Ze dna k Věčnému (1948)

vypravná báseň, R. Bojko

Diplomatická verze Ediční verze
MKS
[1] R. BOJKO-HORÁK ZE DNA K VĚČNÉMU
[3] R. BOJKO-HORÁK
Ze dna k Věčnému vypravná báseň
1948 DRUŽSTVO MORAVSKÉHO KOLA SPISOVATELŮ
[5] Poctěno cenou Akademie věd a umění.
[6]
I.
POUTNÍK
[7] 1.
ŠEL POUTNÍK na hory a každý večer, ráno se zdravil se sluncem, životu říkal ano, šel nazpět s postavou doposud napřímenou a zdvíhal odvážně let tíhu na ramenou šeptaje: Není to přec smrti návěstí, jen nůše vysoká běd, bojů, neštěstí, jen slzí nádoba, jež dávno převržena, vrš tuh a nadějí, co stokrát přetržená stokrát se nechala vyspravit, vyplésti. Nuž, neohlížej se. Zde mužům vždy se zdálo, když náhle stanuli, když s vrchu šedesátky na dráhu klikatou se zadívali zpátky, že vzadu zůstali, že uběhli tak málo, o hvězdy, o slunce, když nejžhavěji plálo, že víchy slaměné jen na mžik rozžali, že na dně všeho jsou, dosekli, dožali. Jdi tedy, vstoupej, jdi, tvá páteř příma dosud. Sic zlými vosami nezdarů houfných osut s hořkými slzami a tváří opuchlou ses často utíkal v samotu zatuchlou – do cely klášterní se přísně zavíraje jen dveří skulinou ses díval do hvězd, kraje – do sebe zavitý jak omámený had neuměls pro idol svůj branně bojovat. 9 Přec chválu Pane pěls pln důvěry a díků, že dal ti vstoupati odvážně po žebříku, žes stanul pevně již, z hrnéčka svého jíš, žes roven ostatním, nikomu na obtíž – Dar dárku božího, byť plný lahody, přec kůrku pichlavou má, střídku nakyslou a s tělem učiní též duši závislou. Bez chleba nebylo tu, není svobody. 2.
Též krásu vesmíru vždy vnímal, přírody. Div výšin výsostných se hlavou nedotýkal a vroucně modlíval a smál a plakal, vzlykal jak dítě najité, když na tepaném voze vozotaj vítězný, bůh světla, po obloze se slavně rozjížděl – když oři ohniví sem šípy střásali zpod víček, se hřivy, když země spanilá a bez poskvrny, hříchu se s cudným zarděním ohlédla po ženichu – – Když potom padal vůz po strmě srázném sklonu z rubínů, jantarů, safírů, chalcedonů a koně brzdíce bolestně supěly, až sloupy vesmíru se třásly, úpěly – – Když noc, dne rozenka, po slunci vdova, 10 snů černá pěstounka, jež v klíně chová a halí do plyše a v roucha brokátová, se zemí v náručí do prázdna padala a místo snů a tuh nit smrti spřádala – – když jindy, jiskřivá jak dívčí smích a mládí, ve vlasech z ebenu korunku zářnou hadí, náramky na rukou, kotnících, kol šije ze zlata, démantů a perel kollie, rozvážně vstoupila v měsíční lasturu a v dál se plavila po mlunném azuru, co oči medvědů, lva, ryby, polárky se za ní dívaly dychtivě do bárky – –: ty z nížin pozemských na vrchy jdoucí horal, kam z dálky dozníval tlumených varhan chorál, vyhnanec z městských bran, ztracený venkovan, jenž v poušti pochován plakával stranou cest, by na prach nevypráh, na kámen neokoral, ty září sluneční nabitý elektron a v hymnu jásavém neslyšitelný ton – ses celý zachvíval a jih a vzdával, splýval s Vladařem vesmíru, mu děkoval a zpíval: Kdo tolik krásy dal, sám dobrý, krásný jest. 11 3.
Znal také: Slepou tmou je nitro naplněno, boj, bol mu údělem a ztráta bitev věno. Přec díla nehaněl a víry nepřelomil, že nejsme tápavý jen, trapný Tvůrce omyl, že více jsme než květ, než ptáci v oblacích s tím žárem v žilách svých, s tou září ve zracích, že nohy zakuté v železné kouli, zemi, přec k slunci letíme, za lunou, stálicemi, že touží každý z nás, i bídný, nejnižší se hodným ukázat Bytosti nejvyšší. 4.
Též lásky pozemské moc se mu položila na ústa, na prsa a tlačíc netížila, když vzlyknuv úžasem, s očima do kořán ustrnul v podzemí u zaklíněných bran a viděl za nimi, jak nítí se a svítí kouzelných kuželů a kolovratů niti, jak paní paní všech, odvěká pramatka, pozorně upřádá přesladká robátka s jich svitem měsíčním a něhou bezbrannou, by byla kormidlem mu, kotvou záchrannou – – Ó, tílka z paprsků a nakypěné pěny visící u prsů, na klínu sladké ženy, 12 vy květů chumáčky, bělostná pápeří, růžové obláčky v náručí mateří, vy snítky pučící, co v krajkoví se tratí, bezperá ptáčata, naháčci košilatí, jichž smíchu, vrnění nemožno odolat! Ó, krásná křehkosti bezmocných pacholat, vy údy plazivé, srdéčka chybující bez vnitřních výčitek, bez uzardělých lící, vy šotci hlaholní, jichž pokřik posvětí těl mocné vzepětí, žár žhoucích objetí! Ó, slepí průvodci, co znovu, tolikráte na světa zázraky se, dalnou dráhu ptáte a při tom obzory nám širé otvíráte, vy malí batulci, jichž ruce pojednou sekery rezavé zpod prahů vyzvednou, by na smrt, na život o světlo zápolily a nové vládce si a bohy nastolily! Ó, slávo výsostná v radosti zářné stát a po pás sklánět se před dětí majestát, jak vůně fialek plynoucí ze zahrady, jak světlo, vánky, déšť se rozdávat jim tady! 13
Poutníkova rodina
[15] 1.
DECH DĚJIN děsný dul, až duně na krater přetvářel zemský ráj od Sudet do Tater. Samumem samoty a marnou touhou, strachy na plátno bělela tvář smutné dcery, snachy, očima zářili jen sladká vnučka, vnuk jak rosou blýskavou zlíbaný květ a puk. I říkal poslovi vší pohromy a muk: Duch moudrý ve štěstí jen mírně raduje se a s touže mírností osudu rány nese. Je nutno uzrávat v podzimní sladkost sliv a zdvíhat sebe, je a žíti jako dřív. Tož z tmy zas vyplouval a rychle bera lože do dětství vracel se a „sláva tobě, Bože“ si zpíval tlumeně neb sladké arie, jež pěl mu Dalibor kdys, Jeník, Marie, a chápal vždy, proč Bůh sám kázal ptačím chórům, všem Pythagorovcům a náboženským sborům den nový s oblohou a sluncem nad námi přivítat písněmi, pozdravit hymnami. A jindy šeptal verš, jejž čet, jímž snivá víla jej jemně na ústa, na čelo políbila, až cítil, lehký jest jak bílý úsměv hvězd nesoucí sobě, všem radostnou věrozvěst, 17 až stržen, unášen jak lunou líbeznou stříbrná bárka snů se spící princeznou, jak zástup chorálem ke stupňům zářné sféry verš střásal do klína své snachy, syna, dcery, až ztichli, zvroucněli, pozorně napjati do dálek letěli s ním v sladké závrati. A zas jak jitřní zář s květinou okouzlenou se čistě políbil s radostně ztichlou ženou, až nesla srdce vstříc i duši roztouženou, pohladil ruce jí, stříbrné šediny, kterými platila za život hrdinný, ta dětí dárkyně, druh pravý, jediný, jenž jde a půjde s ním, až docela se setmí, a nechce, nežádá, leč úsměv, pocel letmý. A hrával s vnoučaty si, dceřinými dětmi, až oči, zoubky jim jak nože blýskaly a s ním se honily, křičely, výskaly, až volal: „Pojďte jen, vy krůčky capkavé, hlavičky třaslavé, výkřiky jásavé, naplňte milostí a září náruč naší, zob zdravý zobejte, vy ptáčci Pána plaší, z vod našich pijte si, zdvíhnouce zobáčky se směšným mžouráním za sluncem, obláčky, vzlétejte do výšin, zaleťte do daleka, kams jsem kdys toužil tak, co mě teď tolik leká – 18 2.
Též dnes tak, sběratel a lovec dojmů, snů, co na něj čekaly v úsměvném překrásnu, se rozběh na louky, by vítal slunné ráno, by šeptal dojatě: „Buď zdrávo, požehnáno bělostné pachole, babátko křidlaté zrozené ze slunce a noci hvězdnaté, bratříčku paprsků a rosy, libých vánků, jenž vláš a pospícháš zde bosý, bez opánků od stromů ke květům, studánkám, ke skřivánku, ty smíšku buclatý, nahatý hošíku, jenž házíš radostně z bílého košíku, průsvitnou košilku nad hlavu povyhrna, oběma ručkama kuřátkům zlatá zrna – – V tom hlásek vysoký jak kohout zlatých věží sem vskočil zpozdálí a vnučka s větrem běží, až chví se hlavička hozená nazpátek i patky zapjaté na tisíc obrátek. A stužka ve vláscích, sukýnka rudá vlála, že máku polnímu se, vlajce podobala, nachové kytici, zlatému červánku když v rudém opánku pospíchá po vánku. – – Oj, zlatý paprsku v mém chladném, mlžném září, 19 zpívavá červenko, útěcho sladká stáří, přečistá studánko, z níž piju vzpomínky na dětství půvabné tvé zářné maminky, když objímala mne hebkými ramínky, přadlenko kouzelná, co večer vždy a znova mě lehce zavíjíš ve snění pohádková a víru vetkáváš do útku, osnovy, že život s krásou svou se vždy zas obnoví – – I pokles v kolenou a rozpjal, rozpřáh ruce, až smavá, rozvlátá vletěla do nich prudce, jak ptáče chycené mu v rukách zapískla a na šij svěsila se, celá přitiskla. Tu vstával, přímil se, na hroty prstů vstoupal a sehnut obloukem se točil, sem tam houpal tou rudou vázankou na krku sevřeném, tím živým praporkem, přesladkým břemenem, až zhupla na trávník, prohnuta v pasu k zlomu, a před ním týčíc se velela: „Hned pojď domů.“ Usmál se, uklonil: „Když káže velitelka.“ Jak ptáček vzhlédla naň: „Cos pravil – velitelka? Co je to?“ „Princezna přec naše, dáma velká.“ „Eh jdi –“ V tom jásala však jaře: „Já jsem ráda, tak ráda, dědečku. Tatíček i strýc Vláďa 20 přijeli. Honem pojď.“ Tu na něm byla řada, by sebou prudce hnul, by blanou smutku zcela se oči potáhly mu, líce potemněla, by v duši sípalo to: Ty, jenž býti máš jich štít a paveza a hrad a silná stráž, si tady dětsky hráš s děvuškou sladce smavou, se stromy, ptáčaty, s jesení zlatoplavou a tam již válečný běs, plný krve, hrůz své hřebce zapřahá v divoce hřmící vůz. Jak směl jsi, mohl jen –? „Kdy přišli?“ „Právě teď a ptali se, kde jsi, že musí odejet, a já jim řekla, žes šel na louky, žes tady, že půjdu pro tebe, zavolám ze zahrady.“ „A šlas.“ „Tak,“ přikývla, až stužka zavlála, „a víš, nic, docela nic jsem se nebála, a je tam vojáků a divných vozů, koní, až na chodnících u vrat stojí bezmála a jeden povídal, motýlku, kdo tě honí 21 a já se zasmála, že jdu sem pro dědečka a, a – Jéj, po ruce mi leze verunečka, sluníčko, zlatíčko, a křídla samá tečka, ach ta je hezká, viď – tak podívej se, hleď.“ „Nu ano, ale pojď.“ „Ne, počkej – hned jdu, hned, jen tečky spočítám – jedna, čtyři, pět – ach letí, letí již – a vzhůru do nebíčka, viď, to se přimlouvat tam bude u pámbíčka za tebe, za bábí a mamku, za tatíčka! – Ach ano – za taťka –! A víš, míč, cukrlátka jsme s Míťou dostali. Chceš? Jsou tak sladká –“ „– Ach, ty má švitorko – ach, malá ubožátka –“ Stál, podzim nad řekou v krvavých křovinách pátraje pozorně po horách, rovinách, stál, hlavou ohnivou hněvivě potřásal, mlh otec, ryšavec zlý, lovu rudý král. List, dopis brunátný, mu na tvář, na hruď kanul, list, jenž se zachvěl, vzdych a nerozhodně stanul, by zlatem tepaným jedenkrát ještě vzplanul, list, stříška z měděnky nad zídkou šerých hnízd. Severák výhružně na čtyři prsty hvízd, 22 až křoví prořídlé a stromy, louky lysé u nohou poutníka úzkostně zachvěly se – – Šel, skokem pospíchal a k nebi oči zdvíh, by klopyt o Boha a dlouze, táhle vzdych – 3
To nebyl polibek, jen dotyk stromů dvou, jež větry vysoké na kraji lesů rvou. A úsměv – podzimní byl motýl ubohý, co letí kolem rtů a padá pod nohy, světýlko světlušky, co svíčičkou svou třese nad chmurnou sítinou a hasne v křoví, lese. A ticha bojíce se – hudby tesklivé, co k žití probouzí vše spící, neživé, až kroky osudu je slyšet tíživé – hned živě, dychtivě se rozhovořili jak herci sehraní a hosté zdvořilí. Naslouchal, přitakal s úměvemúsměvem shovívavým jak vnukům, ptáčatům, potůčkům povídavým a náhle zvážněl, zbled, jak bůhví jakou hrou svých smyslů napjatých zahlédl před sebou ta silná, stepilá, života chtivá těla kdes ležet pod koly převráceného děla s očima skelnýma a pěstí sevřenou, s úst jamkou pro stony, hmyz pootevřenou – – 23 Tak silný snímek ten, byť trval okamžik, že tvář si zakryl „ne, ne“, prudce vydech, vzlyk a k oknu přistoupiv spočinul na něm čelem. Jako když na hosty s honosným hostitelem při slavných dožinkách pojednou zavolá zlekaný hlasatel zla „hoří stodola“, a všichni povstanou, na chvíli ztichnou, ztrnou, pak výkřik vyrazí a k východu se hrnou: tak oni s úžasem na něho pohlédli a rázem zdvíhali se, němí, pobledlí. Tu vážně, s námahou děl, jak by sobě sám, jim pro vždy odkázat chtěl: „K čemu, Bože, nám ti hosté zlí? Vždy hníst chtí naše dějiny, vždy hrad náš obsadit. Ni jeden, jediný nepřijme poctivě úlohu menšiny – Ať jdou –“ „A hned!“ vzkřik Stáňa zeť, a povstal prudce. Leč synu Vláďovi se zřejmě třásly ruce, když házel do ticha: „A zem – ta naše zem –?“ Jakoby odkudsi chmur, smutků trudný lem 24 se sunul znenáhla a uleh na tvář všem, tak oči smutněly, nejisté, roztěkané, tak sem tam bloudily, hrdličky polekané a žalně úpěly: „Ta zem – ta naše zem –“ I Stáňa sklonil se jak po bolestné ráně, než záhy napřímil a spěchal uchvátaně s obranou, útokem: „Ne země, pár jen hor, co kdysi vyhouply se hradbou nad obzor a propadají teď, co v modrém moři mizí a nejsou našemi, leč nepřátel, leč cizí.“ „Jen hory, Stáňo můj? – A s jídlem roste chuť! –“ „Pak budem bránit se, bok k boku, k hrudi hruď.“ „Pak, pak, až vydáme jim všechno, hrady, valy, co v horách hloubili jsme, zhurta budovali, pak, pak, až dostřelí z nich přímo do Prahy.“ „Chce jen své rodáky.“ „Oh, věříš v přísahy? A kdyby – nevydám, co Bůh sám tvoře svět 25 s laskavým úsměvem pozorně stmelil, zhnět v posvátnou jednotu, v nedílný celek jeden, jak by byl v zasnění svém, zamýšlení veden radostnou vzpomínkou na hrazený svůj Eden – jako by vytvářel z těch horských úbočí nad okem obrovým obrví, obočí – jako by země prs kryl do vztažených dlaní dumavých vrcholků a zamýšlených strání – jako by objímal dobrýma rukama tu hlavu plnou snů před hrůzou neznámaneznáma. Nevzdám se, nevydám, co známí, neznámí, jak žili, toužili, trpěli před námi, světili krví svou a potem, slzami – co v pěstích zaťatých drželi po staletí pro sebe, ženy své, budoucích dětí děti – ten Boha krásný dar, dědictví dávných dob – co šeptá, vypráví mi Máchův Máj a hrob – čím teskní, směje se a ve mně touží, zpívá Mistrova Vltava i háj a luh a niva – s čímž pro vždy jedno jsem, več vnikl, veplul, vrost – má hradská životní, můj obloukový most, po kterém jdeme, jdu do dějin, na věčnost – –“ Tu ztich’ a sesmutněl, jak zúčtoval by se vším a v náhlé tesknotě si téměř ani nevším, jak žena velkýma, vlhkýma očima ho líbá horoucně, obdivně objímá. 26 Však děd se skláněl jen, potřásal bílou hlavou, jako by zaháněl vidinu krásně – lhavou, a jeho hlas se třás jak můstek zchátralý hozený v Tatrách kdes přes bouřné přívaly: „Oh, Vláďo, nemůžem – tak proti všem – tak sami –“ „Není to poprvé – a západ půjde s námi.“ „Tak věříš ve věrnost té krásky pouliční v sukýnce průsvitné a čapce revoluční? tak v mořských vládců slib –? Sic řečí plamennou přes vodu volali, že nezapomenou velkosti legií tvých, věrní, vděční vždycky, však dnes jsme jakýsi jen národ exotický, evropskou přítěží, vzpupnými heloty –“ „Ssebou je strhneme!“ „Oh, jich těžké dregnauty svou plachetnicí, že, svým rozčísnutým vorem, až bude zmítat se na vodách pod obzorem, svým křikem zoufalým pod němou oblohou – –? A kdyby – zachytí tu bárku ubohou, do vleku vezmou ji, ku břehům pomohou, než vody provalí se stěnou popráskanou, než z čamar vytáhnou si dýku nachystanou Poláci, Maďaři, než se jim podaří ji do zád zarazit každému veslaři –? Nezříš tu hrůzu hrůz –? Jak škodnou do ohrady 27 sehnanou zlými psy, vše čilé, živé tady napořád budou bít a házet na hromady, když o zeď opření, zahnaní v úzký kout už míti nebudem, kam utéc, kam se hnout, když ztekou, dobudou traplivě tvrdé tvrze, kterou jsme před okna jim postavili drze, když cizokrajný vřed prý, hlízu konečně vyříznou, vypálí si z těla bezpečně, když srdce Evropy držeti budou navždy – –? Oh, té hry hazardní – té sázky – sebevraždy! – – V tom trubka třpytivá, trubače věrná žena na ústa dychtivá radostně položená volala: „Trarara, na pochod, ráz dva, vpřed!“ Tu všichni vskočili a Vláďa bědně bled jen uspěl vykřiknout: „Než zbaběle se vzdáti než bídně živořit, radš padnout, nežít, tatí!“ – – Se ženou v okně stál, naprázdno polykal, jak chorý lékaře, lék s touhou vyhlídal, až v prachu pochodu, v podzimní plavé mlze je spatřil, pozdravil potichu dovnitř slze. Pak ruku ženy bral, jak by se dotýkal posvátné památky a vydech’, zavzlykal: „Jak, druhu nejdražší, dnes děkuji, že mohu, že oba můžeme říc: poruč pánu Bohu – –“ 28
Poutník a Božství
[29] 1.
