VĚTRNÁ RŮŽE
[5]
PTÁČE NA VĚTVI
Niva se ztmívá.
V mysli mi ptáče
naděje zpívá;
v srdci sen pláče.
Nebe dne kalné.
Svět v stín se hrouží.
Srdce mé žalné,
touha tě souží?
V jizbu se dívá
květem sněť hruše.
Proč bývá tklivá
večer má duše?
Niva s tmou splývá.
V mysli mi ptáče
o hnízdě zpívá..
V srdci sen pláče
7
POKUŠENÍ
V sadě spícím s amorety
slyšíš panny při měsíci
k steskům kytar zpívající
na pavlánu zmládlém květy?
Nyvě budí píseň hříchu
hlasy krásy zasmušilé;
oči růže sněhobílé
trpně pláčí v cudném tichu.
V temnu slídí Pokušení.
(Cítíš v srdci dravčí spáry?)
Bledé panny na kytary
žalují těl utrpení
8
FRAŠKA
Smyslnou chvílí
v jasmínů klínu
blouznivec kvílí
na mandolinu.
Ve sluji z thují
školené krásky
poučují se
o tajích lásky.
Kichot se zticha
chychotá v stínu.
Blouznivec vzdychá.
Spal mandolinu!
9
MUKA TOUHY
Ústa zprahla žízní,
ruce blažit chtějí,
siré srdce trýzní,
oči churavějí.
Kdo mne zhostí žízně,
ruku s rukou spojí,
srdce zprostí trýzně,
trudné oči zhojí?
*
Ústům úsměv dala,
dlaň mou v dlaň svou jala,
srdce zkonejšila,
oči rozzářila
10
MODRÝ VEČER
– V dne očích zbled’ nach západu.
Pojď, vyjdeme si do sadu.
Tam v loktech Luny rozvíjí
se bílý zázrak lilií,
a víly k flétnám vánků mdlých
jdou tančit do míst setmělých,
kde dřímou třpytní ptáci.
– Kraj zasel modrou náladu.
Pojď zpívat květům do sadu.
Mhou víly šílí v tancích svých,
jim vlasy vlají v záblescích.
A zámek v lesku večera
se koupá v oku jezera,
jež střeží plameňáci.
– Slyš jilmů šerou baladu.
Pojď, půjdem’ tančit do sadu.
11
V snu vodotrysk lká večerem.
Spí něžný blankyt s jezerem.
Nech rozkvést, milá, nyvý smích
v mých čekajících liliích
12
POSELSTVÍ VÁNKU
Již tiše z mraků vzplaň,
ó, slunce noční doby.
Nebe skráň
žhne šperky hvězdné zdoby.
Jak světlušek rej vnes
sny v krásky pokoj tmavý.
Vůní ples
dnes v šeři šeřík slaví.
Z muk touhy květů stkej
jí závoj sněhobílý.
Spěj k ní, spěj,
než Noc tvář k myrtám schýlí
13
UKŘIŽOVANÝ
Vzala plaché srdce,
zlíbat srdce chtěla,
jala v pouta srdce,
lásky zapomněla.
Trny vryla v čelo,
paže rozepiala,
na kříž vbila tělo,
ústům blínu dala.
Marné vyčítání,
jala srdce, vzala,
nehty lstivých dlaní
hruď mi rozdrásala
14
DÉŠŤ
Prší mhou zrádnou do šera
zádumčivého večera..
U okna dlíme se ženou,
jež je mi sestrou, milenkou.
Slyším pláč deště vzlykavý.
Což snad mé srdce churaví?..
Prší mhou z šera do šera
osudového večera..
Slyšíš slz šum, ston, stesk a sten?
Nešťasten, šťasten, nešťasten..
V jasanech štká sten deště jen,
zíráme v sebe, zříme ven;
mha v srdci, v světě před oknem.
Budeme šťastni, nebudem’..?
Prší mhou tiše do šera
bezútěšného večera
15
SNÍCÍ MILENEC
Co zdálo se ti, milenče,
když Úsvit rděl se zjitra?
– Zdálo se mi, že světlo z tmy
procítá v lampě nitra.
Co zdálo se ti, milenče,
když den tkal úsměv žhoucí?
– Zdálo se mi, že v náruč mou
sklání se anděl skvoucí.
Co zdálo se ti, milenče,
když město lunou zkvetlo?
Přízrak šel mimo cestou svou,
v srdci mém zhasl světlo
16
VÝJEV VE TMĚ
Pouští noci jdou dva hlasy:
Komu dát mám vábné vlasy?
– Miláčkovi dej k hře vlasy:
srdce slastí rozbodá si.
Komu dát mám chtivé dlaně?
