce mu bezděky zasvitly oči snivě zamžené, tvář kmitla se mu v tichém úsměvu i pružná postat’ známých pohybů, již sledovával v staré aleji v mladistvé duše mocném vzrušení a která v týchže místech po letech v něm ještě probudila mocný cit... Žel, v zápětí že musil zvěděti, že nalezenou ztrácí nadobro. Ó Evu, Evu kdyby teď zde měl, jež chápala by jeho bolesti a rozuměla jeho snažením – 101 ó, kterak by mu bylo snadněji žít v této poušti k pláči vyprahlé!... Tak duše jeho teskně volala, když přišla k němu chvíle zoufání. Sám sobě sice při tom usmál se a sentimentální si vytkl cit, nehodný muže, jemuž sluší boj, rozumný odpor proti zlobám dne a práce tím jen vytrvalejší, čím větší překážky jí vzrůstají. Ach ano, vše to dávno uznával, vše toto dávno napsal na svůj štít – však v těchto okamžicích přece jen se nemoh’ zbavit citu tesknoty po duši stejných cílů, stejných snah, po teplé, věrné ruce pomocné a... nuže ano, nač to zapírat, i po objetí lásky hřejivém, v němž uštván moh’ by chvíli spočinout, po hrudi lásky věrně oddané, kde hlavu složit moh’ by po boji. Ať jakkoli se bránil bláhovým těm citům, marným, planým myšlenkám, přec v takých okamžicích tesknoty dvě oči z dálky na něj hleděly, dvě oči pro něj navždy ztracené... A chvíle bolestí se množily, když počal také jasně poznávat své trudné postavení ve škole. Zde poznal třetí stupeň vývoje 102 škol českých ředitelů: nebyl to již starý, dobrodušný ředitel, spíš jako republiky president, ni jeho zkostnatělý nástupce, však přece ještě člověk se srdcem – byl ředitel to školy nejmladší, despota tvrdý z boží milosti, ne jako kdysi první z kolegů, leč vládce bohorovný bezmála, jen k „vyšším místům“ byzantinský tak, jak chtěl, sbor jeho aby k němu byl. To Rybář z uvítání, chladného jak prosincový, zamračený den, moh’ poznat nad pochybnost nezvratně – to jasnějším mu bylo každým dnem. Nebylo radosti té na škole, jak můra jakás by ji tížila. Ba víc se podobala vězení, než škole příštích volných občanů: vše v přísný dozor zde se měnilo a každý, kdo tu chodil, v dozorce – vše chodilo tu s dechem ztajeným, jejž nedůvěra v prsou dusila, a nic tu nebylo tak neznámo, jak radostný a volný, živý duch. Jak nyní teskně vzpomínal těch dob, kdy studentem sám býval mladičkým, jenž často s chvěním sice čekával zvolání svého jména s kathedry, jemuž však jinak doba studií 103 pramenem čistých byla radostí! Zda této smutné školy studenti tak budou na ta léta vzpomínat, jež prožili v těch zamračených zdech, v nichž nedáno jim volně oddychnout? Jak nyní na počátek vzpomínal své vlastní učitelské činnosti, ba na dobu i následující, kdy mnoho nový změnil ředitel, však jenom zevně, formou úzkostnou, jen překážeje duchu pravidly a tabulkami, řády, normami, však přece z něho vězně nečině a střeženého stále zločince! A Prokop záhy trpce ucítil, on zvlášť že je zde takým zločincem, že hlídán je zde každý jeho krok a každé slovo jeho váženo, že snad i bílé stěny školních tříd sledují přísně jeho výklady a ředitele o nich zpravují, i když on sám jich bděle neslyší, přítomen majestátně ve třídě. Hodiny konferencí, nudné kdys a dráždící jej času mařením, teď změnily se jemu v chvíle muk. Co výtek jeho práci stíhalo, co zneuznání přísně mračného! Je plevel jenom – slyšel ze všeho – škodlivý, zhoubný plevel, jehož vzrůst je nutno potlačovat ze všech sil. 104 Není zde silou k práci vítanou, je vnuceným jen, nebezpečným zlem, jež třeba bedlivě mít na oku a nepřát jemu vzrůstu volného – ač mohla-li být o volnosti řeč, kde všecko bylo přísně spoutáno. Vše to když jasně se mu zjevilo, tu teprv celou tíží pocítil trpkého v tato místa vyhnanství. Tu teprv poznal, nejen odstraněn že být měl navždy z místa rodného, kde trhal sítě chytrých rybářů, však že měl být i navždy ochromen v svém po úrodné práci rozletu, že měl být zbaven volné peruti, jíž za světlem chtěl jiné unášet, že zbaven měl být hlasu jarého, jímž volati chtěl jiné za pravdou. Teď cítil: zde jest jeho vězení a on v něm provinilý káranec... V té době druhu Václavovi psal: „Ty v ohni boje, v práce nadšení s mnohými bratry postupuješ v před, cíl vida blížiti se před sebou – já osamělý jsem zde zajatec, mne v spárech drží orel dvouhlavý, tiarou pyšnou korunovaný. Co horšího, že takým zajatcem vše české školství bude bezmála, 105 jež hlídá v zlatém límci byrokrat a v černé kutně sladký římský kněz.