MRAK MRAKŮ podoben hroznému netvoru
plazil se, polézal z podzemních ponorů
k napjatým tětivám pochmurných obzorů,
až slunce, luny tvář hněvivě brunátněla
a země dutým duněním se dlouho chvěla,
mrak černoblanatý, mrak strašné potopy
nad dómy, paláci, chýškami Evropy.
Vláďa se nevracel.
„Ty muži-otče, víš-li,
že včera, předvčírem již všichni domů přišli,
jen syn náš nepřijel, nevzkázal, nepíše –
To bouřil tam a teď se bojí do říše –?
To tak se k Francii, té vábné, zrádné vine,
že den jak obláčky mu, jak náš potok plyne,
že zapomněl – ? Či, probůh, Krista Ježíše,
na loži hořícím v horečkách tam hoří, hyne – –?
Den druhý, třetí šel a přišla neděle,
kdy zvony vysoké volaly vesele,
„pojď, vstoupej k nebesům s modlitbou, písní ranní.“
V postranní kapličce svatyně zšeřelé
přesmutná, přetichá, vzdech tajíc, slzy, lkání
pokorně prosila o pomoc, smilování.
91
V pokojík otcův vstoup a pravil: „Nesu vzkaz
od syna vašeho – Je zdráv a líbá vás,“vás."
A z čapky šoferské, zpod dýnka, zpoza štítku
list podal stočený do uzounkého svitku:
Předrazí – přemilí –
Dne není, hodiny,
bych nezabloudil k Vám, do dálné otčiny,
bych jako jitřní květ se tváří neobracel
na východ ke světlu, tesknotou nekrvácel.
A mnohdy bývá tak, jak by náhle vedle mne
Tvůj, mamko, zazněl šept, laskání dojemné
i hlasy našich vod a lesů tajemné.
Bezděky ohlédnu se, povstávám jak ve snu
a potkav skutečnost s povzdechem nazpět klesnu
a Věrka, v očích stesk a úsměv nesmělý
mne hladí po rukách:
„Zas blouzníš, příteli – –?“
Přec nejdu, mamičko, však neplač, nesnes bych’
potupné panství jich, posupně vzpupný pych.
Přec, tati, zůstávám a zapřahám a cvičím
si draka divého a hněvem, hanbou křičím,
že desperátům těm čest, svět, zem vlastní ničím,
že pro hluk hostin svých, řičení řevných stran
neslyší, nevidí ten strašný uragan,
že přes utrpení a muka prožitá
92
ti bídně házejí meč, pušku do žita
a tihle spřádají a snují pikle zrádné.
Ach, tati, bojím se – Jak je to v knize knih,
cos často čitával do hodin půlnočních?
Dům v sobě rozdělen, že nestane, že padne –?
Tak váhám, zmítám se – Jsem jako v bouři strom.
Chci příval, blesky, hrom, chci pnout se do pohrom
a chci též hovořit s hvězdami, lunou – nésti
na větvích květ a plod, drobýtek svého štěstí,
nejbližším sloužit jen, když sladká Věrka má
teď po mně úzkostně tak tápe rukama,
když v očích něhu, jas, pod nima tmavá kola
mě chytá za ruku a v slzách, smíchu volá:
„Sem, sem ji vlož a viz a ciť, jak pohnulo se
to naše budoucí, bezmocné, bědné, bosé – –bosé – –“
Mamičko, vidím tě před sebou, vím, vím jistě,
že slzy vyhrknou ti, stekou po tom listě
a tati rdouse vzdech ret zatíná i pěst –
Však věřte, žít chci, žít – jak vy mě zdvíhat, vést
ten puk náš, rosný květ, útlounkou ratolest,
a s ním a s Věrkou Vás horoucně zlíbat oba,
až zlo si zlomí vaz, až dojde, dozrá doba – –
Tu steskem nesmírným a žalem zajiklá
tvář vskutku zakryla a prudce zavzlykla.
Pak ticho nastalo – Obloha bledě matná
se nízko skláněla, list pro nikoho zlátna
93
se utrh s povzdechem a v prázdno marně hmátna
pokorně pokládal se na drn zahrádky.
