Divotvorný snář (in Básnické dílo Emanuela z Lešehradu, svazek 9) (1935)

Melodie, Emanuel Lešehrad

DIVOTVORNÝ SNÁŘ
PŘED PRŮZRAČNÝM VRCHEM
VESMÍRNÝ ŽIVOT
PŘEDOBRAZ ČLOVĚKA
VĚČNÉ JARO
PRAŘEČ
JASNOZŘENÍ
MILENKA VESMÍRU
NA JINÝCH HVĚZDÁCH
PROUD
ZDÁNÍ
ZÁBLESKY V TEMNU
SOUVISLOST
SEBEVRAH
BYTOSTI JINÉ OBĚŽNICE
PRŮZRAČNÝ VRCH
NÁŠ SVĚT
SKON ZEMĚ
DECH VĚČNÉHO ŽIVOTA
SYNTHESE
HOŘÍCÍ OČI
V SLUNEČNÉ KOLÉBCE
MLADÉ POŠETILOSTI
MYSLITEL
BRATRU V TEMNOTĚ
TAJEMSTVÍ
VLÁDCE VZDUCHU
BÁSNÍK
SLAVOBRÁNA SLUNCE

DIVOTVORNÝ SNÁŘ
[1] EMANUEL Z LEŠEHRADU
DIVOTVORNÝ SNÁŘ
MELODIE
1935 NAKLADATELSTVÍ AL. SRDCE V PRAZE
[3]

– DOVRŠENÍ –

Člověk je chodící strom,

přemýšlející plamen,

mluvící krystal

[4] Zkoumám cestu, kterou jsem si proklestil od úsvitu své tvorby: jsou to otřesy vnitřního živlu, jež odpovídají příboji zkoušek, jimiž procházím zemskou oblastí. V jinošském rašení a za rodinných rozvratů bylo mi umění útulkem před vírem světa, blouznivým rájem, který zrcadlil choré dětství a melodiemi přeludů utěšoval bolestnou tvář samoty. Byl to poetism snění, náměsíčná, symbolická, písňová a ze soumraku století trudnomyslná lyrika, v nichž jsem utápěl úzkost před zápasy s hmotou a neukojenou touhu. V mužném rozkvětu byl to výjev probuzení, básnictví sluneční, instrumentální, obrodně optimistické uvědomením činorodých zdrojů nitra, převratně vynalézavé doby a odvahy obsáhnouti a prožíti všechno. Člověk hledal básníka, básník člověka. Nové formy. Proto můj surromantický směr* má smysl nejen písemnický, nýbrž i sociologický. Jako zaznamenával umělecký vývoj, tak analysoval proměny mé bytosti. Toť snad význam mého díla pro literární historii, jež vyřkne, až bude odstup časový i osobní, výsledný soud. Ale pro mé jsoucno, chtění i synthesu má ještě mystický účel. Pomocí tvůrčího nadšení, hudby, řešení životních i vesmírových otázek, osvětlování současného a předtuch budoucího vyhraňovala má víra v božský základ všeho. Universalism. Moje „Kosmická pout“ vedla – přes různé překážky – od snů ke skutečnosti, od trpnosti k činům, od smutku k osvobozující radosti, od umění k náboženství,
* Nad dobrodružností skutečnosti je ještě jiná, vyšší, nadsmyslná, asi v poměru jako jsou hmota a duch, třírozměrný a čtyrrozměrný svět a p.
5 od jedince k veškerenstvu, od prchavého k věčnému: k harmonii hmoty a ducha. Onu duševědnou činnost doplňuje má básnivě překladová práce (i redaktorská), jež pomáhala otvírati obzory krasovědným a ideovým výhledům. Proto nevystihne mého básnického souboru ten, kdo v něm objeví „sbírky veršů“, kdo stopuje podružné podrobnosti bez porozumění celkové stavbě a nechce v něm procítiti souvislý příběh, růst, výpravu za absolutnem, myšlenkovou symfonii mého pozemského osudu, duchovní alchymii. Neboť má nesmlouvavá cesta nesměřovala k „umění pro umění“, nýbrž konkretisuje snahu přemyšleče, jemuž se básnictví stalo prostředkem, aby sebe i jiné povznášel k poznání metafysického smyslu a kladu života. Na Golgotě světlého úsilí pním na růžovém kříži předurčeného díla, čekaje, abych s něho s láskou sestupoval v mysl všech, kdož hledají a trpí a dovedou srdcem chápat lidsky-básnické poslání L
6 PŘED PRŮZRAČNÝM VRCHEM
[7]

VESMÍRNÝ ŽIVOT
Zde všechno v dosahu je našich rukou, jen směle toho zmocnit se neb chvíli se toho aspoň jenom dotknouti, s vším bychom souvislost svou vycítili. A zářné myšlenky a síly duchovní, jež prýští z nás a v prostor věčný plynou, se v sféře světů plodně shromáždí a stvoří nový život, nezahynou. Neb jistě všemu božská moudrost vládne, a nad tajemným losem naší země i nad námi bdí, jak my nad včelínem, jen tušené, však vyšší duchů plémě 9