Na cestách, stezkách všech po tomto hájemství v něm, nad ním plál a plul velký dech tajemství, stín zářný – stinná zář, jež vyhoupla a shasla, když duše shlédla ji a sladkou hrůzou žasla – tajemný průvodce, jenž zblízka, zdálavy na něho upíral zrak přísně pátravý, zrak němě výmluvný, ohnivě planoucí jak světy nádherné mu z prstů kanoucí do časů, prostorů, do duše žasnoucí. I když se vzpíral mu, když šklebným hněvem bledna ho činil za zla zrod a růst, mstu odpovědna, s níž ubit, umučen i syn byl milený – když přímo popíral – když smál se šílený, že člověk náčrtek jen, pokus zbříděný, jen skřet, jenž žádostmi se křiví, křičí bědou –: Ho přece ssebou měl, vzpomínku steskem bledou, mlčící záhadu, jež vždy se vynoří z tmy smrti, osudu a mluví, hovoří. – Tak pouze na chvíli se týčil, směšný Titán, jako by Jovem byl na Olymp pozván, vítán, by slunce zapřáhal si, odhrnoval s cest lekníny luzných lun, bludičky bílých hvězd. Jen Bůh sám velikost a moc svou může snést. 31 I zoufal záhy zas: Co jsem? Nač, s které strany sem vůní země, snů, slz, krve přilákaný –? Kam jdu –? Kam přijdu – zas tak nahý, ulekaný –? Ó, naivní Ikare z pověsti prastaré na letce voskové jen – bědný Lazare, jenž v hrůzách, horečkách svých na Mistrova slova pravd, zdraví, vzkříšení se věsíš vždy a znova – hasnoucí ionte – štěpinko létavic, co letí obloukem zoufale vzlykajíc – – Jsi božství hlas a van chycený do anteny –? Jsi anděl, nebešťan, jen na čas uzemněný –? Jsi písek, prášek, pyl jen, bílá nitka, smeť, jež vítr vesmírný do klína země smet –? Jsi plaz, plaz krvavý z krvavých útrob ženy – Z tmy do tmy stáčíš se a na krok nevidíš, za chleba popel jíš a slzy připíjíš a zhnusen každou číš o stěny rozbíjíš, co dřeň tvá, dech a krev, za kapkou kapka vzlyká, že máš zde lhůtu jen špatného nájemníka, že dny tvé rychlejší než šíp, než bledý stín letících oblaků, rozvátých mlhovin, že vše zas půjde dál – květ, pták se neohlédne, až vítr srazí tě do jámy černé, bezdné – 32 žes nic, nic, zbytečný – že lépe na večer ku spánku přiložit studený revolver. 2.
Ach slyšíš, šílený –? Od samé země, zdola bolestně, úzkostně to pípá, vzdychá, volá: „Odcházíš –? Na vždy –? Zde však tmy se sbíhají ke vchodům do světa a pasou, číhají po plavých písklatech tvých – – Bez tebe co budou –? Kdo se jich ujme –? Kdo dá jíst –? Ke komu půjdou –? až v bříška bolavá bít bude bída, hlad, sukničkou z děr a lat jen nahost přikrývat, až v houští hrozícím na večer sami, sami propadlá prsíčka rvát budou pěstičkami, slzičky polykat – –? Oh nechoď, zůstaň s námi, tak připozdívá se a kouří v mlhách zem – – Či nechceš – nemůžeš – –? Pak nás tam také vem – –“ Ach bědná babátka, bezmocná, chabá tílka, v nichž duch se vzbouzí můj, má tiká, těká žílka, jež celá líbal jsem, tolikrát zdvíhal, nes na dlaních širokých do vánků, do nebes – mí broučci bez krovek, plazivá háďata, bezkřídlí motýlci zbarveni do zlata – mí smaví šotkové, domácí dobří skřítci – mí příští soudcové a kritikové břitcí – – 33 Jak moh bych opustit –? V divokém rozletu své celé bytosti do dálky, do světů, do výšek vesmírných – u strmém vytržení, kterým se porážka vždy na vítězství mění, kterému tvůrčí čin, slast žádná rovna není: vás blahem blábole, tajemstvím velkým něm, od něho dostal jsem a přijal, přistál sem. A s vámi lásky žár a světlo v srdcích vznítil, bych jím jak svítilnou si ve tmách žití svítil, by září dojemnou šlo, plálo přede mnou a dolévalo se vždy naftou vzájemnou. A smlouvou zavázal mě, abych jednou navždy vám vzdal se, odevzdal sen, bdění, dech, den každý, by vaše bolest mou též byla bolestí, bych při vás v záři stál i ve tmách neštěstí, pomáhal těžký kříž na vrchol vynésti, bych neměl potřeb svých, necítil, neznal ani velikost darů svých, velikost odříkání, by vaším úsměvem v rozjihlém dojetí v dým vonný roztály bolestné oběti – – A týž žár v rostlině, by útlá, něžná, křehká své dítky hýčkala, i v bouři nesla zlehka, by pro ně – sama mrouc – tmou spěla pro vodu, uzrálým ustlala v svém stínu, obvodu – – 34 A zvíře pádící po panství květné říše se ržaním divokým a za mnou jdoucí tiše, nemluvní druhové, pokorně pilní sluzi, zakletí bratři mí –? Křik vzteku, žalu, hrůzy ve zracích, na život se, na smrt každé rve pro klubko srstnaté, kňučící mládě své – – Ó, matky veškeré a diví, draví otci, tak hravě úsměvní, tak něžně zjihlí, krotcí, tak ochotní jak já k oběti největší pro plodů růst a zdar, blažené bezpečí – Ó, dechu milosti, pokory, péče, něhy, co z věků do věků vláš velký, bezebřehý v hruď mou a bratří mých a zvířat, rostliny pro blaho babátek, pro teplo rodiny, co srdce zlekaná v hrdinství rozněcuješ a všednost na báseň, na drama posvěcuješ! 3.
Tak píseň lásky – – A je vážný, vroucí hlas, jenž z výšin vane v nás a nutí zas a zas se v tanci úlisném za kovy kulatými zastavit, zaplakat s bědnými, bohatými, vůz cizí vytlačit, s čel zrytých, bledých lící 35 hedvábím setřít pot a slzy hrachu zvící, pokleknout k poutníku, když nah tu, posekán kdes leží v příkopě, daleko městských bran – – A věčné tvoření je, nekonečná síla, co zemi ve výškách na ničem zavěsila a s krásným spřežením svým slavně vyjíždí nad její paláce i domky hlemýždí i pouště písečné – Je velké, věčné chtění, jež zdvihlo ze hlubin své lásky, tuh a snění prvotní pohyb zde – jež dýchlo v prázdnou hruď a dělo s úsměvem jí: „Vstaň a plaň a buď jak já, a zápasíc vždy s neurčitým šerem i s hrůznou temnotou jdi stále tímto směrem, až se mnou v záření hvězd, sluncí, stratosfer se vroucně pozdravíš, uvítáš v podvečer – –“ jež z prvků, prvoků a prachu, z hlíny temné vytváří orgány v mnohosti nekonečné, tak krásně účelné, tak složité a jemné, tak blízce příbuzné, přec své, přec jedinečné, je splaví, vyplaví přílivem, odlivem, až couvá rozum náš a kleká před divem. Ó, zázrak na zázrak a lásky zářná krása, v níž souzní, svítí vše, i v slzách zpívá, jásá, chaosu ladný řád, zápasů lahoda! – 36 To všechno shlukem sil jen, temná náhoda –? hra tupých, toporných hmot – země, příroda, ta v kámen, kov a kys zakletá kněžka němá, co lásky, soucitu, poznání, vůle nemá, překrásná zajatá, co jenom mlčky slouží, jak v bocích před Pánem se kolébá a krouží, necitná macecha, dočasná, divá bytná, co mámí nájemce na ňadra nenasytná a zrána vyhází na dlažbu, ulici, vášnivá vířenka, Salome šílící –? Jen velký, vznešený, laskavý od věků tak může vesmír kout, tak mluvit k člověku, jen kdo sám plameny své lásky září, hoří, tak může vanout, vlát, tak toužit, tryskat, tvořit v rachotu orkánů a bouří, vzteklých moří, v mlčení eónů a sluncí, lun a hvězd – jen kdo sám něha něh a tvůrčí láska jest! Je nekonečný Duch – je živý, dobrý Bůh. 37 II.
Pláč země
[39] 1.
PĚT PÁSEM pahýlných – pět pádů zastavení na pouti k přátelům mým s křížem na rameni, pět kusů z končetin a zkrvácený trup, jejž chtivě obzírá si nenasytný sup – – Když prvá pásma rval, vzdych poutník jako všichni: Ty srdce zpokorni, ty hořký hněve ztichni, ty duše má však věz, věz pro vše příští časy, jak žalně, žalobně zrazena stýskala si: „Vy širé lesy mé, již ve váš tmavý šat své údy nebudu si halit, odívat, již nikdy chorál váš a píseň táhle šumná nevpadne mohutně v můj háj a luh a humna, již nazaštítínezaštítí mne a hrad můj, bílý dům váš vrchol velebný a zamyšlený chlum – Oh, sbohem ochránče můj, strážce věkověký, praotče vod a rud mých, každé zpěvné řeky, a sbohem pramínky, vy třpytná holátka, jež skřítkům povila podzemní pohádka, vy drobná kuřátka, co štěstím zapípala, když záře sluneční jim zrnek nasypala. Však vy, vy všichni, co jste, zbledlí, zsinalí pod pláštěm vojenským jen ruce spínali a hlavy klopili, opile vrávorali, 41 že čest, čest mou i svou jste navždy zaorali – vy buďte obzvláště dnes silni, stateční. Je snáze podstoupit boj, bitvy jateční, než na kříž položit se velkopáteční ke smrti zdlouhavé, oběti dobrovolné, jež hřebem potupy jen, hany, hanby prolne – –“ Když hloub však, hlouběji, až k srdci bodal už s rozkoší sadickou stáčeje v ráně nůž, pad poutník, poslouchal, jak v nejtěžší své chvíli snů jeho královna se svíjí, kvílí, šílí: Po horách hvozdů mých, přes houští, holou stráň hnal, honil po věky mě, divukrásnou laň, až dopad, porazil – Psy zlými poškubána, bezbranná, bezmocná, sám řez a samá rána, tu ležím pod krutě vysokou oblohou se ctí svou ubohou, se slávou u nohou – smeť mezi národy, vích slámy v jejich plotu, jímž každý otírá si zablácenou botu – já ticha, pokoje pokorná královna, já vědma vidoucí, věštkyně čarovná, co stále dávala znamení varovná – – Krev z údů přeťatých potokem v písek teče a tělo zmítá se v konvulsích muk a křeče – – Vám nic-li do toho, vy všichni, co tu jdete, co jste mi nabídli to přátelství své kleté – – 42
Pláč VlaďůvVláďův
[43] 1.
