MILENKA VESMÍRU

Emanuel Lešehrad

MILENKA VESMÍRU
V mladistvém věku matky-země, kdy byla jinak souhvězdí zasnoubena, žil jsem jak nevědomý a bezbranný tvor, (je jedno již v jaké podobě) hrál jsem si s plody a škeblemi, tušil nad sebou jediné božstvo jak slunce. Tehdy země prožívala éru ohnivé lásky, hýřivé obrazivosti, přírody obrovských snů a sopečných vášní, chystajíc pevniny, vymýšlejíc životní podmínky pro své budoucí děti, naději svoji, lidské plémě, jež mělo přijít a proslaviti ji v dějinách Kosmu. Od té doby prožila mnoho ta velká rodička, jíž vděčíme za život a za své nesčetné bratry a sestry, již hemží se na její obrovské dlani a spí v jejím klíně. Teď je však rádkyní věrnou svým dětem, 15 vnuká svou moudrost jejich mysli, jež zdědila její obrazotvornost, aby vymýšlela vědecké divy, snila o díle lásky, k němuž země skytla jim základ, aby v něm pokračovaly, aby je vybudovaly pro příští bratry a sestry, snad pro vyšší plémě, k oslavě veškerenstva. A přece jak mladá jest ještě země, a člověk je vlastně stále jen dítě na prvém stupni vývoje dosud, jak nekonečné jsou možnosti jeho, co všechno jej čeká, co matka-země mu do vínku dala, o čem neví, a kde jest jeho nejvyšší vrchol, k němuž spěl, k němuž jít musí po věky, než země zemře? 16

Básně v knize Divotvorný snář (in Básnické dílo Emanuela z Lešehradu, svazek 9):