PŘEDOBRAZ ČLOVĚKA
Předobraz člověka, jenž ve věčnosti byl již před vtělením jeho v sféře pozemské, se vznáší v meziplanetárním prostoru jak síla praducha, jež touží vtělovat se ustavičně v hmotu, znova rodit se. Ten jediný zná taje Vesmíru. Je hostem na hvězdách, je ve všem stvoření, jež určeno má mocnou budoucnost, je nejsilnější ze všech paprsků a světlem duchovním, od boha vyslaným, jak matné zrcadlení vyšší jsoucnosti. Je plodem úrodného lůna Nicoty, z níž Všechno pochází, sám hrůzná představa a přece úžasná, jež pamatuje Chaos prasvětný, v němž o jsoucno své bojovala již s kosmickým obrem, Ohněm-netvorem, jenž nemohl ji pozřít, zničiti, neb Praduch ochraňoval ji svým závojem. Tak prostupuje všemi sférami a hledá, kde by odpočinul si na chvíli, jež se věky věků zdá, na nekonečné pouti vesmírem. 10 A nalezne-li někde vhodný svět, tu projeví se rozumovou bytostí, jež touží po duchovní oblasti, v níž tuší vyšší osud svůj. Když odpočinul si, zas dále putuje a za věky se jinde znovuvtěluje 11

VĚČNÉ JARO
Duch všeho mne vede a sílí. Cítím někdy, že procházím hmotou jak paprsek. Hvězdy jsou blíže nežli písek na cestě a zdá se, že rostu všemi směry vesmíruvesmíru. A když vhroužím se do oken lidí, jako bych četl ve vrstvách země, jež je knihou dějin našeho světa i všechněch světů, jež jsou nebo byly. *
Každá květina, kterou trhám, byla již nesčetněkrát utržena a zvadla a přece roste a kvete vždy znova jako ptáci na větvích stromů a drahé kameny v srdci země a život a tvorstvo a záře. Neb věčné je vesmírné jaro 12

PRAŘEČ
Ticho hvězd mne prolíná a nutí mne mlčet, a přece chci mluvit, ale ne již jako dříve řečí lidí, nikoli, teď bych mluviti chtěl jen řečí, jíž hovoří rostliny, blesk, vítr, země a oheň. To je řeč pravěčně stejná, jí lze vyjádřit všechno na co nestačí mrtvá slova, ale řeč rostlin, větru a ohně, jež je srozumitelna všem světům a jíž si sdílejí hvězdy svá tajemství 13

JASNOZŘENÍ
Putuji-li městem, (ať je to v Čechách či snad na Madagaskaru) hledí na mne odevšad minulost jeho, kdy ještě nežilo i kdy již vzniklo a rostlo, ale stejně vidím jeho budoucnost, poněvadž vše, co se stane s ním i s námi, je již tady, připravovalo se staletí, možná i tisíciletí, v duchové oblasti, neboť nic nevzniká náhodou a zvláště ne náhle, všechno je tady, rodí se, chystá, neviditelné dosud, však zjevné jsouc v chvílích jasnozření těm, kteří prožili zemi i vesmír a kteří jako proroci nebo pěvci dospěli k mostu, jenž spojuje ducha a hmotu nad věčnou propastí Všeho 14

MILENKA VESMÍRU
V mladistvém věku matky-země, kdy byla jinak souhvězdí zasnoubena, žil jsem jak nevědomý a bezbranný tvor, (je jedno již v jaké podobě) hrál jsem si s plody a škeblemi, tušil nad sebou jediné božstvo jak slunce. Tehdy země prožívala éru ohnivé lásky, hýřivé obrazivosti, přírody obrovských snů a sopečných vášní, chystajíc pevniny, vymýšlejíc životní podmínky pro své budoucí děti, naději svoji, lidské plémě, jež mělo přijít a proslaviti ji v dějinách Kosmu. Od té doby prožila mnoho ta velká rodička, jíž vděčíme za život a za své nesčetné bratry a sestry, již hemží se na její obrovské dlani a spí v jejím klíně. Teď je však rádkyní věrnou svým dětem, 15 vnuká svou moudrost jejich mysli, jež zdědila její obrazotvornost, aby vymýšlela vědecké divy, snila o díle lásky, k němuž země skytla jim základ, aby v něm pokračovaly, aby je vybudovaly pro příští bratry a sestry, snad pro vyšší plémě, k oslavě veškerenstva. A přece jak mladá jest ještě země, a člověk je vlastně stále jen dítě na prvém stupni vývoje dosud, jak nekonečné jsou možnosti jeho, co všechno jej čeká, co matka-země mu do vínku dala, o čem neví, a kde jest jeho nejvyšší vrchol, k němuž spěl, k němuž jít musí po věky, než země zemře? 16

NA JINÝCH HVĚZDÁCH
Mne často posedne světlá myšlenka, co děje se právě na jiné hvězdě, ve světě tvorů jiných, než my jsme. V čtyrrozměrnu. Neb vím, že duch a hmota jsou všude a život je věčný. A připadá mi mnohé tak jasné jako list na stromě před mým oknem, neboť dálky jsou jen zdánlivé, jako zdánlivé je všechno a přece pravdivé. Tos ty tam, můj bratře, někde na Venuši nebo na Uranu, teprve se rodící, v budoucnosti viditelný, procítající k chápání vyššího života, či je to mikrob dosud nevyvinutý, planý, přece však projev věčného jsoucna? Duch můj, jenž nezná pozemské tíže, prolétá volně propastí hvězdnou jak božský paprsek, navštěvuje vás, vzdálené světy, přitahován jsa životem ve veškerenstvu, proniká plamenným vírem slunce, 17 mlžinami stejně jak ledovým mrtvem vyhaslé hvězdy, nepotřebuje vzduchu, nepotřebuje vody, může žít všude, na Venuši, na Uranu, až tam, kde vesmír náš mizí, a ještě dále, v zdánlivém prázdnu, jež čeká teprve zrození světa. To je tajemství paprsku, který nesčetně slunečních let letí k nám na zem’, aby nás posléze našel, aby nám věstil, že nejvzdálenější hvězda ví o naší planetě, stejně jak paprsek planety naší ví o všech ostatních hvězdách, k nimž jednou dolétne třeba až poté, kdy naše země, již vyhaslá, plouti bude vesmírovým mořem 18