Čas tlumil motorů svých hřmící obrátky,
jak chtěl by zastavit, jet zvolna nazpátky.
2.
Trpěla, trápila se, třebas nezavzdychla,
nevzlykla před ním už, jen choulila se, tichla,
jen v dálku dívala, dusila v hrdle vzdech,
trpělka za mrazů, květ zimní na oknech.
Tu zvýšil pozornost –
Vznět minul, ustyd’ plamen,
jenž prudce šlehával ze žhoucích dlaní, ramen.
Však přišlo přátelství a přišel věrný klid,
jenž zavčas zachytil hněv, slovo hrdě zpychlé,
všem vadám usmál se, odpouštěl snadno, rychle.
A přišel sladký zvyk bok po boku si dlít
a vděčnost veliká za lásku, za děti,
za nepočítané, nezřené oběti,
a úcta, uznání, že přirozeně bystrá
je v žití praktickém nad něho, pána, mistra,
že chtíc již tady žít s jasnýma očima
se s každou hodinou přivítá, objímá,
že kráčí bezpečně bílýma nohama
po ostrých okrajích černého neznáma,
že, věrný služebník vždy, s usměvavou tváří
94
dům vede pečlivě, pozorně hospodaří,
že ve tmách nebloudí, neslábne, neklesá
na něho, děti zříc, na zářná nebesa –
l stál s ní v pokojích, zahrádce, na dvoře
o dávných dobách jich, o dětech hovoře,
až kůra bolesti pod teplem něhy tála,
až přec se přímila, vzpomínkám pousmála.
Když ticho večerní pak domem kráčelo
a ruce tíživé jí kladlo na čelo
a zrakem antických soch, netečného blázna
se tupě dívalo do nemluvného prázdna –:
ke knize zaved’ ji, z níž pil jak červánky
s květinou, skřivánky ze stinné studánky
a volal:
„Pojď a viz, je hluboká, je čistá
jak v bibli Kralické vybraná, svatá místa.“
A jindy váhavě vzal jak by v rozpacích
odřený svazeček a s něhou ve zracích
hovořil:
„Vzpomínáš? Nad touto knížkou spolu
jsme zachvívali se u žasnoucího stolu
jak lunou líbeznou líbané lístky stvolu,
až sladká souvětí a slova úchvatná
nás unášela tam v prostranství závratná.“
95
A jindy zvábil ji, by u radia tiše
chytala z nadzemských sfer, ze světelné výše
šum luhů, hájů, vod, duetta přesladká
Jeníka, Mařenky, tišení robátka,
až sáhla jako v snách do udivených kláves.
A jindy za dcerou ji, za vnoučaty zavez,
by domem bloudil pak, ztracený hledal den
a za ní rozjel se, rozteskněn, roztoužen –
Jak vstanou, zamávnou mečíky oziminy,
když vlídné vánky jim ovanou omrzliny
a v korbách zelených sníh kvapně odvezou
do stružek svítivých, do stínů pod mezou:
tak ochráněna jím, svým štítem, pavezou,
a dechem lásky, něhy ovívaná jemně
se zvolna zdvihala se zkřehlé, tvrdé země,
až jednou pravila: „Viď, Vláďův divý drak
je nové auto jen, ne letoun, bombarďák?“
„Ach, toho lekala ses na večer i zrána,
ty myško úzkostná, hrdličko polekaná –
Vždyť drahou, posvátnou mu Věrka požehnaná
a svatým života plod, sladké robátko,
na něž tak čekali, jež přijde za krátko.“
„A ono přissaje se, prsty, pěstičkami
ho pevně zachytí, povede svými cestičkami,
že stane, zůstane a jednou sejde s námi –
96
Ó, muži, příteli, již plakat nebudu,
jen modlit, klanět se Věčnému, osudu.“
3.
Jak podrost huňatý, vehnaný do pohromy
vicherním vířením se vzpřímí nad polomy
a píseň zapěje zas víry, naděje,
když slunce mateřsky se z mraků usměje:
tak hlavy vlasaté i stářím skleslé, lysé
k blaženým blankytům blouznivě zdvihaly se
a země smutků, slz, smrtelných záchvěvů
zázrakem měnila se v zemi úsměvů.
