Blouznivé sny jej v noci trápily.
Jak za nemoci spánek nestálý
měl po večerním, prudkém vzrušení.
Vstal ráno mdlejší, nežli ulehl,
tvář byla bledá, více přepadlá,
ret horkým dechem zpráhl, zkornatěl,
krok potácivý byl a nejistý.
„Je nepochybno, že chlad večera
zas horečku v mém těle probudil –
a že, co zřel jsem, přelud horečný
jen byl, jen oživená představa,
jíž duch tak úsilně se obíral.“
To byla první jeho myšlenka,
tak jako včera byla poslední.
Však za ní tajně tkvěla pochybnost,
zda přece skutečnost to nebyla,
zda přec to Eva mimo nepřešla,
když večer v údolí zřel od lomu.
Spor těch dvou myšlenek měl celý den
v své duši. Jitřní radost přírody
[126]
dnes nevyvábila ho do lesa.
Jen seděl nedaleko myslivny
ve stínu starých sosen mohutných,
jež přední stráží lesa byly tu,
a do krajiny v dálku pohlížel,
tu se zájmem a nevědomky zas
ji zrakem po obzor až přebíhal,
anebo stíhal pohyb oblaků –
a při tom přečasto se zamýšlel
vždy o témž předmětě... Sláb, unaven
dnes k stolu zased’ – žvavá stařena
dnes neuvítala ho radostně –
a po prostičké, tiché hostině
rád lože vyhledal, by odpočal.
A uléhaje, sám si vytýkal,
že chybil, v tento kraj se uchýliv.
Bylo mu třeba klidu především –
a zda je klidem tento jeho stav?
A zdali může dále jinak být?
Když pouhý přelud tak jej rozrušil,
jak bude, až mu Evu skutečně
kdes pošle v cestu možná náhoda? –
Ne, nemůže zde zůstat – odejde
a jinde zátiší si vyhledá,
v němž sbíral by své síly ztracené.
Kams uchýlí se v jiný český kout,
snad někam v krkonošské údolí,
snad někam k Náchodu, kde matčina
kolébka stála, snad i pod Bezděz
či Kokořín kdes, do stop Máchových –
jen odtud pryč, kde jeho minulost
jest přítomností kohos jiného,
127
kde mohla by se jemu zjevovat
a jitřit rány špatně zcelené...
Tak pevně rozhodl se – podvečerv podvečer
však zase cestou k lomu zamířil,
zas odtud vnímal obraz krajiny,
v níž středem bylo město Evino,
a zas a zas se vracel k pěšině,
kde včera se mu mihla přeludem.
I stezku našel dolů se skály
k té cestě, po níž Evin smutný stín
se včera přesunul, jí v údolí
se dal až k chatě lesa na kraji
a zpátky zase zvolna vystoupil –
však stínu včerejšího nepotkal.
A klidnější tím, spokojenější
se do myslivny vrátil na konec
a umdlen ke spánku se uložil.
A povstav ráno po snu sílivém,
chuť novou k životu zas pocítil,
zas kouzlu jitra všecek poddal se,
vábení lesa, jeho radostem
a nevzpomněl již ani na útěk
z té krajiny, jak včera rozhodl.
Snad osvěžená síla životní
ve spolku s bílým jitrem májovým
tu změnu způsobila, jasněji
že díval se kol sebe, v duši svou,
v svou minulost i ve svou budoucnost.
Tak bezstarostným sic být nedoved’
jak jitra prvního – však klidněji
128
než včera myslil na svou příhodu
a více dovedl se rozptýlit
životem lesa, jímž se ubíral.
A odpoledne, aby unikl
hlubokým dojmům, vzruchům bolestným –
utlumil srdce bláhového hlas,
jenž na cestu jej volal pod lomem,
a v stranu opačnou se obrátil
do hlubin lesa ještě neznámých.
Šel za vzdáleným vozu rachotem
a za nedlouho dospěl k silnici,
kams do dálky les přetínající.
Šla vzhůru starým lesem k východu,
vroubena kmeny stříbrošedými
prastarých smrků a tak v mohutnou,
velebnou obří chodbu změněna.
Široký jakýs, velký, volný cit
se rozlil hrudí při tom pohledu;
bezděčně Rybář klobouk s čela sňal
a velkolepou chodbou vykročil
dál do lesa, jímž kráčel poprvé.
