Dvanáctero písní 2 (1816)

Svazeček 2, Václav Hanka

DVANÁCTERO PÍSNÍ.
ČEKÁNÍ.
JARMILA .
PASTÝŘ.
PASTÝŘKA.
DÍVKA PLACHÁ.
HNĚV.
MINA .
DÍVKA NEZNÁMÁ.
TOUŽENÍ.
SEN.
U HROBU DĚVČÁTKA .
SEN.

DVANÁCTERO PÍSNÍ.
Svazeček II. V Praze 18161816.
[1]

ČEKÁNÍ.
1. Jak se ten měsíček za lesíčkem bělá, kdybych jen vědělavěděla, co můj Milý dělá? 2. Vždyť pak mně přislíbilpřislíbil, měsíček než vyjde, abych jej čekala, že sem ke mně přijde. 3. Já pak již kravičky dávno podojila, nabravši květinek loubí ozdobila. 4. Jak sem jen přistoupí, vůně libá vzejde, já pak jej políbím – ale že pak nejde! 5. Teď snad jde – třesou se klokočové hustí, Božíčku! ach to jen vítr listím šustí. 6. Co jej dnes zdržuje? snad zpěv naší chasy? vždyť pak tu jindy již bývá těmi časy. 7. Ještě strop okolookolo, kudy se sem vejde, opletu břečtanem – ale že pak nejde! 8. Snad se mu některé jehně zatoulalo, a tak jej v roklinách dlouho omeškalo. 9. Tichounký měsíčku rci mu v záři bledé, jaký zde Lilida nářek pro něj vede. 10. Pro Bůh ach! jestli on mezi vlky padne, tedy zde Lilidin život hořem svadne. [3]

JARMILA.
1. Jak darmo srdce hoří, mé srdce plamenné! co v světě tužbu zmoří? níž darmo srdce hoří; co v světě lásku zkoří? krom lásky odměnné. Jak darmo srdce hoří, mé srdce plamenné! 2. Kde růže trní nesla, tam slušně nářek zní, kde žádost v žalost klesla, tam růže trní nesla: mně žádost v žalost klesla, mé srdce lkáti smí. Kde růže trní nesla, tam slušně nářek zní. 3. I lkát a lkát a lkáti, jest sladko duši ctné! ach můžli láska láti? jen lkát a lkát a lkáti, tak rozkoš z rány ssáti můž mírnit muky mé! I lkát a lkát a lkáti jest sladko duši ctné!

PASTÝŘ.
1. Na trávném vrchu jarního času zamyšlen těžce ovce své pasu. 2. Darmo mi jasné slunéčko svítí, darmo se pro mne rozvíjí kvítí. [4] 3. Darmo zde háje zelené čnějí, darmo v jich houští ptáčkové pějí. 4. Darmo mně v trávě koníček cvrčí, stříbrný darmo potoček hrčí. 5. Radostí mou co mohlo prv slouti, všecko mne mrzí, všecko mne rmoutí. 6. Lilida dcera ubohé vdovy, Lilida sličná jako máj nový. 7. Jala mé srdce sama jsuc jata, stejná v nás obou milost vře svatá. 8. Teď mne však osud oddělil od níní, slyšte můj nářek Bohyně vodní! 9. Srdce mé stále po ní jen touží, na ni jen myslí, pro ni se souží. 10. Jako mha časy zmizely oku, co sem pas stádo při jejím boku. 11. Tak jako dětel okřívá rosou, tak jak on vadne podťatý kosou. 12. Tak i mé srdce při ní hned mladne, teď ale mdlí a pomalu vadne. [5]

PASTÝŘKA.
1. Desetkrát luna shodila rohy, sama co kvílím volajic Bohy; její blesk zdá se čim dél tim bělší, mně pak ten čas zde desetkrát delší. 2. Buduli tak kdy do smrti ráda, jak když sem s Milým pásala stáda; pískal on, já se zpívajic smála, jehňátka při tom radostně hrála. 3. Zde co se sem ten potoček kroutí, na jehož hrázi zažloutá proutí, zde co se stín té besídky černá, slíbila sem mu vždycky být věrná. 4. „Vždycky být věrný“věrný,“ zvolal on temně, „dokud mne chladná neskryje země!“ Teď sem se teprv blahou být mněla! ale ach blahost! jináč hned zněla. 5. Ukrutná práva s hrdými městy, uchvátila jej přes šest dní cesty; přes šest dní cesty za hrozné hory, za prudkou řeku v isterské dvory. 6. Dosavád slyším jeho řeč jemnou, kterouž mne těšil louče se semnou: „Nekvěl ach Drahá, po krátkém čase žalosti naší, sejdem se zase.“ [6] 7. Ale ach teď již uprch čas dlouhý! předce však se mi neleví touhy. Koho tam pošlu v rákosní země, aby mu zkázal: ach přiď zas ke mně! 8. Ach přiď zas ke mně, Miláčku drahý! s tebou též přijde onen čas blahý; nedlinedli, ať čas se onen zas vrátí, sice mně žalost život můj schvátí.