Šli, před ním stanuli s lopatou na rameni.
„Kam, bratři, rodáci, radostí omámení?“
„Do temnot podkopů, v podzemí, v podkamení.
Za třemi horami, řekami, za lesem
tím zámkem zbojnickým v základech zatřesem,
až v půli puknou zdi a vrazi hlavu srazí.“
„Ach, vím, vím, poznávám již, kovkopi mí drazí.
Zavití, zahryzlí do kukly krásných snů
umíte hrabat, hrýzt v mlčícím nehlesnu,
umíte, hlodavci mí, oslepení krti
bez nářků vrhnout se do černé jámy smrti.
97
Leč dovedete též uprostřed ran a muk
být velkým mlčivcem, být Janem z Nepomuk,
až kati s rozkoší vás budou bít a bít,
že bude stříkat krev a maso v ranách hnít,
až vyrvou z prsou, úst tajemství pod pečetí –?
Jen zlosyn nejtvrdší by snes ten stupeň třetí.“
Hodiny horečně se hnaly, hip, hip, tik.
Šíp šikmých paprsků skrz horní okno vnik,
na stěně protější probodl pnící tělo,
až krví mokvalo zas, v mukách pnělo, chvělo.
Mladistvý učitel, před rokem právě ženat,
zaslechl ženu svou i sebe těžce sténat
a jako nářků zeď, jak jitřní jíní zbled.
Kapitán, pensista, upíral v dálku hled:
Proč váhal, uvěřil, tak dětsky, nesmyslně?
Proč tenkrát neprchal povinnost přísně plně –?
Tam moh by bránit se a zabít zabíjen.
Zde z lidství, mužnosti do naha vysvlečen
jen bude jako pes do jámy zavlečen –
Leč třetí: „Máš strach?“
„Mám.“
„O sebe, viď?“
98
„Též, však nejvíc o vás.“
„Eh, pane ze Strašic – Už chystaný ten provaz
na šíji nehodí nám ruka prokletá,
už v zimě, do jara, nejpozději do léta
ji srazí Anglie, Francie rozjetá.“
„Tak víš to určitě –? Oh, dětští spiritisti,
pokorní, pokojní, leč tak svou pravdou jistí,
že vykřikujete v ulicích, na rohu;
Vše známe, nad vás vždy jsme, prví po Bohu!“
„Oh, vy mdlí slaboši, skeptici, defaitisté,
co všechny studánky, prameny zkalili jste!“
„Byl Kovář slabochem –? A kázal: Klid, klid, klid –
Je snadno pobouřit zdeptaný národ, lid.
Co dál však –? Za hrůzy, nesmírné oběti
jen tvrdší zajetí, jen zkáza, prokletí
na dlouhá, na všechna snad, Bože, století –
Bez zbraní –! Daleko pokrevní, přítel, známý –
a malí, maličtí jak myš – obstouplí, sami
u řek svých plačících, v táboru pod horami – –!
Oh, bratři, pro dítky, pro příštích těžký pláč,
že všechno prohrál jim zoufalstvím hnaný hráč,
postůjte, zastavte, až aspoň zorou zřejmou
okraje oblaků se zanítí a vzejmou – – – –
Zřel, úpěl za nimi:
99
Předčasní spiklenci,
blouzniví vzbouřenci jen v inteligenci!
Ach, zvládnout, zachytit váš vůz se řítící
se srázu strmého podminovanou silnicí,
byť praskly páže mé! Však nic, nic nezadrží
zděšené spřežení nad rozšklebenou strží.
Co výkřik varovný –? Co ostří slovních půtek –?
Co umu – bludičky blikavý, bědný knůtek –?
Jen nutnost osudná – jen nevýslovný smutek –
Jste hlídač půlnoční, jenž hrůzou zmámený
podpírá letící krov hlavou, rameny –
jste žertva živící svým tukem plameny –
jste zrno, semínko, jemuž je odumřít,
by kraj zas zavlnil se zlatem pšenky, žit – – –
4.
Čas velkých úklidů a prázdna v kraji nastal.