Šel, zváben lesní cesty půvabem,
šel, neptaje se, jak čas pokročil –
až zvučné kokrhání kohoutí
mu ohlásilo, lidské obydlí
že tu je na blízku – a za krátko
stavení skrovné, šedé uviděl,
spíš boudě nežli chatě podobné,
a poblíž něho stoly, lavice
jak vyrostly by v lese ze země.
Samota jakás lesní, hospůdka,
129
v níž cestou stavují se formani
a kterou snad i města občané
si za cíl volívají v neděli.
Usedl chvíli za stůl pod stromy
a přes mýtinu, přes les nizoučký
pohlížel ku pahorkům zeleným,
pokud jich nezakrýval starý les,
jímž právě prošel a jenž na pravo
se šířil dál a rozhled zavíral.
Tam ještě musí dospět, na vršek,
kam stoupá les a odkud široký
snad rozhled za cestu jej odmění.
A odpočinuv, šel tím za cílem.
Opravdu. Na pahorek vystoupiv,
dolinu v lůně lesův uviděl,
v ní rybník jako horské jezero,
dál pahrbky a vršky lesnaté,
jež vlnily se na jih k obzoru.
Jen lesy, pokud oko dozřelo,
nikde ni dýmu, stopy člověka,
jen nepřezírné lesů království.
Na balvan used’ pod kmen obrovský
a v zelený se obraz ponořil.
Tak země ve své době panenské
se zrakům pračlověka jevila.
Co ticha leží na těch dálavách,
co zamyšlení je tu věčného,
jak rozsáhlá tu říše samoty!
Jen vítr šumí v chvojných korunách.
Stín oblaků se sune po lesích,
kukačka do ticha tu zavolá –
130
a zase mlčí lesní samota,
tak nekonečná, velká, hluboká,
jak by ji nikdy ještě lidský krok
byl neporušil... Avšak přece, slyš –
kdes blízko suchá haluz zapraskla
pod lidským krokem – opět – zas a zas...
A nyní ticho – krok se zastavil.
Člověk zde stanul kdesi na blízku.
Prokop se ohléd’ směrem kročejů –
a úžasem div nevzkřik’ hlasitě...
Opodál na mýtině stanula
postava známá, z předvčerejška zjev:
tam Eva stojí zahleděná v dál,
šat černý její tělo objímá
a černý závoj s její hlavy vlá.
To není přízrak, přelud horečný,
oživlá jeho duše představa –
to živoucí jest žena, žádoucí,
již dívkou vídal za dob studentských,
k níž vzhořel při setkání po letech,
když jiného již byla nevěstou.
Teď stojí zde – jen kroků několik,
a může stanouti jí tváří v tvář
a může pohlédnout jí do očí
a ruku její ve svou uchvátit.
A nepomyslil, pro něj ztracena
že jest, že muži patří jinému –
jen, sotva první úžas pominul,
vzchopil se prudce, o krok postoupil
a „Evo! Evo!“ vroucně zavolal.
131
Trhnutí živelné jí zachvělo,
tvář obrátila směrem zvolání
a zrakem, rozšířeným v úžasuúžasu,
hleděla na Prokopa, který k ní
od lesa rychlým krokem pospíchal.
A když jí stanul těsně tváří v tvář,
když ruku její ve svou uchvátil –
po drahnou chvíli ještě v úžasu
patřila na něj němá, bez slova,
jen levicí si tisknouc bezděčně
vzbouřené srdce, ňadra vzbouřená...
„Vy zde?!“ – po dlouhém vyřkla zápasu
stísněným, sotva slyšným šepotem.
„Zde, Evo, vám zde nyní na blízku“,blízku,“
děl Rybář, tlumě citů vzbouření.
A Mlčení svou dlaní oběma
rty uzavřelo drahnou na chvíli.
Jen duše jejich objímaly se,
co ona hlavu tiše schýlila
a on k ní patřil, ve své její dlaň.
První se Eva vzpamatovala.
Slabě se usmála a ruku svou
vysvobodila z jeho pravice,
kynula lehce: „Pojďme“,„Pojďme,“ zašeptla
a vykročila před ním do lesa.
Šli travnou cestou lesem hlubokým,
alejí delikátních modřínů –
však nevnímali dumných lesa krás,
132
jež vábily je ještě před chvílí.