– Štěstí smíchu dám ti za ně.
Komu dám žár svého hledu?
– Touh vrak pohřbím v jeho ledu.
Komu dám rtů poupě zvoucí?
– Mozek vyssaj, krev z ran vroucí.
Komu z vás dám ňadra malá?
– Nic již nemám! Vše jsi vzala!
17
VĚČNÉ DOTAZOVÁNÍ
Víš-li, milá, co je žena?
Žena, to je bílá růže,
jež však barvou klamat může.
– Nevím, co tvá značí slova,
ptej se, milý, ptej se znova..
Víš-li, milá, co je láska?
Láska, to je osten růže,
který na smrt ranit může.
– Nevím, co tvá značí slova,
ptej se, milý, ptej se znova..
Víš-li, milá, co je srdce?
Srdce, to je plaché ptáče,
jež v snu keři pro sen pláče.
– Nevím, co tvá tají slova,
ptej se, drahý, ptej se znova..
Mrtva ústa milencova
18
TŘI NASLOUCHAJÍCÍ
Bdí tři dívky
v lesní chýši;
černou tiší
klepat slyší..
Hádá sličná:
Hoch můj v touze
dobrou noc mně
dát chce pouze.
Tuší snivá:
Bloudí kdosi,
ztratil cestu,
spát chce, prosí.
Soudí třetí,
dívka slepá:
Osud, sestry,
Osud klepá
19
ZTRACENÁ
Odešla v podletí.. zmizela.. nepřišla..
Cestou v svět zbloudila – cesty zpět nenašla.
V krbu sen vyhasl, touha v něm nehoří.
Truchlo jak po pohřbu v oněmlém nádvoří.
Soucitné paprsky o mrtvé hovoří –
Nepřijde.. bílá laň.. odešla v podletí..
Z jara když vlaštovky s vůněmi přiletí,
nad střechou zakrouží, jinam však odletí
20
NĚKOMU V RÁJI
Ty choré oči dumavé
jed vssály luny stonavé.
Vždy rád jsem v modř těch očí zřel,
když Západ tichem kraje šel.
V řas něžném šeru můj duch snil,
že říš’ touh dětských navštívil,
kde láskyplný zkvétá sen
jak plachý úsměv princezen –
*
Ted' ručky chladné jak hor sníh
spí zvadlé v černých dahliích.
Žel!, příliš křehká pro žití,
svým očím dala zemříti
21
ZIMA V SÍNI
Na skráně sněhy padly,
milenko,
dlaně mně rmutem zchřadly,
milenko.
V okna mráz palmy schvívá,
milenko,
v mysli zlý sýček zpívá,
milenko.
Zima dlí v síni naší,
milenko,
mrtvé v ní štěstí straší,
milenko
22
ODŘÍKÁNÍ
Sni jen ve svém jaru žití
o dni, který blahem plaje;
sen, jenž v tůň’ mých očí svítí,
bledá luna bez tepla je.
Sni jen, křehký květe bílý,
o dni, v kterém broskev zraje;
k loutně chvílí jeseň kvílí,
co mne čeká, bez tepla je.
Sni jen, sni, mé slunce skvělé,
o rozkoši křídel máje;
že jsem toužil žití celé –
úsměv srdce bez tepla je
23
ZÁTIŠÍ SRDCE
Obloha soumrakem jemně
na město dýchá;
z moře střech přilétá ke mně
netopýr ticha.
Luno, jež přicházíš cudná
slíbat chmur vrásky,
prozraď, kde bloudí dne bludná
vidina lásky
24
NA STRUNĚ G
V mou vlídnou jizbu dumavou
mhou hebkou, něžnou noční tmou
se linou vůně vánku hrou,
jenž krouží sirou zahradou.
Ó, vůně viol dusné jsou,
mou duši zmatou náladou
svou náladou, tak zahořklou
tou nocí nyvou, zamlklou.
A tulák měsíc za řekou
jde nivou snivou pěšinou,
jsa okouzlený setkanou
se zemí, sladkou milenkou
25
OSAMĚLÝ DŮM
Na prahu města vila sní
se zahrad věncem kolem.
Tam jsem se kdysi uchýlil
se srdcem chorým bolem.
Zde smírně odtékají dny
jak vlny řeky líné.
O květech lípy šeptají
a k slunci oblak plyne.
Jen časem ze snů nádraží
smích vlaku zahaleká.
To mladá Touha vyjíždí
snad k hvězdám, do daleka
26
SLAVÍK ZPÍVÁ
Slavík, slyš, pěje
v aleji vonící.
Srdce se chvěje
ozvěnou nyjící.
V tesklivé hrudi
bílý sten zakvílí.