PROUD
Co prchlo měst, vln, tvorů, hor v proudu Času? Když vidím řeku, jak ubíhá v dáli a vím, že nikdy již nevstoupím v tutéž vlnu, jež před vteřinou mi prchla, cítím své míjivé jsoucno přissáté k jedné vlně, a přece proud někde vždy plyne, a stále někdo v něj stoupá a nikdy do téže vlny. To je propastně smutné a přece tak blouznivě krásné. To je lidské mé jsoucno. Trvá jen chvíli. Pro tu chvíli jsem zrodil se a věky k ní spěl a když jsem ji našel, musím ji opustit zase, abych opětně stanul na břehu jiného proudu, do něhož znova sestoupit musím, a v kterém odplynu s určenou vlnou, tak jde to stále v přeměně věčné, stále vlna a nikdy táž, jež plyne do moře Nirvány 19

ZDÁNÍ
Když potkávám lidi a tvory, již pomáhají nésti mé břemeno nebo jejichž břemeno pomáhám nésti já, zdá se mi, že jsem mnohé z nich zahléd již dříve než právě v tomto žití, a snad ani ne na této zemi. Tak všudypřítomné a opětovné zdá se mi všechno. Pluji na lodi po moři a lítám ve vzducholodi a procházím městy, vím však, že svět jest jen hrou představivosti, Mája, snem, v němž žiji jak sen, barvy a vůně a zvuky jsou ozvěnou mého vědomí, a ve vteřině prožívám tisíciletí. Rostlinstvo a tváře, světla a stíny jako by plovaly na vlnách éterného moře. Připadám si jak květ unášený vlnou k neznámému břehu, jenž zrcadlí se v proudu: Kdo řekne mi, odkud plovu, a kde šumí strom, na němž jsem vykvet’. Zrodil jsem se, nebo jsem již zemřel? Kde, kde jsem byl, čím budu? Kdo vymyslil život, kdo hmotu? 20 Duch? Či hmota vymyslila ducha? Jak málo dosud znám, co všechno nepoznám? Ve světě stále někde je východ slunce, však mnohým zároveň je to západ. Zdá se, že jsem i nejsem, všechno je divné jako ve spánku, v kterém člověk vidí, ač má zavřené oči a vůkol něho je tma, však duch tone v jasu živen vědomím, že všechno je skutečnost. Jestli je to sen, pak trvá věčnost, neb sen je věčnější než skutečnost. A nesmrtelnost není bájí, ale pravdou. Jako dnes já tady, za milion let bude zde kdosi jiný, a to bude také sen a přece pravda 21

ZÁBLESKY V TEMNU
Jdu ulicí města. Domy na mne čekají jako na známého. Ze dveří proudí lidé. Rušno je jak v mraveništi. Město připadá mi jak sad zvučných stromů. Listí na nich raší, chvěje se a schne. Krok můj tepe dláždění. Nyní se mi zdá, jako bych kráčel po nesčetných mrtvých. A dosud nenarození hledí mi vstříc ze všeho vůkol. Člověk je ještě temná pevnina *
Chápu, proč pták neplove ve vodě, proč ryba nelítá nad zemí, proč člověk má ruce-vesla, proč země tone v jasu, neboť všude je moře *
Ve vzduchu, ve vodě, v plamenech i v hlíně 22 jsou velká tajemství. Kdo vnikl by v smysl jejich řeči, mohl by odpovědět na dotaz, odkud kam jdeme. To je sfinga v poušti všeho míra *
Co je voda, která odplyne, co je oheň, který zazáří, co je země, která rozkvétá, a co vzduch je, který vdechujem’? Radost okamžiku, jenž je odleskem věčnosti *
Všechno je na naší zemi nedokonalé, proto viditelné tělesným očím, rovněž nedokonalým, neboť dokonalé patří již vyšším sférám, jsouc viditelno jen duchu. 23 Naše země spěje za dokonalostí. Kdyby jí dostihla, bude neviditelná jako dokonale vybroušená křišťálová koule *
Často si člověk myslí, že neklid je v něm. Loď, která na vlnách bouřlivých pluje, jest klidná, moře je neklidné jen *
Zemřel mi bratr... jako by zmizel se světa, a přece zůstává zde, protože v světě nic se neztratí, ale již ho neuzřím, je pro mne bájí. Tak stále ztrácíme něco, bytosti nebo věci, posléze sebe, odejdeme nazí jak jsme se narodili, vždyť na pout věčnem nic nepotřebujeme, 24 poněvadž najdeme všechno ve všem *
Zmizí vědomí, žárovky očí zhasnou, srdce přestane cítit, představy již nejsou, člověk zemřel. Vesmír mu zmizel. Teď jako by nebyl hvězdný prostor; atomy neuvědomělé nevědí kde jsou, jen trpně čekají na zázrak seskupení v útvar vidoucí, uvědomující si nový vesmír *
Za skutečností, za veškerým stvořením, v pratmě dosud nestvořeného, nezhmotnělého Prapříčina sní, a své sny promítá do nekonečna *
25 Jak krásné, s jinými a zpívající projít bolestnou sférou Země do nových zrození, ó, věčná Prasílo-bože! znovuvykvésti na stromě života *
Sesují se horstva, pevniny potopí se ke dnu moří, zhasne jednou slunce, nesčetné hvězdy, jako člověka zhasne Čas – však Vesmírný Duch bude dál ze sebe tvořit život v nekonečnosti 26

