Smíšené básně (1822)

Josef Vlastimil Kamarýt

Diplomatická verze Ediční verze
Smíšené Básně Jos. Vlast. Kamarýta.
V Praze,Praze. U Josefy ovdovělé Fetterlové z Wildenbrunu. 1822.
[1] Auf dem vergifteten Baume der Welt voll bitterer Früchte Blüh’n zwo Blüthen, vom Thau himmlischer Güte bethaut. Dichtung die Eine, sie labet den Geist mit Wasser des Lebens; Freundschaft die And’re, sie stärkt, heilt und erquicket das Herz.
Herders Morgenl. Dicht.
[2] Tobě druhu milý.
[3] Slovo.
Jiný stav, jiné povolání žádá toho, abych nyní poděkoval se Múse, ana touto nevinnou zábavou mládenectví mi osladila, ana mne tolikeré nehodě a bolesti ba již od dětinství podaného některou aspoň požehnanou hodinou ukájela v libé zapomenutí.
[5] K rozloučení se tedy s vesnou života mého, tento ač nedospělý vínek s děkou na oltář přátelství a uměnuměny kladu, žádaje, aby brzy milostivějším pohleděla okem na své hodnější schovance. Já pak neustanu skutkem své pěkné, milé vlasti milovati.
Ve Velešíně 1. Ledna 1822. Kamarýt.
[6]
Komu pěji.
Když mne svaté přátelství Růží rajskou věncuje: Tu ať harfka má se stkví, Přítele ať slavuje! – Co chce sudí v spolku míti? Chtělas harfko jemu zníti? Když mne láska, nevinnost, Ve svém lůně kolíbá: Opěj, harfko, blaženost, V níž mne Lenka ulíbá. Co chceš sudí? jsi ty Lenka? Jsi ty moje milostenka? [7] Když se s milou prostností Srdce moje těšívá, Ano dražších radostí V stříbře, v zlatě nemívá: Ať se sudí trpce směje, Jenom jí má harfka pěje. Ladnému jen děvčeti Když mé pění lahodí, Žertovnému milčeti Jen když radost vyvodí: Co mi po přísném jest sudí? Ať se vrtochami – ztrudí! – 8
Krása.
Směje se krása, růže hustolistá Z ňáder Juliiných, z jejího věnce, V srdci zápachů chovajíc libezných Svou pro Julinku. Směje se krása též ze klínu Vesny, Jabloň osněžená květem nadějným, Máji vůni, slast medomilce, chrámu Světlo dajícím. Směje se krása, aj, na Vlasti lůně, Vlastenec nadaný duchem Lumíra; Jej Milostky líbaly věncujíce V oslavu Českou. 9
Mam.
Jaké klamy, jaké mamy! Krásné červánkové mamy! Sedm krásot snášelo se Vůkol keře růžového, Sedm nejpěknějších milčat. Růže větrem opadaly, Z bodavých a suchých větví Vyrůstala rozmarína. Přiletělo sedm májů, Každý jednu pojal krásu. Sedm májů přiletělo, Sedm krásot odletělo. Rozmarína opadala, A na holém pahorečku V noci plamýnek se rozžal, Modrý tam plamýnek svítí. Jaké klamy, jaké mamy! 10
Milodín a Velena. (kK L. Č.).Č.)
Slziž, luno, na vysoký, Na jilm štihlý a na rývu! Již ho devětkrát objala V lásce rýva červená; Žel, slavíčku, v jilmu! „Aj, již třetí luna vstává, Již i ZábojoviZábojovy zbory Chrabrostí nadáni táhnou: Rychle meč a mlat a štít, Zmilitko, mně podej!“ Vece k lepé Velenici Milodín jinoch přebystrý. Bodrá lubice hned páše Mečem ostrým jinocha, Štít a mlat mu podá. 11 U vroucím pak celování Doprovodí Milodína Až ku skále ku vysoké. Tu se modlí ku bohům Za svého milence. Kdy již páté vzešlo slunce, Vratno táhli zbory v slávě S věnci u vítězném ryku. Udatný však Milodín V žádné tlupě nešel. Tam na skále na vysoké, Tam, kde divá hučí řeka, Vlna za vlnou se valí, Lepotvorná Velena Ždála Milodína. „Ach, slavíčku,“ vzupělatěvzúpělatě, „Proč pěješ tak žalostivo? Jinak libost, jinak radost Pěl jsi v toto srdéčko: Proč tak žalostivo? 12 „AchAch, tyť vidíš, že má bodrost, Že má radost uprchala, Z lící mých spadaly růže; Ne mé oko v rozkoši, Jedno v slzách plyne.“ Osmé slunce zapadalo, Ještě ždála, nyla touhou Po jinochu Milodínu Lepá děva Velena, Na mechaté skále. Lkala jako holubice, Jehlice sprostila vlasy, Aby kryly bílou šíji, Plná ňádra labutí Smáčená slzami. „Tyli, Morano, ty druže Černoboha nelitostná! Milodína v černé lože U věčnou noc uspalas: Proč i Velenu ne? 13 „ZašelZašel, zašel, jako slunce, Onoť více nevzejde již Pro mne usmucenou dívku: Nemám srdce pro radost, Ni pro lepost oka. „MátěMátě, otec v rově leží, A můj milý nejde, nejde! Všecko černo, vše žalostno, Vše ukrutno na zemi: Morana jen libálíbá. „MoranaMorana jediné libá! Vztáhni, mocná, vztáhni ruku, Chladnou ruku na mé oko, Zamkni před vesmírem je, Zhasni trpké hoře!“ Zněltě nářek po skalinách, Zněltě po lesích po temných, Umlk zhrozený slavíček; Divá řeka bouří jen, Valíc voje cizí. 14 Černobohem rozděšená, S rozervanou kštící želem, Strání běhá Velenice. Sběhne k řece ku jaré, Rudé od západu. „Aj, tu Milodín spočívá, Tu mne čeká v růžném lůžku: O, cožť strašno sem to snila! – Tu mne čeká Milodín U růžovém věnci! „RychleRychle, rychle, kde je kvítí, Kvítí peřesté, ať věnec Také krásný sobě sviji.“ I hned vlasy spletala Radostí plesajíc. „Aj, tu Milodín spočívá, Tu mne čeká v krásném lůžku! Dej, ó dej se obejmouti, Předrahý milenče!“ – ha! – Ah, do řeky spadla! – 15 Truchlo slunéčko zapadlo, Žalostí zapěv slavíček Vzletěl za hory za černé; Krahujci zakrákali, Zalkalať i voda. Plynoucí na vlnách smutných, Věncovanou kvítím lesním Našli ji cizí jinoši. Přinesli ji želíce K Luděkovu hradu. Žádný na hradě nepoznal Dceř tu lepou z jiné vlasti; Tedy káží, by ji vězeň, Chován v hradě, ozíral, Zdali z vlasti jeho. V pláči tone každé oko, Které Velenu jen uzří; Líbají cizí jinoši V slzách, bledou Velenu, Bledou za dnů Vesny. 16 Již, již vedou vězně z hradu, Po prvé zří dne jasného, Nebť on mnoho vojenů zbil, Váleje proť Luděku V Zábojových zbořích. Byliťby jej ovšem zbili, Než pro jeho udatenství, Pro bohovskou jeho krásu, I pro jeho věhlasnost Měli smilování. Vězeň choti mrtvé uzřev: „Hu! Velena, ah, Velena!“ Vzkřikl, na ni upadaje, Ohromený Milodín. Všem trnulo srdce. Vložili je v rovec jeden, Na rovci tom jilm vyvstává, Rýva hrozně červeného, Každé léto třikrát ho Poznovu obejme. 17 Slziž, luno, na vysoký, Na jilm štihlý a na rývu! Již ho devětkrát objala V lásce rýva červená, Žel, slavíčku, v jilmu! 18
Potěcha. (Dle nápěvy: „Co ten ptáček povídá.“)
Lepotvorná děvčata Na luze Vltavském Lásku, žel a udatnost Pěly svým jonákům: Aj, pšeničko zelená! Vy bohaté luka! Což vy plakat budete, Až milí odejdou. Odejdou, ach, odejdou Na krvavé seče; Již si vrance chystají, Chystají si meče. I ty, vánku, povzdycháš, I Vltava modrá, I ty lípy vysoké Smutny pro jonáky. 19 Luka s pšeničkou.
