PŘES KRAJE královské strašlivý rachot hřměl
pochodů, pancířů, pum, rychlopalných děl,
až kámen uhelný se v hloubkách země chvěl
a zenit obzorů kymácel, krvavěl.
Nor, Dán, Belg, Holanďan za ruce, nohy obě
v kozelci viseli na hákovité skobě
a kohout Galie, napíchnut na bodák,
dodýchal na poslech, na pohled, na omak.
Sám, sám, stál moří pán u přídě, u paluby
a s pěstí zaťatou, se zaťatými zuby
třás’ hlavou krvavou, zraněný na smrt lev:
Mám pro vás nesmírnost jen hoře, pláč a krev.
Šly stíny sténavé, šly od Kosova pole
oplakat u Sávy rumiště města holé,
vlál paskvil křesťanství s Olympu, Akropole,
a v žáru požárů, pod zvěrstvy, hrůzou hrůz
pukala, půlila se, pustla širá Rus.
A sad můj kvetoucí, horami obstoupený,
ráj zemský slzami i krví vykoupený,
mé roucho životní, suknice květovaná,
na veskrz utkaná, na kusy roztrhaná,
má země posvátná, ach země milovaná,
ten lán a luh a háj a města, dědiny
změněny v Golgotu, v koncentrák jediný –
113
2.
Tví tři již, poutníku můj, za praskotu vazů
hrdinně dosnili svou vzpouru na provazu.
Byl ubit rukojmí v táboře, v lomu kdes.
Byl ubit učenec a lékař, dělník, kněz.
A staví, napořád zde staví diví běsi
zdí, špalků, čakanů stožáry, celé lesy,
po pomstě, násilí a krví řičíce
smetají s povrchu Ležáky, Lidice.
Bez nářků zoufalství ni jedno město, ves.
A světla velekněz tam v dálkách na výšině
do kořán otvírá zas brány u svatyně
a na práh postoupiv s úsměvem jako dřív
žehnává slávě pšenic, žit, stříbrné rose niv.
A luna líbezná jak jindy kolébá se
na bárce zářivé a vzhlíží ve své kráse
a tiše šplounajíc postříbřenými vesly
dál rukou průsvitnou si rozkošnicky kreslí
na dělu, pancíři, vdov rouchu smutečném
mez marnou mezi snem a hmotou, skutečnem.
A země milosti vší plná, sladkých zmatků,
velkého obdivu jak vždy, jak na začátku
z růžové koupele vychází svůdná, smavá
a celá miláčku se, svému bohu vzdává.vzdává,
114
na syny ubité zříc klidně, pramálo,
jako by tady nic se, pranic nedálo – –
Tu v černém zoufalství svou rukou unavenou
jsi srdce pozvedal vzlykaje na kolenou:
Přesvatý, láska tvá již vnímat nechce, nedbá,
več vrůstá, uzrává tvá pochválená setba –?
Není a nebyla, ach, nikdy všemohoucná – –?
Či v přísné moudrosti chceš, bestie ať hrozná
svou malost, nicotnost, ubohost plně pozná,
ať chápe, poznává na cestě do budoucna,
že jenom drobýtek je, smeť, prach, pleva jsoucna,
až znovuzrozená, omytá krví, pláčem
se stane synem tvým, pokorným pomahačem – –?
Ó, Ty víš, daleko do svatyň, v pokoru
a víru prostáčků z rozvalin černé skepse,
dál z dravé všednosti, duševní katalepse,
nejdále ze vzdorů, titanských záporů.
Dej, dej ať zase jsem jen kapkou v oceánu,
jen rosou na nivách, zrajícím stéblem lánů,
ať vím, že z pekelných bran hrůz a zoufání
modlitba, milost tvá jen spasí, zachrání,
ať k Tobě jdu zas, jdu a v slzách lítosti,
v pokoře smyslů všech, svou celou bytostí
115
po zemi rozprostřu se do tvé milosti – –
3.
I hledal, vyhnanec, pln vnitřních, velkých vzlyků
kraj dávné prostoty, pokory, vroucích díků
a dlouho díval se s tesknými večery
v daleké končiny své dětské důvěry,
se slzou rozmáčklou vyhlížel u oblaků
modliteb vonný dým vystouplý nad Ithaku –
Jak vábně, vlínavě zas písně, varhany
se nesly, linuly pod lípy, kaštany,
kam bezděk stáčel krok! – Jak zvonky postříbřené
s lahodnou tesknotou zas zvaly zdaleka
přes dětství krajiny vysoko zasněžené!