SOUVISLOST
Na křídlech vůně odlétá růže, plačtivé jitro modlí se růženec, ústa si sdělují tajemství prsti, zemětřesení zápasí s městem, tóny hledají svého skladatele, nebe a srdce jsou plny ran, sad se koupá v řece slunce, duha spí v mlze rána, člověk-vesmír se hemží soustavou malinkých světů, světlo hnízdí v očích, dny líhnou se jak sršící jiskry, jež v mžiku zhasnou, krása je dárek dobrého boha, pejsek chtěl by býti člověkem, básník pouští draka své fantasie, každý hrob je žitím bohatý, továrny rodí smrtící zbraně, na jižní točně vzniká nová církev, a hvězdář vypočet’, že paprsek stálice X nás navštíví za třicet tisíc slunečných let 27

SEBEVRAH
Jednoho jitra pestré květy zvadly, ztratil víru v svět a uvěřil tekoucímu hrobu, ale byl včas vyloven, (lidé někdy zachraňují jiné) teď marně plove ulicemi jako v horečném spánku, vlny řeky zří všude kolem sebe, cítí dotyk rukou, jako by to byly ryby nebo bludné řasy, je mu stále zima, vidí vše, jak by se díval hladinou vodní na svět, ze slizké hloubky, kde odpočívá jeho skutečné tělo, zatím co on, stín zemřelého, čeká, až utone v lidské povodni 28

BYTOSTI JINÉ OBĚŽNICE
Éterným mořem, jež vlní se přílivem a odlivem od hvězdy k hvězdě jak pozemské moře od skály k skále, s neznámého souhvězdí, jehož nikdy nedostihne náš zrak, kde bytosti žijí, jež věděním, smysly jsou dokonalejší nás, duchovnější, sestupuješ silou své vůle jak potapěč neviditelný na naši zemi, do třírozměrna, ke mně (a snad i k jiným), kteří o tobě sní a přemýšlejí a jejichž duchové vlny tě dostihly. Cítím tě jako světelný úkaz, jenž občas prochází světem, záhadný pozemským očím, jak meškáš tu či onde a tajemně mizíš. A tu vždy ozve se vnuknutí v lidském mozku, něco se stane, něco se chystá, nikdo neví proč a nikdo neví odkud a přece je to zde, lidé se rojí a zvučí 29 jako včely v ohromném úlu, do něhož vyšší bytost vložila plástve nebo z něhož vybrala pro své účely kořist a odešla od úlu světa na svou hvězdu. Ó bytosti, vyšší než my jsme. Jak mnohé chápeš na této zemi, co my snad nikdy nepochopíme, co zjevno jen Eonům, kteří jsou bližší Vesmíru tajům a Bohu 30

PRŮZRAČNÝ VRCH
Člověk žije úrodně v celém světě, ve všech myslích, ve všem dění na naší zemi, v třírozměrnu. To je kosmický jeho význam, že může spolupracovat na boží líše, že je korunou tvorstva na naší zemi, že má schopnost tvořit, zdokonalovat její dílo i sebe. Neviditelný žebřík vede od něho až do nekonečna k atomům hmoty, až do nekonečna k duchovním zjevům, které obklopují jeho jsoucno zázraky tajemných sil vševládné přírody. Projevil se na naší zemi, ve světě nerostů, rostlin a zvířat, jako zrcadlení bytosti vyšší, Prasilou vyzařované, 31 těkající od věků Všeho mírem a hledající hranol, v němž by se na chvíli zračila její mnohotvárnost, jako sluneční paprsek v střepinách roztříštěného skla. Neví, kdy paprsek přestane zářit v střepinách hmoty, neb všechno je dočasné pouze, ale tuší, že je tady, jako může být jinde, je snad zárodkem nového života v nesčetných tvarech a v nesčetných světech 32

NÁŠ SVĚT
Náš svět, jenž krouží sférou sluneční, se vznáší v reji světů vesmírem, jenž s všemi soustavami svými valí se jak tajemné a mocné síly proud. A temnou clonu, zakrývající zrak tvorstvu, které v těchto světech žije, proniká duchového světla zář’ jak hudba, která s vyšší sféry zní: tvůrčí melodie 33

SKON ZEMĚ
Doba nadejde, kdy v širém prostoru přestane zářit tanečnice Zem’ a kdy i stopy lidstva nebudou než dávným mytem v kosmu dějinách. Uhasne hvězda, jež kdys šířila svých duchovních sil světlo vesmírem na jinou hvězdu, na niž zbloudil z ní snad zárodek jejího života. I bude kroužit, struska ledová, a bude čekat ztroskotání své. Však její síly nezaniknou přec, ve Všeho míru projeví se zas pod jiným sluncem, v jiném stvoření..stvoření... A opět nastane kdes prvý den pro tvořící se žití vědomé, kdy boží duch se bude vznášeti nad novým světem, Země nástupcem 34

