ZA MRTVÝM SVATOPLUKEM
Památce Edvarda Vojana
Do duše mé jsi věnce hodil smolné!
Mládí mé tenkrát jitra čekalo,
sobecké, krásné, nepovolné,
ničím se nepolekalo.
Zapálils duši mou,
jak boží vesmír nezměrnou, –
sta hvězd v ní bylo, –
srdce mé na poplach zazvonilo.
Do duše mé jsi modro vklenul výší!
Činy Tvé zněly v ní slavným pochodem.
Dobyvatel – vztáh’s ruku ve své říši:
„Tudy, my, živí, za sny jdem’!“
Věrou můj duch se chvěl,
toužil a zpíval, zněl,
že dozrá dílo:
modrými výšemi srdce bilo.
41
Do duše mé jsi vody živé nalil!
Zápasů tvůrčích jaře zněla zbraň!
Nevzdej se nikdy, byť vše soumrak halil!
Díla a snů svých chraň!
Tvůj bílý štít
zachytil hvězdný třpyt,
Tvé velké dílo
srdce mé orosilo –.
Do duše mé jsi smutků černých nastřel,
do slzí mých zní chmurné žalmy hran,
osud Tvé oči navěky mi zastřel, –
skláním se v žalu u věčna bran:
Nesmrtelnost tam stojí Tvá...
Kníže můj! Lásko má!
Mlčíš... Vše bylo...
Srdce mé rukama zalomilo..zalomilo...
42