MĚL POUTNÍK víru svou, ten nerozborný hrad, vrch diamantový, kde moh se opírat, světlého průvodce, jenž provázel a zdvíhal, byť kolem prstů mu blesk za bleskem se mihal, a ruku podával neb aspoň pláště lem, když třás se nebestýn, pukala v skobách zem. A Sťána děti měl, usmáté košiláčky, poslíčky od Boha, dar země, živé hračky, jež vzhůru vedly si ho se smíchem i plačky. Měl luhů, lánů svých a tichých obzorů zasněný mír a klid, pokojnou pokoru, která mu kázala do dlouhé brázdy tratí nepokoj rozumu i srdce zaorati, přijímat s mírností proud pšenic zlatavý i mráz, pád dobytka, krup kruté přívaly. Tys, Vláďo, neměl nic než vědy vlažnou víru v moc, sílu jakousi na zemi, ve vesmíru, v um jakýs záhadný, v řád díla rythmický, jenž občas vyrval z úst ti paian hymnický, však nikdy, nikdy, ach, nezhojil ran a sepse, kam stále vlévala svou žíravinu skepse. Kdys krásou zraněný a zšehnut, zmámený všemocné lásky své prudkými plameny radostné hosanna pěls, obdiv, něhu 45 jak kněžce kouzelné, vidině s druhých břehů. Však nyní bál ses již bolestně užaslý, by ohně vysoké nezbledly, nezhasly, když přes ně, kolem nich batulci roztomilí se s křikem jásavým a pláčem nehonili, bál, byste zajatci a bledí vítězi, již cloumat nezačli žhavými řetězy, co k sloupu zlatému vázaly vaše těla a duše žíznila a srdce hladověla. Tím víc jak k domu práh, jak pole k dědině ses vinul, přimýkal k zděděné otčině, pramatce posvátné, pěstounce, věrné chůvě tak vlídně učící památné otců mluvě, když do snů, do bdění šeptala pověsti o slávě závratné, nesmírné bolesti z porážek, poprav všech na černém náměstí. Měls rád, proč neptav se, pudově, podvědomě jak dětství, štědré dny se stromkem v rodném domě, a byla silnější nad osud láska tvá k té zemi velkých snů a stříbrného lva, že vlály, plály v ní nejhlubší city dva, tož obdiv pro ten jas, jímž zažířila prvá, jenž zdupán neuhas, však doutnal, doutná, trvá, a soucit dravý, že tak malá – jakás ves ztracená v lesích kdes, pruh polí, sporná mez u hranic svárlivých, tvrz polovyvrácená, kde každá cihla, spár, omítka zkrvácena, 46 kde v každý sen a vzmach, v modlitbu horoucí se mísí strašný strach o všechno budoucí. A jak vždy v dobách zlých i dobrých dávní předci tu zemi zdvíhali vstříc knížecímu světci, tak tys ji na dějin rachotném pochodu odevzdal do rukou velikých národů, před nimiž skláněl ses pro lidství, kterým celí jak studně naftové vysoko zahořeli, pro obdiv nad krásou, pro umu břit a jas, jenž zastavuje čas a bohy činí z nás. A náhle všechno se na padrť rozpadlo jak bláznem sražené, rozpadlé zrcadlo. Več doufat, věřit zde –? Ke komu jít –? Proč žíti, když z ulic, autostrad, ze slunných hájů, mýtí vždy oči pardálů a vlků dravě svítí, když v chvíli vhodnou jim se prudce vymrští a lebky pokojných a tichých roztříští? když práva, pravdy zář, svoboda ohnivá jsou jenom zdání, klam, mátoha šálivá, jež vítr hvízdnutím posměšně odvívá, když v žití jepičím, dějinách, lidstvu vládne moc, zvůle, násilí, bezectí podle zrádné – –? 47 2
Kdykoliv za dnů hrůz a smutků, úzkostí tma, ticho úděsné se kolem rozhostí a člověk s chrámových střech, horských štítů, strání se hloub a hlouběji v nic prázdné, černé sklání, jako by odolat již nemoh zavolání: kdos mocný, tajemný, snad Bůh sám zadrží ho ještě jedenkrát nad prázdnem, nad strží. Tak Vláďa vykloněn za černou vyhlídkou byl náhle zachycen vyzváním, nabídkou, by, firmy zástupce, inženýr chemie poblíže Paříže, svatyně krásy, lásky, hnal kola továrny na černé filtry, masky. Jak váním vánků klas, jak udicový vlas na vlnách zčeřených se dopis v rukách třás, ten bílý šáteček, jejž znovu k očím zdvíhal, co úsměv bolestný se na rtech úzkých mihal: Mám – nemám –? Poslechnu pokynu osudu a zbytek nadějí tam zcela pozbudu, či poznám, prospěji – –? Co žena, družka však –? Jen vzhlédla do kořán až otvírajíc zrak, pak úsměv zazářil na líci vábně bledém, když k němu vstoupla si a pravila: „Kdy jedem –?“ 48 „Jedem –?“ „Kam, Gaie ty, tam Gaia tvá. Či ne –?“ „Ach ano – pryč, pryč odsud, oba dva. Bez tebe co bych byl –? Však rytmická tvá škola –?“ „Odevzdám Martině, vždyť vládne v ní již zpola a zájem, nadání má, po činnosti volá a v srdci stýská, že má výška stíní jí – Ach, Vláďo, poletí tvůj ptáček k Francii, k té sladké, nádherné, k té zhořklé, nalomené a s tebou všech tvých míst a snů se rozpomene, se spěchem půlnoční zmámené rafie se krásy, umění, velkosti napije a ladných půvabů, vlnivé gracie – – Ty mlčíš, miláčku –? Nechválíš let družce, nejsladší přítelce, motýlku, zlaté mušce, bělostné rusálce, co s krásou veškerou vždy zrána zmizí prý ti smíchu mezerou – –? A teď tu na čelo ti, mezi oči sedá stín chmurný, černý mrak, nepěkná můra šedá – Nech, ať ji zaplaším –“ Trh, uhnul hlavou maně, jak by se bránil, bál té hebké, křehké dlaně, co pouhým dotykem, jiskřením zpozdálí proud krve kroužící do varu rozpálí. 49 Zvad na rtech smíchu květ a ruce k bokům sklesly, tak těžké pojednou, tak odražené vesly, když bárky stříbrné se s touhou chytaly, a v řasách hedvábných dvě perly kmitaly, když smutně říkala: „Chceš tedy býti sám –? Tu pootevřenou již klícku zavřít mám a dlouze, uboze jen tesknit, toužit tam, ke svému bidélku zas pevně připoutaná –? Oh, vidím, vím: Už ti nejsem smíchem rána, hvězd, luny kouzelné, však bolest jen a rána a přítěž, závaží, jež z pouhé soustrasti nemůžeš odtrhnout, nemůžeš setřásti – –“ A odvrátila se, šáteček k očím zdvihla a celá chvěla se jak stéblo vláčná, štíhlá. Stál, stál a něha něh a lítost nevystíhlá nad ní, svou jitřenkou na šeré obloze, tak nyní chvějící se bedně, uboze jak ona královna popravním na voze – nad sebou strhnuvším ji do temnot a do běd, ač chtěl vždy světlo nést a milost, lásku obět – nad krutým životem, co svatých ohňů žár vždy zrádně promění ve strusku, mour a škvár –: tak srdce svíraly, tak hrdlo smyčkou stáhly, že lámal se a toužil stesk svůj neobsáhlý, žal, lítost, výčitky a vinu-nevinu 50 pojednou vyplakat jí k nohám, do klínu –! „Oh, drahá, jediná. – Jak bědný, bídný jsem! Tolik ti sliboval a zklamal, zatáh sem, ke svahu sráznému, až na rozhraní černa, kde klesáš, klopýtáš, sesláblá, malověrná, mníc z lásky veškeré že už ti nezbývá než troud a mour a kouř jen, šmouha čudivá – – Však mám tě rád, tak rád – Jsi nad život mi dražší, že sen tvůj křídlatý tak krouživě se vznáší nad hlavou pokleslou, společnou cestou naší – že jakás záhadnost na tobě sladce tkví a jímá, rozchvívá jak dávno žitý bol, jak vzpomínka – – mám rád pro těla štíhlý stvol, jenž vánkem lichotným se kolébá a chví – pro prsů skvoucí plod, bělostné pololuny, co z mráčků krajkoví svit leji zářně mlunný, dva květy okrouhlé, jichž vůní opilý usínám se včelkou zmámenou, motýly – pro zlato vlasů tvých – lahodné křivky boků, jich vábné vlnění při každém hnutí, kroku, až všecka bytost má, krev žhavě pěnivá se rythmem souhlasným s jich vlnou zachvívá – – Ó, vše, vše na tobě, tvé jímá, vzněcuje mě, sestřičko luny, hvězd, královno věčné země, sadařko všech mých snů a tuch – – Oh kolikrát tvé skříně otvírám a v prádlo, vonný šat 51 tvář, ruce ponořím, na chvíli aspoň krátkou vdechuji, vypíjím tvůj dech, tvou vůni sladkou, až zřím tě před sebou od hlavy po nárty – –“ Vzrušeně vnímajíc ho rozvírala rty, až vzlykla jásavě: „Opravdu, Vláďo, vskutku –?“ A jako k tělu šat, osnova vláčná k útku se celá přivila, však náhle mráček smutku jí zavlál přes čelo, až zvolna, znenáhla své tělo prohnuté od něho odtáhla a rukou lilie mu kladla na ramena a děla bolestně, v zrak jeho potopena: „Neklameš sebe, mne –?“ A oči plnily se slznou úzkostí, rty, ňadra vlnily. Usmál se, otevřel rty patře vroucně na ni. Tu záříc zakryla mu ústa rychlou dlaní: „Ne – nemluv – bylo to tak krásné, že už nic, nic úchvatnějšího nemůžeš sdělit, říc – – A víš, že též mi vše, vše tvé, i směsné trety, opalky zápalky, dohaslé cigarety 52 jsou drahé, předrahé, že na nich, oharcích cos z tebe, ze snů tvých, zamýšlených tich –? Oh, toho toužení tak bez konce a míry – pokorné kroužení a tance, víry po zemském podiu, před tebou, září hvězd, až srdce naříká na rozlet, na bolest! – – Však Vláďo, vydržíš –? Vír lásky neznaví tě –? Mám strach, ach, taký strach, že v komůrce své skrytě se modlím, zaúpím: Kéž spojilo nás dítě – –“ „Ty též –? Ó, přesladká, milostná, spanilá – A přece tolikrát ses bála, bránila.“ „Ach, omluv, odpusť mně. Tak dlouho jsem se bála o krásu, štíhlost svou, s níž padala jsem, stála – tak svůdně vábilo, volalo umění, ten sen můj horoucí, to údů šumění, rytmický pohyb jich, ta sladce zvoucí hudba, má jasná zář i tma, můj účel, úděl, sudba, že stále bylo mně jak dětem divočin, když s jara, na podzim z hučících dubovin je volá v neznámo hlas dálek, pramatčin, že letět chtěla jsem jen, vlát a plát – – A zatím se hrůzou dusím teď, že pozbudu tě, ztratím, že oči odvrátíš od mého poletu, že stéblo bezcenné naprázdno odkvetu – – Kolikrát za vlání hvězd, za průvodu Vesny jsem chtěla odstrčit již tu svou loďku se sny a zůstat na březích, pokorně, oddaně jen tobě, tobě jen se stulit do dlaně – –“ 53
Poutníkova minulost
[55]
ŽIL POUTNÍK za vrchy, horami, stranou cest, kam slunce, měsíc jen, procesí slavná hvězd tu a tam přivály ze světa pozdrav, zvěst, kde vzpínal blouznivě se na večer i k ránu k tetivám obzorů, po dálkách luhů, lánů, když vánkem vzdouvaly se, vlnily a vlály žit bílé rochetky, zlátnoucí pluviály zrajících ječmenů, luk sukně přesličné, neb tiše stříbřily se v září měsíčné. Žil v tichu polí, luk, když bábí celá bílá je dlouhým pohledem naposled políbila, když smutné družce děl – dnes deset tomu let: Rád džunglí dějinnou jsem svěřence své ved’, však bitev běsnění a břesk dnes, zítra, vždycky na mlýnu mumlavém omílat mechanicky, každého měsíce pln nudy, zhrdy, vzdorů o záblesk záře bít se v profesorském sboru a pro své vidiny, cíl tvůrčí, jediný mít svátky, neděle jen, zprahlé prázdniny a marně trudit se a marně sténat stokrát, že ‚snový impotent‘ jsem vás jen o zář okrad – – „Vždyť psals.“ „Psal, psal, oh! – A přec to cítím žhnout jak jiva na jaře jiskřivé mízy proud, když tělem prochází jí od kořání vzhůru, 57 prs plní pupenců, napíná drsnou kůru, až ohně zelené vyráží do azuru – Den za dnem z ranních mlh, snového pohoří se mocní hrdini radostně vynoří a kynou, smějí se a mluví, hovoří, že vzepjat blížím se k nim, zblízka nakláním vzlykaje radostí nad šťastným shledáním – V tom hrknou hodiny a ve mně syčí, volá můj úkol codenní, má povinnost, má škola, a vše to překrásné, nádherou úžasné zmateně zavíří a zbledne, pohasne, v mlžinách rozplývá a ztrácí v propadlišti – ta krásná zjevení, hrdinní herci příští, s jichž spánků pot a krev a jasné světlo prýští – A marně, marně je dnes, zítra, na večer zaklínám z podzemí, dalekých stratosfér, na bránu zapadlou své obraznosti buše – –“ „Tak zlé to, příteli?“ „Tak zlé, a tupě, hluše v pustotě prázdnoty si stýská, sténá duše: Jsi schopen, povolán, bys v šatě sedraném, potulný šumař jen, kdy stanul před Pánem a chválu jeho pěl s květinou, skřivanem i s vánky hravými, když zrosenému kraji na lesní varhany, na vodní harfy hrají –? 58 pěl s vášní člověka, když,když divá jezdkyně, vyrazí s jásotem z podzemní jeskyně a chodce-poutníka u cesty křičícího vyzvedne na hřebce divoce řičícího a rukou mávajíc s ním strmě uhání přes úval, údolí do vrchů, do strání –? Jsi s to, bys brouzdaje se v šerém tichu, rosách, bolestně soustředěn, kdy jasnozření dosáh a zemi zahlédl, jak jistá, bezpečná po moři krve, slz se plaví do věčna rozkošně houpajíc se na labilních osách –? Máš vůbec nadání? – Není to všechno jen mámivé šálení tě, horečnatý sen, z kterého s výkřikem zas budeš probuzen –? Jsi krásy vyznavač a přítel, se záblesky jasného poznání? – Jsi krasoduch jen veský, daremný diletant –? Ty sny a těžké stesky, ty touhy trýznivé jsou výkřik pravé síly, jenž poutům vzpírá se a po výšinách kvílí, či pláč jen bezmoci, jen ctižádosti sten –? Oh, víru, víru dej, jíž žhoucí proroci a světci, vůdcové a tvůrci hlubocí hořeli, svítili všem, sobě do nocí! – –! Tu k němu skláněla se, jemně dotýkala 59 těch skleslých ramenou a div že nevzlykala, že sedí sehnutý tak se svěšenou hlavou jak odsouzenec mdlý ve chvíli před popravou. Pak ruka do klína ji sklesla unaveně. Hodiny, hlídač chvil, přikutý k bílé stěně, kovovým kladívkem dvanáckrát hlásily, že unavený den již podleh násilí, že s věže shroutiv se sám sebe právě dobil. Jak sůva nestvůrná zaskřekal automobil před jejich obydlím na úzkém náměstí, by chodci-blouznivci zabránil v neštěstí. Naděždin pokojík, ten člunek, kajak těsný, zaskřípal sténavě, jak s nákladem svým, se sny v rozběhu najížděl na sypké mělčiny prošité pokrývky, prohřáté peřiny. Pak ticho nastalo, že slyšet vteřiny, jak stojí v rozpacích na ocelovém pásu a šeptem tážou se na další cestu času – Jen vzdychla: „Školy nech.“ „Jak, teď již do výslužby?“ „Tak, ano – pro sen tvůj a úděl, bolest, tužby – pro stálé volání a stesk, jenž konce nemá – Nemůžeš ani ty, můj, sloužit pánům dvěma.“ 60 „A víš, co dostanu pak? Z čeho budem žít –?“ „A čím se odívat, že? A co jíst a pít –? Oh, ty náš starosto, ty bdělý hospodáři – ty kněže obětní, jenž sebe na oltáři spaluje – bůžku náš a sluho bedlivý – – Vždyť také, kovkope můj nedůvěřivý, vytěžíš ze hlubin svých.“ „Verš v Čechách neživí.“ „Však prosa platí se přec.“ „Každému, kdo píše pro chleba, nejen chléb i dílo zplaní, zkyše.“ „Ne, leč by vycházel jen na sváteční lov pro potlesk pozdravný, pro cinkající kov – – Než nyní střízlivě: Jí ze svého již Vláďa, vysoká studia na hřebík věsí Naďa, co silnou lásku má a s pílí klopotnou se sklání nad šitím a tančí před plotnou, a s polí nájem je a činže odpadne.“ „Jak, činže odpadne –? Ty chceš tam?“ Ty snad ne? Vždys toužil v ústraní, pryč z města, do zátiší, kde člověk k zemi blíž, kde jasněj, čistěj slyší 61 hlas Boha věčného, zpěv zádumčivých výší. Či ne –? „Ach, ano, tak. Ty však – –?“ „Já? Po léta, co děti odrostly, duch denně zalétá tam k nám, kde od nížin ke snivě sivým stráním se pole rozjásá vždy slavným zmrtvýchvstáním, kde pláně, pahorky, travnatá podlučí vztahují v ústrety rozpjatá náručí, les, medvěd huňatý, se pohne, zamručí, kde potok pohorský pohádkou šplouchá, šplíchá do ranních modliteb, do večerního ticha, kde ve snách na sukně se zase věsím matce a brouzdám po travách, mnu hlínu na zahrádce, nakláním ke klíčkům, co smějí se tak sladce – Tu spolu splývali, dva v jedno spjaté čluny na hlati stříbrné pod svitem lampy, luny, dvě zralé jahody skloněné hluboce se stopky jediné k zasněné zátoce, dvě zrnka v klásku témž, dva plátky téhož stvolu, dvě vlny sousední plynoucí tiše spolu do mlýna věčnosti touž strouhou na náhon, ti srostlí blíženci dva, Baucis-Filemon. 62
Sbohem
[63] 1.
Z POZEMSKÝCH tvorů všech nejtápavější pouze se dívá do předu v tušení trýzně, v touze a s nyvou tesknotou ohlíží do zadu. Šel Vláďa polaskat též dvůr a zahradu a věcem, zákoutím všem tiché sbohem říci, když otec odvolán byl náhle na radnici a matka, pečlivá ta Marta, povstala a Věrku v království kuchyně pozvala. Šel tich a do vzdechů mu, vzlyků, do úsměvů, jak na tom nádvoří, u sklepů, stájí, chlévů své dětství, chlapectví zřel, slyšel napořád s prstíkem na rtech smát se, žasnout, pobíhat. Pohádky prázdnin všech, památky světlých svátků se sestrou slavíval v tom starém selském statku a vlídným vánkem slov a něhou zářící je obklopili vždy, oblili staříci jak slunce nádhera a bílé roucho máje tu jabloň kvetoucí – Kolikrát u té stáje tak dlouho škemrali, až staromladý děd s úsměvem oba zved na hnědky holý hřbet a vodil nahoru a dolů dlouhým dvorem – Jak vždycky cítili se dospělými skorem, 65 velicí, vyrostlí pojednou nad sebe, s tou hlavou střapatou až u střech, u nebe, jak jaře jásali! – A vždycky se jim zdálo té jízdy vysoké, závratné slasti málo, až bili nožkami kobylku do boků a „vje, hy“ křičeli nutíce do skoku. Však moudrý koníček jen velkým, vlhkým okem se dlouze podíval a dál šel volným krokem. A támhle k slavnému kanárka funusu se kněžsky krášlili albami z ubrusů. – To nápad Naďky byl, jež do šatníku vpadla a dlouho zkoumajíc se, strojíc u zrcadla vybrala, oděla ho, sebe v prostěradla. Postáli pobožně nad ptáčkem u hrobečku, pak kolem kráčeli a dlouhou, bílou vlečku statečně vláčeli po hlíně, po blátě pějíce, modlíce se nahlas, dojatě, až bábí přiběhla a rochetky strhla krátce nevědouc, plakat-li má, nebo křičet, smát se – – Tu v úsměv bezděčný se jeho ústa stáhla, co z očí volala tesknota neobsáhlá, jak jimi obzíral, objímal každou věc, kdys druh jich důvěrný, pak chladný cizinec, dnes navrácený syn a zítra vyhnanec, jak šeptal jim: 66 „S pokojem buďte tady vy kouty nádvoří, stodolo u zahrady, kde jsem si s hochy hrál a slavný vůdce, král se v jejich čele hnal na nepřátelský val – vy stáje zestárlé, přes jejichž puklý práh jsem často klopýtal vdechuje teplý pach krav, koní, s rozkoší poslouchal crkot mléka, jak ze struků po stěnách hrotku stéká – vy dříví hromádky se špalkem na nátoni, na který stoupal jsem a sáhal po jabloni a zlobil se, že níž své větve nenakloní – ty hřade, kohout kde tak mocně kokrhal, že již svou ostruhou plášť noci roztrhal, že brána východu se slavně zotvírala, až bábí „neřáda“ do sklepa zavírala, by zaspal, nevolal tak slunce zářivé – – Oh, pokoj, pokoj vám, vy věci neživé a živé, ráji můj, vzpomínek ostrove, jenž za mnou, se mnou vždy do dálek poplove, poklade pohádek, předrahý domove, po jehož náručí, přesladkém klínu, stínu se budu vzpínat vždy a snad již nepřivinu – –“ A hlava nížila se, oči rosily, jak sbohem dávaly, pokorně prosily o drobet přátelství, vzpomínky, posily – A vánek, věrný psík, dech, pohyb každý ztlumen, teď k němu přiběhl ze zahrad, širých humen – 67 Tichounce tisíci rtů jabloň zašuměla, jako by steskům těm a smutkům rozuměla a „sbohem navždycky, můj druhu!“ říkala – Pěnkavka nad hlavou v tom začiříkala a vrabec drolící své krůčky na parkáně se zdvih a křidélky zafičel ulekaně – – Tu hnul se, zamračil a rázně přes dvůr, humna pospíchal šeptaje: „Zas v snění nerozumná, v ten pláštík z tesknoty a sentimentalit jsi přišel schoulit se, slabošsky zabalit před cestou do dálek, v neznámo realit, ty hračko nálady, panáčku z gumy vratký, pipinko staříčků, panenko mladé matky – –? 2.