Nejprve procházet se po lučinách přestal
chraplavý basista náš, urousaný chřástal,
pak sladké nástroje drozd, stehlík, špaček, kos
hodili do žita na opar krátkých ros.
A spěla senoseč a spěly žně a s polí
poslední žebřiňák již kolébaví voli
vytáhli váhavě k mlátičkám u stodoly.
Pak už jen těžký vůz pln stonů, únavy
pod tíhou cukrovky, zemáků, otavy
100
zapadal do bláta po osy, nápravy.
Pak tulák-severák, v háv rudý oblečený,
paběrky polem hnal, přes palouk posečený
a marně naháčci, ustydlé ocúny,
prosily osyk, vrb prořídlé koruny
o trochu paprsků ze slunce, od luny.
A zem již podmítkou do kořán zotvírána,
o dary obraná, se každičkého rána
do vlhké vaty mlh, do vláken ukládá,
která jí tkadleček podzimu upřádá,
teď k horám, oblakům až v samé poledne,
s tesklivým úsměvem váhavě pohlédne,
při tklivém klekání se zimomřivě halí
v křičících pasáčků rozvláté, rudé šály.
Teď Stáňa každý den přes hlavy čeledi
na sýpky prohnuté se dlouze zahledí,
se zemí účtuje, do noci pročítá
neklamné důkazy, svědectví očitá,
že Bůh vždy oráči milostně požehnává,
když s raním ptáčetem k oslavě díla vstává,
že rád mu pomáhá na cestě do blaha,
když sebe s čeládkou, zviřátky zapřahá
a v poli prodlévá, pomodlí Anděl Páně.
I volá na Naďku radostně, uchvátaně:
„Hleď, hleď, co zlatého, smavého obilí
101
z těch holin bývalých jsme, planin dobyli,
ač sucha hrozila a bouře zlobily,
co dala tvoje stáj vazákem chrastíc krotce,
co chlévce, kurníky a uřičené kotce,
až k zemi srazilas nadmutou režii.
Ach, Naďko, milenko má, druhu, společníku.
Věř, v létě nemyslím, necítím, nežiji,
jen štvu se. Nyní však pln pokory a díků
k těm polím, pastvinám, věčnému Pomocníku
chtěl bych si zajásat i kleknout, modlit se –
Ó, ještě jeden rok, dva nejvýš, nejvíce
a jako na slunci umytá radlice,
jak nová podkova, v písance dětí listy
ten dvorec koupený bez poskvrn bude, čistý,
docela tvůj a můj, našeho rodu, náš,
živitel budoucích, ochránce, štít a stráž –“
A do té slávy dnů, na ozářené hlavy
pěst náhle dopadla všemocných pánů, správy,
pěst těžká, sveřepá – – Nevěře čet a čet,
jak zimou zachvíval, jak zábal mrtvých bled’
a náhle zbrunátněl, zakřičel divě cosi,
jako by tíhou vší, v rozběhu prudkém, bosý
našlápl na hřebík, na ostří břitké kosy.
Nahlédla Naděžda. Tu o dech zápole
jen hlavou ukázal na přípis na stole.
Když někde opodál, v blízkosti, u sousedů
102
pro plachých ptáčat pláč a pohromu a bědu
s třeštivým třeskotem od hlavy k patě dolů
klín hromu ohnivý se řítí po topolu,
osyka oněmí a k zemi se až ohne
před ranou rachotnou, rudou rukou ohně
a vstává, přímí se za chvíli teprve,
by hrůzu šeptala rtem bledým, bez krve.
Tak Naďka zlekaná se skláněla, až sklesla
bez vzdechu, posunku do proutěného křesla,
rty úzce sevřené, zrak přísně upjatý
na list ten na klíně, list vzpupný, proklatý:
Kde jsi teď, naději, ty třepetavá písni
nad tímto údolím starostí, strastí, tísní –
bělostná hrdličko, jíž křidélka krev třísní –
jásavý skřivánku, jenž kroužils oblohou
a nyní umrzlý mi ležíš u nohou –
ubitý sne náš – –? Což já – – Žena vždy je vzdání
do rukou osudu, mužových, dětských dlaní,
do ticha pokory, velkosti odříkání – –
Ať tísní v bytě nás, dotěrný dohlídač,
ať béře ten svůj plat, všech plodů ujidač –
přec zbude sousto, kout pro dětí smích a pláč –
Snesu to. Co však ty, můj milovaný druhu,
všemocný vladaři těch plání, polí, luhů –?