DECH VĚČNÉHO ŽIVOTA
Do širé mystické dálky otvírám okno: Vln věčna příboj se tříští o břehy Země, a vítr tušení vane kolem mé hlavy, jež v zbožné bázni se sklání před vyšší vůlí. Dech žití věčného cítím vesmírem proudit, v něm světla myriad světů září i hasnou, a z hnízda myšlenky lidské vzlétají písně, jak ptáci zpěvaví, kteří po výši touží. A srdce vroucně se modlí na prahu Taje, jenž jako opona skrývá smysl všech dějů a jež se poodhrne jen v posvátné chvíli, když duch, jenž opustil hmotu, novou si hledá 35

SYNTHESE
To chtěl jsem, k tomu jsem mnohými cestami spěl, abych svět a život ve vyšším světle uviděl. Abych vášně, sny, smutky, radosti v touhu po kráse přetavil, a sebe obrazy do Kosmu promítanými vyslovil. Abych stal se ohniskem všeho, co možno zde pochopit, moh’ duchem prolétat věky a ve všem tvorstvu žít. Tak, jediné tak má ústa nemohou umlknout, a budou novými zpěvy v příštích jitrech žhnout, vždy k novým lidem budou promlouvat a v jejich snech i činech kvést a zrát 36

HOŘÍCÍ OČI
[37]

V SLUNEČNÉ KOLÉBCE
Jsem nově narozený, jsem nově nalezený, jaká slast! octl jsem se opět na Zemi nebo na jiné hvězdě? vše mi připadá blízké, bez vzdáleností, doplňující se, jen variace na jeden nápěv hvězdného hudebníka a stále nová v novém životě, v novém světě. Proč jste mi, lidé, tak blízcí jako jsou mi blízké rostlina, nerost, vesmírné živly, proč nevidím již nic odděleně, ale všechno ve všem, prostupující se, oplodňující? Jak je to krásné procházet se na hřbitově a obdivovati vesmír jako slunečnou kolébku, z které Život z mrtvých vstává stále, stále, stále. 39 Kam jsi dal oči, znovuzrozený? zdá se, že vidíš celým tělem, každým údem, tak jsi se zázračně přerodil, však nejvíce vidíš srdcem, to je dalekohled, jenž vystopuje i nejvzdálenější hvězdy, proniká minulost a věští budoucnost. Nyní rozumím správně, proč musím zpívat, byť mi jen naslouchal pták neb strom, proč držím lyru nad hlavou a čekám, až neviditelné ruce rozzvučí její struny, proč přes všechny překážky, posměch a zlobu, nepochopení jsem kupředu kráčel nezmaten chválou a hanou, proč musil jsem umírat, znova se rodit, proč všechno dělo se tak a ne jinak. Neb vím, to cítím, hluboce cítím, že píseň má o kráse Kosmu najde ozvěnu v srdcích naslouchajících, 40 vždyť zpívám za nesčetná ústa, že nesu lidem radost a lásku jak vláhu vyprahlé zemi, jež musí ji ssáti, aby pak mohla rozkvítat, zráti plody všemi 41

MLADÉ POŠETILOSTI
Když jsem vyšel do světa, byl jsem tulák, ale cesta mne napravila i nasytila, měl jsem štěstí i neštěstí, oboje jako oblásky jsem nacházel časem. Duhové lučiny mne zlákaly v svou náruč, světelný oř mne vynesl na vrch, koupal jsem se v úsměvu dívek, jež domů šly ze školy nebo z dílen. V zrcadle krásy se rozžehala má tvář, krvavou růži úst jsem schovával pro svou milou, o níž jsem četl pověst, že byla unesena šíleným hudebníkem na výspu v Černém moři. Tenkrát jsem nosil v brašně sny, bylo mi dobře u božích muk. Měl jsem skvělou sílu jako zápasník, však rád jsem zpíval o mdlobě a smutku. Jak je to dávno, jako tisíce let, a skoro se zdá, že někdo jiný to žil, který již zemřel, jehož jsem přečkal jak statný strom, pamětník uprchlých jar 42

MYSLITEL
Jak ohromné jeviště dramatu nekonečného svět pozemský zjevil se mladistvě zvědavé touze, byl prostor pln letců, plavců a cestujících, i já se svěřil větru, vlnám, luně a slunci. Tak shléd’ jsem cizí kraje, jež zvaly, u stinných palem jsem přistál neb k souhvězdím cílil, mé představy o všem tropicky kvetly, v svém nitru jsem střádal dary záští a lásky. V svou hvězdu jsem věřil a hledal ji v duchovnu, boj začal jsem s větrem a zajat byl ohněm, mne krása vysvobodila z pout všedna, a někdy jsem zabloudil v klášter, jindy v děs jatek. Kdys chtěl jsem od tebe, světe, polibek slávy, však tys mi dal více, svou propast, a já tě objevil v sobě, nový svět, pravdu, jenž za přelud skutečnost dal mi. V tvých hloubkách spatřil jsem nadhvězdné výšky, tvá hudba ukojila můj hlad, jenž mne mučí, s nímž jsem se narodil v tomto, snad již v bývalém žití, a jenž mne pudil hledati smysl hmoty. 43 Teď stojím na tvé pevnině, pokorný člověk, jen bohat životní moudrostí, s pohledem volným, jenž letí jako avion do budoucnosti, kde v boží dlani spí příští rekové Země 44

