Hvizd vlaku rozletěl se nad lesy
a spící ozvěnu v nich probudil,
stroj zasupěl a parou zasyčel –
a na podhorské skrovné nádraží
hrst cestujících spěšně vystoupla.
Tu dívka, snad se vrací z ústavu,
a matka objímá ji slzící;
tu student z vozu vyskočil,
den první letnic jest a v duši slast,
hruď dme se volností a nadšením;
tam venkované zvolna vystoupli
a krokem těžkým rozcházejí se,
své koše nesouce a uzlíky –
a tam, hle, sestoup’ štíhlý, mladý muž,
znak utrpení bledé ve tváři,
jíž vroubil měkký, světlé barvy vous
a z které tichých, modrých očí dvé
se zamyšleně na svět dívalo.
Je patrno, ten je zde ponejprv:
zrak bloudí po nádraží pátravě
a zase po návrších lesnatých,
jež zvedají se všude kol a kol
[7]
a ověnčují luznou dolinu,
kde v středu lučin, polí zrajících
se domy kupí k věži kostela
a tvoří milý obraz městečka.
V ten obraz zálibně se zahleděl,
zrak bloudil po vrších, proň beze jmen,
leč plných klidu, míru blahého
a silnou vůní lesů dýšících,
již plnými pil doušky žíznivce.
Vlak v dálce hučel již, když probral se
a k městu na cestu když pomyslil.
*
Byl Prokop Rybář to, kdys theolog,
pak filosof a trochu literát,
pak vychovatel mladých synků věd –
a povždy snílek, nespokojenec,
jenž měnil rád by světa toho řád,
jenž v duši proti mocným bouřil se,
však v životě svém nejen plachý byl,
leč ani silně říci nedoved
se hněvu blýskáním a hřímáním,
co nitro mu až na dno bouřilo,
čím žluč mu kypěla, proč svíral pěst.
Když k péru sáh, by v rytmus uchvátil,
co nitro jeho tisklo k zalknutí –
vše vyznělo jen v elegie tón,
jen v smutný zpěv jak z dálky znějící,
jak minulosti píseň tesklivá,
v níž pavučinou času ztlumeny
i zoufanlivé hrůzy výkřiky,
8
i zraněného hněvu zařvání,
i poštvaného vzdoru orlí skřek.
Syn ztraceného v bídě umělce,
rost v harfy jeho měkkých arpeggích
a v houslí snivém rozezpívání,
zřel zápas otcův s bídou vyzáblou,
však horší s hnusnou špínou všednosti.
Zrak vídal otcův k nebi zvednutý,
rty na zaťatých zubech semknuté,
zas jindy ironické usmání
a oči jako rosou ovlhlé –
tak divně snivé v tichém zoufání,
jak bledě modré, plaché plamínky,
jež nad hladinou duše kmitaly
a které ještě nyní po letech,
když dávno drahá lebka otcova
jest jenom žití vyprázdněná číš,
v sny bledým svitem září Prokopu
a zašlosti jej hlasem volají:
„Pojď, synu, ke mně, vše ti vypovím,
co za života nemoh’ jsem ti říc’...“
Ve stínu staré katedrály rost,
jež těžkou, cihlovou svou gotikou
v sny jeho dětské a pak jinošské
stín vážný minulosti vrhala
a tajůplné šero mystiky.
Znal tajnou mluvu jejích zvonů všech:
i velebného Augustina hlas,
jenž duněl jako z hloubky staletí,
i Orla zvučné, slavné volání,
jímž oslavoval chvíle přítomné,
i umíráčku rozekvílení,
9
jež provázelo duši na věčnost.
Znal varhan vážné, slavné souzvuky,
jež zvláště časných, zimních za jiter,
kdy v stíny vše se venku nořilo,
jej vzrušovaly písní rorátní
a vábily jej v šero kostela,
jen slabě rozptýlené září svěc.
Ó, jak se krčil v temnu pod kůrem
a s dechem utajeným vzdával se
divnému chvění, jež ho chvátilo
a přenášelo v kraje neznámé,
kde v chladu fíků, oliv ve stínu
jak bílý přelud s láskou ve tváři
lid prostý učíval Syn Člověka!
