PROSBA
Žádná má bolest není nová, žádná... Dej mi, ó bože, smírná slova, neproradná, aby mé srdce štědrým bylo stolem, sta duší by se nasytilo kolem; aby mi závist očí nekalila, bdění, ješitnost aby vyplenila síla vykoupení; abych byl rukou, která jen skýtá; hostitelem, jenž stoje na zápraží vítá; 7 ve zmatcích srdcí stráží přední, bdělou, souzvuku krásou i v den všední rozeznělou! Žádná má bolest není nová, žádná... Dej mi, ó bože, smírná slova, neproradná, by sama země jimi pěla, víra, by jimi sladce moudrost zněla všehomíra! 8

POZDRAVUJI TĚ, MOJE MLÁDÍ...
Koruny stromů vítr hladí, ovoce na nich zraje: pozdravuji tě, moje mládí, z rodného svého kraje! Co bylo, bylo... Titíž věčně nad střídou časů stanem’: úsměvy za vše dáme vděčně, pokud nedoplanem’. Za bouří, jasů, v hořkých chvílích úsměvem všecko mstíme. Slova jsou věnce z růží bílých: všecko odpustíme. Prostý tvůj pohled ryzí, vřelý z mých očí zářit’ bude: nezhořklý půjdu, osamělý, poklidný vždy a všude. 9 Pozdravuji tě, moje mládí, smirně se v život dívám. Koruny stromů vítr hladí: z hluboka zpívám. Z hluboka zpívám ve kraj vonný, horami, širou dálí: to se mi v srdci lásky zvony na vždycky rozhoupaly... 10

NOC LÁSKY
Hluboko leží kraj – lastura otevřená. Měsíční záře – světla řeka – na hory, lesy a pole stéká. Opálem svítí neslyšná slova, jména: po boku kráčí mi žena... Lesy a hory si v objetí padly, průtržím světla dlaně nastavily, pily, přízraky mlžné se údolím kradly, skalami, trávníky, – potoky, řeky a rybníky v jezera mléčná, zářivá, nekonečná se slily. V městech a ve vsích a samotách uzavřen každé duše práh, okna všech srdcí mlčí v tmách, kdož byli smíchem, hořkostí snad, dávno šli spat... 11 Bělostných silnic stuhy v ústrety dálek běží, topoly na nich – aleje černých věží. Do stránístrání, luk a údolí, v zahrady, sady, topoly jak boží na oltář úsměvy, vůně, zář’ půlnoc sněží... Vesmíru ticho se pocelem vpilo v zemi, měsíce slzou zazvonilo haluzemi. Nad tůní, oblakem vůní rozkochán, do lesů, rovin, do všech stran slavík své srdce – štěstí, žal – jak poklad vzácný otvíral dokořán... 12 Ozvěna pláče, ve hvězdách hyne, na moři lásky zem’ tiše plyne. Pláčí i srdce, slova, jména: po bok mi usedá žena... Hluboko září kraj – lastura otevřená. V daleku vrchy zlatem hoří němě, padají hvězdy do řek a jezer, moří přetajemně: pohádek dětství zářivá, tklivá země! Do sladkých vůní, noci do hlubin dýchá ženy klín... Na hroty naděrňader – závratných temen srázy – nejkrasší květy srdce hází. Měsíce říza k zemi splývá, souzvukem jediným zem’ se rozeznívá, zpívá! 13 Oněměl slavík zmámený: zpívají hory a lesy, vesmír celý, jak by se byly otevřely zlaté prameny; za hvězdy harfy věčností zní a planou v milionech; neslyšná slova se rtů kanou v tónech; neslyšná slova – přesladká jména: po boku leží mi žena – lastura otevřená... 14

VYZVÁNÍ
Pojď se mnou, má milá, do polí, radost ti z očí perel zdroj vyláká, uvidíš dálky, uvidíš oblaka, bolest tvá dobolí zlá. Za námi bude svět bláhový. Do plachet srdcí touhy nám budou vát’, do znění klasů bude se usmívat’ ňader tvých sněhový květ. Rozkoší smíchem zni duše tvá: v objetí s námi do modra vzletí zem’, života slávy budeme ohlasem, v oblacích skřivani dva. 15

