PRVNÍ POLÍBENÍ
Světelné slzy města plovaly
na vlnách mlhy v údolí,
na vlnách mdlých,
průzračných
padaly, vystupovaly.
Zvon plakal ze vsi do polí,
do černých brázd a cest,
do větví stromů, plných hvězd,
do lásky, snění,
do opojení,
do srdcí, která zazvonila,
v jedno se slila.
Polibek dlouhý, polibek dravý
rozkoše sladkost ssál...
Ohromné ticho zalehlo hlavy,
utichla zem’ –
těla se slila,
jako by byla
spoutána zlatým řetězem.
16
Temnotou hlav
kreslila krev
ohnivých květů zahradu.
Duší jak věčný splav
z velikých dálek zněl touhy zpěv,
uzamkl oči na tisíc západů.
Ruce a nohy, hlavy!
Polibek jeden, polibek dravý,
který byl štěstím i hříchem,
slzami, smíchem,
srdcí dvou sladkým úpěním,
velikým zazněním
zlatých pout,
na který nelze zapomenout’...
17