BRATRU V TEMNOTĚ
Bratře, spáchal jsi zločin, nebo jsi chorý kletbou neznámé viny, nebo toneš bezradně v moři bídy, nebo zbaběle pomýšlíš na sebevraždu: cítím s tebou, neb vím, jak tvrdý je osud, jak těžké je pochopit jeho tajemnou moudrost; jak těžké je chápati, někdo že trpí, zatím co druhý zdánlivou blaženost sklízí. A přece všichni lidé jsou přese vše bratří, je nemožné někoho vyloučit z řetězu lidstva, a zápas mezi dobrem a zlem, jenž na zemi byl, jest a bude, je jistě předurčen Moudrostí vyšší. Je jedinou bytostí lidstvo, jež žilo a žije, jeho původ a rozrod vznik dal dějinám země, a každý z nás měl v svých předcích neznámých věků tuláky, krále, proroky, zločince, světce. Je bolest pouze rubem radosti světské, a radost se může kdykoli proměnit v bolest; ti, kteří dočasně vcházejí v prokletí propast, snad vykoupeni zlou vinou, trestem svých skutků, vzejdou z ní v potomcích neb v svých bratřích zas jasní a krásní, 45 (kdo probadat může zákony vyšší Spravedlnosti?) a v těchto rozhřešitelích předešlých žití spojí se v jednotu lásky, práce a krásy 46

TAJEMSTVÍ
Mne veliké město dovede rozzvučet jak putující harfu, krása mne provádí ulicemi, hledím do lidí skrze skleněný oděv, však nikde nezřel jsem stánku bez boha, tak všude je nebe blízké zemi, proč jenom v každém městě, na prostém venkově, na vodě, pod zemí hledám stopy tajemství Kosmu, vím, že někde je tady zazděno či snad zakopáno, na mne že čeká, jako já čekám na ně, ale je zastřeno vzdušnou clonou, je téměř průhledná a na dosah rukou všude, všude, všude, a přece je hledám po celém světě, možná že právě na něm stojím, držím je v ruce 47

VLÁDCE VZDUCHU
Člověk vždycky toužil lítat jak pták, Daidalův pokus ukryl se v jeho srdci, nezapomněl, že báje stává se někdy skutečností, přemýšlel, jak se vznésti nad prsa země. Posléze nalezl křídla, jež v pravěku ztratil, na nich se k blankytu vznesl, hrdinný plavec, přelétl divoká moře, velebná horstva, odvážně krouží jak orel nad mraveništi. Proto též každý letec je svobodou zmámen, stále touží po vzdušném moři, jeho kůže modrou oblohou voní. Ó, moci vnikat v stratosféry taje, hledati nová nebezpečenství a krásy, plouti mezi hvězdami a Zemí! 48

BÁSNÍK
Netřeba, aby básníku přítomnost porozuměla, každý básník telegrafuje do budoucnosti, ten, kdo záhy vavřín uznání koupil, stal se hvězdou, jež zevšedněla dalekohledům. Krása je slunné božství, jež čeká na vyznavače, myšlenky jako kov drahý v hlubinách dřímou, odevšad putují kovkopové ducha, každý chce v zápase s hmotou nalézti poklad. Básník jako strom Ráje roste z pravěké prsti, na jeho větvích raší zářivé zpěvy, opájí barvami, vůní bohatství květů, pod vlivy měsíce, slunce, souhvězdí dálných jeho plody zrají moudrostí žití, jimi se mozky a srdce našeho světa sytí 49

SLAVOBRÁNA SLUNCE
[51]