Pláčemeť již, milenky! Než, že nedokvetem; Zatlapou nás cizinci Od západní strany. Vánek.
A já, dívky povzdychám, Že mi není síla, Rozprášilbych cizince, Jako plévy prázdné. Vltava.
Ach, jak nemám vzdychati? Davy cizích koní Přijdou a mne vyhltí, A vyhubí družky. Lípy.
My želíme nad sebou, Že nám dané stíny Pro cizince ukrutné, A že nás vypálí. 20 Děvčata.
Aj, vy luka neplačte, Ni mladá pšeničko! Vždyť pak čeští jonáci Zbijí nepřítele. I ty, vánku, nevzdychej, Jim danátě síla; Za to věj jim chlazení, Ať nezemdlí parnem. Co se bojíš, Vltavo? Co se bojí družky? Vždyť tam naši vranci jdou, Zaženou těch koní. K vám zaženou, byste je Samy pohltily; Kteří zhoubu hrozí vám, Zhltíte, ztopíte! Tedy, lípy vysoké, Želeti přestaňte, A metejte věnce tam Na praporce naše. 21
Píseň nevlastenská. (Zpívá se známou notou).notou.)
Čechu! styď se za své jméno, Jehož duše pustá, lichá, – – – – Těžkým bolem nepovzdychá. Styď se, Čechu, za své jméno! Čechu! styď se za své jméno, Jemuž tklivá vlasti lkání, Šípy hromem vylučené, Skalné srdce neprohání. Styď se, Čechu, za své jméno! Čechu! styď se za své jméno, Jehož oko věru slepé Po cizotách jenom slídíc Nevidí své věno lepé. Styď se, Čechu, za své jméno! 22 Čechu! styď se za své jméno, Jehož srdce tvrdé, chladné Zděradova z libopění Slast nepije, ano vadne. Styď se, Čechu, za své jméno! Čechu! styď se za své jméno; Ani chvála, ani hana, Ani líbost tě se netkne! Zhrozná věc, ba neslýchaná. Styď se, Čechu, za své jméno! 23
Toužení.
Ach, Lenýnko Rozmilá! Co se Věslav nasouží, Po tobě co natouží, Cos od něj se Vzdálila. Tebe hledá Po poli, Slunéčko kde vychází, Za horu kde zachází, V žádném nejsi Oudolí. Jak se mile Rozední, Lkání slyší lesíček, A kdy vzchází měsíček, Kytara má Truchlo zní. 24 Kde pak bloudíš Milenko? V kterém háji přebýváš? Na které se usmíváš Kvítko, zlatá Dívenko! Nezabudku Utrhni?Utrhni U čistého potůčku, Rovnou tvému očičku, Lenko, mou čti Touhu v ní. 25
Unos. (Balada dle Bürgera.)
1. „Panoši, sedlo na oře, Ať hradu těsna zbydu, Chci ven, a pryč, ať v prostoře Mým prsům najdu klidu!“ To káže Lubor v spěšení Pln ouzkostí, pln tušení; I žralotě cos jeho Co vraha potajného. 2. A hned, až jiskry pršelypršely, Jel dolů s hradu pády; A než se oči ozřely – Hle! služka Líbky tady! Ha! bohatýr se zarazil, Co Třas by jej byl obrazil; A mráz prolil mu žíly, I pozbyl všechny síly. 26 3. „Bůh s vámi, čackým jinochem, Klid vám a štěstí mnohé! Já vyslána posledně sem Od slečny, od ubohé! Tatam jest ruka Líbina, Již Bezduchovi z Němína Ji, všem na podivění, Dal otec v přísažení.“ 4. „Hu! vraždu, meč a kopí! – klel – Jen k Luboru se blížíblíži, Tě vmeci v sklepy, do pekel, Kde ještěři se plížiplíží, Dnem nocí já neustanu, Až mečem mým ho proklanu, I srdce mu vytrhnu, A za tebou je vrhnu.“ 27 5. „Teď upí chotě v komoře, A pláč a lkání vede, A v želu ždá, až ze hoře Ji sama smrt vyvede. Ach, Bůh se brzy smiluje – Anť k ulevě se schyluje – Až zvoniť uslyšíte, Co znamená to, víte.“víte. 6. „JdiJdi, zvěstuj mé umučení, Tak uslzena štkala – Nes poslední pozdravení, Jež nyní mu sem dala! Jdi s Bohem! tento prstýnek, Ten vyšívaný řemínek, By ještě chtěl přijíti, A v paměti mne míti!“ 28 7. To v ucho jeho jako hrom, Ty hrozné zprávy zněly; A skály, hory mizly v lom, A smyslové míjeli. Než náhle jako vichrové, Kdy sloupy vzválí prachové, Jej odvaha pojala, Mu srdce lvové dala. 8. „O děka tobě, děka ti! Ty služko věrnomilá! Kéž Bůh sám tobě odplatí, Že tos mi oznámila. S potěšením a honem jdi! Leť honem zpět a slečně di: I poutu tisíceru Že Líbu svou vyderu.“vyderu. 29 9. „S potěšenímS potěšením a honem leťleť, Leť honem, nechtěj dlíti! Ha! obrům padna v seč a mleť Ji chtěl bych vydobýti. Rci: o hvězdnaté půlnoci An před oknem tam býti chci: Ať dobře mi se děje! Ať věčně se mnou zle je!“ 10. I zvedla se a letěla Co šíp ta dívka věrná. Teď oddechna třel se čela A s oka mračna černá. Pak oře sem tam proháněl, Že pot a pěny vyháněl, Až smyslil posléz rady A vše podnikl pády. 30 11. Tu trubka zavzní s pavlače A s věží hradu jeho, A přes hájiny přiskáče Pluk hrabstva zbrojeného. On zvlášť každého zavítá, A v ucho cos mu našpitá – „Ej! nuže, vzhůru stůjte, Mé trubky pozorujte.“ – 12. Když hory, doly v hlubokém Se černu pohřížely, A lampy v Hradě Vysokém Již byly dohořely, A všecko tvrdém ve spaní, Jen slečna v strašném čekání, U velké touze bděla, A Bora v mysli měla. 31 13. Aj slyš! tich hlásek líbezen, Tu vzlítne do komnáty: „He, Líbko, Líbko! již zde jsem, Jen hbitě na se šaty! Tvůj Lubor jsem, jen pospěchej, Jen chvatně, nic se nelekej, Hle! řebřík tebe svede, A kůň můj dobře jede.“ 14. „Ach ne, kochánku, nikoli! Mlč, prosím pro vše ctnosti! By sami dva jsme odjeli, Toť po mé poctivosti! To jedinké políbení Buď poslední nám skusení, Než svadne usto němé A my se rozejdeme.“ – 32 15. „Ha dítě! na mou počestnost Zem můžeš založiti. Přisámbůh! tělo, poctivost Mi směle usvěřiti. Kvapem k mé máti jedeme, Tam svátostí se vížeme, Poď, poď, co bát se není, Jen v Bůh a mne spolehni!“ 16. Můj„Můj otec! – Běda! vládyka! – Tak hrdý z rodu ctného! – Ach, ustaň! ustaň! uleká Se dcera hněvu jeho! Dnem nocí on neustane, Až mečem tebe proklane, I srdce ti vytrhne, A přede mne je vrhne.“ – 33 17. „Ha, dítě! jen než sedneme, Pak nemám žádné péče. – Pak světem jisti jedeme, O, nedli, noc uteče. Slyš, Líbko, slyš! – Co hnulo se? Pro Bůh! kéž jsme již na lese! O poď! poď; má noc uši, Sic pryč jsmepojdem s tělem s duší.“ 18. A slečna v strachu – stojí, – dlí – Tělem jí hrůza lila. – On pojme rámě labutí, A mžikem dole byla. Ach! jaká srdce, lepoty, A strast a slast, nejistoty, Teď hvězdy s nebes dálí Pozorně ozíraly. 