DECH DĚJIN děsný dul, až duně na krater
přetvářel zemský ráj od Sudet do Tater.
Samumem samoty a marnou touhou, strachy
na plátno bělela tvář smutné dcery, snachy,
očima zářili jen sladká vnučka, vnuk
jak rosou blýskavou zlíbaný květ a puk.
I říkal poslovi vší pohromy a muk:
Duch moudrý ve štěstí jen mírně raduje se
a s touže mírností osudu rány nese.
Je nutno uzrávat v podzimní sladkost sliv
a zdvíhat sebe, je a žíti jako dřív.
Tož z tmy zas vyplouval a rychle bera lože
do dětství vracel se a „sláva tobě, Bože“
si zpíval tlumeně neb sladké arie,
jež pěl mu Dalibor kdys, Jeník, Marie,
a chápal vždy, proč Bůh sám kázal ptačím chórům,
všem Pythagorovcům a náboženským sborům
den nový s oblohou a sluncem nad námi
přivítat písněmi, pozdravit hymnami.
A jindy šeptal verš, jejž čet, jímž snivá víla
jej jemně na ústa, na čelo políbila,
až cítil, lehký jest jak bílý úsměv hvězd
nesoucí sobě, všem radostnou věrozvěst,
17
až stržen, unášen jak lunou líbeznou
stříbrná bárka snů se spící princeznou,
jak zástup chorálem ke stupňům zářné sféry
verš střásal do klína své snachy, syna, dcery,
až ztichli, zvroucněli, pozorně napjati
do dálek letěli s ním v sladké závrati.
A zas jak jitřní zář s květinou okouzlenou
se čistě políbil s radostně ztichlou ženou,
až nesla srdce vstříc i duši roztouženou,
pohladil ruce jí, stříbrné šediny,
kterými platila za život hrdinný,
ta dětí dárkyně, druh pravý, jediný,
jenž jde a půjde s ním, až docela se setmí,
a nechce, nežádá, leč úsměv, pocel letmý.
A hrával s vnoučaty si, dceřinými dětmi,
až oči, zoubky jim jak nože blýskaly
a s ním se honily, křičely, výskaly,
až volal:
„Pojďte jen, vy krůčky capkavé,
hlavičky třaslavé, výkřiky jásavé,
naplňte milostí a září náruč naší,
zob zdravý zobejte, vy ptáčci Pána plaší,
z vod našich pijte si, zdvíhnouce zobáčky
se směšným mžouráním za sluncem, obláčky,
vzlétejte do výšin, zaleťte do daleka,
kams jsem kdys toužil tak, co mě teď tolik leká –
18
2.
Též dnes tak, sběratel a lovec dojmů, snů,
co na něj čekaly v úsměvném překrásnu,
se rozběh na louky, by vítal slunné ráno,
by šeptal dojatě:
„Buď zdrávo, požehnáno
bělostné pachole, babátko křidlaté
zrozené ze slunce a noci hvězdnaté,
bratříčku paprsků a rosy, libých vánků,
jenž vláš a pospícháš zde bosý, bez opánků
od stromů ke květům, studánkám, ke skřivánku,
ty smíšku buclatý, nahatý hošíku,
jenž házíš radostně z bílého košíku,
průsvitnou košilku nad hlavu povyhrna,
oběma ručkama kuřátkům zlatá zrna – –
V tom hlásek vysoký jak kohout zlatých věží
sem vskočil zpozdálí a vnučka s větrem běží,
až chví se hlavička hozená nazpátek
i patky zapjaté na tisíc obrátek.
A stužka ve vláscích, sukýnka rudá vlála,
že máku polnímu se, vlajce podobala,
nachové kytici, zlatému červánku
když v rudém opánku pospíchá po vánku. – –
Oj, zlatý paprsku v mém chladném, mlžném září,
19
zpívavá červenko, útěcho sladká stáří,
přečistá studánko, z níž piju vzpomínky
na dětství půvabné tvé zářné maminky,
když objímala mne hebkými ramínky,
přadlenko kouzelná, co večer vždy a znova
mě lehce zavíjíš ve snění pohádková
a víru vetkáváš do útku, osnovy,
že život s krásou svou se vždy zas obnoví – –
I pokles v kolenou a rozpjal, rozpřáh ruce,
až smavá, rozvlátá vletěla do nich prudce,
jak ptáče chycené mu v rukách zapískla
a na šij svěsila se, celá přitiskla.
Tu vstával, přímil se, na hroty prstů vstoupal
a sehnut obloukem se točil, sem tam houpal
tou rudou vázankou na krku sevřeném,
tím živým praporkem, přesladkým břemenem,
až zhupla na trávník, prohnuta v pasu k zlomu,
a před ním týčíc se velela: „Hned pojď domů.“
Usmál se, uklonil: „Když káže velitelka.“
Jak ptáček vzhlédla naň: „Cos pravil – velitelka?