Tu zavzlyk’, viděl se, jak s matkou pokleká
ve stánku vesnickém před Bytost nejvyšší,
jak celý vzpíná se ke Kristu Ježíši,
s nesmírným soucitem se v jeho ranách ztrácí,
až se mu zdá, že kříž se kolísá a kácí
a tělo sesouvá a kopí pokrvácí – –
Kolikrát jakoby v hypnose, jako v snách
po dveřích rukou sáh již, přešel stinný práh –
a stanul na váhách – a couv’ a prchal náhle
pro pokřik pýchy své – pro pohvízdnutí táhlé
žasnoucích přátel svých – pro oblomovský ostych
116
před žasem, otázkou těch vyznavačů prostých,
jichž oči vykřiknou:
Proč přišel popírač –?
Pro pravé poznání, pokory tichý pláč –?
Pro poškleb, urážku, satanův spoluhráč – –?
Kolikrát zůstal přec a v stínu klekal skromně,
jak, zkřehlý, zatoužil po teplu v dávném domě,
jak srdce sténalo a vzpurně vzpupný um
až úpěl uštván, „credo, quia absurdum“,
až chápal, vyznával:
Je zde – je tam – je všady,
ve chrámech, samotách, za krásou, za obřady –
on Pán, Duch vesmíru a všeho života,
jenž z něho – prazdroje – vyvěrá, klokotá,
jímž všechno žije zde – jenž vezdy ve všem, za vším,
nejvíce za dechem svým, člověkem se stavším –
jenž v nás, my v něm – a mimo něho, bez něho
v nesmírných prostorách, na zemi ničeho – –
A Ježíš, jeho syn jak my, však nejbližší
největší, vyrostlý až k němu do výší,
svou vylkal soustrázní, modlitbou plamennou,
že s výšin po jeho rozpjatých ramenou
sestoupil na zemi železnou, kamennou.
117
4.
Tak věrou zpokorněn vzlyk vroucí šeptal vždycky,
jímž vyvřel Soucitný pro sen a pro strach lidský,
v němž vše, vin vědomí i víry slova vroucná,
temnotné tápání i rozlet do budoucna,
do ráje na zemi, božího království,
které zde, zde a dál zas, dál se vznáší, stkví
před lidstvem drceným u nohou proroků
hroznými kolesy hřmícího pokroku.
Leč někdy, jako by se bál, že slavná slova,
šeptaná před spánkem, po spánku znov a znova
svůj ztratí ráz a žár, otřelá uboze
že sklesnou, nevzlétnou již k zářné obloze:
jen „Bože, Bože můj“ vyvzlyk’, vydech’ krátce.
A bylo lehčeji a bylo vonno, sladce,
jak by se, hošík zas, přitulil, přissál k matce,
jež zná, ví, chápe vše, než zpověď uslyší,
jež bolest, tápání a neklid utiší
zdvihajíc v náručí ke Kristu Ježíši.
A jindy citů vír, myšlenek božích bouře
tak prudce přepadly, že před blesky zrak mhouře
kams vstoupal do výše, pod sebou strmou hloub,
jak loď, v níž archanděl si vedle ďábla stoup’
a vzal mu kormidlo a chránil lodní šroub,
jak snící somnabul, když po okrajích strže
jde zpříma, nad hlavou louč luzné luny drže.
118
Tu vztýčen, vypjatý jak šíp již dychtivý
po skoku z oblouku chvějivé tetivy,
jak hromosvodu hrot, když hrůzné krásy lačen
rve blesků bič ze vzpurné pěsti mračen,
vzlykával v komůrce:
Ó, Svatý, Přesvatý,
jenž bez počátků jsi a konců, rozpjatý
nad poly vesmíru s dalekou drahou mléčnou,
jenž s tvůrčí milostí a láskou nekonečnou
obzíráš, objímáš svou zkrvácenou zem
a sebe rozdáváš jí, jejím tvorům všem,
jenž po paprscích hvězd a luny, nyvém tichu
přicházíš, probouzíš ze spánku bílou psychu,
až štěstím zavzlyká, jak touží, vzpomíná,
jak křídla zežehlá ti v ústret rozpíná –:
ó, dej, ať já již teď v tom těžkém těla šatě
přes průrvy, průsmyky zde, přes bahnité hatě
dnem, nocí k tobě jdu, v svůj pravý domov, vlast,
tvé vůle van a dech, jednoty věčné část –
ať zrána, na večer v tvou lásku, slávu věře
jak oči jarní květ otvírám okna, dveře,
ať jako zora, zem ptačímu pipnutí
naslouchám kynům tvým, sladkému vnuknutí,
ať skloněn po pás až na prahu pohnutí
se dívám k nebeským i zemským tratím, nivám,
ať s nimi, dílem tvým a s tebou srůstám, splývám,
na cestách neschůdných do ticha, do ráje
všem květům, tvorům zde „můj bratře“ říkaje.
119
A dej, bych také teď, před sebou zhoubu, zkázu,
v praskotu požárů, v praskotu kloubů, vazů,
v temnotách zoufalství a nářků bezmezí
vždy věřil v pravdu tvou, ó, věrný Vítězi.
120