MĚL POUTNÍK víru svou, ten nerozborný hrad,
vrch diamantový, kde moh se opírat,
světlého průvodce, jenž provázel a zdvíhal,
byť kolem prstů mu blesk za bleskem se mihal,
a ruku podával neb aspoň pláště lem,
když třás se nebestýn, pukala v skobách zem.
A Sťána děti měl, usmáté košiláčky,
poslíčky od Boha, dar země, živé hračky,
jež vzhůru vedly si ho se smíchem i plačky.
Měl luhů, lánů svých a tichých obzorů
zasněný mír a klid, pokojnou pokoru,
která mu kázala do dlouhé brázdy tratí
nepokoj rozumu i srdce zaorati,
přijímat s mírností proud pšenic zlatavý
i mráz, pád dobytka, krup kruté přívaly.
Tys, Vláďo, neměl nic než vědy vlažnou víru
v moc, sílu jakousi na zemi, ve vesmíru,
v um jakýs záhadný, v řád díla rythmický,
jenž občas vyrval z úst ti paian hymnický,
však nikdy, nikdy, ach, nezhojil ran a sepse,
kam stále vlévala svou žíravinu skepse.
Kdys krásou zraněný a zšehnut, zmámený
všemocné lásky své prudkými plameny
radostné hosanna pěls, obdiv, něhu
45
jak kněžce kouzelné, vidině s druhých břehů.
Však nyní bál ses již bolestně užaslý,
by ohně vysoké nezbledly, nezhasly,
když přes ně, kolem nich batulci roztomilí
se s křikem jásavým a pláčem nehonili,
bál, byste zajatci a bledí vítězi,
již cloumat nezačli žhavými řetězy,
co k sloupu zlatému vázaly vaše těla
a duše žíznila a srdce hladověla.
Tím víc jak k domu práh, jak pole k dědině
ses vinul, přimýkal k zděděné otčině,
pramatce posvátné, pěstounce, věrné chůvě
tak vlídně učící památné otců mluvě,
když do snů, do bdění šeptala pověsti
o slávě závratné, nesmírné bolesti
z porážek, poprav všech na černém náměstí.
Měls rád, proč neptav se, pudově, podvědomě
jak dětství, štědré dny se stromkem v rodném domě,
a byla silnější nad osud láska tvá
k té zemi velkých snů a stříbrného lva,
že vlály, plály v ní nejhlubší city dva,
tož obdiv pro ten jas, jímž zažířila prvá,
jenž zdupán neuhas, však doutnal, doutná, trvá,
a soucit dravý, že tak malá – jakás ves
ztracená v lesích kdes, pruh polí, sporná mez
u hranic svárlivých, tvrz polovyvrácená,
kde každá cihla, spár, omítka zkrvácena,
46
kde v každý sen a vzmach, v modlitbu horoucí
se mísí strašný strach o všechno budoucí.
A jak vždy v dobách zlých i dobrých dávní předci
tu zemi zdvíhali vstříc knížecímu světci,
tak tys ji na dějin rachotném pochodu
odevzdal do rukou velikých národů,
před nimiž skláněl ses pro lidství, kterým celí
jak studně naftové vysoko zahořeli,
pro obdiv nad krásou, pro umu břit a jas,
jenž zastavuje čas a bohy činí z nás.
A náhle všechno se na padrť rozpadlo
jak bláznem sražené, rozpadlé zrcadlo.
Več doufat, věřit zde –? Ke komu jít –? Proč žíti,
když z ulic, autostrad, ze slunných hájů, mýtí
vždy oči pardálů a vlků dravě svítí,
když v chvíli vhodnou jim se prudce vymrští
a lebky pokojných a tichých roztříští?
když práva, pravdy zář, svoboda ohnivá
jsou jenom zdání, klam, mátoha šálivá,
jež vítr hvízdnutím posměšně odvívá,
když v žití jepičím, dějinách, lidstvu vládne
moc, zvůle, násilí, bezectí podle zrádné – –?