34 19. Svou Líbku zvolna vyšvihnuv Posadil na poláka; Sám trubku kol se ovinuv Vyvskočil na daňáka. Poháňka hnala běloně, Za ní ostruha černoně, A Vysokého Hradu Pozůstavili vzadu. 20. Ach, tenké půlnoc ucho má, A všecko vyslyšela, Na blízkém loži zbuzená Pěstounka slečny bděla. Ta hnána lakem po zlatě, Hned vyskočí jak z oprátě, By pánu vyzradilavyzradila, Co noc ta učinila. 35 21. „Alou, alou! spí vládyka? Ven z hradu! nechte lůže! Slečinka Líba utíká, Pryč prchá k hanbě, k hrůze! Již cválá Lubor z Oruže S ní po dolu a po luze. Nů, nů, nesmíte dlíti, Jeť co jich zdohoniti.“ 22. Co blesk hned zhůru, venku je, I braní hned oděný, A síní, dvorem burcuje, Až všecken lid zbuzený, „Ven Bezduchu! můj synu, ven! Na kůň! a meč a kopí vem! Choť tobě unesená, Pryč, pryč, ať dostížena!“ 1836 23. Dvé k svitu již klopotalo, Slyš: hluboké volání – A slyš! – na blízce hřímalo Již koňské dupotání. „Pr!“ divě Zducha přijechá, Ba daleko svých zanechá, A větrem kopí švikne, Že hrůzou Líbka zkříkne. 24. „Stůj! stůj! ty zectilupiči S tvým lupem prázdným ctnoty, Tu zkus na mém se mečise na meči, Pak unášej zas chotí. Stůj záletnice běhlá, stůj! Ať snoubí si tě lotr tvůj Na lože pokrvené A hanbou přioděné!“ 37 25. „Ha, lež jest, na mou čest! ta řeč, U Boha a u víře! Sstup dolů! sem, ať tento meč Tě učí v řeči míře. – Drž, Líbko, podrž černoně! Sem, dolů! hrubo s šedoně! – Sem dolů, sstup mrchavu, Ať naučím tě mravu!“ 26. Ach! leky Líbku stískaly A ůzkosti a péče, An v zoře zhůru blýskaly Dva damascenské meče! Tu břink a sek, a třesk a hek Na vůkol ohlas ze sna lek, A dupem jejich paty Zevzněl i les i traty. 38 27. Co peruň srazil Borův meč Netesaného k zemi. Rek Líbčin zdráv podstoupil seč, A Zducha věčně němý. – Teď, běda! běda, nebesa! Tam hrůzonosný od lesa Dusot a cvál se žene – Lidi pozůstavené. – 28. Trara! Trara! zní přes luhy Tu trubka Oružského, A hle horem ze zálohy Hop, hop voje zbrojného. – „Teď vládo, stůj, a slovo slyš! Tam vzhlédni! nicli nevidíš? Ti v sráz se hotovují, A mžiku pozorují. 39 29. Ha stůj! a slova poslechni, Ať neželíš té chyby! Mně dávno Líbka, já zas jí Sem srdce dal a sliby. Chceš srdcí těchto trhati, Má aMá o mstu k Bohu volati Jich krev, jich hořká muka? Ej! tu můj meč i ruka! 30. Však zdrž, pro BůhBůh, se! kleji tě! Nežby to politoval. Vzdy ve cti sem a v čistotě Tu slečnu jen miloval. Dej otče! – dej mi Líbiny! – Bůh přál mi zlata, zeminy, Můj rod orod a rekosláva, Chvalbůh! je všemu práva.“ 40 31. Ach! Líbce plné ouzkostí Co smrti zbledly tváře, Vřel vláda celý pod zlostí, Rděl se co výhně záře. A Líbka padnouc na zemi Tu pláče, prosí slzemi, A sněžné ruce vine, Ach! zlost ho nepomine. 32. „Ach, otče! vizte s lítostí Tu u noh vlastní dítě! I vám Bůh viny odpustíodpustí, Když vy nám odpustíte! Můj otče! věřte, nebyla Bych v outěk ten se pustila, Než Bezduchovy ruky Sem bála se co muky. 41 33. Tak často jste mne na klíně, Na rukou kolíbával! Tak často mi: Mé jedíně! Má potěcho! říkával. O otče! otče! zpomeňtepomněte! Ach, dítěte se ujměte, Jenž nezná štěstí jiné, Sic najednou s ním zhyne.“ 34. Pryč vládyka se otočí; Nezdáť se míti sluchu. Něm tře si bradu, pokročí, A hloubně vzeje vzduchu. Tu srdce bol i oko jal, Než pých tok slzí stavoval: Neb otcovsky kdo slzí, Tím bohatýři zhrzí. 42 35. Již bouř a hněv byl pominul, Cit rodiče se prolil. Tok jasný slzí vyplynul, A hrdé oči polil. – Své dítě vznese v objetí, Dá srdce citům obětí, A v bolu plném slasti Pozapomene strasti. 36. „Nužť odpusť Bůh mi vinu mú, I jáť odpouštím tobě! A přijmi lásku otcovu, Ji přijmi zase vnově! Tak Bůh ať k tomu štěstí dá! – Teď na Bora se ohlédá – Nu, má být Líbka tvoje I požehnání moje. 43 3737. Poď! vezmi ji, a buď můj syn, I já tvým otcem budu! Jest odpuštěn ti všechen čin, A zapomněl sem trudu. S tvým otcem v odporu sem stál, An, zášť na srdci, zle mi přál, Chtě dohnati mne k zhynu; Mu lál sem ještě v synu. 38. Můj synu, zprav to všecko zas, Zprav na mně a mé robě, Ať vzejde potěšný nám čas, Ať náhradu mám v tobě. Tak žehnejž, anto vidí nás, Až do posleda rodu vás! Nuž! prsteny si dejte! Mé vlasti blahodějte!“ 4544
Loučení. Bojoslav a Miléva.
Bojoslav. Což ustáváš, brnění mi připínajíc? Aj, což slzíš, má drahá Milévo? Miléva. Mému bratru jednou připiala sem brně, Ach a Milovan v tom boji umřel. BojoslavBojoslav. Pro vlast, a kdo pro vlast tuto umírají, V blahé žijí oni vlasti, žijí! Kde ni boj, ni Třas, ni Morana panuje, Bohují, co zhvězdnění zářivá, Na nebi i na zemi jím dána sláva. Miléva. Ach nebažiž po tak drahé slávě; Blazeť v luzích s Milévou se tvou kochati, 4645 Kde ti Vesna růže v cestu seje; Varito kde hlásá rozkoše po kobkách. Bojoslav. Lzeli nám se v rozkošech baviti, Když kol strašná záhuba se valí na vlast? Válce rek a pěvec míru Čech jest. Ejhle síně zdobu, dědů štíty slavných! Nehlásají chrabrost synům českým? I Miléva, neníliž dceř LuvojovaLuvojova, Anto pluk náš sám povede k slávě? Jemuž pro tě přisáhal sem udatenství? Miléva. Ach takéť sem bujného běloně Sedlávala na otcovských honíc dolích A jen hrdinám pletala věnce: Než tu ještě neobjal mne Bojoslav můj, JestěJeště nekájela sem Bojína. Zlaté nemluvňátko tu sedí na sínisíni, 46 Jaké bolesti hrozí mu, neví. Usměchem nevinným chápajíc se meče – Odpásej meč! drahý muži, zůstaň! Tváli láska neuhasla ku Milévě A ku tvému jedináčku, zůstaň. Bojoslav. Láska, láska neuhasná milá druže! Láska k vlasti, k tobě, ku dítěti, Mne žene do bitvy, zahubiti Němců, Kde se shlukne všecka síla česká. Nebo přivalíli se na hrady naše, Mne pobijí, tě pro lepost pojmou, Zavlekou tě i s Bojínem v cizé vlasti, Abys vrahy plodila své vlasti – Ha, polníče volá! Zdráva buď Milévo! Brzy věnčit budeš Bojoslava. 47
Prstýnek.