Setkáním naplněny přes míru
kalichy jejich duší, krůpěje
že citu jiného již neměla
v nich místa. Srdce otvírala se.
Nejdříve Prokop krátce vyprávěl
od rozloučení svoje osudy,
svých mluvil o snahách a zápasech,
svém o vyhnanství, o své chorobě –
a o svém rozhodnutí, v krajině,
kde ona žije, zdraví vyhledat,
i o tom, jak jí zahléd’ pod lomem
a za přelud jak měl ji chorobný.
„A vy jak, Evo – vy jak žijete?“
Tou otázkou svou zpověď zakončil,
zastavil krok a zrakem tázavým
na tváři její utkvěl pobledlé.
„Jak žiju?“ – byla její odpověď:
„To z části poví vám můj černý šat,
to poví vám můj závoj smuteční,
jejž oblékám, jak káže obyčej.“
Spočinul na ní náhlým pohledem,
v němž úžas ruku s citem nejasným
si podával, a okem pátravým
jí dával otázku, jíž vyslovit
si nahlas netroufal.
„Jak žiju teď?“ –
tak Eva na němou tu otázku:
133
„To povídá můj černý, vdovský šat.
A jak jsem žila – nechtějte se ptát.
Jen vězte, tragickým že omylem
manželství bylo, jež jsem prožila.“
Stín chmury přelét její krásnou tvář
a jasnou záři oka přitlumil.
V tom okamžiku jiná proměna
zasáhla Rybáře až do hlubin.
Cit nejasný, jenž vedle úžasu
vstal náhle v srdci jeho před chvílí,
teď celou bytost jeho zachvátil,
rozvlnil v bouři duše hladinu,
však zároveň ji jasně ozářil
neznámým, divně slastným tušením.
Nemohl chvíli slova promluvit,
a když se hlas mu vrátil do hrdla,
jen tiše chvějnou prones’ otázku:
„Již tedy nejste ženou jiného?“
„Ne, nejsem“,nejsem,“ řekla hlasem hlubokým
a vážně pohleděla k Rybáři,
jenž ve chvíli té za ruku ji jal
a jehož zraky ohlašovaly,
co ústa povědět se chystala.
Však Eva slova jeho zdržela:
„Ne, prosím vás, již neříkejte nic! –
Dnes ne – dnes nic již o tom! Pojďme dál..“dál...“
Šel tedy mlčky dále vedle ní,
i ona, oči k zemi mlčela –
134
však duše jejich vedly rozmluvu,
vzbuzenou nenadálým setkáním
a poznáním, že propast osudu,
jež zela mezi jejich cestami,
se zavřela, že kalich žádoucí,
v životě dvakrát od nich odňatý
a zaměněný číší hořkosti,
zas před nimi se vábně zjevuje
a že snad stačí po něm sáhnout jen
a přiklonit jej ke rtům vyprahlým
a píti z něho, píti žíznivě...
Les šuměl nad hlavami dvojice,
zněl do večera ptactva písněmi,
jehličnou vůní plnil vlahý vzduch –
a oni šťastni šli tu bez slova,
jen v duší rozechvělých souzvuku...
A když les řídnout počal znenáhla
a západ mezi stromy prosvital,
krok Eva zastavila, usmála
se na průvodce mlčelivého,
dlaň hebkou podala mu k stisknutí
a loučila se: „S bohem, příteli!
Tam v pravo cesta k vaší myslivně.“
„A uvidím vás, Evo, zítra zas?“
„Snad uvidíte“,uvidíte,“ řekla s úsměvem.
„Té na cestě?“
„Snad této na cestě.“
135
A krokem spěšným vzdalovala se,
tu kmen ji zakryl, podrost zelený,
zas mezi stromy vábná postava
se její mihla, z lesa vyšla pak
a cestou polní spěla k rybníku,
by dále dolů k městu chvátala
touž cestou, kterou – málo tomu dní –
přijížděl Prokop k lesní samotě...
On dlouho stál zde, dlouho bez hnutí
za mizející Evou pohlížel,
až nadobro se očím ztratila.
Pak obrátil se, kam mu kynula,
a zvolna navracel se k myslivně...
