– Člověkem volným, na dlouho-li však?
Zda na konci to není života?
A není-li, zda jeho odvaha
jen nepřivolá tužší spoutání,
jen nezpůsobí horší vyhnanství,
než bylo ono, z něhož choroba
jej aspoň na čas vysvobodila? –
Tu otázku sám sobě položil,
když v krátce město opouštěl svých muk –
však odpovědí se již netrápil.
Otázku zahnal ruky mávnutím
a zrakem stíhal jarní krajinu,
jež uháněla v hřmění vlaku zpět.
Již očím jeho město zmizelo,
kde málem byl by nalezl svůj hrob –
a vlak jej napříč vlastí unášel
v kraj luzný pod zelenou Šumavou.
Tam v šumných lesích zdraví hledat chtěl,
sil nových tam chtěl k práci načerpat –
ač nebylo-li pozdě nadobro.
Tam vábila jej touha po zdraví –
[114]
a spolu jiná touha bláhová:
tam odlétl sen jeho mladosti,
tam se svým chotěm Eva přebývá,
jíž nedovedl dosud zapomnět,
ba jejíž obraz tanul přečasto
mu před očima v smutném vyhnanství.
Nic o ní nezvěděl, co z domova
byl vzdálen, ba co navždy ztratil ji;
jak zapadla by v tůni hlubokou,
v níž všecko minulé se utápí.
Teď léto prožije jí na blízku –
a možná zároveň svůj podzimek...
„Jak romantické, sentimentální!“ –
sám sobě sice při tom usmál se,
když pojal myšlenku tu bláhovou –
však přec ji nezavrhl, přece šel,
kam neutlumený jej volal cit.
A teď je na podhorském nádraží,
teď město zří již v luzné dolině,
kde Eva žije pro něj ztracená.
Vůz hrčí s ním už kolem rybníka,
kde bílé labutě se koupají
(ach, vtělené tu bílé symboly,
jež pro svou lásku student volíval),
již na hrbolaté vjel dláždění
a staré štíty na něj shlížejí,
jak vyzývaly by jej: Hádej nám,
pod kterým z nás tvá Eva ukryta?...
Srdce se hlasitěji ozvalo,
v hrudi se rozbušilo bláhové,
115
jak před lety když v staré aleji
zahlédl student pružnou dívčinu.
Dobře, že z města vyjel za krátko
vůz na protější straně do polí,
kde svěží plochy osení a luk
a v dálce tmavé vrchy lesnaté,
obloha modrá s bílým oblakem,
větérek vonný a zpěv skřivanův
ztišily v hrudi srdce vzbouřené.
Májové kouzlo mysl zajalo
a utěšená, nová krajina.
Vůz od města se zvolna vzdaloval
a mířil v otevřené údolí;
s jedné je strany hlídal nízký chlum,
zarostlý mlázím, z něhož smály se
v májovém slunci bílé kmeny bříz,
se strany druhé vážný, starý bor
na vyšším, dlouhotáhlém návrší
a v pozadí je oku zavíral
vysoký, vážný, modročerný vrch.
Jak údolím vůz stoupal znenáhla,
zaleskla rybníka se hladina,
vroubená vůkol svěžím rákosím,
a za ní výše druhá, třetí též.
V tom vozka zvolal: „Hle, tam myslivna“
a bičem k předu v levo ukázal,
kde nade strání domek bělal se
a pod ním něco políček a luk
se zelenalo, v lesy vklíněných.
Ach, tam je tedy jeho jízdy cíl,
tam v středu tiché lesní přírody
116
k životu nových sil chce načerpat,
tam na pěšinkách v lesním zášeří
chce hledat zdraví svoje ztracené!
Již cestou vůz jel mezi rybníky,
a u kříže, kde jako ramena
bor těsně objímalo rozcestí,
tu v levo, v údolíčko pobočné
se obrátil, kde shora kynula
myslivna bílá, v slunci zářící.
Jen ještě výše objel půlkruhem
rybníček pod myslivnou schovaný –
a vjížděl do vrat bílé ve brance
a na malém se dvorku zastavil.
Zde vyšel jemu hajný v ústrety,
muž vousů jako podrost borový,
postavy mohutné jak lesní dub
a oka jako střela bystrého;
hlubokým basem hosta uvítal
a stiskl mocně útlou jeho dlaň.
Též za ním vyšla mladá jeho choť,
červená, plná žena venkova,
jíž za sukni se dcerka držela,
k cizinci pohlížejíc zvědavě;
v zástěře kyprou ruku otřela
a hosti váhavě ji podala,
zpytavým zrakem tkvíc mu na tváři.
Co při tom pohledu si myslila,
stařena vyslovila, její máť,
jež také hostě vyšla uvítat:
„Božínku, jaký hezký, mladý pán,
však nějak pobledlý a nemocný,
117
slabounký jako pára, jako dech.“
– „Nu, však zde v lese brzo zčervená;
máme tu silné, zdravé povětří –
zde nikdo ani stonat nemůže,“
zeť její honem setřít pospíšil
stín, který padal ze slov stařeny.