PRVNÍ POLÍBENÍ
Světelné slzy města plovaly na vlnách mlhy v údolí, na vlnách mdlých, průzračných padaly, vystupovaly. Zvon plakal ze vsi do polí, do černých brázd a cest, do větví stromů, plných hvězd, do lásky, snění, do opojení, do srdcí, která zazvonila, v jedno se slila. Polibek dlouhý, polibek dravý rozkoše sladkost ssál... Ohromné ticho zalehlo hlavy, utichla zem’ – těla se slila, jako by byla spoutána zlatým řetězem. 16 Temnotou hlav kreslila krev ohnivých květů zahradu. Duší jak věčný splav z velikých dálek zněl touhy zpěv, uzamkl oči na tisíc západů. Ruce a nohy, hlavy! Polibek jeden, polibek dravý, který byl štěstím i hříchem, slzami, smíchem, srdcí dvou sladkým úpěním, velikým zazněním zlatých pout, na který nelze zapomenout’... 17

BABÍ LÉTO
Bez břehů řeka světla širá k oblohy klenbě sloupá! Ve zlatých vlnách, oko jichž neobzírá, země se koupá! Jaký dnes mír a pohoda! Nebolí nic a nehlodá. Jaké dnes ráno, že vše nerozdáno, ó Panno! Středem jsi země, ležíš naznak: zjevení – věčnost – zázrak! Sudba ti v oči nebe dala, abys jen přišla a jala, milovala, vzala... Do modra, v propast, nad zlaté vlny, v znějící prostor, zlatého prachu plný, stříbrné pavučí vzlétá babího léta. 18 Užaslým zrakem, prosté dvě děti, hledíme na ně: o štěstí snové za nimi letí, za nimi, za nimi, bílými, nad pole, stráně! Jedno jsme srdce, jedno tělo, za nimi jež se rozletělo: nad vrchy s háji modřínů, dubin, za nimi do modra hlubin, za nimi, za nimi, sněžnými, nekonečnými! Země je vlna, světlo je vlna, nebe je vlna, ty i já, srdce i život, jenž míjí, každá je vzácných pokladů plna, nejsladší něhy: smutky a radostmi, touhami bijí o věčna břehy. 19 Okeán modra v očích ti září, zlatých vln odlesk v růžové tváři. V zrcadle očí tvých celá je země: slunce i půlnoc, úsměvy, hoře, všechno, co láskou zaznívá ve mně, hlubší než moře; v hlubinách jejich opisují vlaštovky snění zářivé dráhy, oblaků závěje jimi se snují něžnou jak dlaní prs tvůj nahý. Ve vlnách světla vesmír se koupá! Na lanech z paprsků země se houpá! Bez vesel člun, ach, na vlnách ňader tvých do zemí pluje čarovných... Vezmi, co nerozdáno: srdce mé písní je plného mlýna! Opojen zemí, pokorně šíji shýbám, po právu krve a touhy líbám a líbám tajemství tvého klína, ó Panno! [20]

CHODÍME LUKAMI...
Chodíme lukami jak nás bůh stvořil: Adam a Eva. Slunce ti taví vlasy.vlasy, do slov se vůně vlévá, žilami rudý proud zahovořil jak létem zvlněné klasy. Nad horou v bránu krvavou slunce vjíždí. Oči mé, černí motýli, se zvedly, plály, poletovaly kolem tvých lýtek a stehen a hýždí, na hroty ňader tvých, nachem zalitých, vztyčených, sedly. 21 Ležíme. Sníme. Neslyšíme. Klínem svým hladovým tulíš se ke mně. Doteky tvoje důvěrné vzbudily hlasy země: vodopád krve zpívá prudký, zatím co za sluncem, branou krvavou jdou radosti moje bezměrné a tiché smutky... 22