DÍVKA PLACHÁ.
1. Dívko plachá, ješto mne zřením vábit umíš, pročpak když já vůkol jdu, proč mně nerozumíš? 2. Pročpak sklopíš očinky, když se s tebou sejdu? pročpak za mnou hledíš pak, když již poodejdu. 3. Proč jak srnka ubíháš? když já přívětivě na tebe se usmívám, proč tak přebázlivě? 4. Pročpak ti hned růžinky vykvětají v líci? mnohobych ti divčinko, mnoho měl co říci. 5. Lahodně se také sic usmívati umíš, a přec plachá divečko, přec mně nerozumíš! [7]

HNĚV.
1. Jednou sme v neděli já a má Liduška na sadě seděli. 2. Sami dva na sadě; já jí dal květiny, co sem měl v zahradě. 3. Tu se ptám co jí je vroucně ji políbiv, věnec proč nevije? 4. Větříček tíše válvál, ona pak plakala, ale já sem se smál. 5. Tu ona potichu pravila skroušeně: „Není mně do smíchu.“ 6. Co ti je Liduško, že dnes tak smutna jsi? rozmilá děvuško! 7. Vždyť sem ti přislíbil – „Mlč, já tě vidělaviděla, jak si ji políbil.“

MINA.
1. Děva květe, v mladoleté sličnosti se rozvíná, v její tváře růžná záře obrazet se počíná. 2. Oči její paprslejí mladistvou spanilostí, z koralových ustou jejích plyne sladkost s milostí. 3. Kudy chodí, city plodí, vábí na se hledění, vlévá radost, kouzlí žádost k milostnému svedení. 4. Ples mu svatý, život zlatý z hvězdných končin vyplyne, koho k svému nevinnému srdci Mina přivine. [8]

DÍVKA NEZNÁMÁ.
1. Jen sem tebe jednou zhled, dívko spanilá, vroucís milostí mé hned srdce ranila. 2. Ach, jak sem si těžce vzdech, vida v pohledu nevinnost a radost všech vábných výhledů. 3. Usmívání milosti nepřemožené, vzbudilo mé čilosti neutěšené. 4. Zamodralé oko tvé plné živosti, kam se vrhlo, všudy své vrylo milosti. 5. Ach, jak si je stydlivě k zemi sklopila, když má noha bázlivě chod tvůj stopila. 6. Ještě vidím, jak se smál jasný měsíček, a jak tvými vlásky hrál libý větříček. 7. Tebou krásná, ve spaní sem se obíral, při mživém hned svitání na tě zpomínal. 8. Kdybys ty mnemne, jako já tebe miluji, milovala, dívko ctná, jak já miluji! 9. Pakbychom se vodili majíce zde ráj, spolubychom chodili v utěšený háj. 10. Ale ty mě divčinko neznáš ještě sic, a snad tě ach růžinko nespatřím již víc. [9]

TOUŽENÍ.
1. Zdali pak tě spatřím více, dívko spanilá? jenžs mé včera za měsíce srdce ranila. 2. Kde jsi, co tě nyní kryje, kdepak přebýváš? který strom ti chládek lije, čim se obíráš? 3. Který větříček tě chladí, komu nyní tvé usmívání život sladí? zření milostné! 4. PatřilsPatřils, jak sme se zde zhlídli, bledý měsíčku, pověz aspoň ty, kde bydlí, kde mám divčičku? 5. Což mám tebe darmo věčně sličná hledati? zdali mi dá Milek vděčně toho dočkati? 6. Milku obětovalbych ti holoubátka dvě, kdybys, po čem srdce dychtí, zaopatřil mně!