Co je to?“
„Princezna přec naše, dáma velká.“
„Eh jdi –“ V tom jásala však jaře: „Já jsem ráda,
tak ráda, dědečku. Tatíček i strýc Vláďa
20
přijeli. Honem pojď.“
Tu na něm byla řada,
by sebou prudce hnul, by blanou smutku zcela
se oči potáhly mu, líce potemněla,
by v duši sípalo to:
Ty, jenž býti máš
jich štít a paveza a hrad a silná stráž,
si tady dětsky hráš s děvuškou sladce smavou,
se stromy, ptáčaty, s jesení zlatoplavou
a tam již válečný běs, plný krve, hrůz
své hřebce zapřahá v divoce hřmící vůz.
Jak směl jsi, mohl jen –?
„Kdy přišli?“
„Právě teď
a ptali se, kde jsi, že musí odejet,
a já jim řekla, žes šel na louky, žes tady,
že půjdu pro tebe, zavolám ze zahrady.“
„A šlas.“
„Tak,“ přikývla, až stužka zavlála,
„a víš, nic, docela nic jsem se nebála,
a je tam vojáků a divných vozů, koní,
až na chodnících u vrat stojí bezmála
a jeden povídal, motýlku, kdo tě honí
21
a já se zasmála, že jdu sem pro dědečka
a, a – Jéj, po ruce mi leze verunečka,
sluníčko, zlatíčko, a křídla samá tečka,
ach ta je hezká, viď – tak podívej se, hleď.“
„Nu ano, ale pojď.“
„Ne, počkej – hned jdu, hned,
jen tečky spočítám – jedna, čtyři, pět –
ach letí, letí již – a vzhůru do nebíčka,
viď, to se přimlouvat tam bude u pámbíčka
za tebe, za bábí a mamku, za tatíčka!
– Ach ano – za taťka –!
A víš, míč, cukrlátka
jsme s Míťou dostali. Chceš? Jsou tak sladká –“
„– Ach, ty má švitorko – ach, malá ubožátka –“
Stál, podzim nad řekou v krvavých křovinách
pátraje pozorně po horách, rovinách,
stál, hlavou ohnivou hněvivě potřásal,
mlh otec, ryšavec zlý, lovu rudý král.
List, dopis brunátný, mu na tvář, na hruď kanul,
list, jenž se zachvěl, vzdych a nerozhodně stanul,
by zlatem tepaným jedenkrát ještě vzplanul,
list, stříška z měděnky nad zídkou šerých hnízd.
Severák výhružně na čtyři prsty hvízd,
22
až křoví prořídlé a stromy, louky lysé
u nohou poutníka úzkostně zachvěly se – –
Šel, skokem pospíchal a k nebi oči zdvíh,
by klopyt o Boha a dlouze, táhle vzdych –
3
To nebyl polibek, jen dotyk stromů dvou,
jež větry vysoké na kraji lesů rvou.
A úsměv – podzimní byl motýl ubohý,
co letí kolem rtů a padá pod nohy,
světýlko světlušky, co svíčičkou svou třese
nad chmurnou sítinou a hasne v křoví, lese.
A ticha bojíce se – hudby tesklivé,
co k žití probouzí vše spící, neživé,
až kroky osudu je slyšet tíživé –
hned živě, dychtivě se rozhovořili
jak herci sehraní a hosté zdvořilí.
Naslouchal, přitakal s úměvemúsměvem shovívavým
jak vnukům, ptáčatům, potůčkům povídavým
a náhle zvážněl, zbled, jak bůhví jakou hrou
svých smyslů napjatých zahlédl před sebou
ta silná, stepilá, života chtivá těla
kdes ležet pod koly převráceného děla
s očima skelnýma a pěstí sevřenou,
s úst jamkou pro stony, hmyz pootevřenou – –
23
Tak silný snímek ten, byť trval okamžik,
že tvář si zakryl „ne, ne“, prudce vydech, vzlyk
a k oknu přistoupiv spočinul na něm čelem.
Jako když na hosty s honosným hostitelem
při slavných dožinkách pojednou zavolá
zlekaný hlasatel zla „hoří stodola“,
a všichni povstanou, na chvíli ztichnou, ztrnou,
pak výkřik vyrazí a k východu se hrnou:
tak oni s úžasem na něho pohlédli
a rázem zdvíhali se, němí, pobledlí.
Tu vážně, s námahou děl, jak by sobě sám,
jim pro vždy odkázat chtěl:
„K čemu, Bože, nám
ti hosté zlí? Vždy hníst chtí naše dějiny,
vždy hrad náš obsadit. Ni jeden, jediný
nepřijme poctivě úlohu menšiny –
Ať jdou –“
„A hned!“ vzkřik Stáňa zeť, a povstal prudce.
