DEŠTIVÝ DEN
Nekonečnost vodami den zatopila.
Ticho jak houba mi srdce vypilo.
Dávno, kdy slunce nás úsměvy kropilo:
se zemí obloha kalná se slila.
Umřela síla.
Plač, duše!
Před náma mlha, mlha za náma,
nade vším zalom rukama:
umřelo všecko, duše má milá.
Ulice dusí se bahnem.
Padá kouř z továrních čtvrtí v cárech.
Duše má milá, po čem že prahnem’?
Po lásce marné? Marnější slávě?
Po ryzím srdci? Po jasné hlavě?
Po jakých, po jakých darech?
33
Ledové krůpěje bičují skráně.
Oko kam plaše zří, všude kaluže.
Všecko je boží. Všecko je v rukou Páně.
Duše má milá,
myslíš ty na růže?
Rozmoklá pole se lesknou vodami.
Umrlé oči rybí.
Ledový vane vítr – kalený nůž – a ostrý.
Milenky moje, kdo ruku podá mi?
Ach, vaše oči s mými plakaly by
v alejích do mlh vztyčených,
v alejích mých,
vyzáblých
jako kostry!
V úvoze stojí vůz. A bez koní.
Z kalného bahna nemůže.
O jeho kola vesele paprsky nezvoní:
duše má milá,
ještě si myslíš na růže?!
34
Marnosti dní,
prohnilé věnce beze stuh,
na popel padají
zaniklých, mrtvých duh.
Země má milovaná kdysi žila:
barvami, světel hrou,
úrodou.
Umřela síla...
Plač duše!
Nekonečnost vodami den zatopila...
35