47
2
Kdykoliv za dnů hrůz a smutků, úzkostí
tma, ticho úděsné se kolem rozhostí
a člověk s chrámových střech, horských štítů, strání
se hloub a hlouběji v nic prázdné, černé sklání,
jako by odolat již nemoh zavolání:
kdos mocný, tajemný, snad Bůh sám zadrží
ho ještě jedenkrát nad prázdnem, nad strží.
Tak Vláďa vykloněn za černou vyhlídkou
byl náhle zachycen vyzváním, nabídkou,
by, firmy zástupce, inženýr chemie
poblíže Paříže, svatyně krásy, lásky,
hnal kola továrny na černé filtry, masky.
Jak váním vánků klas, jak udicový vlas
na vlnách zčeřených se dopis v rukách třás,
ten bílý šáteček, jejž znovu k očím zdvíhal,
co úsměv bolestný se na rtech úzkých mihal:
Mám – nemám –? Poslechnu pokynu osudu
a zbytek nadějí tam zcela pozbudu,
či poznám, prospěji – –? Co žena, družka však –?
Jen vzhlédla do kořán až otvírajíc zrak,
pak úsměv zazářil na líci vábně bledém,
když k němu vstoupla si a pravila:
„Kdy jedem –?“
48
„Jedem –?“
„Kam, Gaie ty, tam Gaia tvá.
Či ne –?“
„Ach ano – pryč, pryč odsud, oba dva.
Bez tebe co bych byl –? Však rytmická tvá škola –?“
„Odevzdám Martině, vždyť vládne v ní již zpola
a zájem, nadání má, po činnosti volá
a v srdci stýská, že má výška stíní jí –
Ach, Vláďo, poletí tvůj ptáček k Francii,
k té sladké, nádherné, k té zhořklé, nalomené
a s tebou všech tvých míst a snů se rozpomene,
se spěchem půlnoční zmámené rafie
se krásy, umění, velkosti napije
a ladných půvabů, vlnivé gracie – –
Ty mlčíš, miláčku –? Nechválíš let družce,
nejsladší přítelce, motýlku, zlaté mušce,
bělostné rusálce, co s krásou veškerou
vždy zrána zmizí prý ti smíchu mezerou – –?
A teď tu na čelo ti, mezi oči sedá
stín chmurný, černý mrak, nepěkná můra šedá –
Nech, ať ji zaplaším –“
Trh, uhnul hlavou maně,
jak by se bránil, bál té hebké, křehké dlaně,
co pouhým dotykem, jiskřením zpozdálí
proud krve kroužící do varu rozpálí.
49
Zvad na rtech smíchu květ a ruce k bokům sklesly,
tak těžké pojednou, tak odražené vesly,
když bárky stříbrné se s touhou chytaly,
a v řasách hedvábných dvě perly kmitaly,
když smutně říkala:
„Chceš tedy býti sám –?
Tu pootevřenou již klícku zavřít mám
a dlouze, uboze jen tesknit, toužit tam,
ke svému bidélku zas pevně připoutaná –?
Oh, vidím, vím: Už ti nejsem smíchem rána,
hvězd, luny kouzelné, však bolest jen a rána
a přítěž, závaží, jež z pouhé soustrasti
nemůžeš odtrhnout, nemůžeš setřásti – –“
A odvrátila se, šáteček k očím zdvihla
a celá chvěla se jak stéblo vláčná, štíhlá.
Stál, stál a něha něh a lítost nevystíhlá
nad ní, svou jitřenkou na šeré obloze,
tak nyní chvějící se bedně, uboze
jak ona královna popravním na voze –
nad sebou strhnuvším ji do temnot a do běd,
ač chtěl vždy světlo nést a milost, lásku obět –
nad krutým životem, co svatých ohňů žár
vždy zrádně promění ve strusku, mour a škvár –:
tak srdce svíraly, tak hrdlo smyčkou stáhly,
že lámal se a toužil stesk svůj neobsáhlý,
žal, lítost, výčitky a vinu-nevinu
50
pojednou vyplakat jí k nohám, do klínu –!
„Oh, drahá, jediná. – Jak bědný, bídný jsem!