Dovedeš pro náš sen a lásku, smavé dítky
s posměšnou pohrdou příkazy přijmout výtky,
ty muži, miláčku své druhé ženy – půdy –?
103
Tu vstal jak mstitel zlý a dosud zjitřen, rudý
jak rošty sluneční, vysokých ohňů šat
do dvora zakřičel: „Do bryčky zapřáhat!“
Zhluboka povzdychla: Již uhání, již žene
divoké spřežení napolo zapřažené
po cestách, necestách, přes pole rozmoklé,
až ztratí cíl a směr a sjede do rokle,
až korbu křičící se sebou, s dětmi zvrátí –
Jak vskočit před koně mu, vskočit do opratí –?
„To tam jdeš – poprosit je –?“
„Prosit – Nikdy jsem
nikoho neprosil, leč Boha, leč tu zem –
Prosit je – takové – – Tak málo znáš mě dosud,
ty druh můj nejbližší, pomocník, paní, osud –?“
Utichla, usedla bolestně hlavu věsíc,
utichla, umlkla jak k ránu bledý měsíc,
jak hvězda hasnoucí, jitřenka znavená,
co ztrácí jasnou tvář i třpytná ramena,
když šlehne obzorem zář žhavě plamenná.
Čas, skřítek zavřený ve skřínce, tiše vzlykal,
že by se rád, tak rád rozběhl, rozutíkal.
Do jeho pípání ze dvora šum, křik vnikal
hus zpitých podzimem i křidlatého kůru,
104
co kohout bojovník se vyšvih na hřad vzhůru
a hlásal slávu svou okolí, do azuru.
Pod kůlnou pohnula se, zdlouha zívla bryčka,
brce se zachvělo, zaskřípla kola, oj
a kočí kobylku konejšil, jak by ji hýčkal:
„No, no, má divoško, dočkáš se, haj a hoj!“
Pohlédla zdlouha naň a těžce přímila se
vzdech na rtech, stříbro slz na chvějící se řase.
Zahlédl jejich třpyt, zahlédl lící sníh,
jak Otčenášem hněv, jak sluncem jíní jih’
a rázem přikročil a pokornýma rtoma,
kajícník lítostný, zašeptal: „Naděždo má.“
Stanula: „Pojedeš?“
Ustoupil: „Pojedu –
uznej to, – chápej mě.“
„Ne, nemáš ohledu
na děti, na ženu – máš jenom sebe rád.“
Zasmál se zlostně: „Já, jenž stáčel napořád
k vám, k vám jen brázdy své a stezky, stáčím podnes,
jenž každý oblázek a stéblo, smítko odnes,
abyste měkce šli, jenž v radosti i bolu
sedával s vámi vždy u jednoho stolu,
105
jenž piji z poháru, jen když pít můžem spolu,
jenž vozy vysoké vždy sváží do domu. –“
„Však nyní přívaly naň valíš, pohromu –!
Ne, nedovolím ti to, nesmíš – nejsi sám –
nepatříš sobě už jen, ale nám, nám, nám!“
A před ním týčila se, vysoká a přímá,
celého spalujíc očima hořícíma.
„Jsi ty to –?“
„Ano, já, já! – Co zde na tom dvoru,
až zatknou, zavrou tě, zavlekou do táboru,
až budu, zoufalá, za tebou volat tam?
Jak děti vychovám –? Ke komu půjdu, kam –?
K otci – –? Ach, Stáňo, vždy jsi ctil, vždy vážil si ho,
poradce, průvodce, přítele nejbližšího.
Pojď, ptej se jeho cti a stáří, svědomí,
než tebe hněv a vzdor, mě bolest přelomí – –“
A poutník smutně děl:
„Nemůžeš – Vyhoví ti
a budeš omotán proklatou jejich sítí,
sesláblý stahován, strhován hloub a hloub.