Jak jiný byl ten přelud jeho snů
než tučné, vypasené postavy,
jež denně vídal v rouších nachových
a s prsty sepiatými nad břichem
z vrat residencí starých vycházet,
jichž štíty řadily se za chrámem.
Když vídával je malý studentík,
tu jasno nebylo mu, každý z nich
proč má zde celý, velký, pyšný dům,
jenž hošíkovi palácem se zdál –
když ten, Jejž v gloriole vídal v snech,
chud neměl, kam by hlavu uložil.
Ty pochybnosti útlý studentík
zanášel v dálné labské roviny,
kde dubův svalovitých skupiny
se s jilmy střídaly a olšemi
a zase s drobných listů vrbami,
10
v jichž středu tajily se palouky
a zase labské tůně zamlklé,
kde stulík zlatý z hlubin vykvétal
a drobných kvítků bílý pryskyřník.
Sem do Polabin snivě zamlklých,
kde divná záduma vždy ležela,
ať za pohodných letních večerů,
kdy slunce koule rozežhavená
se ztrácela kdes v dálce za Labem –
ať za šedivé mlhy podzimní,
kdy stromů shluky valem řídnoucí
se mlhou v silhouetty tlumily
vždy bledších odstínů, až v daleku
mha pohltila odstín nejbledší –
ať za mrazivých, krátkých zimních dnů,
kdy spadlé listí přikryl hebký sníh
a slunce nad obzorem nizoučko
mdle v páry mrazem ztuhlé svítilo –
sem Prokop s pochybností ztrácel se,
zde v dálek zamyšlených zracích čet’,
zde spřádal zlaté, mladičké své sny,
zde prvně pocítil se poetou,
když čarovného „Máje“ nad květem
jej opojení závrať pojala...
Tak rostl hošík povždy slaboučký;
s ním Bída z jedné mísy jídala,
však Poesie chudé pokrmy
kouzelným proutkem v hody měnila,
že takých nemají ni králové,
jej Umění v svou náruč vábilo
plamínkem bleděmodrým bludičky,
11
hořící krásným, bílým nad čelem,
jej velké, temné oči Mystiky
za sebou zvaly svitem blouznivým,
a Pochybnosti trpké hovory
s ním zapřádaly žití na prahu –
a mateřská jej ňadra Přírody
v sny měkce kolébala blouznivé...
Však záhy přišel na sny mladé mráz.
Když za ním dvéře škol se zavřely,
v nichž ctít se učil otce Homéra
a zpěvy Horáce a Vergila,
kde více však jej, snílka, vábily
poeti neklasičtí nových dob,
jež tajně při latině čítával
a v apologetiky hodinách –
kde žila Bohdanova tradice,
jenž na týchž lavicích své písně psal:
tu náhle stanul v křižovatce cest
a zmaten ptal se, kterou z nich se dát?
Sic tajně o filosofii snil –
leč jak se probojovat v Prahy zdech,
když má jen hlavu, plnou záměrů,
a srdce v hrudi, plné nadšení,
však tělo malých sil a holou dlaň?
Ó, kdyby tvrdý chleba vezdejší
lze bylo koupit ryzí za zlato,
jež v přebohatých citu ložiskách
mu v žití dávno bylo údělem,
jak směle mohl jíti za hvězdou,
jež na východě jeho vzcházela
a vlídně zvala v zaslíbenou zem,
12
jak druhdy Iránu tří mudrce!...
Však těžko pouštěti se v oceán,
když lodička je vetchá bez vesel,
ni kousku chleba, krůpěj vody v ní –
sám kompas, který ukazuje cíl,
loď k němu nedovede po vlnách...
A bylo třeba otce podepřít,
jenž pod svým křížem již, již upadal,
a bylo třeba matce dodat sil,
jíž nastávala těžká úloha,
a bratřím bylo třeba ruku dát,
by za ním mohli výše po stráni,
již rodu jejich život vykázal.
V těch mezi dvěma světy zmítáních,
z nichž jednoho měl opustiti břeh
a k druhému se dáti na zdař bůh –
mu zazářily oči Mystiky
a pokynuly v stranu neždanou,
k níž nikdy před tím s touhou nezíral,
ba od níž odvracel jej vnitřní hlas.
Stál u té cesty tučný kanovník,
prst na břiše kol prstu otáčel
a pokrytecky mžoural k nebesům.