Neutek – Za humny hned potok bublavý se stříbrem zaleskl, dlaněmi zatleskl a zapěl, zašplounal zas nápěv dumavý, až stanul bezděčně, vzpomínkou zasteskl. Kolikrát bláhově se brouzdal, brodil v něm, kolikrát blouznivě na březích sedal něm, až bylo mu, že spí, že kolébá se, plyne na vlnách vydutých do dálky, v kraje jiné, v tajemno, k věčnosti – a přitom slyší, vnímá, 68 jak nekonečna proud přes splavy času hřímá, jak tiše vzdychá zem a vzpurné ňadro hmot, hnětené od věků rukama tvárných vod – – A sem, k té bystřině vždy, v sabat velkonoční, kdy slunce vrací se z daleké pouti roční a země zašeptá všem „pojď již, pojď a počni“, kdy Maří z Magdaly plakala u rovu pro smrt i vzkříšení a slávu Mistrovu: je bábí tesklivá a plná žalu, lkání za ruku vodila k modlitbám za svítání. Po Velkém Pátku vždy, dni božské bědy, muk do teskné temnoty zavznělo „ťuky, ťuk“ a zvenčí, zpod oken hlas ve tmách potopený: „Již jdeme, Kristková.“ To zvaly bábí ženy, lkající Marie, kající Magdaleny k modlitbám u křížů, než vstane se dnem On, než z Říma přiletí zas hlaholící zvon. A bábí čekajíc již rychle svíci zhasla, co stínem olbřímím po stěnách, stropu třásla, vyklouzla po prstech, dech tajíc, kroků ruch, jak dírkou klíčovou mátožný, tichý duch. Dál spali zas a tu se zdálo jim, že právě usnuli na mezách kdes v polích, měkké trávě 69 a motýl veliký, kde vzal se, tu se vzal, dotěrně na čílka jim, rtíky usedal a drze sklouzal jim po tvářích, bílé hrudi, až ručkou zamávnou a napolo se vzbudí, až chápou zdaleka, snem ještě zmámeni, že dělá babička jim kříže znamení a říká: „Čas je, čas – Tak jste si přáli včera u vody pomodlit se za jitřního šera, než kohout po třikrát zazpívá na hřadě, než slunko procházet se začne v zahradě – Čas je, čas – Či se vám chce tolik, kuřátka má, poležet, pohovět a já mám jíti sama?“ Tu s víček mnuli sen a šatky brali chvatně, co den se za okny již počal bělat matně a studem zardívat před svící lojovou, co hnědka ve stáji hrabala podkovou a chrastil vazák krav u vyjedených žlabů, jako by probouzel Mařenu, děda, bábu, co k nožkám třel se jim kocourek nazrzlý. A šli – a záhadně vždy dveře zavrzly a písek zaskřípal poněkud pomrzlý a úžas budilo, až v srdce udeřilo to ticho tajemné, mlčící šero-bílo, v němž věci veškeré stojící na prstech 70 se vzhůru vzpínaly tajíce v prsou dech, jako by čekaly, že jistě toho rána se náhle otevře vysoká nebes brána a za ní zazáří tvář Tvůrce velebná – – Tu k bábí hledíce jak nová služebná k rukám své paní, s ní se, zjihlí, rozmělnění velkostí chvíle té a slavným tichem dnění, hlasitě modlili, klečíce u těch vod s očima vpitýma do dálky, na východ. Pak bábí povstala a na okamžik ztuhla, na prsou stříšku rukou do ostrého úhla, plamenů plný zrak ve výškách, u oblak, jak by se vzpínala, dívala na zázrak a vroucně volala: „PřesIadký Jezu Kriste, jenž vstal jsi, zachránil od věčné smrti jisté, dej, dej, ať kapkami těch probuzených vod, v den tvého vzkříšení, na velkonoční hod se srdcí smyjem kal a s čela hořký pot. –“ A třikrát pravici do vody potopila, třikráte sebe, je žehnajíc pokropila, co slza veliká se zpod řas vyronila – – – Ó, bábí, básnířko má, živý špalíčku pobožných příběhů, pověstí, písní, zkazek 71 a zvyků národních, jež neslas v malíčku a mnohé psala si, schovala za obrázek před stářím závistným, učila zpaměti, bys měla na dárek svým známým, pro děti! – Úsměvná poutnice zvraštělých rukou, tváře jak lístek hozený nazdařbůh do herbáře! – Na cestu životem sis vzala do kapsáře jak dávní vyhnanci tu starou knihu knih, by za odpolední, večerů nedělních těšila, chránila tě ode všeho zlého, v den všední – v zimě jen – Kosmáka, Třebízského, však nejradš Babičku Barunky líbeznou, svou blízkou příbuznou, sestřičku vítěznou – – A z díla do díla jsi šla jak na drátkách, ten svazek, raneček uvadlých svalů, šlach do světla zdvihajíc i temnot, do pohrom jak peň a větve své zaťatý v půdě strom, šeptalas pokorně: „Je nutno něco minout a něco s povzdechem jen do šátečku svinout, něčemu na sbohem, na neshledanou kynout – –“ Ó, prostá, průzračná jak rosa – hluboká jak nebes vysokých vydutá zátoka – pramatko – prarode – – Bezděčně na pásmě 72 snů, písní, přísloví svých utvářelas mě ke svému obrazu, vzhlížejíc zbožně k nebi, jako když žehnala jsi křížem žitné chleby –! Vesmírným závanem rozváta po rosách přec bylas na blízku mi, na krok, na dosah, přec, mrtva, se mnou šlas vždy, bdící, živá ve mně, můj hlase tradice, volání věčné země – Ó, pojď zas, pojď a stůj vždy při mně, nade mnou tam v onen kraj a dny, co snad mě rozemnou – – – 3.
Když s hunským halasem, hartusně hnal se z lesů a vrata vyvrátiv i dveře ze závěsů vjel v síně královské na koni z pancíře a pušky namířil, bodáky, hmoždíře: lid, kovkop zkušený, s kahancem víry, němě sestoupil do hlubin, až na dno samé země, to poutník šíleně se smál i plakal v temně: Vždy vzpupnost bezbožná nic nebojíc se Pána, nic lidí nestydíc je dál a dále štvána svou zvůlí výstřední a kořistnickým jástvím, vždy jista vítězstvím, šílená velikášstvím nahoru vystoupí po krvi kluzkém schodišti a náhle zřítí se a křičíc strachy roztříští. 73 Ať tedy, nestvůra zlá, leviathan lítý, omámen výpary všemoci, slávou zpitý, se dme, až moře slz a krve rozvíří divoce cloumaje zemskými pilíři! Ať zrůda úžasná, se vzdouvá do výše, až všechno zastíní, až z hvězd a luny, slunce přidělí jiným jen po desetině unce jich nářků, úpění a kleteb neslyše! Ať lákán, strhován zla rudou svůdností navrší násilí do hnusné zrůdnosti, až mlýny, které jdou doposud tiše v dálce, s děsivým rachotem ho vtáhnou mezi válce, na křesu osudném napadrť rozmelou! – Ty, bědný poutníku, se zemí omdlelou na chabých ramenou, do žalů pohřížený – ty nah a zbit – jak On kdys s křikem vyzdvižený do pusté prázdnoty nad světů končinou – ty u zdí – šibenic zde – pod širočinou – přikrč se, plač a pros, pros za dnů, nočních bdění o všemoc důvěry, o sílu v utrpení, o víru vítěznou, že Bůh též tentokrát přikáže andělům svým s kříže smrti sňat a tělo ochromlé, probité hřeby hrůzy svým dechem vzkřísí zas, naučí přímé chůzi – – 74 4.
Tak věře, v radniční síň vstoup a couvl, bled. Pět se jich sklánělo tam, podkopaná zeď, k ubohým kufříčkům svých úzkostí a běd, chlebových bochánků, nejnutnějšího prádla, kam žena zoufalá vše nakvap s pláčem kladla – pět rmutných rukojmí, výfuků zšedlých par, zlomených voskovic u žití černých mar – pět záruk za němý klid, mrtvé ticho města, k nimž má být připočten teď, zástava jich šestá – – Koncentrák – tábor – smrt – – A všechno před ním, v něm vicherně vířilo, jak stál tu, trnul, něm a s hrůznou jasností přec vnímal každý vjem, jak cítil na sobě ty oči dravé, rysí číhavé, pasoucí – – Tak mu již bylo kdysi: To tehdy v Tatrách sjel a s hrůzou zřel, že visí na skále převislé nad šklebící se strží, že břízka bázlivá ho za šat chabě drží.drží, že sám, sám, ztracený již Bohu, člověku – – A jako tenkráte po prvém úleku 75 zrak, hmat v břit naostřil a rukou opatrnou si hledal horečně štěrbinu nepatrnou, než břízka seslábne, než údy ztuhnou, ztrnou, až na smrt zadýchán, do krve obedrán se vzepjal zoufale, usedl na balvan: tak smysly, zbrojnoši, teď k němu o překot se všechny sbíhaly ježíce ostrých kopí hrot, tak zachytily jej a zabránily v pádu, tak křičel um: „Vším braň se, i lstí moudrých hadů – Nemáš než přetvářku, než lež, než úskok, zradu, otroku spoutaný, kořisti krutých vrahů, přibitá bodákem jich k otcovskému prahu –“ I pravil: „Smím se ptát, proč na mne tento trest?“ Výsměšně ušklíbli se: „Trest? Ne, přece čest, pocta, uznání, že přední občan jest.“ „Děkuji mnohokrát – tím vše se mění arci a tábor, toť se ví, příjemným bude starci,“ a okem přivřeným důvěrně mrkl na ně, až hlavou hodili zpět, zachechtli se maně. Tu zaútočil již do očí patře zpříma: 76 „Jsem stár, jak hlásá všem můj pomoučený zjev, kol srdce stáčí se had zkornatělých cév a drásá druhý rok již –“ „To nás nezajímá.“ „Ó, přece – zdravý jen a mladší šedesát smí býti rukojmím, do zajištění vzat.“ „Jak – ještě drzým jste, vy šovén, přepjatec.“ a prohlíželi si ho jak stopu, všivou věc, již nechal na místě zlekaný zločinec. „Ach, udání – Leč braň se, braň,“ a hlavou kýv a říkal pomalu, poklidně jako dřív: „Jak každý, jak též vy mám rád svou zemi, lid, kde Bůh mě postavil a kázal žít a trpět, bdít, leč přepjatec –? Snad tak již informoval kdosi. Však ukaž mně, co čteš a já ti povím, kdo jsi, kam toužíš, jdeš – A já mám díla veškerá Goetheho, Schillera a Kleista, Herdera.“ „NeIžete!“ Usmál se: „Lze přesvědčit se hned v mé skromné knihovně.“ „A také jste je čet?“ 77 „Poznámky, znaménka, vyryté nehtem rýhy tak hlásí hlasitě se stránek každé knihy, a mnohým básním jsem se učil nazpamět.“ „Předneste některou.“ Trh’ ssebou – Tady – teď, když stáří třeslavé již poztrácelo pamět, když v hlavě v chvíli té, jak by ji vyvál, zamet’ –? Však „bij se bij –“ Tak často s Lilienkronem bědného vojáčka zřel blouznit před skonem za vískou svou – Měl rád tu hutnost slova, spád, prostotu, že verš si říkal znov a znova. I pozved’ hlavu jak ten umírající a v očích těžký stesk a žal, šeď na líci pomalu, s námahou, pak vroucně, vřele, vžitě přednášel o smrti té ve zrajícím žitě, až bezděk postoupil a v poblouzení, snách na sbohem dědince – životu ruku vztáh’ – Jak utich’ posměšný křik v Filistinských masách, když pastýř-pacholík oblázkem z praku zasáh’ jich obra, ochránce, až zaduněla leb: tak lámal, ztrácel se s jich tváří drzý škleb. Ač vzpírali se, přec náhle zřeli bratra, jak po své dědince v daleku darmo pátrá, 78 přec v hrudích zasutých zavzlyklo, zachvělo se to lidství – všelidství, mučené, nahé, bosé, přec jejich srdcem trh’, na poplach počal bít ten zvoník ubitý – popřený, dávný cit – – 5.
Toporně, tápavě odcházel z jámy lví cítě, jak v kolenou se podlamuje, chví pod tíhou traplivou těžkého vítězství. Byl jasný, jarní den – Laskavé dlaně vánků záclony bělejší nad roušky svatostánků čechraly u ložnic, hladily do varhánků, kam drze dívali se vrabci nezdvořilí. O slavných zásnubách vlaštovky švitořily a rozvinujíce své reje taneční radostně stříhaly na šaty sváteční malým i dospělým ze záře sluneční. Nebeské tavírny paprsky lúčely na štíty, střechy, skla, na všechna průčelí a kašna klepavá všem chodcům chlubila se, že blankyt vysoký k ní sestoup v celé kráse, že božský vozotaj v ní koupá, omývá své tělo nádherné i kola ohnivá a zářní kohouti ze zlata, třpytné spěže vzlétají radostně nad dómy, báně věže 79 a vstříc mu jásají: „Buď zdráv, buď pozdraven!“ Šel, nešel, nevnímal až na smrt unaven: Čím je –? Čím jeho lid dnes, hrůzou o vše trna –? Jen v stoupě dějinné drobýtek, plucha zrna, jen lesem štvaná zvěř, již lovci opilí pro rozkoš ze smrti a krve postřílí, hmyz, moucha, mravenec, jejž s pílí jeho pracnou odhodí do ohňů, hnusivým hadrem plácnou – – Unikl, s úzkostí úžovčí, úhoří se plaze, zmítaje sem tam, než umoří po celách, táborech, než bídně uhoří, na uhlí řežavé hozený živý had, krab škvařící se, červ – – Unikl, tentokrát, však budou slídit, pást – dnes, zítra, napořád a svírat, vtahovat šij v těsný límec smyčky – a bude svíjet se a stáčet do osmičky, lhát, klamat, zalézat, uctívat karabáč pro pudů životních křik, ženy nářek, pláč, bezectnou zbabělost – – Oh, jak je nenávidí, že křiví postavy, že ze všech činí zvíře kňučící úzkostně v obstouplé, zryté díře pro sebe, mláďata! – – Oh, jak se hanbí, stydí 80 před sebou, před Bohem, pohledem přímým lidí, i těch zatčených, jež zřel jak v závrati, jimž neodvážil se ni ruky podati! – – Oh, Bože, jaké nic je, nic jen člověk tady – – A jako mraků stín se vloudil do zahrady, by dala oddýchnout, do krásy rozkvetlá – by žena zlekaná stesk očí nečetla – by hrozbou pohrom, hrůz ji celou neuhranul. Když sehnut ke stezce pod třešní těžce stanul, zavolal Vláďa naň. Jak ten, kdo k okraji stěn strmých, skalnatých sestoupil potaji myšlenek houštinou, se náhle zarazí na výkřik varovný a stane na hrázi: tak na mžik na Vláďu se díval nepohnutě, pak kýv a spečené rty do úsměvu nutě přisedl na lávku – „Jak sešels v těchto dnech, sestarals, sesmutněl, příteli, otče-vůdce“,otče-vůdce," křičelo v synovi. A taká něha něh mu srdce zalila, tak dravý stesk a žal a lítost, soucit rval, že byl by zaplakal, že chtěl by pokleknout a objat, líbat prudce to čelo zbrázděné, vlas bílý, bledé ruce. 81 V tom poutník jako z tmy: „Utíkáš, ježto již naděje pohřbíváš – nedoufáš – nevěříš –?“ „Utíkám, ježto vždy jsem věřil, věřím, tati.“ „A přijdeš –?“ „Dali slib mi, revers podepsati.“ „Tak na příkaz –? Dřív než se všechno rozhodne?“ „Ne, otče, do země jen volné, svobodné.“ „Tož psanec, vyhnanec – – A čas-li dozrá k válce –? „Splním svou povinnost ve spřátelené dálce.“ „Tak – tak – – tak – –“ Do ticha, tesknoty bezmezné z dusotu osudu, nutnosti železné šeptaly, voněly větévky líbezné – sen jara radostný – křů, stromů bílé vlajky – zpěněné volánky – vyšité sluncem krajky – dech lásky milostný, nesmělá objetí – nevinných robátek přečistá početí – – šeptaly, kývaly, co vločky okvětí 82 v bezmocných poletech mdlých potácivě, němě pod stromy padaly na černou hlínu země – Jak šatky květů těch se pobledlé rty chvěly, když v tichu tísnivém tesklivě zaúpěly: „Tatíčku – pavézo má – nenuť zavzlykat –“ „Ne, synku, nebudu, ač naposledy snad dnes tady zlíbám tě, nespatřím vícekrát – ač do modlení mně a křiku, do pláče – Však jdi, jdi, rychle jdi – nemožno jináče – Tam přece doufat lze – ne každý zhasne, padne zde pro tě záchrany, naděje, spásy žádné – I mne již vyhlédli si, chtěli zatknout, zkut –“ „Jak – tebe – kmeta? –“ „Pst, pst, vidíš, jak jsi zrud –! Jdi – zhnil bys v žaláři – dodýchal na oprátce – jdi, jdi a zůstaň až – jen zataj, zamlč matce –“ Když s mdlým však úsměvem, jarostí líčenou objímal, celoval ji na rozloučenou, pozvedla pojednou tvář steskem zmučenou a rukou tápavou mu vlasy odhrnula a v očích stápěla se, bledla, ustrnula a celá zachvěla – osyky chabý list, jejž nutí do tance podzimních vichrů svist – 83 holoubek třesoucí se v překlopeném sítu – matička s robátky pod stropem puklých krytů – a hladíc hruď mu, líc, sláň slzí polykala a celá přimkla se, rozryvně zavzlykala – „Mamuško – světluško svítící před námi, domove, živote, předrahá, svatá mi, neplač tak, nejedu v kraj světa neznámý, však jakby za humna, do země s městem smavým, jež v sladkých vzpomínkách i ve snách s touhou zdravím a vrátím, vrátím se, mamičko – –“ „Já vím, já vím – vždyť stále říkám si, přec neodchází sám, přece by Věrušku svou neved, nebral tam, kdyby – to utíká jen na čas hrůzám, tmám, vlastnímu zbloudění a hněvu, žalu, zmatku – A přec mám, bláhová, hned na krajíčku pláč a celá třesu se a nevím, proč a nač – – Však, Vlaďku, pamatuj na otce, slabou matku a vrať se, nezůstaň –“ A bez slz, vzlyků již jen hrozně tesklivá si skláněla ho níž, dělala na čelo, rty, prsa třikrát kříž – – – 84 5.6.