Sen, jenž se trudí
probudí na chvíli.
Zemříti moci
bez bolů, soužení
v posvátné noci
prvního toužení!
Slavík, slyš, pěje
v aleji mlčící.
V srdci mém zeje
rána, krev ronící
27
STOPY V MLZE
Pod strání s vesnicí
truchlící lesy.
Srdce v svět věřící,
tuláku, kde jsi?.jsi?
Ve vlasy vplétá si
rusálka květy.
Myslím si na časy
zrazené lety –
Šero mží. Šalmaj mdlá
vzpomínek zpívá..
Léta má odkvetlá,
co z vás mi zbývá?
28
OKŘÍDLENÝ SMÍCH
Od břehu přilét’ dívčí smích,
když stromořadím Večer šel,
v jív kšticích přítel vánek tich’
a obzor v růžích růžověl.
Jen chvílí jako zář’ se chvěl
na chladných ňadrech jezerních
jak stříbro harfy křehký smích,
když stromořadím Večer spěl.
Však v sítí tmy kdes oněměl
a prchl na snu perutích.
Mně struny srdce rozzvučel
jak stříbro harfy bledý smích
29
CIKÁNSKÁ
Nebe žhoucí k zemi skvoucí skloněné,
bory blouzní, hory v modru ztracené;
cestou v slunci cikáni jdou toulaví
přes úhory, za úhory,
pod obzory, za obzory,
v dálavy.
Moře tísní bouří v prsou, moře písní v srdci je,
touha světem toulati se zpěvné nitro zalije:
za sluncem jít v cizokrajné dálavy,
přes úhory, za úhory,
pod obzory, za obzory,
jako cikán dumavý
30
PRVOSENKA
Křídla vánku vlají,
den vstal usměvavý,
a zlé stesky odlétají
spát v les tmavý.
Labuti něh’ dumné
plachtí po jezeře,
touha křehká klepe zlehka
na mé dveře –
A ty záříš u mne,
květy věnčíš čelo,
abych mnil, že Jaro zemi
otevřelo,
že všech oči hřejí,
že svět radost vrací,
že v mém zkvetlém žití pějí
lásky ptáci
31
HÁJ VLASŮ
V tvých hnědých vlasech vonících
chlad cítím houštin mlčících,
v nichž nymfy v hvězdných závojích
se noří z tůní měsíčných.
Tvých bledých lící něžný sníh
zřím sněžit v nocích blouznivých
v klín tichých houštin tesknivých
těch hnědých, vonných vlasů tvých.
Zář’ zelenavých očí tvých
plá jako měsíc v oblacích,
jenž zatoulá se v háj snů mých,
kde lící tvých se třpytí sníh
ve vlasů snětích líbezných
32
HAD RÁJE
Tvé lačné oči chtivě žhou.
Chceš býti, milá, chceš být mou?
Viz! v soumrak uleh’ žhavý den
a Večer kolébá jej v sen..
Na nebi mraky v ohni mrou.
Chceš býti v polibku těl mou?
Jak rajský plod nás láká Hřích.
Nech horkou dlaň svou v dlaních mých.
Tvých zornic hvězdy peklem žhou –
Teď jsi již, sfingo, teď jsi mou!
33
DIVOKÝ MÁK
Je smavý letní zlatovlasý den,
host božské slávy;
jdu světa nivou, barvou rozechvěn,
jat něhou trávy.
Ó, volně žíti! Z háje slyšet sem
je plesat ptáky.
V snu zraje žito, mízou voní zem’
a plají máky.
A vroucné srdce v šťastných prsou mých
se láskou směje,
mé srdce, úkryt houslí vášnivých,
si nápěv pěje:
Žár slunce slastně žíří v žilách mých,
žhne z nebe zraku.
Přijď; Ženo, spleť nám věnce na skráních
z hořících máků!
34
DÍTĚ
Jak kytice snů rozkvet’ svět
v tajemné váze země,
zář’ sluneční jak boží ret
celuje tvorstvo jemně.
Co díš té kráse, již jsi zhléd’?
– Je čarovné slunce, je čarovný květ,
však nyní můj údiv div divoucí jímá:
v kolébce dítě dřímá.
Jak brána ráje paže žen,
Rozkoš jak sady svádí,
pták lásky blouzní roztoužen
o všemohoucnu mládí.
Co díš, tou krásou oslněn?
– Je opojná žena, je opojný sen,
však zbožně jak na zázrak zrak můj se dívá:
v kolébce Vesmír zpívá
35
OKOUZLENÍ
Všude skvoucí kvítí svítí
plápolem,
v srdci zvonky Léta zní ti
hlaholem,
nekonečné moře kvítí,
jsi v svět vůní unášen,
chtěl bys jásat, chtěl bys plakat,
klesáš v sen,
omlazen..