Tolik ti sliboval a zklamal, zatáh sem,
ke svahu sráznému, až na rozhraní černa,
kde klesáš, klopýtáš, sesláblá, malověrná,
mníc z lásky veškeré že už ti nezbývá
než troud a mour a kouř jen, šmouha čudivá – –
Však mám tě rád, tak rád – Jsi nad život mi dražší,
že sen tvůj křídlatý tak krouživě se vznáší
nad hlavou pokleslou, společnou cestou naší –
že jakás záhadnost na tobě sladce tkví
a jímá, rozchvívá jak dávno žitý bol,
jak vzpomínka – – mám rád pro těla štíhlý stvol,
jenž vánkem lichotným se kolébá a chví –
pro prsů skvoucí plod, bělostné pololuny,
co z mráčků krajkoví svit leji zářně mlunný,
dva květy okrouhlé, jichž vůní opilý
usínám se včelkou zmámenou, motýly –
pro zlato vlasů tvých – lahodné křivky boků,
jich vábné vlnění při každém hnutí, kroku,
až všecka bytost má, krev žhavě pěnivá
se rythmem souhlasným s jich vlnou zachvívá – –
Ó, vše, vše na tobě, tvé jímá, vzněcuje mě,
sestřičko luny, hvězd, královno věčné země,
sadařko všech mých snů a tuch – – Oh kolikrát
tvé skříně otvírám a v prádlo, vonný šat
51
tvář, ruce ponořím, na chvíli aspoň krátkou
vdechuji, vypíjím tvůj dech, tvou vůni sladkou,
až zřím tě před sebou od hlavy po nárty – –“
Vzrušeně vnímajíc ho rozvírala rty,
až vzlykla jásavě:
„Opravdu, Vláďo, vskutku –?“
A jako k tělu šat, osnova vláčná k útku
se celá přivila, však náhle mráček smutku
jí zavlál přes čelo, až zvolna, znenáhla
své tělo prohnuté od něho odtáhla
a rukou lilie mu kladla na ramena
a děla bolestně, v zrak jeho potopena:
„Neklameš sebe, mne –?“
A oči plnily
se slznou úzkostí, rty, ňadra vlnily.
Usmál se, otevřel rty patře vroucně na ni.
Tu záříc zakryla mu ústa rychlou dlaní:
„Ne – nemluv – bylo to tak krásné, že už nic,
nic úchvatnějšího nemůžeš sdělit, říc – –
A víš, že též mi vše, vše tvé, i směsné trety,
opalky zápalky, dohaslé cigarety
52
jsou drahé, předrahé, že na nich, oharcích
cos z tebe, ze snů tvých, zamýšlených tich –?
Oh, toho toužení tak bez konce a míry –
pokorné kroužení a tance, víry
po zemském podiu, před tebou, září hvězd,
až srdce naříká na rozlet, na bolest! – –
Však Vláďo, vydržíš –? Vír lásky neznaví tě –?
Mám strach, ach, taký strach, že v komůrce své skrytě
se modlím, zaúpím: Kéž spojilo nás dítě – –“
„Ty též –? Ó, přesladká, milostná, spanilá –
A přece tolikrát ses bála, bránila.“
„Ach, omluv, odpusť mně. Tak dlouho jsem se bála
o krásu, štíhlost svou, s níž padala jsem, stála –
tak svůdně vábilo, volalo umění,
ten sen můj horoucí, to údů šumění,
rytmický pohyb jich, ta sladce zvoucí hudba,
má jasná zář i tma, můj účel, úděl, sudba,
že stále bylo mně jak dětem divočin,
když s jara, na podzim z hučících dubovin
je volá v neznámo hlas dálek, pramatčin,
že letět chtěla jsem jen, vlát a plát – – A zatím
se hrůzou dusím teď, že pozbudu tě, ztratím,
že oči odvrátíš od mého poletu,
že stéblo bezcenné naprázdno odkvetu – –
Kolikrát za vlání hvězd, za průvodu Vesny
jsem chtěla odstrčit již tu svou loďku se sny
a zůstat na březích, pokorně, oddaně
jen tobě, tobě jen se stulit do dlaně – –“
53