SEN.
1. Často zamyšlený v stinném háječku sny si sladké tvořím na svou divečku: 2. Jak ji samu vidím v celé sličnosti, jak jí vyjevuji tklivé milosti; [10] 3. Jak se stydlivostí její líce rdí, na mne mroucího kdy mile pohledí; 4. Jak jí ruku tisknu, jak se usmívá a jak milostí má duše okřívá. 5. Jak se na drn sází v chládku vedlé mne, jak ji chtivě líbám, jak i líbá mne. 6. Jak ji k srdci vinu žehnaje ten den, že mne s ní tak svedl – a v tom zmizí sen!

U HROBU DĚVČÁTKA.
1. Spi o dívko, spi zde tíše, růže vnadou spanilá; srdce milka sotva dyše, hlavu že si sklonila. 2. Kam jen patřím, kam jen hledím, dívko všudy tebe mám, darmo smutné slze cedím, tebeť anděl uved v chrám. 3. Tam o dívko, tam se sejdem, budem živi v radosti, život trudný mžikem přejdem, těšit se tam mladosti. 4. Uplyň věku, uplyň krátce, popřej spatřit divenkudivenku, tam kde žádný více v zmátce nedlí, uzřit milenku. [11]

SEN.
1. Poslechněte sestřinky, poslechněte málo! co se mně to onehdy radostného zdálo. 2. Usnula sem na sadě pod zelenou třešní, kde mne ve snách chladili větříčkové spěšní. 3. Přišed ke mně můj Milý polehounku zticha poslouchat, zdaž Milenka jeho spí, jak dychá. 4. Rozhalil mně za ňadry zlehka roušku sněžnou, a tu s tváří zardělou dal mně řůžirůži něžnou. 5. Sám pak k sobě hovořil: „zdaž to býti může? jistě její tvářinky zahanbují růže.“ 6. Nemoha se udržet vroucností již více, klek a líbal poprvé usta má i líce. 7. Protrhnu se ze spaní – co se více dálo, roztomilé sestřinky, to se mně jen zdálo. ——— Pozn. Něžný, á, é, jest v Staroslovanském, Ruském a Srbském jazyku tolik co outličkýoutličký, k. p. něžná růže, zarte Rose, něžná milostmilost, zärtliche Liebe; něžnostněžnost, Zärtlichkeit.
Jarmila jest od I. ŠAFARIKA, Mina od J. SUCHANKA, U hrobu děvčátka od F. VEVERKY, a ostatní od V. HANKY.
[12] Vytištěno písmem cís. král. normální impressí. Dovolením cís. král. dvořské Cenzury.
E: av; 2002 [13]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Císařsko-královská normální imprese
(Vytištěno písmem cís. král. normální impressí. Dovolením cís. král. dvořské Cenzury.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [13]

Kniha je všita spolu s prvním svazkem Hankova Dvanáctera písní do nepůvodních desek polepených zeleným vzorovaným papírem; hřbet pokrývá černé voskované plátno. V levém horním rohu předních desek se nachází štítek se signaturou (zdobí jej modrá bordura). Na vnitřní straně desek je uvedeno několik signatur (ručně psaných i tištěných razítky, modrým i červeným inkoustem). Zajímavější je však vpisek v dolní polovině strany (provedený černým inkoustem) následujícího znění: Je to tak zvané první vydání písní Hankových. Srovn. Jungm. hist. lit. české 2. vyd. str. 382. VI. č. 287. (Slova první a Hankových jsou podtržená, římská číslice VI. je dopsána tužkou zřejmě později.) Kniha nemá předsádku. Součástí knižního bloku jsou i původní obálky obou svazků básní, jejichž provedení je totožné. Jsou zde vyobrazeny dvě ženské postavy. První, oblečená do volného roucha, sedí na kamenu pod vzrostlým stromem a hraje na lyru. Pod nohama jí leží vojenský štít, na zemi poblíž je pohozeno zlomené kopí. V pozadí je vidět oheň hořící v nízké nádobě. Napravo od této postavy je vyobrazena druhá, tančící žena, oblečená do dlouhých šatů s nápadně širokým pásem; v rukou drží závoj či šál, který v tanci zdvíhá nad hlavu. Nad ní je v poměru k ilustraci menšími verzálami uveden nápis Dvanáctero písní. V patě strany na ose je vysazen údaj V Praze 1816, nad ním je drobnějším písmem vytištěno Svazeček II. (na obálce prvního dílu je tento údaj dopsán rukou). U pravého okraje nese tento list několik razítek, která dávají dohromady signaturu tištěnou zčásti černě, zčásti červeně. V originálu knihy chybí paginace; v našem vydání do ní zahrnujeme i zachovanou původní obálku, která zároveň supluje úlohu titulního listu. Neobvyklý formát určuje úpravu jednotlivých stran. Sloky básní (značené arabskými číslicemi) jsou tištěny do dvou sloupců, při lichém počtu slok je poslední z nich vysazena na střed strany. Stejně jsou umístěny také všechny nadpisy básní. Údaje o tisku a povolení cenzury, uvedené na poslední stránce, jsou zarovnány (v jediném řádku) na střed strany a shora i zdola ohraničeny dlouhou jednoduchou linkou.