A lid se pohorší, žes do řad jejich vstoup –
A zamítnou-li, hrýzt se budeš, cítit víc,
jaks bědný, bezmocný, nicotný, nula, nic –“
„Pak lhát chci, Švejka hrát, krást pšenku, ječmen, réž –“
106
A Naďka přikývla: „Chci krást a klamat též –“
5.
Zas škleb jen hrozeb, hrůz – v tom z měst výkřiky táhlé
mučených, vražděných, úpění neobsáhlé
jich otců bezmocných, zoufalých matiček.
Ubiti – pro nic, smích jen mládí, popěvek,
jenž vytrysk mimoděk jak zřídla pramínek
ze země zkopané, jak zapípnutí ptačí
na hrudi půlnoci, temnoty pusté, dračí.
Surově ubiti na prahu nových dnů,
ve svatozáři tuh a nadšení a snů,
v rozběhu, rozletu, by dnes již rychle, honem
do vozu zářného zasedli s Apollonem
a koně ohnivé řídili nebesklonem,
by drahým, předrahým za sladká objetí
za vše, čím bohatě je, syny obdařili,
neschůdnou pěšinku do stáří, v podsvětí
svým zdarem, vděčností, svou láskou ozářili – –
Je konec, konec všem – je konec na vždycky – –
A sta jich v žalářích mučeno nelidsky,
tisícům dómy snů, nadějí rozmetány
na cestě zakleté u zakázané brány – –
107
6.
Již zpěvem nevítal dnů, jiter světlý příval,
již ušlý usedal a smutně kol se díval,
co v úsměch ubohý a v úkos strnulý
ze hlubin umrlých se slzy hrnuly,
jako by zmučeně k chmurnému vrcholu
vynášel druhovu ubitou mrtvolu.
Tak hrůzou zmlká pták, když blesků bouře běsná
ho náhle se stromem vyvrací, páčí ze sna,
tak v úzkost schoulí se a skrčí do hnízda,
když nad ním pojednou svist broků zahvízdá.
Tak dlouho, zoufale zlomená matka sirá
za jednorozeným svým do tmy, prázdna zírá
a národ velký kdys, teď helot, robot, rob
za sladkou svobodou a slávou dávných dob.
A malý, malý byl jak meteorit letmý,
jenž sotva posvítí si na skok do tmy ze tmy.
A zvážněl, zvroucněl, zjih’ jak srdce lidských dcer,
když k nim a dětem jich s jiskřivých stratosfer
se s bílým děťátkem nachýlí svatvečer.
A ztich’ a zeskromněl jak u Mistra kdys viděl,
jejž tolik miloval a náhle znenáviděl,
že příliš napořád zde na člověka klad,
ne ho, jen vidinu svou o něm že měl rád,
108
že rukou gigantskou převrátil světlý vůz,
v němž stoupal ke slunci za zpěvu zářných Mus.
Teď bouří zmítán, rván a zahýbán až k zlomu
s ním říkal:
„Oprosť se a navrať, navrať domů,
k pramatce přírodě, žij jako květ, jak pták,
jenž muškou spokojí se míře do oblak,
jak boží sluha, lid, jenž díky vzdává nebi,
když nahost přikrývá, křik hladu krotí chleby,
krov drží nad hlavou, nechává z dlaní pít,
jenž vláčen, páčen, bit chce, neustává žít.
A sám se obsloužil jak on, met, stíral prach,
šat, boty čistíval, vyvětral peřin pach,
svou vynes nádobu, v zahradě ryl a kopal,
jako by doloval na rudu, rubín, opál,
zemáky okopčil, králíkům trávu sek –
že srůst chtěl se zemí – že nacházel v ní lék
a zapomenutí – že vinil se a styděl
před sebou, před Bohem za chudých los a příděl,
za jejich krev a pot potupné přetížení
a pojídání slz a prachu, popele
pro svoje pohodlí a prázdno, neděle –
že toužil po trestu, pokání, ponížení
za pýchu, vzpupnost svou – že zemi, Bohu blíž
se cítil, čistějším, když s lidem zdvihá kříž –
109
IV.