Švární ženci žíto žali, Já sem klásky zbírala; A můj nejdražší prstýnek, NevímNevím, za kterým sem ztratila. Ach co bych já za to daladala, Kdybych jenom věděla, Kdo můj zlatý prstýnek má, U maminky bych ho udala. Za večera dětelíček Na žitniště zasili; Až dozraje medulinka, Zrána přijdoupřijdou, by ji skosili. Tu se půjdu podívatipodívati, Kdo má zlatý prstýnek, Jestli mi ho zase vrátí, Nebo dáli mi ho za vínek. 48
Na Podzim.
Ba již ukvetlo jaro, Doplesaliť i ženci, A ve mně ještě jasá Milost i ples i touha. Padej listí peřesté, Kveteť jaro v srdéčku! I věj seveře chladný: Milost mne dosti pálí! A Fébe buď si kde jsi, Dokud Milek pochodní Chmůry všaké mi jasní. Divenky! vy planoucí Milostky, sem plesejte! A listopadovému Hynouť nedejte kvítí, Na louce brzy pusté Ledovitým severem. Neboť, ne jen jinoši I květinyť raději Hynou vaších na ňádrech. 49
Znělky.
1. Na B**ka.
O jak šťastný objal tebe sen! Celý ráj se na tě směje, Všecko blaho v duši leje, K bohům samým’s , june, povýšen. A když rozesvitne mužství den, Pomněna ti radost přeje, I tvá Umka o tom pějepěje, Aby svět s tebou byl veselen. Pokoj ti! až anjel pokyne, Jemuž srdce tvé oddáno; VeselíVeselí, ne vině dáno: Až tě ku svým prsům přivine, V ruku jeho duch tvůj vyplyne, Krásné zasvítá ti ráno. 50
2. TezkomyslnostTěžkomyslnost.
Věkopustých kochá hradů krovy, Sklepů černoskalných vězení, V nichžto hloubné lkálo úpění Oplakané steskem nočním sovy. Při luniném šeru žehná rovy, Jisté všech bolestí zléčení; Tu se baví v smutném ztíšení U plačící sochy Ledrerovy. Ona trudná povzdychání Pláči sejce svěřuje, Smutné vrby pěstuje. Její touze zvěstuje Svobodu a zradování – Umíráčku zavolání. 51
3. Sny.
Nechť se mudrák snům a snáři zasměje. Sen s jinochem plesá růžemi, Ráje nebes kouzlí na zemi, Procitne – a bolná krev jej proleje. Sen mu perlí v dráhu květnou naseje, Očarnými jásá síněmi – Procit jej polívá slzemi, Pustinami klamná vede naděje. Pakli zase smutný děsný sen Libosti a radosti jen znamená, Tedy v srdci již jsem potěšen: An mi taká jesti radost souzená, S životem an budu usmířen, A má duše k blaženosti zbuzena. 52
4. Žehnání.
Nad horami červánky již plály, A já vítal noci na hradě, V mechatých se rumích usadě; Tamť si bytu bolesti mé přály. Kde ty rudopevné věže stály, Dědové kde dléli na radě, Na sedání v skalné ohradě, S pavlačí kde rekům věnce vláli – Okem bolesti se vylily! Plna shodí s sebe oblak černý, Z hrobů temný zahlaholí hlas: „Synu vlasti! jsili matce věrný, Slzy potěchy ti zasily, Pěkný tobě rozekvete čas.“ 53
5.
Nebe! jestli milost nehoří Nebe! jestli milost nehoří
 Leč tu na slzavé pouti časné, Ach, kéž hned můj cit i smysl hasne! Ať se v slzách srdce nemoří. Ať mi oheň blaha neboří; Tam vylítnu v bytí věčně jasné, Kde jen blaží duši pudy spasné, Kde se anjel kráse nekoří. Pakli věčně planeš milosti! Tedy shasni nebe! kalných očí, Zmiz, ó zmiziž mutná bylosti. Tam ať srdce roztoužené vkročí, K věkuvěčné krásy čilosti, TamTam, jen tam ji oko blahé zočí. 54
6. Služby Boží.
Chrámové jsou ducha slavní – naše těla. Rozum, svědomí – jsou Páně sluhové; Jimi věstí nám se hrozní soudové, Jestli k sluchu darmo tklivá řeč jich děla. Slza horká smylali, co vina zděla – Posvátnou jste vodou čisti oudové. Žádost – hudba; vlají sklepem proudové Vznesných souzpěvů, jen zákonemli zněla. Zbožné city, k ctnosti pud – jste malby ctností; Nebes, blaha kážete vy jistoty; Srdce – stkvostný oltář plný tajemností. 55 Jeho zlatolampí vážné blyskoty Hoří láskou k Bohu sytou horlivostí; Velebná pak obět svaté čistoty.
56
Milče.
Jaké as to Milče je, Rádabych to vyzvídala, Abych jeho šípu se Časně vystříhala. Slečínka mi ledacos O tom děcku povídala; Že je svému milenci V oku uhlídala. Já sem se mu ostře dost V oko černé podívala, Nic – malinkou Lázinku Sem jen uhlídala. Kdo pak jest můj milenec, Bych to Milče jednou znala? Rádabych mu fialku Z ňáder za to dala. 57
Dceruška. (dleDle Hagedorna.)
Že mne Zděnko políbil, Mamka hned mne pokárala; Sama však se usmívala, Když jí včera tatínek Několik dal hubinek. Proč mi tedy říkává: Jen vše dělej jako mamka, Potom hodná budeš Nanka: A když dělám podlé ní, Zase na to dovádí. Rcete, milé sestřičky, Proč mi maminka v tom brání? Jsem snad malá k celování? Vizte! jak se vzhůru mám, Co se hochu líbat dám. 58
Lutobor a Vlastena.
Lutobor.
Aj, Vlasteno, má lepoto! Jako nebe je tvé čelo, Jako slunce tvoje oko, Tvoje líce uzarděné Jako červánky nebeské, A tvá usta se zoubkami Jako růžová zahrada Prokvětaná liliemi. A tvá ňádra: květné vrchy, Na polinách blahotučných. Po ňádrech plynou kadeře, Jako krásní potokové Mezi zelenými vrchy. O, Vlasteno má lepoto! Dej nebi se na mne smáti, Dej slunci mne zahřívati, Dej se kochati v červáncích, A z té růžové zahrady 59 Jenom jednu dej mi růži. Dej mi bráti s vrchů kvítí, A z tvých polí blahotučných! Oh! kéž dáno mi se brodit V čistých potocích, v rozkošech Mezi vrchy zelenými! O Vlasteno, má lepoto! Dalabys mi vše rozkoše, Svět i nebe dalabys mi! Vlastena.
Lutobore, srdce moje! Zasmuceno bylo nebe, zakaleno dlouho slunce; Líce moje kryly mraky, Led a sníh byl na zahradě, Na tvrdých a chladných vrších. Nesličné bylo vše pole, Niž je zdobily potoky Byvše přioděny smutkem. Aj tu, Lutobor mé jaro Vlastenu si zamiloval! 60 Teď pro něj se nebe směje, Pro něj směje se to slunce, Rdějí pro něj se červánky, A z mých lilií a růží Budu věnce jemu víti! – I ty vrchy, i potoky Tvé jsou Luto, srdce moje! Tyť jsi dal mi vše blahosti, Tyť jsi dal mi svět i nebe, Lutobore, duše moje! 61
Zbouření.
