NĚMÁ JITRA
Ta jitra němá, kovové sochy času,
s úzkostmi ticha a tlením hvězd,
bez tance slov a bez hudby hlasu,
očima zlýma,
přivřenýma
do smutků civí všech mých cest.
Noci jak můry těžce se lepí na ně,
bolestným úpěním chví se zem’,
tajemná ruka v půlnoční bije straně,
do ssutin duší
tvrdě buší
novým a novým úderem.
Drahami věčna mlčení tíhnou chóry
s vyrvaných jazyků ranami,
v prázdno se řítí snů mrtvé meteory,
doprovázeny
bez ozvěny
zkamenělými žalů hranami.
36
Větrné korouhve srdcí zrezivěly,
světelné vichry v nich nesvistí,
v propasti kosmu se hvězdy schvěly,
jak by se byly
rozstoupily
skeletu obrovské čelisti.
Obzory smutků se v bezdno nachylují,
bezbřehou černí se potácí zem’,
ledovce srdcí věčností chmurně plují,
mráz duhy klene,
zasněžené
rozbitých souhvězdí popelem.
Ta jitra němá! Jediný pocel hrůzy!
Spoutáno slunce tmy okovy,
v hřbitovech úsměvů tlí mrtví druzi,
jichž nevyruší
srdcí a duší
zpřervaný řetěz kovový...
37
Ta jitra němá! Morové sloupy času!
Jak věže ohromné trčí ze hlubin:
na mrtvé světy a věky, do všech pásů,
bez vůní, žárů,
kletbou zmaru
klade se prostorem jejich stín.
Království vesmíru se snů ilusemi
cyklonem smrti zbořeno:
v něm lidské srdce s marnostmi všemi,
v marnosti středu,
v rakvi z ledu
na věky věků pohřbeno...
38