Den druhý se Stáňou se loučil, tesknou sestrou. Šli tiší, rozjihlí lučinou širou, pestrou, kde blankyt pomněnek zářících u nohou vítězně závodil s azurnou oblohou, s očima batolat, kde skromné sedmikrásky jeptišsky choulily se za dolíček vazký a šťovík rozhlížel se pyšně se své hlásky, kde květy kozích brad, pozemské měsíce, se smály, zářily z travnaté směsice jak peníz památný, veliké dukáty, jež razit nakázal král mocný, bohatý, kde tiše vlnily se orseje, co jilky, ostřice tasily již mečíky a pilky na něžné hlavičky drobného jetele, jenž včelám, čmelákům kýval vesele jak chlapcům, děvčatům taneční neděle. A slunce smálo se, lichotné vánky vály, až barvy snoubily se, zářily a plály jak při mších slavnostních ornáty, pluviály. „Ah, jaká nádhera,“ bezděky Věrka vzdychla a v louce stanula obdivem zjihlá, ztichlá, dojetím zraněná – „Toť zářná kytice, již Bohu uvila zem, svatá hříšnice, krajkoví, suknice z těch nejjemnějších látek, 85 zářivý živůtek a vyšívaný šátek, jímž děva rozkošná zvyšuje, skrývá zmatek své hrudi bohaté, rozvláté kadeře – Oh vpravdě Šalomoun ve vší své nádheře tak nebyl oděn jak ten palouk, kvítka malá.“ Tu Naďa úsměvná očima objímala, radostně hladila bok, tváře švekruše, že dala nahlédnout tak zblízka do duše, že mnohdy vzdálená, až cizí, odmítavá tak před ní po lidsku se zemským krásám vzdává – – Mezitím v horlivém, hořícím hovoru jich muži vystoupli, vyběhli nahoru po svahu nad loukou, odkud až k obzoru se prostřel, prohýbal stůl polí pohostinný pod palbou paprsků, letmými oblak stíny. Zde žita ryšavá již na květ čekala, ty jasné, ze zlata tepané naušnice, tam koukol ohnivý si vstoupil do pšenice, jež právě z kalhotek se stydně svlékala, a ječmen bradatý, nemaje žáru dosti, jen chabě vztyčoval tykadla zlého ostí, tam zemi přikryla cukrovka širolistá před žízní blízkých dnů psích chráníc stinná místa, co nad ní křidélky třepotal rudý mák. Tu Stáňa stavil krok a jeho vlhký zrak 86 zakroužil nad krajem do dálek, do oblak, když říkal vzrušeně i tesklivě, až temně: „Ať, Vláďo, je už jak chce, přece zůstane mně, zůstane všechněm nám ta dobrá, svatá země, do které jako strom sterými kořeny od dětství, chlapectví jsem po pás vpeřený, jež vonná po slunci, po dešti, od chleba vždy všechny živí nás, na klíně kolébá, nejbližší, nejdražší po dětech, po Bohu, jíž nikdy nevzdám se, opustit nemohu – –“ Chtěl Vláďa zasmát se, chtěl zlostně křiknout, říci: Zůstane –! Čti „Můj boj“ –! Jak on, tak oni všici ne mne, ne tebe jen, ne ulekaný lid však celou zemi vzít už chtějí, poněmčit – Leč z očí Stáňových zíralo tolik něhy a lásky, pokory, i smutek bezebřehý, že zdolán, překonán jen hlavu sklonil, ztich a ruce svakovy vzal, stisk a dlouze vzdych – – 87
Klamný úsvit
[89] 1.
MRAK MRAKŮ podoben hroznému netvoru plazil se, polézal z podzemních ponorů k napjatým tětivám pochmurných obzorů, až slunce, luny tvář hněvivě brunátněla a země dutým duněním se dlouho chvěla, mrak černoblanatý, mrak strašné potopy nad dómy, paláci, chýškami Evropy. Vláďa se nevracel. „Ty muži-otče, víš-li, že včera, předvčírem již všichni domů přišli, jen syn náš nepřijel, nevzkázal, nepíše – To bouřil tam a teď se bojí do říše –? To tak se k Francii, té vábné, zrádné vine, že den jak obláčky mu, jak náš potok plyne, že zapomněl – ? Či, probůh, Krista Ježíše, na loži hořícím v horečkách tam hoří, hyne – –? Den druhý, třetí šel a přišla neděle, kdy zvony vysoké volaly vesele, „pojď, vstoupej k nebesům s modlitbou, písní ranní.“ V postranní kapličce svatyně zšeřelé přesmutná, přetichá, vzdech tajíc, slzy, lkání pokorně prosila o pomoc, smilování. 91 V pokojík otcův vstoup a pravil: „Nesu vzkaz od syna vašeho – Je zdráv a líbá vás,“vás." A z čapky šoferské, zpod dýnka, zpoza štítku list podal stočený do uzounkého svitku: Předrazí – přemilí – Dne není, hodiny, bych nezabloudil k Vám, do dálné otčiny, bych jako jitřní květ se tváří neobracel na východ ke světlu, tesknotou nekrvácel. A mnohdy bývá tak, jak by náhle vedle mne Tvůj, mamko, zazněl šept, laskání dojemné i hlasy našich vod a lesů tajemné. Bezděky ohlédnu se, povstávám jak ve snu a potkav skutečnost s povzdechem nazpět klesnu a Věrka, v očích stesk a úsměv nesmělý mne hladí po rukách: „Zas blouzníš, příteli – –?“ Přec nejdu, mamičko, však neplač, nesnes bych’ potupné panství jich, posupně vzpupný pych. Přec, tati, zůstávám a zapřahám a cvičím si draka divého a hněvem, hanbou křičím, že desperátům těm čest, svět, zem vlastní ničím, že pro hluk hostin svých, řičení řevných stran neslyší, nevidí ten strašný uragan, že přes utrpení a muka prožitá 92 ti bídně házejí meč, pušku do žita a tihle spřádají a snují pikle zrádné. Ach, tati, bojím se – Jak je to v knize knih, cos často čitával do hodin půlnočních? Dům v sobě rozdělen, že nestane, že padne –? Tak váhám, zmítám se – Jsem jako v bouři strom. Chci příval, blesky, hrom, chci pnout se do pohrom a chci též hovořit s hvězdami, lunou – nésti na větvích květ a plod, drobýtek svého štěstí, nejbližším sloužit jen, když sladká Věrka má teď po mně úzkostně tak tápe rukama, když v očích něhu, jas, pod nima tmavá kola mě chytá za ruku a v slzách, smíchu volá: „Sem, sem ji vlož a viz a ciť, jak pohnulo se to naše budoucí, bezmocné, bědné, bosé – –bosé – –“ Mamičko, vidím tě před sebou, vím, vím jistě, že slzy vyhrknou ti, stekou po tom listě a tati rdouse vzdech ret zatíná i pěst – Však věřte, žít chci, žít – jak vy mě zdvíhat, vést ten puk náš, rosný květ, útlounkou ratolest, a s ním a s Věrkou Vás horoucně zlíbat oba, až zlo si zlomí vaz, až dojde, dozrá doba – – Tu steskem nesmírným a žalem zajiklá tvář vskutku zakryla a prudce zavzlykla. Pak ticho nastalo – Obloha bledě matná se nízko skláněla, list pro nikoho zlátna 93 se utrh s povzdechem a v prázdno marně hmátna pokorně pokládal se na drn zahrádky. Čas tlumil motorů svých hřmící obrátky, jak chtěl by zastavit, jet zvolna nazpátky. 2.
Trpěla, trápila se, třebas nezavzdychla, nevzlykla před ním už, jen choulila se, tichla, jen v dálku dívala, dusila v hrdle vzdech, trpělka za mrazů, květ zimní na oknech. Tu zvýšil pozornost – Vznět minul, ustyd’ plamen, jenž prudce šlehával ze žhoucích dlaní, ramen. Však přišlo přátelství a přišel věrný klid, jenž zavčas zachytil hněv, slovo hrdě zpychlé, všem vadám usmál se, odpouštěl snadno, rychle. A přišel sladký zvyk bok po boku si dlít a vděčnost veliká za lásku, za děti, za nepočítané, nezřené oběti, a úcta, uznání, že přirozeně bystrá je v žití praktickém nad něho, pána, mistra, že chtíc již tady žít s jasnýma očima se s každou hodinou přivítá, objímá, že kráčí bezpečně bílýma nohama po ostrých okrajích černého neznáma, že, věrný služebník vždy, s usměvavou tváří 94 dům vede pečlivě, pozorně hospodaří, že ve tmách nebloudí, neslábne, neklesá na něho, děti zříc, na zářná nebesa – l stál s ní v pokojích, zahrádce, na dvoře o dávných dobách jich, o dětech hovoře, až kůra bolesti pod teplem něhy tála, až přec se přímila, vzpomínkám pousmála. Když ticho večerní pak domem kráčelo a ruce tíživé jí kladlo na čelo a zrakem antických soch, netečného blázna se tupě dívalo do nemluvného prázdna –: ke knize zaved’ ji, z níž pil jak červánky s květinou, skřivánky ze stinné studánky a volal: „Pojď a viz, je hluboká, je čistá jak v bibli Kralické vybraná, svatá místa.“ A jindy váhavě vzal jak by v rozpacích odřený svazeček a s něhou ve zracích hovořil: „Vzpomínáš? Nad touto knížkou spolu jsme zachvívali se u žasnoucího stolu jak lunou líbeznou líbané lístky stvolu, až sladká souvětí a slova úchvatná nás unášela tam v prostranství závratná.“ 95 A jindy zvábil ji, by u radia tiše chytala z nadzemských sfer, ze světelné výše šum luhů, hájů, vod, duetta přesladká Jeníka, Mařenky, tišení robátka, až sáhla jako v snách do udivených kláves. A jindy za dcerou ji, za vnoučaty zavez, by domem bloudil pak, ztracený hledal den a za ní rozjel se, rozteskněn, roztoužen – Jak vstanou, zamávnou mečíky oziminy, když vlídné vánky jim ovanou omrzliny a v korbách zelených sníh kvapně odvezou do stružek svítivých, do stínů pod mezou: tak ochráněna jím, svým štítem, pavezou, a dechem lásky, něhy ovívaná jemně se zvolna zdvihala se zkřehlé, tvrdé země, až jednou pravila: „Viď, Vláďův divý drak je nové auto jen, ne letoun, bombarďák?“ „Ach, toho lekala ses na večer i zrána, ty myško úzkostná, hrdličko polekaná – Vždyť drahou, posvátnou mu Věrka požehnaná a svatým života plod, sladké robátko, na něž tak čekali, jež přijde za krátko.“ „A ono přissaje se, prsty, pěstičkami ho pevně zachytí, povede svými cestičkami, že stane, zůstane a jednou sejde s námi – 96 Ó, muži, příteli, již plakat nebudu, jen modlit, klanět se Věčnému, osudu.“ 3.
Jak podrost huňatý, vehnaný do pohromy vicherním vířením se vzpřímí nad polomy a píseň zapěje zas víry, naděje, když slunce mateřsky se z mraků usměje: tak hlavy vlasaté i stářím skleslé, lysé k blaženým blankytům blouznivě zdvihaly se a země smutků, slz, smrtelných záchvěvů zázrakem měnila se v zemi úsměvů. Šli, před ním stanuli s lopatou na rameni. „Kam, bratři, rodáci, radostí omámení?“ „Do temnot podkopů, v podzemí, v podkamení. Za třemi horami, řekami, za lesem tím zámkem zbojnickým v základech zatřesem, až v půli puknou zdi a vrazi hlavu srazí.“ „Ach, vím, vím, poznávám již, kovkopi mí drazí. Zavití, zahryzlí do kukly krásných snů umíte hrabat, hrýzt v mlčícím nehlesnu, umíte, hlodavci mí, oslepení krti bez nářků vrhnout se do černé jámy smrti. 97 Leč dovedete též uprostřed ran a muk být velkým mlčivcem, být Janem z Nepomuk, až kati s rozkoší vás budou bít a bít, že bude stříkat krev a maso v ranách hnít, až vyrvou z prsou, úst tajemství pod pečetí –? Jen zlosyn nejtvrdší by snes ten stupeň třetí.“ Hodiny horečně se hnaly, hip, hip, tik. Šíp šikmých paprsků skrz horní okno vnik, na stěně protější probodl pnící tělo, až krví mokvalo zas, v mukách pnělo, chvělo. Mladistvý učitel, před rokem právě ženat, zaslechl ženu svou i sebe těžce sténat a jako nářků zeď, jak jitřní jíní zbled. Kapitán, pensista, upíral v dálku hled: Proč váhal, uvěřil, tak dětsky, nesmyslně? Proč tenkrát neprchal povinnost přísně plně –? Tam moh by bránit se a zabít zabíjen. Zde z lidství, mužnosti do naha vysvlečen jen bude jako pes do jámy zavlečen – Leč třetí: „Máš strach?“ „Mám.“ „O sebe, viď?“ 98 „Též, však nejvíc o vás.“ „Eh, pane ze Strašic – Už chystaný ten provaz na šíji nehodí nám ruka prokletá, už v zimě, do jara, nejpozději do léta ji srazí Anglie, Francie rozjetá.“ „Tak víš to určitě –? Oh, dětští spiritisti, pokorní, pokojní, leč tak svou pravdou jistí, že vykřikujete v ulicích, na rohu; Vše známe, nad vás vždy jsme, prví po Bohu!“ „Oh, vy mdlí slaboši, skeptici, defaitisté, co všechny studánky, prameny zkalili jste!“ „Byl Kovář slabochem –? A kázal: Klid, klid, klid – Je snadno pobouřit zdeptaný národ, lid. Co dál však –? Za hrůzy, nesmírné oběti jen tvrdší zajetí, jen zkáza, prokletí na dlouhá, na všechna snad, Bože, století – Bez zbraní –! Daleko pokrevní, přítel, známý – a malí, maličtí jak myš – obstouplí, sami u řek svých plačících, v táboru pod horami – –! Oh, bratři, pro dítky, pro příštích těžký pláč, že všechno prohrál jim zoufalstvím hnaný hráč, postůjte, zastavte, až aspoň zorou zřejmou okraje oblaků se zanítí a vzejmou – – – – Zřel, úpěl za nimi: 99 Předčasní spiklenci, blouzniví vzbouřenci jen v inteligenci! Ach, zvládnout, zachytit váš vůz se řítící se srázu strmého podminovanou silnicí, byť praskly páže mé! Však nic, nic nezadrží zděšené spřežení nad rozšklebenou strží. Co výkřik varovný –? Co ostří slovních půtek –? Co umu – bludičky blikavý, bědný knůtek –? Jen nutnost osudná – jen nevýslovný smutek – Jste hlídač půlnoční, jenž hrůzou zmámený podpírá letící krov hlavou, rameny – jste žertva živící svým tukem plameny – jste zrno, semínko, jemuž je odumřít, by kraj zas zavlnil se zlatem pšenky, žit – – – 4.