Jaká kouzla v tobě byla, Že se tvář má zapálila Prvním okem tvým Po mně hozeným? – Ach, kyž jest mi brzy děno, Jaké zdobíš dívko jméno! Číms mé srdce rozbouřila, Čím je dívko okouzlila, Po tobě že touhou vře, Tebe nevida, že mře? – Ach, kyž jest mi brzy děno, Jaké zdobíš dívko jméno! Co mne ono květné drní, Co mne láká růžné trní? U nějž tebe zočení V sladké přešlo soužení – Ach, kyž jest mi brzy děno, Jaké zdobíš dívko jméno. 62 Když jdu v lůžko i když vstanuvstanu, Milostí proč k tobě planu, Proč se vznášíš přede mnou? Ukoj, ukoj bouři mou – Ach, kyž je mi brzy děno, Jaké zdobíš dívko jméno. 63
Při potůčku.
Píte si kávu! Píte si vína! Píte si jedy Pohřežujíce Se v kalu vášní! V zástinu já si Olše tichounké Číši naplním Z mého potůčku. Píte, kolujte Oslavy šumné Města hrdého, Stkvostně hodujte! Mně ty potůčku V míru tekoucí Číši naplniž! Zbujnělé proudy Záhubu valí – 64 Ha, kdo těká tam? V březině co to Stříbrnokorné? Máli Julinka S družkama svýma Jde pokochat se V šeptu dojemném Mého potůčku? – Ajhle! Charitky Navštěvují můj Důl elizejský! Samy Charitky! Píte, kolujte, Oslavy šumné Města hrdého, Stkvostně hodujte! Zde blaze býti, Tři kde libostné Sestry baví se! Nuže, potůčku, Číši naplniž! 65 Ať naučím se Vábiti pěním Ty jako šeptem Samé Charitky! 66
List K***.
Ještěli pak žiješ tuto? Těli povolal již v temnici!temnici Kvetoucího teprv Pluto? Čili v elizejské květnici Oslavený kvítky zbíráš? Nebo ty jej, nemoc lenivá V suché náručí své svíráš? U tebe či rozkoš přebývá, Pomníť snad mu nedáš na mne? Kdež tě příteli můj hledat mám? Kdež si podáme zas rámě? Nebo s nevěrností bloudíš sám? O ty hrozná! smutkem zajdu, Jestlis přítele mi svodila! Ne však, najdu já jej, najdu! Zdali Čechia by zplodila Nevěrníka? Zdali pravý Přítel nemá chvalné věrnosti Pylada? – Onť, kdyby dravy Šelmy plné líté vzteklosti 67 Na druha se jeho hnaly, Hodilby co hrom se v cestu jím; Nechťby tlamy rozdíraly, Vzteklosti své chtíce shladit ním: „Druha jen když opominou!“ Tenť jest pravý přítel, tenť jest Čech! Všickni ať jej k srdci vinou, Jej nám věčně nebe žíti nech! Nemníš snad, že v podezření Příteli! tě mám? O tyť jsi můj! Dlouhé jen tvé pomlčení Trud můj vzbudilo. Ach, nesužuj Déle mne, jenžs milostivé Věrné srdce ke mně jevíval: Když sem s tebou žalostivě O nezdárném Čechu mluvíval; Když jsi mou pěl milou píseň, Kytary pak libozvukami K ní pohrával. Sladkou tíseň Když jsme lakotnými mžikami Z nebes modra čerpávali, Ježto u večera jasného 68 Rozmanité protkávaly Vlnky, jako kvítí krásného; Když jsme po našich se straninách Toulali, pastýřské vedouce Rozmlouvání: „Kýž tam v malinách Beránci si skáčí, jsouce Od pastýřky hezké chráněni!“ Kyž se s tamté příkré skály Hromem křivolakým rozdělené Potok ječe, dolu valí! Brzy chaloupku jsme chtěli U řeky tam míti, brsybrzy zas Pod hustým dubem jsme sedávali Popoledná, v letní vroucí čas. Tak zlatých hodin jsme požívali, Vždycky, vždycky na ně zpomínám, Vždy po tobě toužím; chvíly Každou k tvým se těším novinám, – Nic však, nic mně nepřicházínepřichází, Všecka marná jestiť radost má, V smutku se mé srdce hází: Tvůj jen list, jen ten mu poklid dá. 69
List příteli.
Příteli! snad tvář svou jasnou nemračíš, S českou Uměnou že hraji sobě? Čili ona příčinou, že nevracíš Odpovědi mně, že v dlouhé době Žádostí mé srdce necháš truditi? Kamžpak smutné myšlínky mne vedou? Což pak nejsi Čech? což tě i vzbuditi Ze sna nemá harfa česká? – S bledou U Parnasu německém sem bloudíval Tváří; vždy mé oko slzívalo, Choulostivě stranou vždy sem chodíval, Mne by hejno cizí nevyhnalo, Anož honosí se na sta písněmi. Já jen pod horou sem sobě zazpíval, Tys jen tamto slyšel zpěv můj němý, Vzdy mé oko slzívalo; vidíval Ze všeho sem, má že vlast to není: 70 Pěním jiným kojila mne mátě Na kolébce. Po dlouhém pak úpění Pod stínícím klenem zdřímnu. – – V šatě Bílém, se jak stříbro jemně lesknoucímlesknoucím, V štíhlé kráse, v očích modrých věrnost, Pohledem mne Panna jala vroucím, Ana s hory dolů přišla. Černost Smutku v srdci mém se zjasnila; Když tu bohyně ta usmívla se na mněmě. By též toužbu moji po ní splnila, Po políbení mi dala rámě. U jejím teď boku dál jdu po hoře; Příjemné a moudré rozmlouvání Vedla, neb vše vědělavěděla, co v oboře Světa dělo se. Pak požádání Mému vyznala, že Klio jméno jí A že na pravou mne cestu vodí, Kdež mé srdce písně libé ukojí. Nyní velkou horou jdem, kde rodí Každý vršek hlasů husté rojení, 71 Necítí však rozkoš ucho žádnou, Jež jen nespanilé hlasu měnění Proniká, i ohlasové slabnou. To snad mají být ty písně, v duchu si Pomyslím, jenž veselit mne mají? – Dál však bohyně mne vede, nemusí Ty to býť. Tu Tevtonové hrají. Nyní pod lípami jdeme, lučinou, Lesem, polem – pak se tratí v dálí Hlasů oných roje, již se pod jinou Procházíme oblohou. Tu valí Modrojasná se řeka, kolem strmící Hory k nebesům, a pozdravuje Reka Černohorského tu věžící Nadherně se sídlo. Blaňská sluje Tato hora, jíž sem malé pachole Za hranice světa, na něž nebe Postaveno, mněl, když do pole Z jara kvítky zbírat šel sem, tebe Tenkráte již hledaje. – Tu k studánce Mile křovím zastíněné zajdem – I v tom libozpěvy zvučí do tance Kouzlící. A tu ač zřídka najdem 72 Písní, najdem libé, ježto hudbařové teď Slovanští nám milou hudbou hrají; Rozkoš v skalinách též jeví ohlasové. Hleď! Vše tu smutky utěše se vzdají. Nepochybuji též, sem že bohyně Vésť mne chtěla; to že jsou ty písně Jemné, tu že ona vlasti svatyně, Kdežto na vše zapomenu tísně, Takýmiť mne zpěvy mátě kojila Na kolébce, také v zdřímnutí mne Čarovaly sladké. „Protoť zrodila Milá máteř tě, bys drahé břímě Nésť jí pomáhal, jí život oblažil, Slavozpěvy děkoval, a tady Jenom směle abys v rozkoši té žil; Tuto směle vzdělával své sady.“ – Takto řkouc mne vnadná Klio políbí: Já ji obejmouti chci – v tom hrála Zhusta svatá harfa na nebi Polákova, a mně sen ten vzala. – – Ještě skrze vršek klenu mého svítilo Slunéčko, já chvátal, abych přišel 73 K hoře Bláňské za večera. Barvilo Již se nebe, měsíček již vyšel; Když mne hora Bláňská přijala, Když sem sídlo Černohorské spatřil Na skále, jež hodně naše objala Vltava, když s Čechy sem se sbratřil, Hvězdičky se v modru jasném třpytěly, Nebe se jen na mne usmívalo, Zpěvcové se v hájích temných ztišili; Láskou k vlasti srdce plápolalo. 74
K jmenovinám Marince St..vé.