TAJEMNÁ SOUVISLOST VŠEHO

A STÁLÉ SVÍTÁNÍ NOVÉHO DNE

[52] Jak úžasně vychází nad světem slunce. Nad Atlantickým oceánem stejně jako nad nejmenší chatou. Dílny otvírají dveře jako ústa zívající a ve všech domech okna-oči se rozněcují. A slunce laská blouznivý svět-kapku. V ní vlní se horstvo, tvorové se rojí, a krystalující tvary se šíří, dlouží a úží, neboť všechno na zemi stále kvete a vadne. Evropo! Šiky tvých obchodních lodí křižují moře, umělci, vědci, technici zázraky snují. Rusko nově se rodí z trosek starého Řádu, v Ženevě Společnost národů řeší rovnice míru, ale někteří státníci dosud ve válku věří jako v pojišťovací ventil přetopeného kotle. V dálce Asie procítá z těžkého spánku. Čínskou zeď boří, rachotí děla, tanky, bitvy a hlad zle běsní mezi plemenem žlutým, pochodeň krve a zmaru plane, plove po moři, po řekách, větrem, dým její valí se k evropským břehům. 53 Temná Afriko! Černošská rasa čeká na chvíle vysvobození. Touží, by její pleť byla bílá jako pleť Evropanů. Ví, že brzo bude alarmována, aby rozbila otrocká pouta, a volnost, rovnost, bratrství napsala na svůj prapor. Zatím jen její bubny steskem vyjí na poušti, v pralese, na vršcích, aby udržovaly bdělost zemdlených stráží. Hle, tam Amerika se svými mrakodrapy a s bursou, jež chrlí vodopád zlata přes srdce a mozky do jícnu světa. Lodi vystěhovalců letí k naděje břehům, a poslední Majové zmírají v rumišti bývalé slávy. Australie! s družinou atollů rozsetých v moři, se zbytky pravěké zvířeny, s bohatstvím stád a dolů a plodin, na tvých stepích a bažinách bujejí snaživá města, zatím co v přílivu bělochů topí se maorské plémě... Však v srdci Evropy v tu dobu pilný národ, jenž chráněn je božími křídly, staví si hnízdo, volné a samostatné. 54 dědiny halasí písní, a města vzkvétají, slavná v minulosti i v budoucnu, nad úrodnými lány tančí zvědavý obláček, jenž cestoval sem až s panství věčného ledu, aby uzřel požehnanou zemi, z níž mohlo by vzejít Slovanstvu světlo. Lidstvo: V oblasti osudů trpíme všichni, prací se vykoupit určeno nám. Jak výbojně vychází nad světem slunce! Co práce nás ještě, co úkolů čeká. Věda a umění pracují v řetěze rukou o díle lidskosti, pomníku země. Od předhistorické éry dílo to vzrůstá, nesčetně dělníků na stavbě vystřídalo se a nesčetně dělníků číhá na zavolání. Jaká to slavná cesta od obyvatele jeskyň, jenž s mamutem zápasil kyjem, až k aviatiku, jenž přes moře lítá z jednoho dílu světa k druhému dílu. Muži s průvodem strojů, ženy s plodnými klíny, děti se svými hrami, starci zkušení žitím, vojáci, kněží a vědci, umělci, proklatci, světci, obchodníci a chudí, mrzáci, boháči, rabi, zpátečníci i smělci, 55 všechny rasy a národy světa, mocní i ponížení, všichni, všichni, všichni, co je vás v světě, vizte: jak chmurný obzor se otvírá jako tajemná kniha, chtivá jasu a krásy! Lidstvo: Chceme svět prožíti, pochopit zemi, pomoci stavět lidskosti chrám. Ó, úchvatně vychází nad světem slunce! Procítající, slyšíte polnice volat? Je den! A zlomeno žezlo temna. Spánek včerpal vám sílu. Sny prchly. K práci! k světlu! Armádo větší než ona, jež bojuje zbraní! K dílu, o kterém pracovali již předci, a v němž i pokračovati budou potomci vaši! Ó, nádherně vychází nad světem slunce! Je nutné v bratrství zasnoubit lidstvo, neboť nelze stále vražditi pro vládu jedněch v neprospěch druhých. Je třeba obrodit zemi v zahradu rajskou, v níž znova by našli se v míru a v lásce potomci těch, již na stavbě věže Babylonie raněni byli zmatením jazyků, rozešli se pak v nevůli, v zlobě na všechny strany světa. 56 Ó, slavnostně vychází nad světem slunce! Tak moci vyplout v aeroplánu nebo na lodi, třeba v myšlenkách pouze, na cestu kolem světa a slyšeti hymnu bratrsky krásnou, viděti odevšad ruce cílící k světlu, cítiti tepot srdcí opravdu lidských a okoušet plně vesmírnou lásku země, jež stvořila člověka k osvětným činům. Lidstvo: Chceme jít v stopách živého boha, stoupati k světla výšinám. Ó, vznešeně vychází nad světem slunce! A jistě postoupí kupředu člověk, jistou část práce rozluští dělník. Netřeba, aby zoufala srdce. Miliony let před námi dosud. A ve všech naděje klíčí. Ze všech hlas vyšší tryská: Kupředu, armádo lidí! Na svoje místa! Bořit! Tvořit! Jak vítězně vychází nad světem slunce [57] BÁSNICKÉ DÍLO EMANUELA Z LEŠEHRADU SVAZEK IX
Symfonie dovršení DIVOTVORNÝ SNÁŘ vznikla r. 1934–1935 v Praze a ve Vysokých Alpách a vyšla v souborném vydání r. 1935
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“ v Praze pro nakladatele Aloise Srdce v Praze
E: jf; 2004 [59]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Orbis; Srdce, Alois
(Básnické dílo Emanuela z Lešehradu - svazek IX - Symfonie dovršení Divotvorný snář vznikla r. 1934-1935 v Praze a ve Vysokých Alpách a vyšla v souborném vydání r. 1935 - Vytiskla knihtiskárna „Orbis“ v Praze pro nakladatele Aloise Srdce v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 62