“ Při slovech těch se maně zamyslil: Zda jenom české školství a nic víc? Zda celý život náš v tom zajetí se nedusí? Zda naše lhostejnost, zda naše slabost, polovičatost, zda naše lenost, láska k pohodlí a jak se vlastnosti ty jmenují, jichž setřást nedovede český rod, se nesplétají v provaz neblahý, by spoutávat nás mohl pevněji v zlaceném límci suchý byrokrat a v černé kutně sladký římský kněz?... Z těch otázek se hořkost prýštila, z níž rostl v duši jeho nový vzdor a nový povel: K dílu! Vytrvat! Ať cokoli se staví do cesty, přec brázdu svoji pevně dále rýt! A vytrvával; zbočit nedoved’nedoved’, nedoved zapřít nejvnitřnější cit, nedoved’ zapřít pravdu poznanou, nedoved stavět světlo pod kbelec – a doufal pevně, v poutech vítězit že přece bude jasný, volný duch, že přes vše slídění a překážky přec dobré símě zasít dovede v mladistvých duší půdu úrodnou, by stonásobný dalo užitek... 106 A časem snad i v této pustině příbuznou duši, druha nalezne, s nímž pokusí se orat, zasévat, prameny živé hledat pod zemí, by vytryskly a odplavily prach a poušť by proměnily v Kanaán. Tak doufal neoblomně, netuše, že vyroste mu nový nepřítel, jak upír neodbytný, příšerný, by krve, sil mu zvolna upíjel a podlamoval jeho odvahu. Netušil, stálé jehlou bodání že rozbolaví duši týranou, že stín přivábí šedý, vyzáblý, jenž dnem i nocí bude jeho druh, sen bude s jeho očí zahánět, ssát jeho síly, dusit jeho dech, kamenem věšeti se na paty a ruku zadržovat v rozmachu... Dlouho se bránil, trpěl celý rok, i druhého půl prožil na poušti a pod vězenským dvojím dozorem, než přemožený klesl na lože. Když tušil v patách už stín vyzáblý, dech jeho otravný a sžíravý, když toužil po oživné posile, po jakés velké čisté radosti, jež dala by mu silná křídla svá – poselství nenadálé, tíživé mu přišlo z města otcovského říc’, 107 že protivníků jeho vítězství je dovršeno ještě. „Nový Ruch“ nepřežil dlouho jeho odchodu. Kořeny jeho ještě nebyly tak pevny, aby ztráta hlavního neohrozila jeho života. A tak zas jenom „Ohlas Domova“ v neděli otce rodin uspával – a „Vzkříšení“ se mohlo radovat, že Prokopovy práce rozvratné poslední zjevná stopa zmizela. To byla rána příliš veliká pro Rybářovu bytost zlomenou. Rozum sic říkal: není první to v osudech pravdy triumf temných sil, ne také dlouho ještě poslední – však přec ta zpráva kapkou neblahou snad byla, které bylo potřeba, by hořká jeho číše přetekla, by choroba jej mohla dolomit a zbezvládniti dlouhé na týdny... A nyní teprv osamění své a celou tíhu jeho pocítil. Byl dříve tady se svou duší sám, však přec mu plály zraky jiskrné mladistvých posluchačů ve škole, přec v přírodě se na něj usmál květ, skřivan mu píseň jara zazpíval, les šuměním jej ve sny skolébal a v zimě stříbrovlasý čaroděj mu změnil dálky v bílou pohádku. 108 Teď sám byl mezi čtyřmi stěnami, s ním jediný jen, stálý, smutný druh: stín choroby jej hlídal pochmurný. A přec-li někdo přešel jeho práh, to aby muka jeho rozmnožil: kněz vykrmený, očí vypouklých, rtu tlustého, jenž visel nad bradou, na tváři úlisného úsměvu a na jazyku plno sladkých slov a vylhaného plno soucitu. Ten chodil číhat jeho na duši, jak nemoc zápasila o tělo. Ty návštěvy jen bolest jitřily, jež duši jeho krutě týrala; volaly na seminář vzpomínky i s Králem katechetou na zápas – a přísným myšlenkovým pochodem důtkami stávaly se, jimiž sám svou duši zbolavělou bičoval. – Ty pokrytectví knězi vytýkáš, a zdali sám jsi této výtky prost? Zda také etiketu nenosíš, jež nesrovnává se s tvým obsahem a právo dává knězi tučnému, by nad tvou duší bděle oko měl? Proč nedomyslils dosud tuto věc, proč nestrhl jsi nápis falešný, by pravou podstatu tvou neskrýval? Ach, kariéra v cestě stála ti, že nepřišlo ti ani domyslit, co přesvědčení tvého důsledkem! 