Spanilé se milostenky Na Marínku smějte, S růžemi nezapomenky V cestu její sejte. V hájkuli se kdy prochází, V květoucímli sadě: Milek vždy ať ji provází, Líčka její vnadě. Černéli jí očko zdřímne, Na růžném ať lůžku! Srdce mé pak vzdy upřímné Voď jí v sen můj bůžku! Nyní leť tam k mé Marínce V milém rozhorlení, Dej jí hezounké hubince Sladké políbení. 75
Muška zlatohlavá. (Počtem momentů).momentů.)
Z háje muška zlatohlavá V pokojík mi vletěla, Posádky tu hledala, Okolo mněmě plesala, Aj, než sem se čemu nadál – Na obrázku Julinčinu seděla. Sedělať jí na ustičkáchustičkách, Nachem celá hořela, Spíle si ji sehnala. Smutně ona létala. A hle, jedva sem se nadál – Na obrázku Julinčinu seděla. Sedělať jí na ňádérkách, V bělotě se stříbřila. Spíle si ji sehnala; Bžučíc jako plakala, Že jí slasti není přáno; Matným letem po pokoji bloudila. 76 Bludná letko! tam si sedni Na líbou tu kytinku; Na krásoty Pafie; Nebo na ty Grácie. Ale muška zlatohlavá – Julinčinu zakochala tvářinku. Aj, aj, muško velechytrá! Kdož tě učil voliti? Pobuď tu na trůnu jen! Jeť mi ze sta vyvolen; Až tam přiletím k JulinceJulince, Budu sám se v lepotách těch blažiti. 77
Oda na lenost. (Dle Lessinga).Lessinga.)
Jednouť také tobě, lenosti! Ňákou chválu vzdáti musím. O! – a – le co – nyní – zkusím – Bych – tě – chvá – lil – po – dlé – hodnosti! Však co mohu udělám, Po práci si pohov dám. Poklade! kdo tebe jenom má, Toho život v pokojnosti – – Ach! – já – vzí – vám – do slabosti, Padám. – Nu – tak – rozmilá – Mi to nyní daruješ; Neb mi sama zbraňuješ. 78
Mince, jíž uletěl kanár. (Z německého).německého.)
Neplač milé děvčátko Pro nevěrné ptáčátko; Mělo cukru, mandlí dost: Jeho díka? nestálost. Vím, že libě zpívalo, V hubinku tě klovalo; Teď však nechce u tě být; Mne bys raděj mohla mít. Já chci tobě zpívati, V hubinku tě líbati, U tebe vzdy zůstanu, Víc než ptáče zastanu. – Ono bylo malounké, Jako pérko lehounké, Tobě na klín sedalo, Jiného nic neznalo. 79 Mně ty můžeš sedávat V klíně, chci tě celovat. Mohloby to ptáčátko? Neplač, milé děvčátko! 80
Dcera mlynářova. (Romance).Romance.)
Uskočila veveřinka, Chytila se holubinka, Ach nešťastná holubinka! Pode mlejnem u Vltavy, Pod vrbami zelenými, Prala dcerka mlynářova Šáteček svůj červeňounký. Dcerka lepá, černooká, V sedmnáctém květnu prala, Roztomilá holubinka, Šáteček svůj červeňounký. Nade mlejnem u Vltavy V jedlovině temnostinné Lapal Amor veveřinku. Veveřinku chytřebystrou Lapit maje – padl Amor Nade mlejnem do Vltavy. 81 Vlnky jemné skolíbaly Pacholátko k černooké Lepé dcerce mlynářově; Vlnky jí ho vkolíbaly V šáteček ten červeňounký. Povídá se, že ne Amor, Že prý jeden mysliveček, Mysliveček zeleňounký, Louzen šátkem červeňounkým Přišel k dívce po Vltavě. Mně však věřte, byl to Amor. Vlnky jí ho vkolíbaly V šáteček ten červeňounký. Litovala, ulíbala, V bílých rukou ujímala, K srdci tiskla planoucímu Anjelské to nemluvňátko. A hle! než je pokochala, Zrádným smíchem uletělo! A hle! dítě promluvilo: „Uskočila veveřinka, Chytila se holubinka!“ 82 Dcerka lepá, černooká Želí toho anjelíčka, Ach nešťastná holubinka! Pode mlejnem, v jedlovině, Nade mlejnem, pod vrbami Hledá, hledá, darmo hledá! Ach nešťastná holubinka! Jednou unavena zdřímla Pode mlejnem, pod vrbami; Krásně měsíček vycházel, Z těžkých snů se vyrazila – A hle! spatří vedlé sebe – Rozmilého anjelíčka. Litovala – nelíbala – Aniž v rukou ujímala – Aniž k srdci přitiskala Anjelské to nemluvňátko. A hle! než je oplakala – Prvního kde pochytila, Tam je vlnám poručila. 83 Pode mlejnem, nade mlejnem, Pod vrbami, v jedlovině Pláče, pláče, darmo pláče! Jednou pláčem unavena, Pode mlejnemmlejnem, pod vrbami, Smutně měsíček vycházel, Tam co první pochytila, Tam kde druhé opustila – Tam se vlnám poručila. 84
Odporování lásce.
Nic již s dívkou nechci míti, Ani hledět, ani mníti Nechci na to stvoření! Pod lípou tam Pinka sedí? Jak jí očko milé hledí – Zase nové zboření! O však touhu mou já skrotím, Všecky mocnosti své srotím Proti nové žádosti. – Aj, teď Pinka s drnu vstává, Kvítí trhá, k srdci dává – Nech mé srdce milosti! Nesmím, nesmím na ni zříti, Tento keř mne musí krýti Zhusta růží nesoucí. – VzdyťVždyť snad k tomu keři nejde? Jde – ó kýž jej brzo přejde! Zmlč se srdce třesoucí! 85 Ona stojí? – Nechť si stojí! Již se zas mé srdce kojí, Předceť ono zvítězí. – Již jde blíže, již je tady, Kdyby neměla jen vnady – O, již zas mne řetězí. „Trhej, Pinko! trhej růže! Mnil sem, že tě srdce zmůže, Nadarmo se snažilo! K srdéčku cos dala kvítko, Očko černé, zlaté dítko! Všechen odpor zničilo.zničilo.“ 86
Hájek.
Což pak mne tam K tomu hájku loudí? Či z té čisté studáničky Jenom samé slasti proudí? Jednou jen sme S Libinkou tam stáli, S sedmikráskou, s okotěškou Jako děti sme si hráli. Jednu jen mi Hubinku tam dala; Jenom jednu, jenom jednu Zas odemne za ní vzala. Jednou jen se Na něco tam ptala, Ach, a na mé odpovědi Lilka hořce zaplakala. Nevím, co mne K hájku tomu loudí, VzdyťVždyť mi z oné studáničky Samé trpké slasti proudí! 87
Bájka.
Květiny si stěžovaly Na nevěrnou lásku Těkavého motýlečka. Zaslech to motýlek, I tu těšil květin smutných: „Věrný v lásce budu, Jenom když tu milou najdu, Kterou ještě žádný Motýleček nepolíbil – Té já věrný budu.“ 88
Zhojení.
Milek ranil mne silně, U víně hned si ránu Myji, hle, více pálí! Myji slzou začasté, A slzení jedem jest Erotovu na ránu! Ach, Minko, což počíti? S utrpením tu Minka Políbila mne sladce: Plyneť krví, tělem hned, Plyne v srdéčko bolné Její hubička sladká, I pozdraví srdéčko. 89
Evrozína.