Ó, mnoho hodin, mnoho dlouhých dní
probloudil Prokop v dálkách Polabin,
v jich houštin proměnlivém bludišti
a v síti pěšin pochyb, tápání...
Až po dnech, plných trýzně, zmítání,
mu paprsk v cestu zasvit’ z plamene,
v němž za pravdu byl spálen mistr Jan...
Ó, ano, taký jeho žití cíl!
Tíž sejme s vetchých beder otcových,
13
sám dá se v jařmo, světu unikne,
by nabyl moci živých, silných slov,
by našel cestu k duším tisíců,
by hřímat k lidu s kazatelny moh’,
jej učit pravdě Evangelia,
jej vésti k ideálům lidskosti
a potírati kolem sebe klam,
a potírati kolem sebe lež,
ty plazy jedovaté, syčící,
a do tmy vrhat světla pochodně
a ze sna budit spáče ospalé,
a z ovcí bílých, dobrých ke stříži,
jež v stádě hlídá pekla černý pes,
by neunikla ani jediná –
z těch ovcí poslušných a beránků
probudit lidi, vědomé svých sil
a cílů vědomé a poslání...
Ó, ano, půjde, oběť ze jiné –
a bude zváti jiné za sebou!...
Jen dívka se mu ještě zakmitla,
již sledovával s touhou jeho zrak –
však obraz ten ho nemoh’ zadržet.
Vždyť dívka zmizela mu, Bůh ví kam,
než vypučeti nesmělý moh’ cit
a kořen zapustiti hluboko.
A tak jen nad vzpomínkou povzdychl,
stín setřel s čela – a byl rozhodnut.
I dal se zavřít v semináře zdi,
jenž na místě se zvedal památném,
kde druhdy hrad stál českých královen.
Teď kostel tady zvaný „na hradě“,
14
kol něho budovy se skupily,
v nich mlčící se tají nádvoří
a kolem chodby polotemné jdou,
kde začernalé na zdích obrazy
ráz tajemnosti silně zvyšují –
a v zadu za kostelem zahradou
se cesty vinou dolů po stráni
v stín křovin hustých, ve stín stromoví
a k rozptýleným, zvoucím besídkám.
Sem přístup s malinkého náměstí
dvě lípy chrání staré, košaté
a příchozího vlídně vítají,
jak zvaly by jej: Pojď, zde kyne mír...
Ty uvítaly také Prokopa,
když rukou třesoucí sáh’ po zvonku
a zmizel otevřené ve fortně,
jež s temnou ranou za ním zapadla.
Jej zprvu jalo chodeb zášeří,
kde kroky jeho hluše duněly,
kde dařilo se květům samoty,
mystickým růžím z duše vykvetlým,
jichž vůní nezemskou se opájel.
Však záhy květy jeho povadly,
když viděl hloupost bujet v těchto zdech
a pokrytství a vypočítavost,
leč ani zdání volné myšlenky,
jež měla by se po čem v touze ptát,
jež měla nač by ždáti odpověď,
jež úsilně by čehos hledala
a měla sílu cestou klopotnou
se bráti za světlem a za pravdou.
Však ti, jež shromážděny viděl tu,
15
ti byli stádo tupé, poslušné,
dost rozpustilé sice, v ovčinci
když právě nebývalo pastýřů,
leč jinak jdoucí tupě za nimi
a bez zkoumání přijímající,
čím pastýři jich duše krmili.
Sic mnohý (– v očích zřel to –) nevěřil,
co předkládal jim stařec dětinský,
neb spirituál sladký, vyzáblý,
či historie církve profesor,
jenž slídil baziliška pohledem
po každém v očích žáků zákmitu –
leč nevěřící skryl svou nevěru
a maskou zbožné víry zakryl tvář
a zvolna učil být se pokrytcem.
Zprv Prokop s tím a s tím se pokoušel
zapřísti o předmětu rozhovor,
jenž z řeči profesora v duši tkvěl
a pochybnosti červem hlodal v ní –
leč odvětem byl pohled tázavý,
jenž plaše kolkolem se ohlížel,
a náhle změněná tvář druhova
a tiše pronesené mínění,
že Prokop špatně snad jen rozuměl,
co bohosloví doktor přednášel
a o čem hloubati se nesluší.
Vzhléd’ Prokop k němu, chápal: pokrytec.