SLÁVA LÉTA
Sny vůní hlohu zas’ mne zalévají... Zda vzpomeneš? Písničky léta hoří v našem kraji, hned plné slz, hned smíchem zavýskají! Ty, s jarem oblohy v svém oku a s písní boků, Ty, výkřik lánů vzrušených, smích, mládí, mládí, smích, přede mnou jdeš. Zem’ sladce zní mi úderem tvých kroků. Mé srdce kleká tajně do tvých stop... V mých žilách věčnost bije slávou veletoku. Na hlavy volné, do úsměvů tváří září oblohy modrý, vzdušný strop. 23 V mé rty se vpíjíš nenasytným, mladým rtem! Má i tvá duše jak se smála! Hle, lány obilí nám šumí příbojem! Z nich skřivan převysoko vzlét’, své stříbro do srdcí nám vmet’, a stráň se rozhoupala! Tvých oslnivých ňader sníh tál v rukou mých a hloh se chvěl a skřivan pěl nad marnou láskou těl, nad štěstím očí zavřených! V souzvuku s kosmem srdce bilo a pochopilo nad lány, nad mezemi, nad široširou zemí: že lžeš-li, krásně lžeš. Zda vzpomeneš?... 24 Buď zdráva, zdráva, moje milá! Je ticho v srdci mém, jak musí být’: Chci jít’. Chci žít’. Jdi milována!... A jdi bílá!... Ty přijdeš, ty, má minulost, vždy s léta slávou, vždy vítaný a drahý host: svou náruč otevru ti žhavou... A k loučení-li ruce rozepneš, pak bolestí tě vyprovodím usměvavou... Zda ty, zda ty též vzpomeneš?! Já srdce svého radosti i vzlyky jsem v klenbu hrdou spial, a z nejzářnějších hvězd a z nejkrásnějších hvězd v ní vytepal: Živote, díky! 25

VEČERY LÁSKY
Večery tiché, večery lásky v alejích polních cest vonnou tmu souvratí rozzáří, vyzlatí mořem hvězd. Večery tiché, večery lásky s měsícem nad poli: srdce se zadívá, rozpláče, rozzpívá, nebolí. Večery tiché, večery lásky objetím opíjí, slzami širý kraj, duši až po okraj zalijí. 26 Večery tiché, večery lásky v lesích a úvalech! Plamenem vznítí klín, ozáří každý stín, každý vzdech. Večery tiché, večery lásky! Země je jeden tón! Do bídy, nevděků tiše zní od věků srdce zvon... 27

MILOSTNÉ NOCI
Nachýleny jsou do lidských srdcí všech jak květin kalichy, plné milosti: země jest jediný horoucí, těžký vzdech, bezpečná cesta v růží poupatech, polibek věčnosti! Krajinami jsou, kde hudba domovem, kde slovo každé jen v sladký hrozen zrá, závratí, kterou stůně zem’, nejhlubších moří hvězdným odrazem, který neumírá... Hovorem nebe a země, štěstím snad, průsvitným závojem z hvězd a snů, úplňku stříbrným deštěm v tichu lad, nejprudším objetím vůní věčných ze zahrad, ukolébavkou dnů... 28 Srdce, ach, srdce se vítají v tmách: květy, jen květy se řinou se všech ran! Úsměvy jejich v ústrety letí mléčných drah, zasypou bílou závějí celý práh vesmíru hvězdných bran. Srdce, ach, srdce jich čekají snem, milostných nocí zázračná objetí: těla, jak hvězdy vržené prostorem, – hluboko, daleko smutná zem,’zem’, – věčnem se rozletí! Země je stržena v krvavý říje proud! Od pólu k pólu milostné noci jdou: peklem a nebem zní každý země kout, úpěním srdcí všech v zajetí sladkých pout, radostí prokletou... 29 Pocely lásky! Jak zemí širou zpívají! Symfoniemi plesají ve zdech veleměst! Echem zní od lesů, v západech ztlívají, do snův a bolestí duší se dívají sněžením zlatých hvězd... Ženy a muži! Hořících pochodní žár! Stvoření temnot světelné záplavy! Od hvězdy k hvězdě, clonami modrých par vesmíru ticho hřmí ohlasem věčných jar, hymnami pohlaví! 30