Leč synu Vláďovi se zřejmě třásly ruce,
když házel do ticha:
„A zem – ta naše zem –?“
Jakoby odkudsi chmur, smutků trudný lem
24
se sunul znenáhla a uleh na tvář všem,
tak oči smutněly, nejisté, roztěkané,
tak sem tam bloudily, hrdličky polekané
a žalně úpěly:
„Ta zem – ta naše zem –“
I Stáňa sklonil se jak po bolestné ráně,
než záhy napřímil a spěchal uchvátaně
s obranou, útokem:
„Ne země, pár jen hor,
co kdysi vyhouply se hradbou nad obzor
a propadají teď, co v modrém moři mizí
a nejsou našemi, leč nepřátel, leč cizí.“
„Jen hory, Stáňo můj? – A s jídlem roste chuť! –“
„Pak budem bránit se, bok k boku, k hrudi hruď.“
„Pak, pak, až vydáme jim všechno, hrady, valy,
co v horách hloubili jsme, zhurta budovali,
pak, pak, až dostřelí z nich přímo do Prahy.“
„Chce jen své rodáky.“
„Oh, věříš v přísahy?
A kdyby – nevydám, co Bůh sám tvoře svět
25
s laskavým úsměvem pozorně stmelil, zhnět
v posvátnou jednotu, v nedílný celek jeden,
jak by byl v zasnění svém, zamýšlení veden
radostnou vzpomínkou na hrazený svůj Eden –
jako by vytvářel z těch horských úbočí
nad okem obrovým obrví, obočí –
jako by země prs kryl do vztažených dlaní
dumavých vrcholků a zamýšlených strání –
jako by objímal dobrýma rukama
tu hlavu plnou snů před hrůzou neznámaneznáma.
Nevzdám se, nevydám, co známí, neznámí,
jak žili, toužili, trpěli před námi,
světili krví svou a potem, slzami –
co v pěstích zaťatých drželi po staletí
pro sebe, ženy své, budoucích dětí děti –
ten Boha krásný dar, dědictví dávných dob –
co šeptá, vypráví mi Máchův Máj a hrob –
čím teskní, směje se a ve mně touží, zpívá
Mistrova Vltava i háj a luh a niva –
s čímž pro vždy jedno jsem, več vnikl, veplul, vrost –
má hradská životní, můj obloukový most,
po kterém jdeme, jdu do dějin, na věčnost – –“
Tu ztich’ a sesmutněl, jak zúčtoval by se vším
a v náhlé tesknotě si téměř ani nevším,
jak žena velkýma, vlhkýma očima
ho líbá horoucně, obdivně objímá.
26
Však děd se skláněl jen, potřásal bílou hlavou,
jako by zaháněl vidinu krásně – lhavou,
a jeho hlas se třás jak můstek zchátralý
hozený v Tatrách kdes přes bouřné přívaly:
„Oh, Vláďo, nemůžem – tak proti všem – tak sami –“
„Není to poprvé – a západ půjde s námi.“
„Tak věříš ve věrnost té krásky pouliční
v sukýnce průsvitné a čapce revoluční?
tak v mořských vládců slib –? Sic řečí plamennou
přes vodu volali, že nezapomenou
velkosti legií tvých, věrní, vděční vždycky,
však dnes jsme jakýsi jen národ exotický,
evropskou přítěží, vzpupnými heloty –“
„Ssebou je strhneme!“
„Oh, jich těžké dregnauty
svou plachetnicí, že, svým rozčísnutým vorem,
až bude zmítat se na vodách pod obzorem,
svým křikem zoufalým pod němou oblohou – –?
A kdyby – zachytí tu bárku ubohou,
do vleku vezmou ji, ku břehům pomohou,
než vody provalí se stěnou popráskanou,
než z čamar vytáhnou si dýku nachystanou
Poláci, Maďaři, než se jim podaří
ji do zád zarazit každému veslaři –?
Nezříš tu hrůzu hrůz –? Jak škodnou do ohrady
27
sehnanou zlými psy, vše čilé, živé tady
napořád budou bít a házet na hromady,
když o zeď opření, zahnaní v úzký kout
už míti nebudem, kam utéc, kam se hnout,
když ztekou, dobudou traplivě tvrdé tvrze,
kterou jsme před okna jim postavili drze,
když cizokrajný vřed prý, hlízu konečně
vyříznou, vypálí si z těla bezpečně,
když srdce Evropy držeti budou navždy – –?
Oh, té hry hazardní – té sázky – sebevraždy! – –
V tom trubka třpytivá, trubače věrná žena
na ústa dychtivá radostně položená
volala: „Trarara, na pochod, ráz dva, vpřed!“
Tu všichni vskočili a Vláďa bědně bled
jen uspěl vykřiknout:
„Než zbaběle se vzdáti
než bídně živořit, radš padnout, nežít, tatí!“ – –
Se ženou v okně stál, naprázdno polykal,
jak chorý lékaře, lék s touhou vyhlídal,
až v prachu pochodu, v podzimní plavé mlze
je spatřil, pozdravil potichu dovnitř slze.
Pak ruku ženy bral, jak by se dotýkal
posvátné památky a vydech’, zavzlykal:
„Jak, druhu nejdražší, dnes děkuji, že mohu,
že oba můžeme říc: poruč pánu Bohu – –“
28