Však hůře, že i o profesořích
měl Rybář záhy zdání podobné.
V nich marně hledal pramen nadšení,
jenž vroucím přesvědčením živený
by ze slov jejich mocně vyšlehal
16
a zachvacoval duše alumnů,alumnů.
Ten obmezený zdál se fanatik,
ten bojovný byl bránce církve práv,
ten dobrácky čet’ z archů morálku –
však každý z nich, čím nebyl, zdál se být,
cos v nitru zdál se skrývat pečlivě
i před světem, i samým před sebou,sebou.
Tak záhy smutno býti začalo
mu v těchto přísných, mlčelivých zdech,
a on se čím dál více utíkal
v ústraní seminářské zahrady,
zkad pohled do kraje se otvíral,
do tichých dálek rovin polabských,
v nichž tolik nacházíval úkoje,
než dal se zavřít do těch těsných zdí.
A cítil často k slzám bolestně,
co jest se cítit prostřed lidí sám,
tak se svou duší sám a opuštěn!...
A brzo nad Rybářem začala
zlá bouře černá mračna stahovat.
Již hrozil nejednou z nich sjeti blesk
a snílka smělého v leb zasáhnout,
však on v svém zasnění nic netušil,netušil.
Jen častější vždy duše výlety
z těch konal zdí do volných prostorů
a časem později, když alumni
si povyjíti směli do města,
on tajně pod klerikou přinášel
si knihy, zakázané ovoce,
a lačně zpráhlou duší požíval,
co za ďábelský platilo zde plod.
17
Ó, jak to bylo sladké, sílící,
když místo brevíře zde čítával,
co v dávnu učil stoik Epiktet,
co Hus psal Čechům z chladu vězení,
čím Bratří srdce těšil Komenský,
co Voltaire v knihy vkládal ohnivý,
co Renan o žití psal Ježíše,
ba co i Marx o světa řádu snil
a třináctý co Krista apoštol
v svět hlásá, Tolstoj z Jasné Poljany.
Tak nořil se v ty duší studnice,
v to věčné, jedné pravdy hledání,
v to věčné ždání slunce paprsků,
v to věčné od hlíny výš toužení –
že netušil, jak zrady černý pes
ty zakázané vůně čenichá,
jak potom běží vrtě ohonem
své pány upozornit štěkáním,
a jak je vede zvěře po stopě,
by za to pán jej vlídně pohladilpohladil,
neb dokonce mu vrh’ kost pochvaly.
Tak přišel jednou náhle rektor sám,
kněz dobrý, rázu ještě starého,
jenž divem ještě úřad zastával,
cíl tužeb nové školy, bojovné –
a konal k Rybářovu údivu
revisi přesnou v jeho pulpitě.
Lov podařený byl: kněz v celu svou
Husovy listy vážně odnášel,
a za ním Prokop kráčel přestupník.
Soud nebyl dlouhý. Vida kněze tvář,
jež dobrotou svou zvala k důvěře,
18
sám hříšník všecko na se pověděl,
své celé srdce knězi otevřel,
sám ze svojich se jemu vyznal snů,
z muk svojich, světla, pravdy hledání,
sám pověděl, kde křídla svoje bral,
jež připínal si jako Ikaros,
by ze svého se vznesl vězení,
sám jemu vyštkal, hořce vyplakal,
co uvádělo jej zde v zoufánízoufání,
a z cesty, kterou sobě vyvolil,
mu cestu učinilo křížovou...
Kněz pokyvoval hlavou šedivou,
zrak na planoucích tvářích mládce tkvěl,
sluch vnímal neslýchaných příval slov,
jichž dosud nezaslechly tyto zdi –
a když pak tiše slova ujal se,
hlas jeho jemně lítostí se chvěl
a o několik tónů níže zněl,
než Rybář byl jej zvyklý slýchati,
jak bodrý kněz by sáh’ byl v pohnutí
k nejhlubším duše svojí klávesům,
k nimž jinak nikdy jindy nesahal,
když před světem měl vnějším promluvit.
„Jsi dobrý hoch“,hoch,“ děl tiše starý kněz,
„však ďábel poznání tě omámil,
rve srdce tvého, duše tvojí klid,
zve na cesty tě věčných zmítání,
z nichž není lidským duším východu,
než v tiché pokoře a oddání.