ŽENY
Každá jste jiná, – všecky propast jedna, pozdrav modrých dálek, noc i den, zázračné slovo se rtů nedohledna, probuzení hořké, sladký sen; vytrysklá záře pusté noci tichem, kdy je srdce jenom pláč a hněv, sobota bílá, vykoupení hříchem, porobené země dík a zpěv; truchlý hrob srdce, hrobu těžký kámen, kde si nezazpívá žádný pták, červánků, jiter věčný, věčný plamen, rozpukané země vláhy mrak; modrých hor výkřik, zavolání moří, nastavené dlani popel duh, hvězd plná půlnoc, láskou která hoří, věčné tíhy smutků věčný kruh; 31 vlahý van větrů, mrazu krutá říše, která voní tuchou fialek, loučení věčné, hořkých slzí číše, pozdrav bílým šátkem do dálek; slavnostní brána, kterou vítěz vchází, rozjásaných zvonů hlaholy, polibek smrti, tvrdý pohled zkázy, štěstí, které jenom zabolí; myšlenka vroucí, zářný svátek všedna, jediný jste smysl činů všech, poslední slovo se rtů nedohledna, zmučených jste srdcí truchlý vzdech: každá jste jiná, – všecky propast jedna! 32

DEŠTIVÝ DEN
Nekonečnost vodami den zatopila. Ticho jak houba mi srdce vypilo. Dávno, kdy slunce nás úsměvy kropilo: se zemí obloha kalná se slila. Umřela síla. Plač, duše! Před náma mlha, mlha za náma, nade vším zalom rukama: umřelo všecko, duše má milá. Ulice dusí se bahnem. Padá kouř z továrních čtvrtí v cárech. Duše má milá, po čem že prahnem’? Po lásce marné? Marnější slávě? Po ryzím srdci? Po jasné hlavě? Po jakých, po jakých darech? 33 Ledové krůpěje bičují skráně. Oko kam plaše zří, všude kaluže. Všecko je boží. Všecko je v rukou Páně. Duše má milá, myslíš ty na růže? Rozmoklá pole se lesknou vodami. Umrlé oči rybí. Ledový vane vítr – kalený nůž – a ostrý. Milenky moje, kdo ruku podá mi? Ach, vaše oči s mými plakaly by v alejích do mlh vztyčených, v alejích mých, vyzáblých jako kostry! V úvoze stojí vůz. A bez koní. Z kalného bahna nemůže. O jeho kola vesele paprsky nezvoní: duše má milá, ještě si myslíš na růže?! 34 Marnosti dní, prohnilé věnce beze stuh, na popel padají zaniklých, mrtvých duh. Země má milovaná kdysi žila: barvami, světel hrou, úrodou. Umřela síla... Plač duše! Nekonečnost vodami den zatopila... 35

NĚMÁ JITRA
Ta jitra němá, kovové sochy času, s úzkostmi ticha a tlením hvězd, bez tance slov a bez hudby hlasu, očima zlýma, přivřenýma do smutků civí všech mých cest. Noci jak můry těžce se lepí na ně, bolestným úpěním chví se zem’, tajemná ruka v půlnoční bije straně, do ssutin duší tvrdě buší novým a novým úderem. Drahami věčna mlčení tíhnou chóry s vyrvaných jazyků ranami, v prázdno se řítí snů mrtvé meteory, doprovázeny bez ozvěny zkamenělými žalů hranami. 36 Větrné korouhve srdcí zrezivěly, světelné vichry v nich nesvistí, v propasti kosmu se hvězdy schvěly, jak by se byly rozstoupily skeletu obrovské čelisti. Obzory smutků se v bezdno nachylují, bezbřehou černí se potácí zem’, ledovce srdcí věčností chmurně plují, mráz duhy klene, zasněžené rozbitých souhvězdí popelem. Ta jitra němá! Jediný pocel hrůzy! Spoutáno slunce tmy okovy, v hřbitovech úsměvů tlí mrtví druzi, jichž nevyruší srdcí a duší zpřervaný řetěz kovový... 37 Ta jitra němá! Morové sloupy času! Jak věže ohromné trčí ze hlubin: na mrtvé světy a věky, do všech pásů, bez vůní, žárů, kletbou zmaru klade se prostorem jejich stín. Království vesmíru se snů ilusemi cyklonem smrti zbořeno: v něm lidské srdce s marnostmi všemi, v marnosti středu, v rakvi z ledu na věky věků pohřbeno... 38