Chrám se leskne slavností, Čech pojat je radostí; Škůdce vlasti rozplášil. V hudby znění, V bubnů rachocení Silnicí se domů žene Vojsko listím ozdobené. Jásá, jásá Rozína, Čekajecí milína, V drahém rouše svadebním. Vzácné kvítí, Co jen zlatem svítí, Pro družice přichystala, Rozmarínu pořezala. „Kdo to klepá na dveře? Vítám!“ a hned otevře – Byl to sluha Milínův. Ona zbledne, S strachem k němu sedne, Jako osika se třese, Žalostnouli zprávu nese. 90 „„Vyšel z boje Jaroslav, Ničím teď se nezabav, Pospěš přivítati jej. Rádby k tobě Přišel, než v té době, Byťby chtělchtěl, to nemůž býti, Protož nedli semnou jíti.““ „Bůhť to modlitbě mé dal, Bůh ho v boji zachoval Pro mé vroucí modlení! Dva sem věnce Zpletla pro milence, Z lauroví a z rozmarínyrozmaríny, Pro milence Evrozíny.“ Dcera líbá matinku; „S bohem! drahý tatínku! Čeká na mne Jaroslav. Z boje vyšel, Rádby ke mně přišel: Musíť unavený býti, Zdaleka mu bylo jíti.“ 91 Hvězdy noci zjasnily, Cestu když nastoupili Skrze lesy dalekou. Evrozína Jenom na milína, Na brzkou jen svadbu mněla, Sluhu k povídání měla. „Jak pak měl se Jaroslav? Bylli šťasten, bylli zdráv? Hájil nás tam udatně? Hle, dva věnce Nesu pro milence, Z lauroví a z rozmaríny, Pro milence Evrozíny.“ „„První v každém srazu byl, V každé půtce vítězil Lev udatný Jaroslav. Hrůza byla, Krev se hrkem lila V každé milínově seči Po blýskavém jeho meči. 92 Rázem pěší padali, V prachu, kam tek’, hrabali Koně se i jezdcové. Trouba zněla, Sláva mu se pěla. Na krvavém šírém poli Zněly vejskem hory doly. Král se nad tím zradoval, Zlatý peníz jemu dal. Co chce míti, Ku králi má jíti, Hned že jemu splní všeho, Chceť jej míti přešťastného.““ „Šťastná! – Co to neslyším! A já žíti budu s ním? Dnes již budu žíti s ním? Hle, dva věnce Nesu pro milence, Z lauroví a z rozmaríny, Pro milence Evrozíny.“ 93 „„Maní,„„Maní velké radosti Maní často v žalosti Nám se promění.““ „Po žalosti! Jenom na radosti Bohatý s ním život bude; Všecko, vše mi radost hude.“ „„Uskrovni své naději, Budeš tomu radějiraději, Jestli tebe oklame.““ „Neoklame! Štěstí samé! Radosti a veselosti Požiji s ním do sitosti! Cos tak smutný? zaplesej, Svadební mi zazpívej, Dnes již budu žíti s ním!“ „„Může býtibýti, S ním že budeš žíti, Čáky plná Evrozíno! Víc ti však má býti díno.““ 94 „Evrozíno! – Evrozíno! – Víc ti však má býti díno? – Pověz, pověz, hrůzu jen! Může býtibýti, S ním že budu žíti? Ach jen vyřkni! – snad to není – Černé straší předtušení.“ „„Nestrachuj se Rozíno! Nic nebude smlčíno, Neníť to tak děsivé.““ „Rádby k tobě,tobě Přišel, než v té době, Byťby chtěl, to nemůž býti? – Hrůzy, hrůzy duše cítí!“ „„Nestrachuj se, nestrachuj! Žije doma milín tvůj, Plný touhy po tobě. Rádby k tobě Byl šel, než v té době, Byťbyl chtěl, nemohlo býti, Proto ty máš semnou jíti.“jíti.““ 95 Jasnilo se na horách, Když v takových rozmluvách Ku městu se blížili. Hvězdy hasnou, Stkví se září jasnou Východ toužně požádaný, Kraj zří dávno nevídaný. Již se věže třpytějí, Oči jí se jasnějí, Radost srdce pojímá. „Přišels z boje! Dnes, dnes budu tvoje!“ Majecí se za nevěstu Letí, letí polem k městu. Do pokoje vkročila, Lidí smutných zočila, Pláčí, ruce spínají. Smutné lidi, Aniž víc co vidí. Hrůzy, hrůzy znamenala, „Kde můj Jaroslav?“ se ptala. 96 V černou síni vedou ji, Hromnice kde svítějí – ,Jesu„Jesu! Maria! Jaroslav! –“ Zkřikla – vadla – Na milína padla – Slova více nevydala, Ach! již více nepovstala. 97
Míla.
Rádoby se srdce mojemoje, Rádo lásky zbavilo: Kdyby Míle vzdorování Jen tak těžké nebylo. V jeskyních a v noci lesů Milostiby nečilo: Kdyby Míle černých vlasů, Černých očí nebylo. V pustotině vnady prázdné Rádoby se bavilo: Kdyby Míly čarování V ráje ji neměnilo. Rádoby si bohatými Květnicemi bloudilo: Kdyby na Mílině líci Krašších květů nebylo. 98 Rádo píseň slavíkovu Srdce to by slouchalo: Kdyby Míly jímavější, Sladší písně nebylo. Rádoby se, rádo srdce U potoků chladilo: Kdyby Míly milování Čisté žídlo nebylo. 99
Anakreonovy písně.
1. Roztomilý holoubku! Odkud pak letíš, odkud? Odkud toliko vůně, Kvapně letě, z povětří Dýmáš a na mne leješ? Kdo jsi? co máš na práci? Anakreon mne vyslal K mladíkovi Batyllu. Prodala mne Kytera Za slavozpěv maličký, A já Anakreona, Co ji, v tom obsluhuji; A jeho, jak vidíš teď, Psaníčka roznáším. I slibujeť, že brzo Mne učiní svobodna. Než, byť i hned mne pustilpustil, Chci otrokem být jeho. 100 Nebo k čemuž bych létal Po poli a pohorcích, A po stromech sedával, Jahody co plané jedl? Nyní jídám chlebíčka Z rukou Anakreona Samých uchváceného. I vína dá mně píti, Které mi sám připijipřipijí. Podnapilý oblétám, A šedivého pána Křídélkama zastírám, Zdřímaje pak na jeho Barbytu se ukládám. Tu všecko máš. S Bohem již! Hle, jak tys učinil mne Větším straky štěbetkou. 2. Hle, jaro kdy zas přichází, Růže jak množí Milostky, 101 Rozebouřené, hle, jak se Moře usedá tichotou; Na vodě se kachna kolíbá; Hle, jeřábové jak táhnou; A slunéčko jasně svítí, Mrakové nebes zachází. Pole úroda stkví se vůkol, Olivy třpytí se z listí; Šťáva vínová vrací se, A nové ratolesti kvetou Ovocem, zdobujíc se listím. 3. Co do věcí mi Gygea, Mocného krále Sardů? Ni zlato mé kochání, Ni závidím vládykám. Mám na starosti, mastí Vonnou si tříti bradu, Mám na starosti, růží Hlavu si věncovati. Jen o dnešek starám se: 102 Co zjítra jest, zda víme? Dokad slunéčko svítí, Jen tedy pí a hraj dost, A dej obět Lyegu: By, nemoc až nastoupí, Neděla: Píti nesmíš! 4. Kastalinky Erota Opoutavše věnečky K Spanilosti dovedly. A nyní Kyterea Chce, vyplatky nesoucínesoucí, Si vykoupit Erota. I byť jej kdo vykoupil, Nejde, zůstane rád on; V službě té již uvykl. 5. Blahodíme tě, Cikádo, Ana na stromu výsosti 103 Rosy jen malounko pivši Jako králová si pěješ. Vše ti náleží na vůkol, Cokoli v poli uzíráš, Cokoli nesou ti Hóry, Ty milenka jsi pastýřům, Nikomuž neuškodící. Ty pozemčanům radosti Milo léto kochající. Kochajíť tebe i Musy, Tě kochá i sám Apollo, Libohláskem an dařil tě. Tebe ni starost netiskne, Země dcerko blahopěvná, Masa, krve, vášně prostá; Ty bohům skorem jsi rovna. 104
Na Lenku.