A když se octl ve své světnici
a oknem hleděl v údolí a v kraj,
jejž slunce v rozloučení líbalo –
pln ještě prožitého setkání
tak ve své duši z hlubin zavolal:
„Jaký to den byl!... Jaký byl to den!...“
A dlouho do noci se navracel
k mýtině nad lesnatou kotlinou,
ke chvíli setkání i k úžasu,
jenž schvátil jej a při tom naplnil
předtuchy sladké citem neznámým,
když o Evině zvěděl osudu,
jenž učinil ji ženou svobodnou. –
Již není navždy ženou jiného!...
Ta myšlenka i z rána v nový den
s ním chodila, kam kroky obrátil.
Teď není jeho minulostí jen,
dní uplynulých světlou vzpomínkou –
136
teď přišla k němu jako přítomnost
a není překážky, by stala se
i budoucností jeho žádoucí.
Teď společnicí jeho může být
v nevolném, těžkém jeho vyhnanství,
v té pustině být jeho studánkou,
úsměvem slunce v mračném životě...
S ní mohl by se tam zas navrátit,
odvážit těžkého se zápasu,
jenž samotného by jej zahubil...
Když k tomuto až dospěl závěru,
v myšlenkách stanul – chladná pochybnost
se v štěstí přimísila: Bláhový!
Zda víš, že Eva šla by za tebou?
Je svobodna sic – zda však vzpomínka
z let dívčích na studenta z aleje,
neb na pozdější s tebou setkání
jest u ní silna jako u tebe,
v němž ve vyhnanství mocně vyrostla
v mučivou touhu, v žádost bolestnou?
Že při setkání byla vzrušena?
To, brachu, pro tebe nic nepraví.
Ty připomněl’s jí náhle dívčí věk,
snů dívčích léta, sladkých tušení –
a hořká léta trpkých sklamání
a snad i zoufalosti bezedné...
A proč by její mocné vzrušení –
namítal na těch pochybností hlas –
nemohlo u ní stejný kořen mít,
jak u něho? Proč v život tragický
137
by nebyla jí mohla vzpomínka
jak jemu svítit v jeho vyhnanství?
Proč nemohla by u ní stejně vzrůst
v mučivou touhu po čems ztraceném,
v trýznivou bolest pro cos krásného,
co mohlo být, čím život mohl zkvést,
co však ji navždy, navždy minulo?...
Tak z naděje se zmítal v pochybnost
a zase navracel se k naději,
zas k cestě navracel se vzpomínkou,
jíž včera kráčel se ženou svých snů –
až, slunce když se chýlit začalo
níž na obloze, vskutku navrátil
se v místa, kde se s Evou rozešel,
kde ruku stisk’ jí, za ní dlouho zřel,
až zrakům jeho v dáli zmizela.
Dnes v místě tom ji dlouho vyhlížel.
Již zvítězila suchá pochybnost:
bláhový optimisto, vidíš teď,
jak předčasně jsi jásal v srdci svém
a marně vzdušné hrady budoval...
Konečně v polích ženu zahlédl
Eviny vnadné, vábné postavy
i ku podivu jejích pohybů,
že náhlé hnutí v prsou pocítil –
však ne, to Eva býti nemohla.
Šat její tělo šedý objímal
a hlavu šedý zdobil klobouček.
I pátral dále, kam až dohlédl –
a zase maně zrakem vrátil se
138
k postavě dámy, jež se blížila
již k lesu, vstoupila již v jeho stín
a zahlédnuvši podál Prokopa,
mu kynula a naň se usmála.
Udiven hledí: Eva! Rychle vstříc
jí pospíšil a ruku, přátelsky
vztaženou k němu, dlouze políbil.
Hle, přišla k němu, přišla zářivá
s úsměvem čistým jako z dívčích let
a s měkkým, důvěřivým pohledem!
„Já nepoznal vás, Evo“,Evo,“ promluvil.
„Vím“,Vím,“ odvětila s jasným usmáním,
„však nechtěla jsem dále smutek lhát,
když radost prozářila duši mou.“
„Že radost, Evo, radost přišla k vám?“
„Dřív úžas, rozchvění a zmatení,
spor citů mocný, jenž mi nedal spát
a do svítání nutil přemýšlet.
Však potom úsměv jitra naplnil
mou duši divnou září bělostnou,
jíž nebylo v ní od mých dívčích let;
s ní odhodlání v srdce vstoupilo,
jež v radostný je skolébalo klid
a snem mu dalo usnout blaženým.