A již jej uváděli v světničku
stěn bělostných a stropu nízkého,
však plnou jasné záře sluneční,
jež malými sem okny vnikala
a zkrásňovala prostý nábytek,
bělostné plných peřin povlaky,
hodiny na staré zdi s kukačkou,
lovecké na obrazech výjevy,
i parůžky i mocné parohy,
té jizby prosté pyšnou ozdobu.
Host radostně se rozhléd’ světničkou
a potom rychle k oknu přistoupil,
za nímž se širý rozhled otvíral:
Hle, v pravo, takřka ruky na dosah
až k chatě přistupuje starý bor
a na protějším vrchu jeho brat
se zelená a shlíží v údolí,
kde pod rybníčkem louka šťavnatá
se směje, všecka kvítím zpestřená,
dál pole kynou štěpy vroubená,
s nichž neoprchal ještě bílý květ,
dál opět vršky mlázím porostlé
a bíle projasněné břízkami,
a ještě dál kraj širý, daleký,
v něm bílé chatky jakés dědiny,
uprostřed s nízkou věží kostela,
118
kol polí šachovnice, tu tam les
a na obzoru pásmo modrých hor,
jimž nevysoká vládne homole
vrcholu sraženého dopolou...
„Toť Šumava, v ní Boubín modrá se,“
ochotně hajný hostu vykládal,
„a v pravo pod tím lesem v dolině
se město našim zrakům ukrývá...“
A host se vpíjel v obraz krajiny,
nad níž se blankyt nebe usmíval
a znělo žežulčino volání...
Radost se chorou hrudí rozlila
a v srdci přihlásil se tajný hlas:
Zde snad se zdraví k tobě navrátí!
Jsi v lesů objetí – a přece máš
kraj široširý český před sebou.
Čeho bys, srdce, ještě žádalo?...
A ráno, když se smály do oken
mu ozářené vršky borovic,
jak lehce vstával zdravém po spánku!
Otevřel okno v prozářený kraj
a z hluboka ssál vonný lesní vzduch,
dech jehličí a vůni pryskyřic.
Les ptačím hlaholem se ozýval,
drozd hlubokými tóny volal kdes
a kos mu odpovídal v přestávkách,
pěnice s čížky, strnad, sýkora
je provázeli drobným šveholem
a občas do zpěvu a jásání
si straka zakřičela vesele.
119
Vše v porosené jitro zvalo jej –
a on šel rychle za tím vyzváním.
Šel, kam jej ptačí písně volaly,
kam vábily jej svěží výhonky
chvojiny, kterou jaro skropilo
veselou, mladou, šťavnou zelení,
šel, kam jej zvalo zmládlé borůvčí,
jež jasně zelenými ostrůvky
z temného vnitřku lesa svítilo,
šel, kde mu zářil rosy paprsek,
květ bílý jahody kam pokynul,
kam zvaly sasanky a jaterník.
Šel, kam jej lesní stezka zvábila
neznámým lesem s cílem neznámým –
a cítil se tak volným, jako pták,
tak lehkým, jako bílý obláček,
a bylo mu tak v duši úsměvno,
jak májovému jitru nad lesy,
jak lesům v jitra čistých paprscích.
Útrapy jeho byly daleko,
vyhnanství jeho bylo míň než sen –
i na chorobu jak by zapomněl...
Tak bloudil dlouho lesem neznámým,
odkrýval jeho luzná zákoutí,
sít pěšin zkoumal, jejich směr a cíl;
tu mechu zvábily jej podušky,
by na nich znaven hebce odpočal,
tam upoutal jej výhled do kraje,
jejž z nenadání průsek otevřelotevřel,
neb na pahorku čestváčerstvá mýtina –
až, slunce když mu stálo nad hlavou,
120
jej lesní cesta nazpět přivedla
k myslivně nad údolím kynoucí.
„Aj, daleko nám zatoulal se pán“,pán,“
jej uvítala žvavá stařena,
„a procházka mu věru svědčila:
tvář zčervenala, oko veselé –
a myslím, že i k jídlu zdravou chuť
jste sobě, pane, v lese vychodil.“
Zasmál se zvučně slovům stařeny,
jak velká radost by jej potkala.
Bylo mu volno, vše jej těšilo,
i povídání vetché stařeny,
i lichocení domácího psa,
i zakejhání poplašených hus,
i drobných kuřat slabé pískání,
dvůr celý, prostý se svým životem –
i vybílená, nízká světnice,
domácích lidí skrovná společnost,
když s nimi za stůl used’ pokrytý
k prostému, venkovskému obědu –
vše, vše jej v hloubi duše těšilo
a pocítil, co dávno necítil:
že rád je živ, že rád je na světě...
S týmž volným, velkým citem radosti
zas do lesa se vydal podvečer.
Byl jiný zase vnitřek lesa teď.