V kouzedlné spanilosti Modré tvoje oko plyne; Když však ale v útrpnosti K hořkému se trudu vinevine, Není oko smrtelnosti. Krev a mléko tvé jsou tvaře, V jejích čistu žádná vada; Když však pojde studu záře Je, tu božská v ních jest vnada, Krašší nad vše kvítí v jaře. Poupě růžového rdění Převýšují tvoji rtové: Tisknouli však políbení, Nápoj číše nektarové Bohům lahodný tak není. 105 Ruka z mládí spanilého Jaktě pěkně vytvořena: Má však cosi zkouzlenéhozkouzleného, Po harfě když rozhorlena Zvuku tvoří opojného. Ňádra v bělu obalené V plnosti se čisté klenou: Srdce tvé však nezkalené Vážnější se šlechtí cenou, Láskou věrnou nadařené. 106
Nápisové.
Krása.
Ach! co safír, diamant, co rubín proti kapce na růži? Kdy svou slunce po ní rozleje krásu barev? To však ještě není půl krásy Julinčiny slzy, Svéholi srdce do ní vlije citů blažených.
Které oči nevěrné?
Bratře na venku! nepěj oči černé, býti nevěrné: Srdceli černo milémilé, nepočerní očka i modrá? 107
Styd a Stud.
S prášek Helenko nemáš stydu; neb jsi mi dávno vystydla: Dosti ale studu máš, jsiť co zima studená.
Otčenáš.
Modlitbou ten Páně zovou Čechové, Polané zas Panskou, než bohužel! jen sedlák v nouzi ji říká.
Lavník a lavičník.
Lavka sloveť Polanům taky naše lavička; jenom že Lavník,Lavník u nich je sudí, a tu nechce slouti lavičník. 108
Bodavé nápisy.
Aj? že ti nápisové vínek z kopřiv a bodláčí? Nic nedělá, ba to je dobrá lahůdka oslíkům.
Tytéž.
„Růže, fialky nemáš? bodláky a kopřivy nechci!“ Kéž za to tě spáliť, nebo bůsti chtěli Jiříku.
Můj osud.
Ach! smrt ukrutná mi usouzenausouzena, smrt velehrozná! Sjíť touhou po milé – uh! Ugolínova smrt! 109
Spolek.
Ctitelové vlasti! z tolikých uvimež lepokvítků Věnec, Mátě by ním v slávu se věncovala.
Užití času.
Kvítím sousedovímsousedovým, ani polním Hory nevěncuj, Věrnost žádaje jich, z květnice své zdoby dej.
Oda.
Když Moranu Zpěvoš velebil odou velikánskouvelikánskou, Žijeť ještě Nuzám;*) tak dobře ji uspala oda. ——— *) Snad mělo státi Muzám. 110
Milost.
Julko, ze srdce Libín tě miluje, ze srdce samého: Věslav zodváží cit všeliký rozumem. Střež se Libína lepá! plamenu zžírnému ubíhej! Julka. Lada milosti jenom, umu Minerva libá; Čistý netřeba cit rozumem zodvážiti nikdý: Můj jsi Libíne! plamen tento ryzost zlatu dá.
Na Nynku předoucí.
Kéž možná Sudkám ulstíti přádlo, Nynynko! Tyťbys samou blaženost předla milencovi jen. 111
Naděje.
Zase a vzdy doufám, kdy na podzim i květiny rostou, Lze snad kvítko najít, jež tušení slibuje.
Smrt.
Přijde Milek, zahodiv již prázdný toul i lučiště, Obrátí pochodeň. Má to je příteli, smrt.
Na měsíc.
Krásně plyneš ve své modrosti, Seleno milostná! Krásněť i na hladině Vltavy blankytové: 112 Krásněji v oku milé mi Julinky, u vytržení když Toužebném ku nebi vzhlédne mě pojmenujíc.
Šíp Erotův.
Šíp Erotův je mžik, ale krev, to mi věřte, rozlívá. Ondyno mým zočením Nýninu podlila pleť.
Rozkoš.
„Bez trnu růže Býti nemůže.“ Však opatrně Ji když utrhneš, Trn tě nebodne. 113
Nanka.
Já se nedivím, že labutí Naši Nanku nazívají: Nebo hus a labutě Nejblíže si podobají.
– Nička.
– Nička na smrt odu velmi dlouhou pěl: Smrt snad uspati ní chtěl?
Dvojí působení.
Působ dobré – živíš štípek božský člověčenstva; Působ pěkně, – seješ zárody štípku toho. 114
Náhrobek pitáku.
Pití jeho život bylo, O život ho připravilo.
Smíšek.
Ryzka všemu se směje: Proto vše mu se směje.
Na hrob (M. K. 1818.)
Mladou ještě pro milence pozemského, a jižť hodnou nebeského sobě Ji zasnoubili anjelé. 115
Taz a Smil. (Z německého).německého.)
Taz. O, Smíle, hluchou ženu sobě vzíti! To věru nečiní ti čest. Smil. Ba arci že se musím rdíti, Však mněl sem, že i němá jest.
Titvorovi. (Dle Martiala).Martiala.)
Ještě nepsals nic, a slout chceš, Tiťtvoro, spisovatelem? Buď čím chceš si, jenom když nebudeš spisovat. 116 Vysvětlení některých slov.
Bohovský, t. podobný bohu některému, götterähnlich. Nach (instr. nachem), Purpur, v. Star. Sklád. Sudí, t. soudce, judex, censor. Bodrý, brně, zmilitka, tlupa, ždáti, Morana, Třas, varito a t. d., viz Kralod. Ruk.
Poznamenání. Str. 52. (Sny). Růže znamenají krev, perle slzy, podlé snáře.
101117 Omylové.
(První počet znamená stránku, druhý řádek).řádek.)
6. 3. uměn čti uměny – 12. 16. vzupělatě – vzúpělatě – 14.10. libá – líbá (a g.) – 25. 8. Utrhni? – Utrhni – 27. 10. blíží – blíži – 12. plíži – plíží, – 34. 78. Sic pryč jsme – Sic pojdem – 37. 11. se meči – se na meči – 40.6. Má a – Má o – 15. rod o – rod a 42. 55. zpomeňte – pomněte.
[118] Obsah. Stránka. Komu pěji7 Krása (1820.)9 Mam10 Milodín a Velena (kK L. Č.)11 Potěcha (1819.)19 Píseň nevlastenská22 Toužení (1817.)24 Unos26 Loučení45 Prstýnek48 Na podzim49 Znělky (1821.)50 Milče57 Dceruška58 Lutobor a VelenaVlastena (1819.)59 Zbouření62 Při potůčku64 List K***67 List příteli (1816.)70 K jmenovinám M. StSt. (1815)75 Muška zlatohlavá76 Oda na lenost78 Mince, jíž uletěl kanár79 Dcera mlynářova (1820.)81
[119] Odporování lásce85 Hájek87 Bajka88 Zhojení89 Evrozína90 Míla98 Anakreonovy písně100 Na Lenku105 Nápisové107
E: av; 2002 [120]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterlová z Wildenbrunnu, Josefa
(U Josefy ovdovělé Fetterlové z Wildenbrunu.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 120

Věnování: Čelakovský, František Ladislav
(Tobě druhu milý.)

Autor motta: Herder, Johann Gottfried von
(Herders Morgenl. Dicht.)

Motto: Herder, Johann Gottfried von
(Herders Morgenl. Dicht.)