Čas velkých úklidů a prázdna v kraji nastal. Nejprve procházet se po lučinách přestal chraplavý basista náš, urousaný chřástal, pak sladké nástroje drozd, stehlík, špaček, kos hodili do žita na opar krátkých ros. A spěla senoseč a spěly žně a s polí poslední žebřiňák již kolébaví voli vytáhli váhavě k mlátičkám u stodoly. Pak už jen těžký vůz pln stonů, únavy pod tíhou cukrovky, zemáků, otavy 100 zapadal do bláta po osy, nápravy. Pak tulák-severák, v háv rudý oblečený, paběrky polem hnal, přes palouk posečený a marně naháčci, ustydlé ocúny, prosily osyk, vrb prořídlé koruny o trochu paprsků ze slunce, od luny. A zem již podmítkou do kořán zotvírána, o dary obraná, se každičkého rána do vlhké vaty mlh, do vláken ukládá, která jí tkadleček podzimu upřádá, teď k horám, oblakům až v samé poledne, s tesklivým úsměvem váhavě pohlédne, při tklivém klekání se zimomřivě halí v křičících pasáčků rozvláté, rudé šály. Teď Stáňa každý den přes hlavy čeledi na sýpky prohnuté se dlouze zahledí, se zemí účtuje, do noci pročítá neklamné důkazy, svědectví očitá, že Bůh vždy oráči milostně požehnává, když s raním ptáčetem k oslavě díla vstává, že rád mu pomáhá na cestě do blaha, když sebe s čeládkou, zviřátky zapřahá a v poli prodlévá, pomodlí Anděl Páně. I volá na Naďku radostně, uchvátaně: „Hleď, hleď, co zlatého, smavého obilí 101 z těch holin bývalých jsme, planin dobyli, ač sucha hrozila a bouře zlobily, co dala tvoje stáj vazákem chrastíc krotce, co chlévce, kurníky a uřičené kotce, až k zemi srazilas nadmutou režii. Ach, Naďko, milenko má, druhu, společníku. Věř, v létě nemyslím, necítím, nežiji, jen štvu se. Nyní však pln pokory a díků k těm polím, pastvinám, věčnému Pomocníku chtěl bych si zajásat i kleknout, modlit se – Ó, ještě jeden rok, dva nejvýš, nejvíce a jako na slunci umytá radlice, jak nová podkova, v písance dětí listy ten dvorec koupený bez poskvrn bude, čistý, docela tvůj a můj, našeho rodu, náš, živitel budoucích, ochránce, štít a stráž –“ A do té slávy dnů, na ozářené hlavy pěst náhle dopadla všemocných pánů, správy, pěst těžká, sveřepá – – Nevěře čet a čet, jak zimou zachvíval, jak zábal mrtvých bled’ a náhle zbrunátněl, zakřičel divě cosi, jako by tíhou vší, v rozběhu prudkém, bosý našlápl na hřebík, na ostří břitké kosy. Nahlédla Naděžda. Tu o dech zápole jen hlavou ukázal na přípis na stole. Když někde opodál, v blízkosti, u sousedů 102 pro plachých ptáčat pláč a pohromu a bědu s třeštivým třeskotem od hlavy k patě dolů klín hromu ohnivý se řítí po topolu, osyka oněmí a k zemi se až ohne před ranou rachotnou, rudou rukou ohně a vstává, přímí se za chvíli teprve, by hrůzu šeptala rtem bledým, bez krve. Tak Naďka zlekaná se skláněla, až sklesla bez vzdechu, posunku do proutěného křesla, rty úzce sevřené, zrak přísně upjatý na list ten na klíně, list vzpupný, proklatý: Kde jsi teď, naději, ty třepetavá písni nad tímto údolím starostí, strastí, tísní – bělostná hrdličko, jíž křidélka krev třísní – jásavý skřivánku, jenž kroužils oblohou a nyní umrzlý mi ležíš u nohou – ubitý sne náš – –? Což já – – Žena vždy je vzdání do rukou osudu, mužových, dětských dlaní, do ticha pokory, velkosti odříkání – – Ať tísní v bytě nás, dotěrný dohlídač, ať béře ten svůj plat, všech plodů ujidač – přec zbude sousto, kout pro dětí smích a pláč – Snesu to. Co však ty, můj milovaný druhu, všemocný vladaři těch plání, polí, luhů –? Dovedeš pro náš sen a lásku, smavé dítky s posměšnou pohrdou příkazy přijmout výtky, ty muži, miláčku své druhé ženy – půdy –? 103 Tu vstal jak mstitel zlý a dosud zjitřen, rudý jak rošty sluneční, vysokých ohňů šat do dvora zakřičel: „Do bryčky zapřáhat!“ Zhluboka povzdychla: Již uhání, již žene divoké spřežení napolo zapřažené po cestách, necestách, přes pole rozmoklé, až ztratí cíl a směr a sjede do rokle, až korbu křičící se sebou, s dětmi zvrátí – Jak vskočit před koně mu, vskočit do opratí –? „To tam jdeš – poprosit je –?“ „Prosit – Nikdy jsem nikoho neprosil, leč Boha, leč tu zem – Prosit je – takové – – Tak málo znáš mě dosud, ty druh můj nejbližší, pomocník, paní, osud –?“ Utichla, usedla bolestně hlavu věsíc, utichla, umlkla jak k ránu bledý měsíc, jak hvězda hasnoucí, jitřenka znavená, co ztrácí jasnou tvář i třpytná ramena, když šlehne obzorem zář žhavě plamenná. Čas, skřítek zavřený ve skřínce, tiše vzlykal, že by se rád, tak rád rozběhl, rozutíkal. Do jeho pípání ze dvora šum, křik vnikal hus zpitých podzimem i křidlatého kůru, 104 co kohout bojovník se vyšvih na hřad vzhůru a hlásal slávu svou okolí, do azuru. Pod kůlnou pohnula se, zdlouha zívla bryčka, brce se zachvělo, zaskřípla kola, oj a kočí kobylku konejšil, jak by ji hýčkal: „No, no, má divoško, dočkáš se, haj a hoj!“ Pohlédla zdlouha naň a těžce přímila se vzdech na rtech, stříbro slz na chvějící se řase. Zahlédl jejich třpyt, zahlédl lící sníh, jak Otčenášem hněv, jak sluncem jíní jih’ a rázem přikročil a pokornýma rtoma, kajícník lítostný, zašeptal: „Naděždo má.“ Stanula: „Pojedeš?“ Ustoupil: „Pojedu – uznej to, – chápej mě.“ „Ne, nemáš ohledu na děti, na ženu – máš jenom sebe rád.“ Zasmál se zlostně: „Já, jenž stáčel napořád k vám, k vám jen brázdy své a stezky, stáčím podnes, jenž každý oblázek a stéblo, smítko odnes, abyste měkce šli, jenž v radosti i bolu sedával s vámi vždy u jednoho stolu, 105 jenž piji z poháru, jen když pít můžem spolu, jenž vozy vysoké vždy sváží do domu. –“ „Však nyní přívaly naň valíš, pohromu –! Ne, nedovolím ti to, nesmíš – nejsi sám – nepatříš sobě už jen, ale nám, nám, nám!“ A před ním týčila se, vysoká a přímá, celého spalujíc očima hořícíma. „Jsi ty to –?“ „Ano, já, já! – Co zde na tom dvoru, až zatknou, zavrou tě, zavlekou do táboru, až budu, zoufalá, za tebou volat tam? Jak děti vychovám –? Ke komu půjdu, kam –? K otci – –? Ach, Stáňo, vždy jsi ctil, vždy vážil si ho, poradce, průvodce, přítele nejbližšího. Pojď, ptej se jeho cti a stáří, svědomí, než tebe hněv a vzdor, mě bolest přelomí – –“ A poutník smutně děl: „Nemůžeš – Vyhoví ti a budeš omotán proklatou jejich sítí, sesláblý stahován, strhován hloub a hloub. A lid se pohorší, žes do řad jejich vstoup – A zamítnou-li, hrýzt se budeš, cítit víc, jaks bědný, bezmocný, nicotný, nula, nic –“ „Pak lhát chci, Švejka hrát, krást pšenku, ječmen, réž –“ 106 A Naďka přikývla: „Chci krást a klamat též –“ 5.
Zas škleb jen hrozeb, hrůz – v tom z měst výkřiky táhlé mučených, vražděných, úpění neobsáhlé jich otců bezmocných, zoufalých matiček. Ubiti – pro nic, smích jen mládí, popěvek, jenž vytrysk mimoděk jak zřídla pramínek ze země zkopané, jak zapípnutí ptačí na hrudi půlnoci, temnoty pusté, dračí. Surově ubiti na prahu nových dnů, ve svatozáři tuh a nadšení a snů, v rozběhu, rozletu, by dnes již rychle, honem do vozu zářného zasedli s Apollonem a koně ohnivé řídili nebesklonem, by drahým, předrahým za sladká objetí za vše, čím bohatě je, syny obdařili, neschůdnou pěšinku do stáří, v podsvětí svým zdarem, vděčností, svou láskou ozářili – – Je konec, konec všem – je konec na vždycky – – A sta jich v žalářích mučeno nelidsky, tisícům dómy snů, nadějí rozmetány na cestě zakleté u zakázané brány – – 107 6.
Již zpěvem nevítal dnů, jiter světlý příval, již ušlý usedal a smutně kol se díval, co v úsměch ubohý a v úkos strnulý ze hlubin umrlých se slzy hrnuly, jako by zmučeně k chmurnému vrcholu vynášel druhovu ubitou mrtvolu. Tak hrůzou zmlká pták, když blesků bouře běsná ho náhle se stromem vyvrací, páčí ze sna, tak v úzkost schoulí se a skrčí do hnízda, když nad ním pojednou svist broků zahvízdá. Tak dlouho, zoufale zlomená matka sirá za jednorozeným svým do tmy, prázdna zírá a národ velký kdys, teď helot, robot, rob za sladkou svobodou a slávou dávných dob. A malý, malý byl jak meteorit letmý, jenž sotva posvítí si na skok do tmy ze tmy. A zvážněl, zvroucněl, zjih’ jak srdce lidských dcer, když k nim a dětem jich s jiskřivých stratosfer se s bílým děťátkem nachýlí svatvečer. A ztich’ a zeskromněl jak u Mistra kdys viděl, jejž tolik miloval a náhle znenáviděl, že příliš napořád zde na člověka klad, ne ho, jen vidinu svou o něm že měl rád, 108 že rukou gigantskou převrátil světlý vůz, v němž stoupal ke slunci za zpěvu zářných Mus. Teď bouří zmítán, rván a zahýbán až k zlomu s ním říkal: „Oprosť se a navrať, navrať domů, k pramatce přírodě, žij jako květ, jak pták, jenž muškou spokojí se míře do oblak, jak boží sluha, lid, jenž díky vzdává nebi, když nahost přikrývá, křik hladu krotí chleby, krov drží nad hlavou, nechává z dlaní pít, jenž vláčen, páčen, bit chce, neustává žít. A sám se obsloužil jak on, met, stíral prach, šat, boty čistíval, vyvětral peřin pach, svou vynes nádobu, v zahradě ryl a kopal, jako by doloval na rudu, rubín, opál, zemáky okopčil, králíkům trávu sek – že srůst chtěl se zemí – že nacházel v ní lék a zapomenutí – že vinil se a styděl před sebou, před Bohem za chudých los a příděl, za jejich krev a pot potupné přetížení a pojídání slz a prachu, popele pro svoje pohodlí a prázdno, neděle – že toužil po trestu, pokání, ponížení za pýchu, vzpupnost svou – že zemi, Bohu blíž se cítil, čistějším, když s lidem zdvihá kříž – 109 IV.
Na dně
[111] 1.
PŘES KRAJE královské strašlivý rachot hřměl pochodů, pancířů, pum, rychlopalných děl, až kámen uhelný se v hloubkách země chvěl a zenit obzorů kymácel, krvavěl. Nor, Dán, Belg, Holanďan za ruce, nohy obě v kozelci viseli na hákovité skobě a kohout Galie, napíchnut na bodák, dodýchal na poslech, na pohled, na omak. Sám, sám, stál moří pán u přídě, u paluby a s pěstí zaťatou, se zaťatými zuby třás’ hlavou krvavou, zraněný na smrt lev: Mám pro vás nesmírnost jen hoře, pláč a krev. Šly stíny sténavé, šly od Kosova pole oplakat u Sávy rumiště města holé, vlál paskvil křesťanství s Olympu, Akropole, a v žáru požárů, pod zvěrstvy, hrůzou hrůz pukala, půlila se, pustla širá Rus. A sad můj kvetoucí, horami obstoupený, ráj zemský slzami i krví vykoupený, mé roucho životní, suknice květovaná, na veskrz utkaná, na kusy roztrhaná, má země posvátná, ach země milovaná, ten lán a luh a háj a města, dědiny změněny v Golgotu, v koncentrák jediný – 113 2.
Tví tři již, poutníku můj, za praskotu vazů hrdinně dosnili svou vzpouru na provazu. Byl ubit rukojmí v táboře, v lomu kdes. Byl ubit učenec a lékař, dělník, kněz. A staví, napořád zde staví diví běsi zdí, špalků, čakanů stožáry, celé lesy, po pomstě, násilí a krví řičíce smetají s povrchu Ležáky, Lidice. Bez nářků zoufalství ni jedno město, ves. A světla velekněz tam v dálkách na výšině do kořán otvírá zas brány u svatyně a na práh postoupiv s úsměvem jako dřív žehnává slávě pšenic, žit, stříbrné rose niv. A luna líbezná jak jindy kolébá se na bárce zářivé a vzhlíží ve své kráse a tiše šplounajíc postříbřenými vesly dál rukou průsvitnou si rozkošnicky kreslí na dělu, pancíři, vdov rouchu smutečném mez marnou mezi snem a hmotou, skutečnem. A země milosti vší plná, sladkých zmatků, velkého obdivu jak vždy, jak na začátku z růžové koupele vychází svůdná, smavá a celá miláčku se, svému bohu vzdává.vzdává, 114 na syny ubité zříc klidně, pramálo, jako by tady nic se, pranic nedálo – – Tu v černém zoufalství svou rukou unavenou jsi srdce pozvedal vzlykaje na kolenou: Přesvatý, láska tvá již vnímat nechce, nedbá, več vrůstá, uzrává tvá pochválená setba –? Není a nebyla, ach, nikdy všemohoucná – –? Či v přísné moudrosti chceš, bestie ať hrozná svou malost, nicotnost, ubohost plně pozná, ať chápe, poznává na cestě do budoucna, že jenom drobýtek je, smeť, prach, pleva jsoucna, až znovuzrozená, omytá krví, pláčem se stane synem tvým, pokorným pomahačem – –? Ó, Ty víš, daleko do svatyň, v pokoru a víru prostáčků z rozvalin černé skepse, dál z dravé všednosti, duševní katalepse, nejdále ze vzdorů, titanských záporů. Dej, dej ať zase jsem jen kapkou v oceánu, jen rosou na nivách, zrajícím stéblem lánů, ať vím, že z pekelných bran hrůz a zoufání modlitba, milost tvá jen spasí, zachrání, ať k Tobě jdu zas, jdu a v slzách lítosti, v pokoře smyslů všech, svou celou bytostí 115 po zemi rozprostřu se do tvé milosti – – 3.
I hledal, vyhnanec, pln vnitřních, velkých vzlyků kraj dávné prostoty, pokory, vroucích díků a dlouho díval se s tesknými večery v daleké končiny své dětské důvěry, se slzou rozmáčklou vyhlížel u oblaků modliteb vonný dým vystouplý nad Ithaku – Jak vábně, vlínavě zas písně, varhany se nesly, linuly pod lípy, kaštany, kam bezděk stáčel krok! – Jak zvonky postříbřené s lahodnou tesknotou zas zvaly zdaleka přes dětství krajiny vysoko zasněžené! Tu zavzlyk’, viděl se, jak s matkou pokleká ve stánku vesnickém před Bytost nejvyšší, jak celý vzpíná se ke Kristu Ježíši, s nesmírným soucitem se v jeho ranách ztrácí, až se mu zdá, že kříž se kolísá a kácí a tělo sesouvá a kopí pokrvácí – – Kolikrát jakoby v hypnose, jako v snách po dveřích rukou sáh již, přešel stinný práh – a stanul na váhách – a couv’ a prchal náhle pro pokřik pýchy své – pro pohvízdnutí táhlé žasnoucích přátel svých – pro oblomovský ostych 116 před žasem, otázkou těch vyznavačů prostých, jichž oči vykřiknou: Proč přišel popírač –? Pro pravé poznání, pokory tichý pláč –? Pro poškleb, urážku, satanův spoluhráč – –? Kolikrát zůstal přec a v stínu klekal skromně, jak, zkřehlý, zatoužil po teplu v dávném domě, jak srdce sténalo a vzpurně vzpupný um až úpěl uštván, „credo, quia absurdum“, až chápal, vyznával: Je zde – je tam – je všady, ve chrámech, samotách, za krásou, za obřady – on Pán, Duch vesmíru a všeho života, jenž z něho – prazdroje – vyvěrá, klokotá, jímž všechno žije zde – jenž vezdy ve všem, za vším, nejvíce za dechem svým, člověkem se stavším – jenž v nás, my v něm – a mimo něho, bez něho v nesmírných prostorách, na zemi ničeho – – A Ježíš, jeho syn jak my, však nejbližší největší, vyrostlý až k němu do výší, svou vylkal soustrázní, modlitbou plamennou, že s výšin po jeho rozpjatých ramenou sestoupil na zemi železnou, kamennou. 117 4.