BLESKY NA HORÁCH
Vůně země, zmraženy dechem půlnoci, truchle tlí, jásavých polední písně jako by zkameněly: zazněly kroky smrti – (radosti všecky ulétly!) – široko daleko, v obzorech tmami zavátých zněly... Dědiny, města – jako po vyhoření: světla není a života – života není... Pod kovovou deskou noci nikdo nezavýská. Jenom jako ve snu, který mámí, nad horami, nad vysokými, nad dalekými, se blýská. Lidská touha – srdce květ vzrostlý ze světel kosmických, rukama božíma sázený a zrosený božím smíchem, – žíznivý kalich pozvedá z vypráhlých země lích: volání o pomoc – pták na smrt raněný – padá tichem... Po bouřích teskní a stůně, vláhu jen živnou daly, po světel průtržích, které jak sloupy zemí stály, 39 po prstech slunečných, něžně jež hladily kvítí: láskou, bože, strašnou, přehoroucí, nehynoucí, nekonečnou, láskou věčnou chce žíti! Láskou věčnou, která je vodou živou všem kořenům, dlaní všech větrů, jež zlatý pyl životů nových nese, zaklinadlem, jež věčnosti uniklo zamčeným rtům, jímž – jako poklad boží! – dokořán země otevře se; láskou, jež nesmírná pohoří snů soucitu slzami zkropí a jejíž jsou hvězdy nezničitelné, odvěčné stopy! Lidská touha po ní, po dárci života, tolik si stýská! – – – – – – – – – – – – – – – Jenom jako ve snu, který mámí, nad horami, nad vysokými, nad dalekými, se blýská... 40

ZA MRTVÝM SVATOPLUKEM Památce Edvarda Vojana
Do duše mé jsi věnce hodil smolné! Mládí mé tenkrát jitra čekalo, sobecké, krásné, nepovolné, ničím se nepolekalo. Zapálils duši mou, jak boží vesmír nezměrnou, – sta hvězd v ní bylo, – srdce mé na poplach zazvonilo. Do duše mé jsi modro vklenul výší! Činy Tvé zněly v ní slavným pochodem. Dobyvatel – vztáh’s ruku ve své říši: „Tudy, my, živí, za sny jdem’!“ Věrou můj duch se chvěl, toužil a zpíval, zněl, že dozrá dílo: modrými výšemi srdce bilo. 41 Do duše mé jsi vody živé nalil! Zápasů tvůrčích jaře zněla zbraň! Nevzdej se nikdy, byť vše soumrak halil! Díla a snů svých chraň! Tvůj bílý štít zachytil hvězdný třpyt, Tvé velké dílo srdce mé orosilo –. Do duše mé jsi smutků černých nastřel, do slzí mých zní chmurné žalmy hran, osud Tvé oči navěky mi zastřel, – skláním se v žalu u věčna bran: Nesmrtelnost tam stojí Tvá... Kníže můj! Lásko má! Mlčíš... Vše bylo... Srdce mé rukama zalomilo..zalomilo... 42

KOLOZPĚV
Miliony let prolétly světelnou vichřicí našimi dušemi, tisíciletí zaťala do našich srdcí ohnivé spáry, století leží v nich černými, mrtvými hlušemi, navěky ztracenými a nikdy nezrozenými dary. Vržena rukou tajemnou z věčnosti němých bran v neznámé, daleké křižovatky hvězdných karavan, s dědictvím radostí truchlých a štěstím ran: jak slepý poutník jde, prokletá, žehnaná zem’, záhadná člověku, doprovázena z věků do věků věčného mlčení úsměvem... Přece však vzňala se lidská srdce láskou a věrou a snem (znamením ohněm jsou s hory na horu, nepřítel když se blíží)blíží): prozpíván silou, lidský duch vysoko modrem vzepřel zem’, myšlenek světla a tušení s drahami hvězd se kříží! Z chaosu tisíciletí, z přívalů krutých dissonancí všech, z nejnižších poloh a temnot v kosmu propastech souzvuk se vznesl jak věčnosti samé dech, 43 o slunce zazvonil, o hvězdy planoucí, pozdravil výše nejvzdálenějších met: Člověk se zrodil, v hrudi svět, pro své a pro lidstva štěstí budoucí! Člověk! Pohledem zčištěným bolestmi, zklamáním, smutky půlnocí, přísliby nejistých dálek a radostně prostými krásami činu, nad moři, horstvy a bohy žije svůj velký a hrdý sen o moci: o řádu vůle a srdce, o sladkém souzvuku světel a stínů. Tisíce myšlenek jak zlaté mračno slunečních střel k nejvyšším vzlétá metám z tisíců hrdých čel, poznání na povel... Nad světem chvěje se parného léta znoj: dvory jsou dokořán, bohaty sklizněmi. Jako dík zpěv letí širé po zemi o nové síle zas’ pro nový sen a boj! 44 Člověk! Srdce své, jakoby stkané z hvězd, nad zemí rozpial, bezpečný stan: pozdravuje miliony rukou a duchův a pák a poslušných strojů, zvídavý potápěč, noří se v tajemství kosmu nejhlubší okeán, myšlenek, rukou a srdcí, odvahy zpívá hymnus a tvůrčích bojů. Silou i pokorou vůle své sebe a zemi s věčnosti drahami spial: radosti jasu a víry a práce s tajemných výší sňal, zástupům zvířecích pudů, osleplým blízkostí země, je dal, sen srdce největší, touhu veškerou: pro marnou krásu života, země, snů bohatstvím ducha a srdce, vteřin, dnů do noci zániku zářit’ hvězd nádherou! 45