Věř starci, schýlenému nad hrobem,
jenž plavbu žití má již za sebou
i může o ní tobě radu dát...
19
Jdi, za pokání vroucně modli se
před svaté, mocné Panny obrazem
dnes do večera, v noci, do rána...
A nikomu těch, hochu, neprav slov,
jež starci pověděl jsi v důvěře.
Jdi s bohem nyní, budiž s tebou Pán!...“
Co Prokop cítil cestou od kněze,
to lítosti cit nebyl, pokání –
jen tiše Prokop v duchu přemítal,
že ani tento přívětivý kněz
mu nitra svého neodhalil skrýš,
že také on se tají, kryje s tím,
co přesvědčením duše jeho jest,
co znělo jenom z hlasu zachvění,
co jenom v očích jeho kmitalo.
Ni v chrámu, před oltářem Marie
cit kajícnosti k němu nepřišel –
však přišly všecky chvíle do jedné,
jež dosud ztrávil v semináře zdech:
od zvonku zacinkání u fortny,
od mystického chvění prvních dní,
od prvních šupin s očí padání,
od první hořké chvíle zklamání,
od první chvíle hnusu, nevole,
až k těmto okamžikům posledním,
jež přivedly jej před tvář Madonny.
Zří na oltář, kde v šatu ze zlata
se z šera zrakům Panna jevila
v lampičky věčné tichém kmitání,
co kostel dále v stínech tonul již.
20
Jen před obrazy tu tam plamínky
jak hvězdy s černých nebes kmitaly,
a před oltářem hlavním největší
se lampa od kopule kývala,
tak stejnoměrně, zdlouha, pozvolna,
jak svými kyvy čas by měřila,
jenž zde se pomaleji plynout zdál,
než lidské věky v březích věčnosti...
Co byl by Prokop cítil v prvních dnech,
by v těchto místech v noci bdíti měl!
Dnes žádná na něj hrůza nepadla,
cit žádný nechvátil ho posvátný,
v sny nevábil jej divně mystické –
jen na obraz jak hleděl Madonny,
ve svitu lampičky mdle patrný,
v čas přenášel se dávno minulý,
kde obraz téže kresby jako ten
znamením býval hordám císařských,
v němž měly nad rebely vítězit,
jež posvěcovalo vše loupeže
a všecky vraždy, hrůzy, pálení,
a rodin vyhánění z otčiny,
veškerou zvůli zpupných cizinců,
i svědomí a duší šlapání
a obracení zlobou, násilím
těch, kteří zbyli v domech otcovských,
zpět k císaři a církvi jediné
a její hlavě, Petra nástupci...
To všecko viděl před tím obrazem,
to všecko v duši silně procítil –
a nevýslovný zachvátil jej žal,
že lidé z ryzí Krista nauky
21
si učinili pýchy svojí vůz,
zakryvše svatou pravdu cetkami
a zapřáhnuvše všecka umění,
by pomáhala táhnout povoz jim,
lid uchvacovat, duchem chudobný,
a drtit šíje hrdé s lebkami,
jež mysleti by chtěly svobodně...
Tak místo kajícníku – kacíři
otevřít přišel sluha kostela,
když do tmy chrámu dobýval se den
a k modlení když zvonek sezváněl,
A Prokop se stupně vstal odhodlán,
že prchne z těchto nehostinných zdí,
v nichž sídlo pokrytství má, lež a klam,
neb aspoň bezpáteřná lhostejnost,
v nichž volné duši dusno k zalknutí,
v nichž marně jen si křídla utlouká,
svobodné duše bílé peruti...
A k uvolnění duše trpící,
a k odpoutání celé bytosti
od okovů, jež sám si vyvolil,
dřív došlo, nežli Prokop nadál se –
v týž den, kdy z chrámu vyšel za jitra.
Když vstoupil dějin církve profesor,
nepostřeh’ Prokop, baziliščí zrak
jak jedovatě na něm spočinul;
až na kathedru kněz když vystoupil
a hlasem nenávisti počal řeč
o soudu nad kacířem v Kostnici,
ač k této kapitole truchlivé
měl v přednáškách svých ještě daleko –
22
vzhléd’ Prokop k němu a hned setkal se,
s tím zrakem nenávistí sršícím,
jenž hořel jako uhly žeřavé,
ač černé brejle zakrývaly jej.
