NOC LÁSKY
Hluboko leží kraj – lastura otevřená.
Měsíční záře – světla řeka –
na hory, lesy a pole stéká.
Opálem svítí neslyšná slova, jména:
po boku kráčí mi žena...
Lesy a hory si v objetí padly,
průtržím světla dlaně nastavily,
pily,
přízraky mlžné se údolím kradly,
skalami, trávníky, –
potoky, řeky a rybníky
v jezera mléčná,
zářivá, nekonečná
se slily.
V městech a ve vsích a samotách
uzavřen každé duše práh,
okna všech srdcí mlčí v tmách,
kdož byli smíchem, hořkostí snad,
dávno šli spat...
11
Bělostných silnic stuhy v ústrety dálek běží,
topoly na nich – aleje černých věží.
Do stránístrání, luk a údolí,
v zahrady, sady, topoly
jak boží na oltář
úsměvy, vůně, zář’
půlnoc sněží...
Vesmíru ticho se pocelem vpilo
v zemi,
měsíce slzou zazvonilo
haluzemi.
Nad tůní,
oblakem vůní
rozkochán,
do lesů, rovin, do všech stran
slavík své srdce – štěstí, žal –
jak poklad vzácný otvíral
dokořán...
12
Ozvěna pláče, ve hvězdách hyne,
na moři lásky zem’ tiše plyne.
Pláčí i srdce, slova, jména:
po bok mi usedá žena...
Hluboko září kraj – lastura otevřená.
V daleku vrchy zlatem hoří
němě,
padají hvězdy do řek a jezer, moří
přetajemně:
pohádek dětství zářivá, tklivá země!
Do sladkých vůní, noci do hlubin
dýchá ženy klín...
Na hroty naděrňader – závratných temen srázy –
nejkrasší květy srdce hází.
Měsíce říza k zemi splývá,
souzvukem jediným zem’ se rozeznívá,
zpívá!
13
Oněměl slavík zmámený:
zpívají hory a lesy, vesmír celý,
jak by se byly otevřely
zlaté prameny;
za hvězdy harfy věčností zní a planou
v milionech;
neslyšná slova se rtů kanou
v tónech;
neslyšná slova – přesladká jména:
po boku leží mi žena –
lastura otevřená...
14