Autor motta: Lešehrad, Emanuel

Motto: Lešehrad, Emanuel

Exemplář knihy ze soukromé knihovny má původní brožovanou úpravu. Na první straně obálky ze zeleného zesíleného papíru, která je orámována zdobenou linkou, je nejprve vysazeno autorovo jméno, následuje název sbírky (oba údaje v kurzivě verzálami); na středu pak logo nakladatele Aloise Srdce, které tvoří iniciály jeho jména a motiv srdce. V dolní části obálky nakladatelský údaj v podobě: Nakladatelství Aloise Srdce v Praze (taktéž v kurzivě). Na středu čtvrté strany obálky umístěno kulaté logo Klubu moderních nakladatelů Kmen; v pravém horním rohu a dole na středu obyčejnou tužkou původní cena 15-/k. Na hřbetu vysazen text (verzálami): Emanuel z Lešehradu: Divotvorný snář. Strana [1] (patitul) nese na středu název sbírky verzálami. Titulní list na straně [3] je vysazen verzálami (různou velikostí písma) na osu; v záhlaví jméno autora, poté název a podtitul knihy, v patě vročení a nakladatelský údaj (na středu strany logo nakladatele Aloise Srdce, identické s obálkou). Na středu záhlaví strany [4] text prvního mota verzálami ohraničený z obou stran pomlčkami; v patě na středu text druhého mota v kurzivě. Předmluva na stranách 5-6 je vysazena do bloku (text poznámky petitem). Názvy oddílů vždy na samostatné nepaginované liché straně jsou vyraženy ve dvou třetinách výšky strany na osu verzálami, názvy básní verzálami taktéž na ose, vlastní text básní je důsledně vysazen na osu. Tiráž (s. [59]) je vytištěna na osu; název ediční řady a pořadové číslo svazku verzálami v kurzivě, název knihy verzálami, vše ostatní minuskami. Strana [61] nese soupis Lešehradova Básnického díla (svazky 1-9), dále přehled devíti výborů z překladů autorovy původní tvorby do různých světových jazyků a odkaz na dvě monografické práce o Lešehradově literárním díle. Paginace běžnou arabskou číslicí je vyražena na střed zápatí strany. Exemplář je zachován ve velmi dobrém stavu.

Formát: 210x130 mm

Zdroj. signatura: soukromý zdroj

Devátý svazek Básnického díla Emanuela z Lešehradu, které v průběhu třicátých let 20. století vycházelo v Srdcově nakladatelství, přinesl autorovu novou původní básnickou sbírku Divotvorný snář (1935). Tato sbírka uzavřela trojdílný básnický cyklus s názvem Kosmická pouť (prezentovaný celkem v devíti svazcích Básnického díla). Od svého prvního vydání nebyla sbírka nikdy reeditována. Ve formalizovaném zápisu básníkova jména sjednocujeme různé podoby jeho vlastního jména Josef Maria Emanuel Lešetický z Lešehradu (sbírka Divotvorný snář je podepsána Emanuel z Lešehradu) ve prospěch normalizované podoby Emanuel Lešehrad (viz Lexikon české literatury 2/II. Academia, Praha 1993, s. 1160). V diplomatickém zápisu Nakladatelských údajů přepisujeme plné znění tiráže ze strany [59]. Ve formalizovaném zápisu autora mota uvádíme normalizovanou podobu autorova jména, neboť je s největší pravděpodobností jeho původcem. V textu básní i v textu tiráže nahrazujeme znaky ostrých uvozovek »« znaky běžných uvozovek „“. Vzhledem k charakteru plnotextové databáze nerespektujeme původní vysazení básní na osu. Plně šetříme všechny atypické jevy autorova jazyka podobně jako původní pravopis díla, a to jak v samotných básních, tak i v textu autorovy předmluvy. Bez zásahu ponecháváme odchylky na rovině slovotvorné (přemyšleče, vesmírovým, všedna) a tvaroslovné (lokál singuláru řětěze; třetí osobu plurálu bujejí). Nezasahujeme ani v případě nenoremní hláskové kvality (pout /= pouť/, čtyrrozměrnu, oblásky) a ponecháváme původní kvantitu samohlásek (potapěč, probadat) i další hláskové alternace (plovaly, myslila, musil, rozkvítat). Respektujeme užití apostrofu, který signalizuje vypuštěné koncové -l v příčestí minulém (vykvet’, vypočet’, moh’, shléd’, ale i zahléd) a vypuštění koncové samohlásky (zem’, zář’, vdechujem’). Na rovině pravopisné dále neopravujeme psaní předložek s, z (s neznámého souhvězdí, s panství, se světa ad.) a zdvojené ss- (ssáti, přissáté). Podobně ponecháváme nenoremní podobu tvaru znovuvykvésti (hranice slov v písmu) a dobové psaní zkratek (a p.). Zachováváme velmi časté psaní velkých počátečních písmen v substantivech (Nicoty, Chaos, Ohněm-netvorem, Praduch, Času, Prapříčina, Taje, Moudrostí, Spravedlnosti, Ráje, Řádu, Nirvány, Vesmíru /i vesmíru/, Bohu /ale i boha/) a pronominech (Všechno, Všeho), jimž je přisouzen symbolický význam. Plně též šetříme jevy hláskoslovné a ortografickou podobu ve slovech cizího původu: samohláskovou kvantitu (synthesu, mytem, včetně psaní geografickho názvu Australie), psaní -s- v kořeni slova (analysoval, synthesu, universalism, konkretisuje, fantasie, bursou) i ostatních souhláskových skupin: -th- (synthesu), -ll- (atollů), jakož i koncovku -ism odkazující k frankofonnímu kulturnímu prostředí (poetism, universalism). Do interpunkce výrazněji nezasahujeme; doplňujeme pouze chybějící interpunkční znaménko v případě, kdy jde o zjevnou tiskovou chybu. Ponecháváme zakončení posledního verše básně bez interpunkčního znaménka (tečky), podobně tak i posledního verše textu mota na stranách [4], [52] a závěrečné věty předmluvy. Důsledně však upravujeme dvě tečky ukončující větnou výpověď, a to ve prospěch běžně užívaných tří teček. Zachováváme počáteční minusku po vykřičníku a otazníku, které mají oslabenou ukončovací funkci věty. Hvězdičky segmentující text básní jsou v původní předloze vysazeny na osu.