RODNÝ KRAJ
Rovino zvlněná, kraji požehnaný,
obraze vzdušný mého mládí,
z barev a mlhy měkce tkaný,
poledním sluncem zulíbaný,
oči mé tebe hladí!
Daleko, široko,
kam padne zrak,
obilné lány, řepné lány,
nad nimi vysoko,
rozkochaný,
stříbrnou píseň dolů metá
do středu léta
skřivan pták.
Aleje dlouhé, staré aleje,
u silnic bílých srdci kynou,
nad nimi,
snícími,
oblaků sněžných závěje
50
zářivým ránem,
vzdušným okeánem
do modrých dálek plynou.
Bílými, rudými skvrnami
vesnice rozlity do zahrad,
omamných vůní vlnami
dýše sad,
kovárny v návsích zní
za rybník k stodole poslední,
kde vraty do polí,
k silnicím s topoly
veselou cepů hrou zvoní mlat.
Silnice bílé
daleké míle
běží za obzor
z lesů, kde ruina věky je zdrána,
ruina modrá, věky zadumaná
Železných hor.
51
Noc vstává z brázd a souvratí,
plná hvězd.
Nad řekou,
němou Doubravkou,
na obraz starý, starý
stříbrnou mhou
měsíční světlo mží;
u tratí,
na kraji cest,
očima žlutýma svítí cukrovary,
nádraží.
Světlá noc zpívá ve mně,mně.
Usnuli lidé. Usnula země.
Ve hvězdných loktech se houpá.
Sní.
Prostorem vůně luk stoupá.
Hvězdy zní.
52
Spí oči znavené zemí,
nesplněnými nadějemi,
poplakávají srdce bolestná
z tvrdého sna,
po bojích dne
spí ruce mozolné,
uštvané,
aby svých snů a omylů hořký plod
podaly zítra dětem svým,
jako jej dával dědictvím
po věky rodu rod.
Spí krutost. Spí láska. Spí hoře.
Světlá noc zpívá.
Chrání.
V modravé páry mlžného moře,
v mlčící lány,
v rovinu zvlněnou, na kraj požehnaný
rozsévá hvězdy plnou dlaní.
53
Obraze vzdušný dávné minulosti,
duše mé věčný hosti,
po leta, po dny
láskou tkaný:
rovino zvlněná, kraji požehnaný,
kraji můj rodný!
54