109 Zda lepší jsi, než stádo ostatní, jemuž jsi slabost trpce vyčítal, k pohodlí lásku, polovičatost a jak se vlastnosti ty jmenují, jichž setřást nedovede český rod? Ty hněvem kypíš v duše hlubinách, že nepřátelský osud dějinný vyšinul Čechy z vlastních kolejí a v náručí je Říma uvedl – a sám máš etiketu: katolík!... A co ti platna tato prorada? Zda nejsi s kariérou u konce? Zda nejsi nadosmrti odsouzen k bídnému životu zde na poušti? Zda lživé zachování nápisu prospělo aspoň věci pokroku, jíž celý život svůj jsi zasvětil? Zda nejsi spoután, nejsi ochromen v své činnosti, bys vzlétnout nemohl?... To jasno bylo. Mnohá pochybnost však přece duši jeho týrala, obrazy sladkými jej opředla a slovy Mládí k němu mluvila. Matičku viděl, rukou třesoucí jak kreslila mu křížek na čelo – a chvění hošíkovo tajemné si připomínal, v ticho chrámové když zvonek zacinkal a šedý kněz v oblaka dýmu zdvíhal monstranci, v níž bělostná se skvěla hostie, a slavným, mnohozvučným souzvukem 110 když zahřímaly v ticho varhany a chorál dětských hlasů vzbudily. Zas ozářená okna chrámová zřel svítit bílé zimní do noci, a hošíkem se viděl ve stopách otcových kráčet zmrzlém ve sněhu k těm oknům, jimiž zářil temný chrám, za hlasem zvonů, zvoucích k půlnoční. A mnoho jiných sladkých obrazů mu táhlo duší, poetických strun se dotýkalo, píseň mladosti z nich vábilo a tichou výčitku: To všecko chtěl bys rázem odhodit, vytrhnout z duše, zapřít navždycky, co přece bylo bytosti tvé kus, a když ne bytosti, tož života? – – Přetřel si čelo potem zperlené a hlasy dětství snadno umlčel: – To vnějšnosti jsou, které posvětil a v pohádkové zlato proměnil kouzelný dotek proutku Mladosti – a nyní proutku tklivých vzpomínek. Však obsah jejich? V semináře zdech se objevil mu v také podobě, že v rozhořčení před ním uprchl – a po letech týž obsah v podobě sladkého kněze štval a týral jej, až z rodného jej města vypudil. Týž obsah jako plíseň hebounká pronikl život jeho národa a po staletí ničil jeho tkáň, 111 až změnil její dávnou podstatu, že co v ní černým bylo, bílým jest a bílé černým učiněno zas. Lid husitský teď chodí na pouti, uctívá sošky, svaté obrazy a líbá ruce kněžím církve té, jež knihy brala jeho praotcům, za víru v žaláře je vrhala a vyháněla s půdy zděděné. Kacířský měšťan, který při pivě slepého vůdce s pýchou vzpomíná a Mistra, jehož sžehla hranice – jde ráno pyšně v černém úboru, žerď uchopí a nese nebesa nad hlavou kněze církve vítězné, neb spěchá poklonit se biskupu a všecek do kořene bytosti se chvěje blahem, pohled milostný když na něm utkví Říma knížete... Tak plíseň zvrhla českou povahu, že co byl dub, je vetchá třtina teď, jež přímí se jen v mrtvém bezvětří, jíž nejmenší však vánek otřese a jež se ohne rychle, poslušně, kam zavanutí větru pokyne... Tak plíseň zvrhla českou povahu, že pravdy hledatelů potomci teď ode lži se potácejí k lži... A ty, Prokope, zda jsi menší lhář než ti, kdož ve tmách nevědomosti jsou světlé minulosti zapřením – 112 neb ti, kdož sice vidí minulost a pyšně se jí dovolávají, však denně zapírají životem? Zda’s pevnější než třtina ve větru, když pouhé tklivé z dětství vzpomínky tvou ruku zadržeti dovedou, by nápis nestrhla, jenž světu lže, jenž podstatu tvou kryje před světem a svědčí o tobě, žes také – lhář?... Tak duši svoji přísně bičoval v hodinách nekonečné samoty – a dlouhé noci, kdy jej míjel sen, i fantasie vzplálá horečně jen zvyšovaly trýzeň jeho muk. A když se jarní slunko usmálo, když otevřeným oknem zadých’ máj, když zchladla horečka, jež po týdny jej v Záhořově loži mučila, když lékař přísně radil ke změně i pobytu i rázu života – byl dobojován dlouhý vnitřní boj a Rybář odpověděl lékaři s lehounkým, ironickým úsměvem: „Ba změním, pane, změním z kořene.“ A sotva potácivě s lože vstal, poslechl, přijav radu s povděkem: strh’ nápis, který o něm světu lhal, a pocítil se volným člověkem. 113
Básně v knize Prokop Rybář:
  1. báseň bez názvu
  2. báseň bez názvu
  3. báseň bez názvu
  4. báseň bez názvu
  5. báseň bez názvu
  6. báseň bez názvu
  7. báseň bez názvu
  8. báseň bez názvu