Co mluvil, bylo kalem vláčení
té světlé českých dějů postavy,
jež ve snech Prokopovi zářila
hned vedle tváře Krista Ježíše,
co mluvil, byla zloby extase,
v níž kněz se jako v křeči zmítat zdál,
v níž zdál se hořet vášně plameny,
jež ze slov, očí jeho šlehaly
a jejichž jazyků byl jeden cíl:
Prokopa srdce prudce bijící.
A bylo v síni ticho děsivé,
že kdyby bouře ztichla kněze slov,
by jistě slyšet bylo hlasitě,
jak Prokopovo srdce bušilo.
Dech kleriků jak byl by zastaven
a rukou bázně v hrdlech zadržen.
Tu Prokop po svých druzích pohleděl
a pátral v jejich zracích, ve tvářích
po stejné, prudké, rvoucí bolesti,
jež nitro jeho spárem trhala,
po stejném, prudkém citů vzbouření,
jež hrozily se hrudí provalit –
však co zřel v očích druhů, ve tvářích,
to byla oddaná jen pokora,
jíž v také chvíli může krýti se
jen otrok, v jehož nitru vymřelo
již důstojnosti lidské vědomí,
neb obmezenec duše ubohé,
23
neb – nejhorší co – bídný pokrytec.
A v okamžiku toho poznání
překypěl kalich plný hořkosti.
V té chvíli těžkým vzduchem projel blesk,
však ne z těch mračen, která bouřila,
leč se strany, jež bouře byla cíl:
„Lžeš, kněže, ustaň, ani slova dál!“
Tak mládí hlasem těžce zraněným
z alumnů lavic Prokop vybuchl.
Blesk všecky, také kněze omráčil.
Zmlk’ rázem zlobou opojený ret,
tvář vášní zrudlá náhle pobledla –
a tichem zraněné hlas duše zněl,
jež spravedlivým hněvem vzhořela.
„Že jeden zvrhlec někdy zrodí se
a proti vlastní krví povstane,
to povždy bývalo, co lidský rod –
i dvanáct mělo svého Jidáše.
Však rukou sto že v pěst se nezatne
a hrdel sto že hněvem nevzkřikne,
když taký společnosti vyvrhel
svou přede všemi masku odvrhne
a ústa zkřiví drzým úsměškem –
to k smrti smutné jest a k zoufání.
Je smutné, co tu soptil český ret,
však smutnější, že českých srdcí sto
vše jako stádo ovcí poslouchá,
že všichni v nitru svém se nevzbouří,
že všichni hněvem dobrým nevzplanou
jak druhdy Kristus Ježíš ve chrámě...“
24
Dál nemoh’, rty jeho jen na prázdno
se otvíraly v marné námaze
to vyslovit, co z duše kypělo;
byl příliš silný, žhavý lávy proud,
jenž z duše sopky náhle vyvřelé
se hrdlem valil v citů výbuchu,
že hrdlo sežeh, všecka slova v něm,
že spálil hlas a spálil volný dech
a hrdlu, prsům hrozil zalknutím.
Však také kněz jak bleskem omráčen
ni k slovu odvety se nevzchopil,
a klerikové byli bez hnutí –
a Prokop v marném boji o slovo
bled, na celém se těle chvějící
tu síni opustil, kde shořel by,
a jako Lot kdys z města Sodomy,
tak chvatně prchal ze zdí nevlídných,
až fortna za ním s třeskem zapadla...
Až doma zase v jizbě chudičké
hlas v sevřené se hrdlo navrátil,
a Prokop vyštkal všecko rodičům,
co příčinou, že jako štvaná zvěř
se k jejich srdcím náhle navrací.
Zde doma volně plynul řeči tok,
co matka, ruce v klíně, plakala
a otec pohlížeje oknem ven,
bezděčně prsty na skle bubnoval.
Když skončil Prokop, otec vážně děl:
„Tak dobře stalo se; jak učinil’s,
moh’ jedině můj učiniti syn“ –syn –“
a mocně stiskl synu pravici.
25
Ten vzhlédl k němu, v obou pohledech
se duše otce, syna setkaly,
v tom okamžiku duše bratrské,
jež chápaly se, rozuměly si...
Tak smírným závěrečným akordem
se první kapitola skončila,
jíž počal Prokop knihu života.
26