A z něho procitnuvši radostně
jsem pozdravila nový, jasný den.“
139
„Nemohu nasytit se vašich slov“,slov,“
děl Prokop vroucně v mocném vzrušení.
„Jak píseň mládí zaznívají v sluch
a srdce plní slastí májovou.
Však snad jsem pošetilý, bláhově
snad slovům vašim smysl žádoucí
jen dávám, jehož vskutku nemají.
Či mohlo by to býti opravdu,
že jako na vás ve své poušti já,
tak na mne vy jste často myslila,
když v jinou poušť vás život zavedl?
Že nenadálé naše setkání
vzbudilo ve vás neztlumený cit,
by v plné síle z pout se vyprostil
a v jásavé se vzpřímil radosti?
Či mohlo by to býti opravdu,
že chtěla byste, Evo, se mnou jít
v můj život neradostný, vzpruhou být
mých snažení – mou ženou na věky?“
Eva jen tiše k němu pohlédla
a řekla v pousmání: „Což já vím?“
– – – – – – – – – – –
Slunce se nachýlilo k západu,
však Prokopu a Evě vzcházelo.
Bludištěm lesa navraceli se
dva chodci samotní – však přece ne:
kdos třetí, neviditelný tu byl,
jenž zášeřím je lesa provázel,
jenž vrátil je v čas první mladosti,
140
by odtud nanovo se vydali
společnou cestou v život neznámý...
A když zas Prokop ve své světnici
u okna stanul, k cestě pohlížel
v údolí, po níž Eva odešla,
zas jako včera vše v něm volalo,
však hlasem ještě mnohem mocnějším,
voláním štěstí na svém vrcholu:
Jaký to den byl! Jaký byl to den!...
Přemožen štěstím used’ po chvíli,
páž o stůl opřel, hlavu složil v dlaň –
však v tom ji vzpřímil, čelo zachmuřiv.
Na stole psaní shlédl: úřední
zná tyto nevábivé obálky,
vždy odměřené jako úřad sám
a něco radostného zřídka kdy
příjemci svému přinášející!
List z ředitelství jeho ústavu –
co blahého mu přišel zvěstovat?
Snad jmenování, vysvobození
z té nehostinné, holé pustiny?
Ret zahrál ironickým úsměvem,
po listu ruka sáhla, roztrhla
obálku a zrak rychle pobíhal
po řádcích nečekané listiny...
A čím dál četl, tím vždy vážněl víc,
usmání ironické mizelo
a čelo víc se zachmuřovalo.
Dočetl... Z ruky na stůl vypad’ list...
Oči se zahleděly do prázdna...
141
Důl černý v dálce tam se rozvíral,
plaménky kmitaly v něm po stráních,
dým stoupal z nich a houstl v černý mrak –
a na dně dolu, v černé hlubiněhlubině,
se hemžil, kopal nespočetný dav...
Zřel chvíli v toto chmurné vidění,
vstal potom, dlaní přejel po čele
a k oknu postoup. Slunce zapadlo.
Týž obraz viděl, v který před chvílí
s přemírou štěstí jasně pohlížel –
a teď? Snad veta po všem, co zde snil –
snad Evu ztratí sotva získanou...
Snad připraví jej o ni mužný krok,
jenž po úvahách, mnohém po boji
tak nutným, zřejmým se mu objevil,
jak pravda jednou jasně poznaná.
A toto rozhodnutí důsledné,
jímž očistil se před svým svědomím,
by ze lži nemohlo jej obvinit —
to má mu cestu zavřít ke škole,
v níž prý by dál jen pohoršením byl,
to má jej na vždy z dráhy vyšinout,
k níž připravil se těžce, klopotně,
to podkopat má jeho základy,
o něž se život jeho opíral
a o něž teď i Evin opřít chtěl...
Jen jeden skutek – píše ředitel –
by zadržeti mohl jeho pád:
ať rozhodnutí svoje odvolá,
ať nápis přilepí si stržený
142
a před světem ať dále tím je zas,
čím v srdci není, býti nemůže.
To neučiní-li, že ztracen jest,
že vzdálen bude navždy ze školy...
A tak byl krátký jeho štěstí sen...
Snad konec je. Zpět přece nemůže,
sám zhanobit se před svým svědomím –
a to-li nemožno, zda Evu pak
zvát může ještě svoji na cestu
on, od nynějška pouhý proletář?...
143