ŘÍP
Nad barev vějířem, polí a lesův a luk, nad slávou národa, nad jeho slzami muk posvátný svědek pradávný země střeží. Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly, zněla i srdce jak údery zvonů všech věží, řeky hvězd nad ním se rozplakaly... Vidím jej duše očima leta a leta, pohádku zlatou, jak z jara oblak skvělou, dítěte úžas, vidinu slávy smělou, hrdosti symbol, života pohled vděčný, mladosti své zamilování první, střed celého světa, mladosti své život věčný! 46 Od břehů cizích kultur, poslední z posledních, kolikrát, zraněn skepsí, do vlasti své jsem tíh’? V úzkostech častých rozevřel srdce mapu, – zbavena bělma, vidí má duše chorá: Čech modrý obzor s vlaštovek hejnem, čápů, vzdušnými čarami vkreslena hora, dávná má láska, světla proud v duše stíny, odkazů velkost národu, lidstvu, světu, znamení víry, práce a vroucích vznětů, hoře mé, radost, touha má nekonečná, úsměv mých snů: velikost krásná drahé domoviny, úsměv mých snů – láska věčná! 47 Nad barev vějířem, polí a lesův a luk, nad slávou národa, nad jeho slzami muk posvátný svědek pradávný země střeží. Tisíciletí přešla, radosti zněly, zoufalství, žaly, zněla i srdce jak údery zvonů všech věží, řeky hvězd nad ním se rozplakaly... V blankyt i bouře klidný svůj vrchol tyčí, pramenem víry zoufalství všecka smyje. Srdce mé s jeho jediným tepem bije v propasti kosmu nekonečné: – Národe můj, mírumilovný ne a nikdy holubičí, národe můj, – světlo věčné! 48

SKŘIVÁNČÍ PÍSEŇ
Věk za věkem ji oral, brázdu hlubokou, v ní deště slzí všech se vpily, zavlažily... Pod modrou oblohou jsem zpíval píseň svou, jak bůh ji vložil ve mě: Buď rozséváno, požehnáno, živné sémě! Zní klasy pod oblaky, duše lidu hlas, můj soucit, láska má v ní vtéká, světel řeka... Snem v nekonečno teskné letí čas a vroucí písní ve mně: BudBuď milována, požehnána, moje země! 49