Co ráno byl pln záře radosti,
pln chuti k životu a jásání,
pln čístých, jasných slunce paprsků,
121
pln čirých, skvoucích rosných krůpějí –
teď byl v něm tichý, ukojivý smír.
Víc dumy, zamyšlení bylo v něm:
i v světle do žlutava zbarveném,
jež dovnitř lesa šikmě vcházelo,
i v ptactva přerývaných popěvcích,
i v dechu prsti, chvoje, mechů, trav,
i ve vrcholků táhlém šumění.
Smír lesa pronikl i Prokopa.
Radost svá křídla zvolna skládala
a smírem lesa měnila se v klid,
v mír, který duši tichem, velikým
jak ticho lesní, po kraj naplnil.
A jak mu ráno bylo jásavě,
tak nyní v srdci bylo blaze mu
tím velkým, smírným tichem večera.
V jinou se nyní stranu lesem dal.
Ne jako ráno lesa do hlubin –
tam houstnout budou stíny za krátko
a s nimi zavládne tam tajemnost
a smutek noci. Dal se na západ,
kde tušil konec lesů, volný kraj.
Zelenou, travnou cestou kráčel v před,
a kde šla v pravo po úbočí v důl,
ji opustil a houštinou se dral
ve směru slunce. Již se domníval,
že marná bude jeho námaha,
že navrátit se bude přinucen –
tak hustý byl zde mladých smrčků les
a nekonečným tak se býti zdál.
V tom překvapen však stanul, rozhrnuv
122
houštinu boučí svěže zelenou,
jež zde se usadilo ve smrčí,
a ocitnuv se náhle nad srázem.
Dva kroky před ním skála spadala
v důl svislou stěnou – v opuštěný lom.
Hluboko dole smrčí vrcholky
se ostře do prostoru vtínaly,
od lomu mlází sestupovalo
níž stále klesající po stráni,
dole je vroubil starý, řídký bor –
a přes něj pohled v kraj se otvíral,
v němž řeka blyštěla se ve slunci
a město kupilo se rudých střech,
teď město – pomyslil si – Evino...
Usedl na kraj srázu, zadíval
se města na obraz, dál k obzoru
pak bloudil od dědiny k dědině,
i k dvorcům osamělým v daleku,
k rybníkům lesklým, jimiž krajina
se do večera tiše dívala,
k linii vrchů jemně vlnité,
jíž na západě končil horizont,
i k jasné, bezoblačné obloze,
hořící sluncem v barev stupnici.
Byl krásný obraz to, on s rozkoší
jej vnímal v jeho celku sladěném
i v jeho prvcích, v něž jej rozkládal –
však přec jím nebyl všecek proniknut,
jak ráno lesa vnitřní radostí.
Jak město bylo středem obrazu,
tak mysli jeho středem byla ta,
123
jež ve zdech jeho žila – ztracená
sic pro něj, ne však zapomenutá.
Jak pohledem vždy k městu vracel se,
tak od krajiny stále vzpomínkou
se vracel k Evě, stále živěji
si vybavoval její postavu,
vzrůst její, pohyby i plavný krok,
pohledy její, hlas i úsměvy.
Zalétal odtud v jinou krajinu,
v čas jiný, který navždy uplynul:
byl studentem a čekal v aleji,
až objeví se známá dvojice,
byl mužem, který s Evou po letech
se setkal, zase vzněty prožíval,
jež vzbudilo v něm toto setkání,
a zase došel k chvíli rozchodu,
v níž naposledy ruku její stisk’
a pohled její zachyt naposled....naposled...
Zachvěl se. Snad tou hořkou vzpomínkou,
snad citelným již chladem večera.
Slunce již za obzorem zmizelo,
hořící západ zvolna shasínal,
ohnivé barvy jeho vychladly –
a také z kraje teplo prchalo,
až místo něho rozšířil se chlad,
jak místo světla nastupoval stín.
Prokop se úže ve plášť zahalil,
však přes to nové, prudké zachvění
jej mrazem proniklo až do kosti.
Otevřel oči zdiven, z široka,
124
na cestu zadíval se, pod lomem
jež ve mlází se dolů vinula:
tam Eva kráčí s hlavou skloněnou,
šat černý její tělo objímá
a černý závoj s její hlavy vlá...
Její to postava i její krok,
její to dobře známé pohyby –
však smutně vzdaluje se od něho
v smutečním šatu, v černém závoji –
a on k ní nemá moci pospíšit.
Skalní jej od ní odděluje sráz.
Jen ruce za ní marně vztahuje,
jen zrak ji stíhá, jak mu mizí v dol –
ztracená Mladost v šatě smutečním...
Přitiskl ruce na planoucí skráň...
Hořela – horkem planula i tvář...
A celé tělo žehla horečka...
Byl horečný to přelud? Vidina?
Byla to zosobněná vzpomínka?..vzpomínka?...
Tak při návratu sebe sám se ptal,
co duše za vidinou volala:
Mladosti, s bohem – smutná Mladosti!
125