Tak věrou zpokorněn vzlyk vroucí šeptal vždycky, jímž vyvřel Soucitný pro sen a pro strach lidský, v němž vše, vin vědomí i víry slova vroucná, temnotné tápání i rozlet do budoucna, do ráje na zemi, božího království, které zde, zde a dál zas, dál se vznáší, stkví před lidstvem drceným u nohou proroků hroznými kolesy hřmícího pokroku. Leč někdy, jako by se bál, že slavná slova, šeptaná před spánkem, po spánku znov a znova svůj ztratí ráz a žár, otřelá uboze že sklesnou, nevzlétnou již k zářné obloze: jen „Bože, Bože můj“ vyvzlyk’, vydech’ krátce. A bylo lehčeji a bylo vonno, sladce, jak by se, hošík zas, přitulil, přissál k matce, jež zná, ví, chápe vše, než zpověď uslyší, jež bolest, tápání a neklid utiší zdvihajíc v náručí ke Kristu Ježíši. A jindy citů vír, myšlenek božích bouře tak prudce přepadly, že před blesky zrak mhouře kams vstoupal do výše, pod sebou strmou hloub, jak loď, v níž archanděl si vedle ďábla stoup’ a vzal mu kormidlo a chránil lodní šroub, jak snící somnabul, když po okrajích strže jde zpříma, nad hlavou louč luzné luny drže. 118 Tu vztýčen, vypjatý jak šíp již dychtivý po skoku z oblouku chvějivé tetivy, jak hromosvodu hrot, když hrůzné krásy lačen rve blesků bič ze vzpurné pěsti mračen, vzlykával v komůrce: Ó, Svatý, Přesvatý, jenž bez počátků jsi a konců, rozpjatý nad poly vesmíru s dalekou drahou mléčnou, jenž s tvůrčí milostí a láskou nekonečnou obzíráš, objímáš svou zkrvácenou zem a sebe rozdáváš jí, jejím tvorům všem, jenž po paprscích hvězd a luny, nyvém tichu přicházíš, probouzíš ze spánku bílou psychu, až štěstím zavzlyká, jak touží, vzpomíná, jak křídla zežehlá ti v ústret rozpíná –: ó, dej, ať já již teď v tom těžkém těla šatě přes průrvy, průsmyky zde, přes bahnité hatě dnem, nocí k tobě jdu, v svůj pravý domov, vlast, tvé vůle van a dech, jednoty věčné část – ať zrána, na večer v tvou lásku, slávu věře jak oči jarní květ otvírám okna, dveře, ať jako zora, zem ptačímu pipnutí naslouchám kynům tvým, sladkému vnuknutí, ať skloněn po pás až na prahu pohnutí se dívám k nebeským i zemským tratím, nivám, ať s nimi, dílem tvým a s tebou srůstám, splývám, na cestách neschůdných do ticha, do ráje všem květům, tvorům zde „můj bratře“ říkaje. 119 A dej, bych také teď, před sebou zhoubu, zkázu, v praskotu požárů, v praskotu kloubů, vazů, v temnotách zoufalství a nářků bezmezí vždy věřil v pravdu tvou, ó, věrný Vítězi. 120
Z VlaďovaVláďova zápisníku
[121] 1.
DNES V LETU vzlykal jsem: Druh mladý, kamarád, přilnavý úponek, jejž měl jsem z duše rád, pojednou k nohám mým jak sťatý doubek pad. Poklek jsem, obrátil ten kmínek, zdvihal rychle, pod korou lepkavou tep hledal mízy ztichlé. Vzhléd, v očích úsměv mih jak biče bílý švih, pak počal vyvracet je, vzpjal se, dlouze vzdych a z rukou klesal mně a klesal, navždy ztich – – Při písní kvílení, vrčení vrtulí s ním jsme se loučili, vzpřímeni, ztrnulí, co jeho rodička, hrdlička postřelená, padala, bezvládně padala na kolena, věchýtek urvaný, větévka ulomená, kaplička zhroucená, hromádka neštěstí, nádobka zčernalá vyvřelou bolestí, plamínek rozlitý, hasnoucí na kahánku, syrovou sirobou chvějivá třeslice, jež bude bez světla se, rosy, libých vánků jen hrůzou zachvívat v mlčení světnice – – Ó, sedmibolestná, na břehu čekající, až loď tě zaveze za jednozrozeným! Na tebe díval jsem se zrakem zroseným a náhle po boku ti, u tvých bledých lící 123 svou mamku uviděl, jak bledá, zsinalá nad rovem ztraceným se, nad mým zhýbala – – Ó, mamko, náručí, domove, klíne náš. Nevím dne, hodiny – ať aspoň šlépěj znáš, po které kráčel jsem, ať těžce po pěšinkách těch zápisků mých jdeš, ztracená ve vzpomínkách – – 2.
Byli jsme blaženi, na klíně, na kolébce smavého hošíka tak bezpečně, tak hebce, tu kyprou pěnu pěn ve vlnách krajkoví, tu snítku zlatistou, květ bílorůžový, jenž v naší zahrádce na slunci lásky pučel, malého poslíčka, jenž ukázal nám účel, cíl, cestu života – – Již volal mazlivé své „tata, mama má“ – již údy plazivé nad zemí nadzvédal na dlážce klátivé pípaje radosti a žaly živočišné. Rozjihlý, rozmělněn po samu kost a dřeň, u něho stával jsem, klečíval den co den šeptaje přísahy a sliby slávy pyšné a náhle – – Oh, ta pouť, ta cesta prokletá z Paříže do Bordeaux, ta bílá, staletá, 124 jak česno včelami zástupy obseta! Zuřícím autem jsem se dral a proplétal džunglemi úzkostných, tu jel, tu stál a houkal, co vzadu hošíček se smál a žvatlal, broukal. Tu vzlétlo z obruby obzorů, oblaků tré nestvůr křídlatých, hrozivých přízraků, tré příšer vzepjatých, vražedných letounů. To pátrá po vojsku ta trojka špehounů? jsem bleskem pomyslil a pobíd vůz. A náhle hvizd nesnesitelný, divoké vytí táhlé, hromový rachot, třesk, třas země, supění a křiky zděšení a nářků, úpění. Na zlomek vteřiny jsem k bledé Věrce vzhléd zaváhav se strojem. Nad hochem schýlená tam vzadu seděla a pološílená úzkostí křičela divoce: „Jeď, jeď, jeď –“ Letěl jsem, na volant naléhal rameny nedbaje krve, ran, nevida plameny, neslyše v úzkosti, v šíleně divém letu štěk, rachot drnčivý kletého kulometu – Přelét – a z hrdla dral se dík již jásavý, 125 že zachráněni jsme, v tom výkřik drásavý vzduch za mnou rozřízl, udeřil do hlavy, ston, výkřik vražděných, vzkřek zabíjené zvěře. Stanul jsem, vyskočil, vytrhl, vyrval dveře zmateně zíraje k dítěti, bědné Věře. Podivně vzpřímená, nehybná, ztrnulá na klíně držela, ochable vinula to naše poupátko, ptáčátko opeřené, při prvním rozletu v prsíčka udeřené, radostné světýlko, sladkého rozdávače zvonivých úsměvů i bezmocného pláče, nejsladších radostí, nejtěžších strastí, muk, tu puklou větévku, ten přelomený puk – – Pozorně, úzkostně jsem bral je z jejich dlaní. Nevzkřikla, nevzlykla a nehnula se ani, když úzkou skulinou ze hrudi krvácel, když očka otevřel a náhle vyvracel, ta očka žasnoucí, zmateně bloudící, ta marně, zoufale přispění loudící, až v koutcích ztrnula ve skelný, mrtvý sloup, až vzdychl jak ten druh můj, padal, padal v hloub – Poražen klesl jsem u auta na kolena a slzy stékaly mi v ústa pokřivená a hrdlo svíral, rval divoký vzlyk a vzdech, 126 co dítě k družce své jsem zdvihal na loktech – Seděla dosud tak do kouta zaklíněná, jen hlava poklesla jí, divně nakloněná, seděla, hleděla kams dolů nepohnutě, jak by se dívala na cosi chtivě, krutě, na jakés zjevení, jež z klína vstávalo. A náhle od ní tak již tichem zaválo, takovým života a všeho zmrazením, že zlekán povstal jsem, vymrštěn tušením, a auto otřáslo se, zakymácelo a tělo tuhnoucí bezmocně kácelo dopředu, na mne až, co vzadu, z týla, lebky pramínek prodíral se, ssedal na vlas hebký. – – Vykřik’ jsem, kvílení pln, hrůzy, šílení a dítě odložil a v prudkém schýlení Věrušku vzpřimoval, tep hledal nezřetelný a našel, potkal jen hled nepohnutý, skelný – – Co dále, nevím už, jen smutný, smutný velmi jsem seděl připoután, přikován těmi bělmy, tak hrůzně sám a sám v tom zkrváceném autě, s dítětem na klíně, se ztuhlou Věrkou v koutě a přál si zemříti – – Oh, sladká, spanilá, kterou má neklidnost tak často ranila, má spolupoutnice, přítelko předrahá, 127 kterás i mrznoucí, svlečena do naha, mně pomáhala vstát, vyjeti na draha, má bědná zpěvačko – – Již zcela, docela hra, hudba nádherná a píseň veselá tvých údů líbezných dopěla, dozněla – již jejich kouzelná, milostiplná krása vstříc slunci, měsíci se, vstříc mně nerozjásá – již zpěv tvůj trylkový, smích nezahlaholí z komnatky mateřství do lučin, do polí, tvá paže průsvitná neztiší, nezkolíbá tesknotu domova a ret tvůj nezulíbá zářivé tělíčko smavému dítěti – – již nikdy, nikdy, ach, v horoucím objetí mně nespočinete, mé bědné oběti – – Oh, proč jsem svolil, proč tě sem ved, přítelko má, proč na tě nenaleh víc úzkostnýma rtoma, bys spěšně nasedla, u otce, u matky zpívala robátku ve vůních zahrádky – –? To chtěl jsem mít tě zde, v mých snech a těle, smyslech a rád jsem, s radostí tvé bědné přání vyslech, zdonejšilzkonejšil úzkost svou – to tak tě zvábila má láska sobecká a krutě zabila – Oh, mdlého, kletého mne – – Kdybych aspoň nyní vás z vozu vynes včas, svál v příkopu jak jiní a přikryl tělem svým! – Však já jen v panice, v šílenství úzkostí prach smetal silnice, 128 vyzýval letadla, vyzýval kulomet, by vztekle hledal vás a dostih, srazil, smet – – Vždy živí cítí se osudně vinnými čímž hrozně nezvratným před svými mrtvými. Kdos nahléd, dotkl se mě ostýchavě, jemně, kdos smutný, tesklivý jak půlnoční pláč země, a očima plnýma lítosti, žalu, hrůz – náš cestující, jenž vše ztratil ztrativ vůz. Nenašed odezvy potichu zavřel dveře a pohlížeje vzad a zkoumavě mě měře pomalu, pomalu jel krokem pohřebním. A v městě, živlu svém, vším nutným, potřebným, tož prámem na převoz, tou smutnou loďkou-truhlou, přetichým přístavem s mladými platany opatřil babátko mé, Věrku modře ztuhlou a šatem smutečním mě, dvěma krajany – A kolem pobíhal, ve vzduchu za mnou větřil, jak by se stále bál, že rány neošetřil, z které jsem den ze dne, noc z noci krvácel. A kroky krotil hned a pohled odvracel, když v koutě zšeřelém jsem nepohnutě seděl a jídlo odstrčiv do neurčita hleděl, když vzpurně, pochmurně vyčítal ztrátu ztrát: Je ještě jaký Bůh –? Kde jeho dobrý řád –? 129 Je temná síla jen – puzení – pustý proud, jenž vírným vesmírem se valí napořád, vše ssebou strhává, přinutí plynout, plout – Bez vůle vláčen kams do prázdna, nesmyslna jen hloubej zapadáš, ve křečích křiče, klna, lokaje, lízaje lék lásky, lahody z pohárku přátelství, pohlaví, přírody – – Jsme loutka bezcenná ve tlapách náhody, již prstů pohybem na padrť drobí, drtí. Jsme kořist křičící v dřenových zubech smrti, která si s námi hrá jen po rozmaru, zvůli, omráčí, zmrzačí, překousne přesně v půli – – Ne, otče, dobrý Bůh, však ze žuly a ruly, železa, ocele, s očima slepýma, jenž vůbec hemžení po zemi nevnímá, jenž kdesi v neznámu, daleku, ve výši výkřiků zoufání, bolestí neslyší, jenž proseb, rouhání, modliteb, kleteb nedbá, jen chce, by vlnila se, k smrti zrála setba – – 4.3.
Pak v Britsku, na pevně poklidném ostrově, jenž v dálku plul a plul a v dálku poplove, 130 v zelené zahradě, kterou si kdysi k ránu sám Tvůrce ohradil vodami oceánu. Ó, Britsko, hradiště na skále křídové, lve mocný, pozorně sepjatý ke skoku přes mořskou příkopu k obraně, útoku, kdykoliv kopím kdos namíří do boku. Anglie, asyle, hostinný domove velikých tesklivců, jež pláč a touha žene přes moře vzdechů, slz do vlasti ujařmené, světový přístave svobody ukázněné, utichlých revolt všech a velké bázně boží a těžkých korábů s poklady zlata, zboží. – – Tvé denní dychtění a dech, tvé noci, rána jen siren jek a lek, jen hvizd a třesk a rána, tvá půda posvátná paluba popukaná, do jejichž stožárů sběsile bije hrom – Rozpřáhne náruč strom, rozpřáhne dům a dóm, jak chtěl by k nebesům odvážně plouti a zapotácí se, do sebe, ulic hroutí. Ten nářek nábytku a krovů, puklých stěn – ten mužů němý sten, zoufalé slzy žen – ty prasklé hlavičky, prsíčka, bříška dětská s jamkami po ranách, zalita krví všecka – –! Oh, matné mrtvolky jak hošík můj – vy sladká, 131 rozkošná tělíčka, líbezná Jezulátka, radosti, úzkosti, naděje máteře, vy cíle života, rodiny páteře, borcové budoucna – vy vlajky zablácené pod žerdí zlámanou, stromečky vyvrácené, těl zbytky zavité do plachty zkrvácené před svými, přede mnou ve hrůzný, dlouhý řad – Oh, křičet bolem zas jak v Bordeaux tolikrát, líc nehty rýt a kvílet, šílet, proklínat! – Však tady ticho vždy, jako by bolest, lkání sražené do hloubek jich námořnickou dlaní nesmělo napovrch vystoupit, vyplout ani, jak by se každý bál oslabit odvahu, s níž stojí napřímen na březích, na prahu své kosti házeje osudu na váhu. Ó, plavče zamlklý, který ses z palub, prámů bil s vichry, vlnami po věky hrdinně, před zrakem odvážným smrt v každé hodině – pobožný poutníku, který ses v přítmí chrámů opíral o Boha, o sebe jedině – svobody hlídači, jenž lámals žezla králů pro právo, pravdu svou, pro září ideálů: Mne z dýmů zoufalství vynášels na ramenou, až z hloubí vydech jsem, zdvih hlavu omámenou, až kolem kouř a krev a krutou zkázu, smrt 132 jsem v hněvů plamenech na kámen, ocel ztvrd. Oh, rachot strojů, střel, bomb, bitev běsnění ve spodní zuřivost člověka promění – Co dál však –? Dobíjím – Víc, více teskno je mi po drahých, po pláních, pahorcích, malé zemi, jež v hrůzách mávala hasnoucí pochodní, jíž vojska zuřivá jak branou průchodní se budou valiti slz, krve povodní, jež jatá, spoutaná, ubitá ve tmách zpola do snů mých, toužení, do stesků stále volá – – – 133
Konec
[135] 1
VŠELIKÝ ZEMSKÝ tvor ze hlíny, bláta, prachu je k zemi přimáčknut surovou tlapou strachu a člověk nejvíce: Předvídá jediný, že vlákna radosti, stan modré naděje jsou síť jen pavoučka, již vítr odvěje, že zády odvrací se čest a láska, jmění, že stále nemoc jde a žluté zuby cení a chňapá po patách a pod krk popadne, že smrt zde naměří jen na dlaň vteřiny a smetá lhostejně do jámy rozkladné váz našich nádherných rozbité střepiny. Och, strach, náš učitel, náš žlutobledý rádce, náš pán a krotitel, sil odssávač a zrádce, proradný průvodce, jenž ve tmách přepadne. – – Všeliký zemský tvor však také z touhy dělán pro stálý pohyb, běh, pro závod, útok, elán až k pádu prudkému přes hlavu vraníku. Je tady zásluha jen v boji, risiku. Jde s laní koloušek, srňátko s plachou srnou, jdou myška, zajíček a údy hrůzou trnou a přece prokoušou, přehryznou paniku. 137 A člověk, polobůh, jenž věčně nedodělán –? Jde přes drát ostnatý, po minách nebezpečí pro sousto vábnější, pro peníz, pravdu větší – jde v roucho nádhery a krásy, lásky oděn po lávkách zpuchřelých, přes pavučinný most, jde slávou volán, zván a vášní vláčen, voděn do zámků zakletých na slavnost, na věčnost. Strach, hrůzu přemáhat zde prvá povinnost. 2.
