ŽIL POUTNÍK za vrchy, horami, stranou cest,
kam slunce, měsíc jen, procesí slavná hvězd
tu a tam přivály ze světa pozdrav, zvěst,
kde vzpínal blouznivě se na večer i k ránu
k tetivám obzorů, po dálkách luhů, lánů,
když vánkem vzdouvaly se, vlnily a vlály
žit bílé rochetky, zlátnoucí pluviály
zrajících ječmenů, luk sukně přesličné,
neb tiše stříbřily se v září měsíčné.
Žil v tichu polí, luk, když bábí celá bílá
je dlouhým pohledem naposled políbila,
když smutné družce děl – dnes deset tomu let:
Rád džunglí dějinnou jsem svěřence své ved’,
však bitev běsnění a břesk dnes, zítra, vždycky
na mlýnu mumlavém omílat mechanicky,
každého měsíce pln nudy, zhrdy, vzdorů
o záblesk záře bít se v profesorském sboru
a pro své vidiny, cíl tvůrčí, jediný
mít svátky, neděle jen, zprahlé prázdniny
a marně trudit se a marně sténat stokrát,
že ‚snový impotent‘ jsem vás jen o zář okrad – –
„Vždyť psals.“
„Psal, psal, oh! – A přec to cítím žhnout
jak jiva na jaře jiskřivé mízy proud,
když tělem prochází jí od kořání vzhůru,
57
prs plní pupenců, napíná drsnou kůru,
až ohně zelené vyráží do azuru –
Den za dnem z ranních mlh, snového pohoří
se mocní hrdini radostně vynoří
a kynou, smějí se a mluví, hovoří,
že vzepjat blížím se k nim, zblízka nakláním
vzlykaje radostí nad šťastným shledáním –
V tom hrknou hodiny a ve mně syčí, volá
můj úkol codenní, má povinnost, má škola,
a vše to překrásné, nádherou úžasné
zmateně zavíří a zbledne, pohasne,
v mlžinách rozplývá a ztrácí v propadlišti –
ta krásná zjevení, hrdinní herci příští,
s jichž spánků pot a krev a jasné světlo prýští –
A marně, marně je dnes, zítra, na večer
zaklínám z podzemí, dalekých stratosfér,
na bránu zapadlou své obraznosti buše – –“
„Tak zlé to, příteli?“
„Tak zlé, a tupě, hluše
v pustotě prázdnoty si stýská, sténá duše:
Jsi schopen, povolán, bys v šatě sedraném,
potulný šumař jen, kdy stanul před Pánem
a chválu jeho pěl s květinou, skřivanem
i s vánky hravými, když zrosenému kraji
na lesní varhany, na vodní harfy hrají –?
58
pěl s vášní člověka, když,když divá jezdkyně,
vyrazí s jásotem z podzemní jeskyně
a chodce-poutníka u cesty křičícího
vyzvedne na hřebce divoce řičícího
a rukou mávajíc s ním strmě uhání
přes úval, údolí do vrchů, do strání –?
Jsi s to, bys brouzdaje se v šerém tichu, rosách,
bolestně soustředěn, kdy jasnozření dosáh
a zemi zahlédl, jak jistá, bezpečná
po moři krve, slz se plaví do věčna
rozkošně houpajíc se na labilních osách –?
Máš vůbec nadání? – Není to všechno jen
mámivé šálení tě, horečnatý sen,
z kterého s výkřikem zas budeš probuzen –?
Jsi krásy vyznavač a přítel, se záblesky
jasného poznání? – Jsi krasoduch jen veský,
daremný diletant –? Ty sny a těžké stesky,
ty touhy trýznivé jsou výkřik pravé síly,
jenž poutům vzpírá se a po výšinách kvílí,
či pláč jen bezmoci, jen ctižádosti sten –?
Oh, víru, víru dej, jíž žhoucí proroci
a světci, vůdcové a tvůrci hlubocí
hořeli, svítili všem, sobě do nocí! – –!
Tu k němu skláněla se, jemně dotýkala
59
těch skleslých ramenou a div že nevzlykala,
že sedí sehnutý tak se svěšenou hlavou
jak odsouzenec mdlý ve chvíli před popravou.
Pak ruka do klína ji sklesla unaveně.
Hodiny, hlídač chvil, přikutý k bílé stěně,
kovovým kladívkem dvanáckrát hlásily,
že unavený den již podleh násilí,
že s věže shroutiv se sám sebe právě dobil.
Jak sůva nestvůrná zaskřekal automobil
před jejich obydlím na úzkém náměstí,
by chodci-blouznivci zabránil v neštěstí.
Naděždin pokojík, ten člunek, kajak těsný,
zaskřípal sténavě, jak s nákladem svým, se sny
v rozběhu najížděl na sypké mělčiny
prošité pokrývky, prohřáté peřiny.
Pak ticho nastalo, že slyšet vteřiny,
jak stojí v rozpacích na ocelovém pásu
a šeptem tážou se na další cestu času –
Jen vzdychla: „Školy nech.“
„Jak, teď již do výslužby?“
„Tak, ano – pro sen tvůj a úděl, bolest, tužby –
pro stálé volání a stesk, jenž konce nemá –
Nemůžeš ani ty, můj, sloužit pánům dvěma.“
60
„A víš, co dostanu pak? Z čeho budem žít –?“
„A čím se odívat, že? A co jíst a pít –?
Oh, ty náš starosto, ty bdělý hospodáři –
ty kněže obětní, jenž sebe na oltáři
spaluje – bůžku náš a sluho bedlivý – –
Vždyť také, kovkope můj nedůvěřivý,
vytěžíš ze hlubin svých.“
„Verš v Čechách neživí.“
„Však prosa platí se přec.“
„Každému, kdo píše
pro chleba, nejen chléb i dílo zplaní, zkyše.“
„Ne, leč by vycházel jen na sváteční lov
pro potlesk pozdravný, pro cinkající kov – –
Než nyní střízlivě: Jí ze svého již Vláďa,
vysoká studia na hřebík věsí Naďa,
co silnou lásku má a s pílí klopotnou
se sklání nad šitím a tančí před plotnou,
a s polí nájem je a činže odpadne.“
„Jak, činže odpadne –? Ty chceš tam?“
Ty snad ne?
Vždys toužil v ústraní, pryč z města, do zátiší,
kde člověk k zemi blíž, kde jasněj, čistěj slyší
61
hlas Boha věčného, zpěv zádumčivých výší.
Či ne –?
„Ach, ano, tak. Ty však – –?“
„Já? Po léta,
co děti odrostly, duch denně zalétá
tam k nám, kde od nížin ke snivě sivým stráním
se pole rozjásá vždy slavným zmrtvýchvstáním,
kde pláně, pahorky, travnatá podlučí
vztahují v ústrety rozpjatá náručí,
les, medvěd huňatý, se pohne, zamručí,
kde potok pohorský pohádkou šplouchá, šplíchá
do ranních modliteb, do večerního ticha,
kde ve snách na sukně se zase věsím matce
a brouzdám po travách, mnu hlínu na zahrádce,
nakláním ke klíčkům, co smějí se tak sladce –
Tu spolu splývali, dva v jedno spjaté čluny
na hlati stříbrné pod svitem lampy, luny,
dvě zralé jahody skloněné hluboce
se stopky jediné k zasněné zátoce,
dvě zrnka v klásku témž, dva plátky téhož stvolu,
dvě vlny sousední plynoucí tiše spolu
do mlýna věčnosti touž strouhou na náhon,
ti srostlí blíženci dva, Baucis-Filemon.
62