Formát: 126x178 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 G 365

Druhý svazek sbírky Dvanáctero písní obsahuje devět básní Václava Hanky, tři zbývající pocházejí od P. J. Šafaříka, J. Suchánka a F. Veverky. Kniha je vytištěna latinkou, zachovává -w- místo -v-, -au- místo -ou-, -g- místo -j-, -j- místo -í-, -ey- místo -ej-. Na místa vysazená švabachem upozorňujeme v komentáři. Čísla slok, tištěná v originálu na tomtéž řádku jako první verš sloky, posouváme o řádek výš, abychom neporušili přesnost veršové statistiky. Nevelký rozsah textu dává vyniknout jen některým charakteristickým jazykovým jevům. Na rovině hláskoslovné dodržujeme kvantitu samohlásek (svitání, tíše, vedlé, uzřit, usta), a to včetně kvantity u zájmen (čim, tim), hláskovou kvalitu (břečtanem, dětel, ješto), hláskové výpustky (mha) a hláskové alternace vůbec (potoček, květe). V pravopisu zachováváme distribuci s-, z- (svadne, skroušeně) i z- namísto vz- v předponách (zpomínal, zkázal), zdvojenou souhlásku ss- (ssáti), velká začáteční písmena v adjektivech utvořených od jmen vlastních (Ruském, Srbském) a ve slovech, na něž je položen zvláštní důraz (Milý, Drahá). Respektujeme rovněž hranice slov v písmu: kondicionál slovesa být psaný dohromady s jiným slovem (mnohobych, spolubychom chodili) nebo spojku -li bez spojovníku (buduli, můžli) či spojení předložky a zájmena (semnou). Tvary slovesa být v podobě bez j-: sem, si, sme (analogicky imperativ přiď) necháváme. V oblasti tvarosloví, slovotvorby a lexika přejímáme dále v deklinaci substantiv nominativ plurálu klokočové, větříčkové, genitiv plurálu z koralových ustou jejích, akuzativ plurálu slze; komparativ adjektiva bělší; tvar zájmena jenž v rodě ženském (s. [10], ř. 4-6: dívko spanilá? / jenžs mé včera za měsíce / srdce ranila.); knižní slovesné tvary: dyše, rci; výjimečně užité příklonné -ť: tebeť ... uved nebo -ž: kterouž; adjektiva utvořená způsobem odlišným od současné češtiny: růžná, trávném, odměnné; výraz paprslejí. V interpunkci několikrát doplňujeme chybějící čárku v souvětí (s. [3], ř. 5-6: kdybych jen věděla, / co můj Milý dělá?). Nevstupujeme však do dobově příznačného nejednotného oddělování vokativu (s. [9], ř. 4-3 zdola: Ale ty mě divčinko / neznáš ještě sic,), citoslovcí nebo infinitivu (s. [4], ř. 21-22: I lkát a lkát a lkáti, / jest sladko duši ctné!). Nenahrazujeme ani dvojtečku, vyskytne-li se ve funkci čárky nebo středníku (s. [4], ř. 15-16: tam růže trní nesla: / mně žádost v žalost klesla,). Malé začáteční písmeno ve slovech následujících po vykřičníku nebo otazníku, které neukončují větu (s. [3], ř. 28-29: Co jej dnes zdržuje? / snad zpěv naší chasy?), neopravujeme. V přímé řeči ponecháváme malé písmeno po dvojtečce (s. [12], ř. 23-24: Sám pak k sobě hovořil: / „zdaž to býti může?).