Klid velké tesknoty, klid horských hlav a dlaní, jímž nehnou v ložiskách nejprudší bouře ani, v něm nyní vyrůstal – potřeba oběti na lodi topící se – temné odhodlání na všechno – na muka i sestup v podsvětí. Tak dálka přála si – tak, poutníku můj, na tě volaly zjevy vdov v slzami splihlém šatě, ty stíny bytostí, plouživé mátohy, jimž ve snách křičících padaly pod nohy hlavy jich manželů s ponuré oblohy – Tak ženy žádaly, co v žitách, pšenkách, ovsích teď paběrkovaly, co bloudívaly po vsích, u dveří zavřených pokorně čekaly, co skvost, šat svatební se sebe svlékaly, 138 by kamsi do dáli balíček poslaly – Tak muži kázali, co v hrdém odporu bez nářků vstoupali nahoru, nahoru, co psali: Umírám, umírám za vlast stoje – čí smrt je krásnější, ó, ženo, než ta moje – A Bůh teď hovořil: Jak hmyz a zemi, svět též tebe z hmoty jsem a hnědé hlíny zhnět, nadějí nádobo a slzí, dálný bratře duchů – vdech touhu nesmírnou, stesk, nekonečnou tuchu své slávy, blízkosti, bys věčně přemáhán se věčně pokoušel vejíti do mých bran, bys poutem tajemným na věky se mnou spojen, vždy vstal, vždy tvořil zas, jak já vždy neukojen, bys v hřmící dynamo mých sil se zapřáhal a světlu rodit se a šířit pomáhal. A srdce –? Kolikrát ten strojek důmyslný na příkaz správkařů, trnoucí hrůzy plný, zaléval olejem, balíval do bavlny. Teď rád byl, pumpička ta léty opitá že těžce oddýchá, do schodů klopýtá, že vynechává krok, že v klusu, běhu náhlém píst její přelomí potáhna prudce táhlem, že malou v rukou má, ji snadno rozdrtí 139 prchaje před mukou, slabostí do smrti. Nač by se tedy bál –? A vlákna tajná tkaje procházel němotou městečka, vísek, kraje, až břehy mlčení loďkami hlídek opřed, ty nejodvážnější, nejtišší stavě vpopřed, by na vše, na život i na smrt odhodláni vypluli do bouře, stateční kapitáni... 3
Do hnízda spěchá pták, květ leká se a kleká, když hrom si hrozivě byť z dálky zaheleká a duše v předtuše posupné pohromy div divou úzkostí se, steskem nezlomí, když osud zadupá nohama hněvivýma. Však rána dopadne a duše stojí vzpříma, jak by jen náhodou na cestách potkala, co v mysli zjitřené sic hrůzou otkala, co však již jaksi zná – – Jen žasne, že tak snadno, tak lehce vešlo zlo, že nesráží hned na dno, že ona přijímá je rovná, nezlomná. Děs z hrůzy hrůznější než hrůza přítomná – Přes sesláb’ podoben chycené zvěři škodné, 140 když přissála se náhle při rozchodné, když celá v slzách se mu chvěla v náručí, ta družka – bojovník ve přilbě z pavučí, svit těla zářný kdys – teď hrstka svadlých svalů omšená nádobka běd, zoufalství a žalů, ubohý holoubek, za křídla rozpjatá přibitý osudem zlým na sloup, na vrata – když stojíc na prstech tak drobná, útlá, malá, znov, znovu rukama přejela, zatápala jak slepec po tvářích mu, prsou, ramenou, jak by si jistila ho duší zmámenou, jak by si vtiskala rys lící, čiv, sval každý v peřinky prstů svých a v sebe vsála navždy – když jeho hlavu blíž si, blíže zhýbala a chtivě, hladově, hltavě líbala na ústa, na víčka a čelo, na šíji: „Oh, drahý – odoláš –? Vydržíš, chorý, starý, nad mojí pokličkou jen proužek šedé páry, jen rosa na trávě – Přežiješ –? Přežiji – –?“ Tu klesal v kolenou a rty se, hrdlo stáhly a lítost nesmírná, stesk lítý, neobsáhlý tak srdce svíraly, že ještě okamžik z výkřik vyrazí a kvil, za vzlykem vzlyk, a třtinu odvahy, hrdosti bezúspěšné odplaví přívaly slz marné, neútěšné. A říše biřici, milenci neřestí si oči budou pást na jeho bolesti, 141 nahnuti chlemtavě nad opar slz a vzdechů jen šklebit radostně bolesti, žalu Čechů – „Ne, ne!“ A zaťal rty a pěst, by nevzúpěl, by před ní, před sebou ztvrd’, k slzám otupěl. A ruce její sňal a naposled k ní přilna škrceně vyrážel: „Buď pevná – svá – – buď silná, má kněžko, královno, oběti hrdinná, sadařko všech mých snů, pod sluncem jediná – Stůj zpříma – pro vnuky a dceru – pro syna! – – A lehce odsunuv ji podal ruce poutu a vztýčen, hlídán, hnán šel k supícímu autu – – 4.
Byl sabat, sedmý den, kdy Bůh své dílo schválil a slaven stvořením se v roucho ticha halil, pod nohou smavou zem a shluky zářných hvězd. V den onen vrátiv se z dalekých, snových cest stál na dně kobky své, té zděné hrobky, jámy, a skoupou skulinou za mříží, mezi rámy s takovou tesknotou, s tak těžkou touhou marnou vyhlížel nebes píď, zář slunce blahodárnou, že ke zdi vzpínal se a celý zachvíval – – 142 Tak trudný trosečník s ostrovních holých skal za krutým korábem se dlouho dívá v dál, tak s vnitřním úpěním zlým odsouzenec vzhlíží na cestě poslední v pozvednutém kříži – Tu kdesi na blízku kos, černý kapelník, tak táhle, tesklivě, tak roztouženě vzlyk’, tak zahrál jímavě na okrovou svou flétnu za dálnou družkou svou, za marnou slávou květnů, že v slzách usmál se: „To v záři sluneční s větrných balustrád hráš pochod smuteční mé mrtvé mladosti, mé budoucnosti stinné, ty sladký sbormistře, tesklivý mouřeníne –? Ó, hraj jen, hraj a pěj mým vrchům, rovinám, ať s něhou, vděčností jich darů vzpomínám, ať, malý hošík zas, se věrně, vroucně vinu do měkkých půvabů jich náručí a klínů a bez slz, bez nářků, nezradiv, s nimi splynu – – Však víc se neozval, však utich, uletěl od truchlých trudů kams do dálky, do světel ten jara průvodce a hájů, sadů přítel, snů, touhy milostné a stesků utěšitel, ten černý bratříček a soudruh rozteskněný. A s oken vápenných, se stropu, holé stěny 143 se na něj svalila taková cizota, tak těžká prázdnota, beznaděj života, že v dravé nyvosti své se dna šeré cely o pomoc volal, lkal k velkému Trpiteli: Ó, synu věčnosti a ženy, pro lidstvo lidstvem umučený, jenž neměls hlavu složit kam, svým urván polím, zahradám – jenž v Pilátově dvoře, na nářků, slz a žalů hoře ve strašných mukách, v hrůzách hrůzy, pod sebou smích jen, lání luzy jsi stál, jsi pněl tak sám a sám – Tmy, tíhy tichý Trpiteli, kterými svět se dosud svíjí celý, vítězi nad zlem hrdinný, jímž stále křičí země, dějiny, symbole bolesti nejvyšší, můj věčný Kriste Ježíši: Ó, dej, ať páčen, vláčen kamsi nezradím, nedbám, nezoufám si, ať před sebou mám, zděšený, tvůj věčný příklad vznešený, ať všichni my do aren, do cel před divé dravce vrženi ztvrdneme na kost, kámen, ocel, 144 ať všichni my dnes pospolu vbíjeni do pout, do stolů trpíme u vytržení – – A podťat pohnutím pad’ prudce na kolena, co slzy stékaly na líce neholená, na rty se chvějící – ty slzy lítosti nad Jeho zmučenou, ubitou bytostí, nad sebou, lidstvem vším – ty slzy milosti, jež solí palčivou, plamenem plavých žárů ho očišťovaly od skvrn a strusek, škvárů, stesk, tíseň tišily jak dávné polibky, jež kdysi padaly do jeho kolíbky – – Tu povstal, vzpřímil se jak On tam v Getsemane a v slzách zašeptal: „Buď vůle tvá, ó, Pane,“ a úsměv ubohý se bledou lící mih. Jak poblíž Damašku kdys Šavel, bled a tich, zrak v dlaních stápěje stál spoluvězeň za ním a hruď se chvěla mu dušeným vzdechem, lkáním. V tom zámek zaskřípal i dveře v šeru ranním a s prahu dozorce naň kýv a kázal: „Pojď!“ A strážník ve zbrani jej řadil na pochod. Zabouchl vchod – kdos vně, kdos uvnitř dlouze vzdych’ – 145 5.
Vše, co se vzpíná zde, lev, vlk, orel, zmije, jak dítky Herodes napořád bije, bije při hrůzném útěku před hladem, před žízní, však bijíc nemučí, netýrá, netrýzní. Jináče tvorstva pán, syn ženy něhyplné, jenž božským původem se, lidskou láskou klne. K změknutí hodili ho v kobku těsnou, úzkou bez oken, nábytku, se stěnou silnou, kluzkou, kde výkřik zoufalý visících na poutech byl tlumen, utloukán, umlčen po koutech, kde s hrdlem ucpaným, připoután k lávce, zkutý byls biči, obušky bit, železnými pruty, kde nikdo neviděl a nedbal, neslyší – – Zachvěl se úděsem: Můj Kriste Ježíši – – V tom z kobky sousední sem bičů svištění, ran dutý dopad vlét a prsou supění, oběti rdoušené zdusené úpění – – Byla to chvíle jen –? Byl celý hrozný věk, v němž svět se rozletěl, z ohnivých čepů smek –? Teď ticho nastalo – strašnější, těžší ještě, že prudce vzepjal se do šira oči třeště, 146 na blízko zoufalství, výkřikům, zšílení. V tom siren křik a vzlyk, trhané kvílení a náhle rachot ran a řev, až stavba celá od hlavy k nohám se jak při popravě chvěla. Je konec, pomyslil odmrštěn, odhozený kams stranou do kouta, do úhlu mezi stěny a celý zhrbil se, podivně ztuhl, zchlád’ vnímaje v kloubech zdí zlekaný praskot, pád. Tu dveří puklinou zavanul teplý proud, pach hořký spálenin, přičmoudlý kouř a čoud. Pudově, po prstech, po tlapkách jako zvíře, když s jedné strany už je vypalují v díře, se vrhl k východu omítku spadlou víře, až stanul na chodbách, pohlédl do všech stran a běžel, utíkal, úzkostí, touhou štván, a – ztrnul: Voják – stráž – –! Chtěl krýt se, ucouvnout, chtěl raděj vrátit se tam, v troskách zahynout, a stál, stál, díval se, nevida, nedýše, jak králík ztrnulý do chřtánu hroznýše. V tom vojín obrátil se, k němu pohléd’, vskočil. „Oh!“ vykřik, vyvzlykl a vlčí mlhu v očích kolísal, kácel se a v polomrákotách odkudsi zdaleka, zdaleka jako v snách 147 hlas zaslech’: „Proboha, prober se, vzpamatuj –! tatíčku, slyšíš? To jsem já, já, Vláďa tvůj, tvůj syn – Ó, prokletí, tak blízko, blízko k cíli a tak zas daleko! – Tatíčku můj milý – –“ Tu zdvihán, kolíbán zrak zvolna otvíral, bloudivě, blouznivě jej k synu upíral, až vzešlo vědomí, až slunno, jasno, bílo tvář jeho, obou dvou oblilo, ozářilo a ruce slily se a přes rty vzlykavé „můj Vláďo, Vláďo můj!“ se schvělo jásavé. Zem lkala, svíjel se plamenů smyk a syk. Spočali v objetí vteřinu, okamžik a Vláďa naleh’: „Sem – sem – k autu v zahradách!“ Šel jako v snách a tmách – jak Petr po vodách. K volantu Vláďa sed’ na klíně samopal, břit břitev blýskavých, hrot dýk v štěrbinách zraku. Hřměl, letěl, duněl vůz podoben zlému draku, jenž plival prach a pach po polích, do oblaků, jak divě s kořistí do lesů utíkal. 148 Do kouta schoulen, bled, se s pláčem potýkal, jak tíhu myšlenek, změt hrůzy, blaha, štěstí na slabých ramenou již nemoh zpříma nésti, jak plný údivů, vroucnosti, velkých díků se bránil náporům výkřiků, slzí, vzlyků, až šeptal překonán: „Svoboden – – svoboden –! Po vládě zla a tmy, po hrůzách mučíren, úpění úzkostí noc z noci, den co den, zas volný, svobodný! – – Zas s hlavou vzhůru jít jak mládí vítězné – – Zas celý člověk být – – zas tvořit na nikom leč Bohu nezávislý – – zas říkat bez hrůzy, co duše cítí, myslí – –! Svoboden – svoboden – –! Nad chlumy, lesy, háji se bílé praporky obláčků třepetají, vrtulky vlaštovek vesele přelétají při slavném shledání po cestě nedávné, strom vlajkou zelenou na pozdrav zamávne, květ každý vypůjčiv si na Vesninin svátek od vánků, beránků jich batistový šátek mne z očí užaslých třpyt hvězd a snový zmatek a vstříc se usmívá a vlní, voní, vlá – – Ó, rajský kraji můj – – ó, země naše, má – –! 149 Ó, slunce svobodné, nejstarší lidstva bože, jdeš, jdeš a voláš nás ze Záhořova lože ve hrudích sílu, smích, nadšení, lásku množe – Věčného obraze, odraze, náznaku, jenž s výšin zářivých i floru oblaků jak věčný velekněz velebně všemu žehná od prahů planoucích své svatyně se nehna, jenž k sobě pozvedá, unáší nahoru jda v strmém oblouku přes hloubku obzorů! Ó, světlo, svobodo, již snášíte se ke mně, již v tichu motoru hřmí, v slzách jásá země –! To Západ pospíchá – to Rus má bezmezná, do dálky, do šíře prostřená, nesmírná, národů, ideí odvěká tavírna, pramatka mučená, teď slavná, vítězná, v celé své velkosti přes valy rovin, vod, přes hráze, hradby hor se dala na pochod po vůli světové, na tajný hlas tvůj, Pane – –! Ó, Velký, jemuž s prstů za světem svět kane do ticha věčnosti, časnosti rozeklané – jenž v prázdných prostorách jsi, v nekonečnu času vytvořil, vytváříš něh něhu, lásku, krásu a z věků do věků panuješ nad náma – jenž v duši člověka jsi žhavou touhu vznítil po právu, svobodě, by pochodní tou svítil na cestě do džungle dějinné, neznáma, co přísný řád tvůj zlo, bezpráví vždy zde trestá – 150 jenž věčný život jsi a věčná pravda, cesta –: Ó, dej, ať bratři mí a sestry na kolenou s tím tělem ztrýzněným, s tou duší nalomenou zlem, zlobou, chtivostí se Tebe rozpomenou a pomocníků tvých – ať v slzách lítosti po stupních vroucnosti jdou k Tobě – Věčnosti – ať celou duší chtí, co Ty – ať vůle Tvá je vůlí všech v království bělostného lva. 151 Autor R. Bojko-Horák Název díla Ze dna k Věčnému Frontispice, obálka a úprava Václav Mašek Nakladatel Družstvo Moravského kola spisovatelů v Brně Edice Desátý svazek edice „SAD“, kterou řídí Jarmila Urbánková a Frant. Lazecký Místo a rok vydání Brno 1948 Tisk Frant. Bartoš, Přerov Vydání První Náklad 1000 výtisků Cena Brožované 65 Kčs, vázané 85 Kčs
E: mk; 2007 [152]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Družstvo Moravského kola spisovatelů; SAD; Urbánková, Jarmila; Lazecký, František; Bartoš, František
(Autor R. Bojko-Horák – Název díla Ze dna k Věčnému – Frontispice, obálka a úprava Václav Mašek – Nakladatel Družstvo Moravského kola spisovatelů v Brně – Edice Desátý svazek edice “SAD”, kterou řídí Jarmila Urbánková a Frant. Lazecký – Místo a rok vydání Brno 1948 – Tisk Frant. Bartoš, Přerov – Vydání První – Náklad 1000 výtisků – Cena Brožované 65 Kčs, vázané 85 Kčs)

Místo: Brno

Vydání: 1.

Počet stran: 152