MYSLITEL

MYSLITEL
Jak ohromné jeviště dramatu nekonečného svět pozemský zjevil se mladistvě zvědavé touze, byl prostor pln letců, plavců a cestujících, i já se svěřil větru, vlnám, luně a slunci. Tak shléd’ jsem cizí kraje, jež zvaly, u stinných palem jsem přistál neb k souhvězdím cílil, mé představy o všem tropicky kvetly, v svém nitru jsem střádal dary záští a lásky. V svou hvězdu jsem věřil a hledal ji v duchovnu, boj začal jsem s větrem a zajat byl ohněm, mne krása vysvobodila z pout všedna, a někdy jsem zabloudil v klášter, jindy v děs jatek. Kdys chtěl jsem od tebe, světe, polibek slávy, však tys mi dal více, svou propast, a já tě objevil v sobě, nový svět, pravdu, jenž za přelud skutečnost dal mi. V tvých hloubkách spatřil jsem nadhvězdné výšky, tvá hudba ukojila můj hlad, jenž mne mučí, s nímž jsem se narodil v tomto, snad již v bývalém žití, a jenž mne pudil hledati smysl hmoty. 43 Teď stojím na tvé pevnině, pokorný člověk, jen bohat životní moudrostí, s pohledem volným, jenž letí jako avion do budoucnosti, kde v boží dlani spí příští rekové Země 44