RODNÝ KRAJ
Rovino zvlněná, kraji požehnaný, obraze vzdušný mého mládí, z barev a mlhy měkce tkaný, poledním sluncem zulíbaný, oči mé tebe hladí! Daleko, široko, kam padne zrak, obilné lány, řepné lány, nad nimi vysoko, rozkochaný, stříbrnou píseň dolů metá do středu léta skřivan pták. Aleje dlouhé, staré aleje, u silnic bílých srdci kynou, nad nimi, snícími, oblaků sněžných závěje 50 zářivým ránem, vzdušným okeánem do modrých dálek plynou. Bílými, rudými skvrnami vesnice rozlity do zahrad, omamných vůní vlnami dýše sad, kovárny v návsích zní za rybník k stodole poslední, kde vraty do polí, k silnicím s topoly veselou cepů hrou zvoní mlat. Silnice bílé daleké míle běží za obzor z lesů, kde ruina věky je zdrána, ruina modrá, věky zadumaná Železných hor. 51 Noc vstává z brázd a souvratí, plná hvězd. Nad řekou, němou Doubravkou, na obraz starý, starý stříbrnou mhou měsíční světlo mží; u tratí, na kraji cest, očima žlutýma svítí cukrovary, nádraží. Světlá noc zpívá ve mně,mně. Usnuli lidé. Usnula země. Ve hvězdných loktech se houpá. Sní. Prostorem vůně luk stoupá. Hvězdy zní. 52 Spí oči znavené zemí, nesplněnými nadějemi, poplakávají srdce bolestná z tvrdého sna, po bojích dne spí ruce mozolné, uštvané, aby svých snů a omylů hořký plod podaly zítra dětem svým, jako jej dával dědictvím po věky rodu rod. Spí krutost. Spí láska. Spí hoře. Světlá noc zpívá. Chrání. V modravé páry mlžného moře, v mlčící lány, v rovinu zvlněnou, na kraj požehnaný rozsévá hvězdy plnou dlaní. 53 Obraze vzdušný dávné minulosti, duše mé věčný hosti, po leta, po dny láskou tkaný: rovino zvlněná, kraji požehnaný, kraji můj rodný! 54

NÁŠ DŮM
Hluboko v základech rodu je dech: naděje, sny, návraty věčné, láska horoucí, důvěra v sebe, v štěstí budoucí, rovin a hor, síla a vzdor, kořeny. Srdce všech zvony jsou rozhoupané! Mysle všech do bojů jdoucí pluky! V zármutky, nepokoje, boje útěcha vroucí kane, že hvězdy nejvzdálenější jsou korunou na dosah ruky... 55

BŮH
Vesmírný zázrak něčí dlaň hýčká, chrání. Odvěký zákon je ve hvězdných drahách psán. Srdce se chvěje. Štěstím. Tisícem ran. Hlava se sklání v díkůvzdání. Hovoří věčnost, znamení dává... na prahu srdce klečím, jasná je hlava: radostem, žalům vděčím, vteřinám lásky, hoře dnům, touze a bláhovým snům, nebezpečím, zemi, jež život mi dala, aby má duše vše milovala. Hovoří věčnost, znamení dává... Neslyšně bere za ruku, slova svá do půdy duše rozsévá: 56 Života velkost, štěstí, sláva i klam jsi sám: bolest a úroda v sladkém souzvuku. Věčností vesmír dýše do duše dojaté: K hvězdám se zvedají tiše, němě, jako by ze středu země, mé ruce vroucně sepiaté... 57

DŮVĚRA
Nebezpečí na sta kdyby čekalo mne, zrad a lstí, povedeš mě věrně středem boje, středem bolestí, pevné vždy a neoblomné, – srdce moje! Abych, vítěz, v celé ryzí práci svoji, velké snem, tebe slyšel zpívat’, štěstí svoje, smíru souzvukem, tebe, tebe, krásy zdroji, – srdce moje! 58 OBSAH
[59] Prosba7 Pozdravuji tě, moje mládí...9 Noc lásky11 Vyzvání15 První políbení16 Babí léto18 Chodíme lukami...21 Sláva léta23 Večery lásky26 Milostné noci28 Ženy31 Deštivý den33 Němá jitra36 Blesky na horách39 Za mrtvým Svatoplukem41 Kolozpěv43 Říp46 Skřivánčí píseň49 Rodný kraj50 Náš dům55 Bůh56 Důvěra58
[60] Tato kniha, v úpravě a s původními dřevoryty F Koblihy, vyšla nákladem vydavatelstva KNIHOVNY. Vytiskla Grafia v Praze.
[62] Týž autor vydal:
ZLATÁ KOTVA. Básně. (F. Borový, v Praze 1918.)
VELKÝ STIL. Komedie. (Poprvé Moderní Revue v Praze 1915., zabaveno.) (Znovu K. Neumannová v K. D. A., v Praze 1918.)
VRŠOVCI. Tragoedie. (Moderní Revue, v Praze 1919.)
E: ts; 2006 [64]