Příliv kvítí
slastí svítí –
Vůně jen
36
POUTNÍK
Dnů jarních vzduch
zpit líbá luh,
jenž barvou zpívá
a bytost mou
jak ozvěnou
sny rozechvívá.
Můj sivý zrak
jak s nivy pták
ke slunci vzlétá;
sním o dnech zlých
i blažených,
jež Osud splétá.
Vším spokojen,
co dá nám den,
jdu od svítání;
vím, země jsem
jen poutníkem,
až zemdlím, usnu na ní
37
SKRYTÁ KŘÍDLA
Kol němých stavení jsem šel,
když zmíral den, mhou zahlcen –
Z tmy obzor zkvet’ jak zahrada,
jak nadpozemská záhada,
jež voní tajuplnou tmou
hvězd cizích vůní světelnou.
A ztracen v sen
jsem cítil jen, jak okřídlen
můj duch se vznáší nad štít hor
za obzor
38
RŮŽOVÝMI SKLY
Ó, růže smavé, ó, růže tmavé,
lákavé květy sálavé, žhavé,
jak vzrušen o vás jsem v nocích sníval,
jak vroucné písně jsem o vás zpíval,
jak s vámi, ve vás jsem lačně splýval,
och, zdroje snění!
Chvil květy žhoucí, mé vzněty skvoucí,
kvetoucí v nitra zahradě zvoucí,
jež touhou pláte, krev slunce ždáte,
bez ukojení
39
ROSA ROZKVETLÝCH VTEŘIN
[41]
HRANOL SVĚTA
Svět je pln oken,
jimi Život se dívá.
Cizinče snivý,
o čem očí zář’ zpívá?
Úsměv i slza
v srdcích květů se tají.
Poutníku tklivý,
víš, proč plají a zrají?
Nesmírný Vesmír
v perle rosy se třpytí.
Básníku chtivý
chápeš zázračnost žití?
43
JITŘNÍ POHLED
Nebe se v zraku
dívčině skvělo,
podobno ptáku
tělo mé pělo.
V slunečnu zkvetly
rozkoše nyvé,
aby se světly
zpily rty mřivé.
Úponky svými
v náruč mne jaly,
vonnými rýmy
očarovaly
44
SLUNEČNÝ DIV
Jak moře blankyt.. Den je smavý,
kdy svatbu s létem slaví zem’,
a nekonečná píseň trávy
se zdá být jejím úsměvem.
Vzduch vzdechy květin provlněný
svět zaplavuje, toneš v něm..
jak bys byl sluncem proměněný
a plul jak oblak Vesmírem
45
MODLITBA ŠEŘÍKU
Růžový šeřík se rozdýmal za šera
v stříbrné kadidelnici jarního večera
před nebes oltářní nádherou,
jako by k Luně duši svou
panicky zardělou
vydechnout chtěl
46
ZEMSKÁ OSA
Rovníkem lásky Zem’ objímána,
hvězdnatou zahradou krouží,
tvorové boží v ní raší, kvetou,
po plodech touží.
Od nitra k nitru spleť pěšin vede
pod bludnou oblohou očí,
milenců těla jsou osou, kol níž
Země se točí
47
SLAVNOST PŘÍCHODU
Mé čelo září,
když na tebe myslím –
Vzpomínka věrná, dívenka bledá,
ve všem tě hledá,
prosebně hledíc mi v líc:
,Přijde již dnes či přijde až zítra?‘
A spěchá s červánky jitra
na slunné návrší,
aby ti jásavě běžela vstříc.
Juché!
48
ZÁHADNÁ RUKA
Když kráčel včera v šeři
ulicí zasmušilou,
tu vychýlila z dveří
svou plachou ručku bílou.
A zpilý zrak dnes věří
v romanci nahodilou,
že objal včera v šeři
snů ztracenou svou milou
49
ČEKANKY
U brány zahradní dívky dvě stály.
Obličej mladší růžemi zkvétá.
„Zdá se, že Jeho krok blíží se z dáli.“
Starší si steskne: „Čekám už léta –“
V náručí Večera světy se vzňaly..
Fialky v sadě touhou se chvěly..
U brány k životu sestry dvě stály,
čekaly, komu by srdce dát měly
50
PĚVKYNĚ
Z bludiště hvozdu v dumách svých
vyšla; lesk vzňala oken mých.
Vyhléd’ jsem: spěla lučinou,
pěla si báji milostnou.
Do temna hvozdu zašla zas –
v šlépějích jejích touhy jas.
Opouštím okno: myslí mou
spěje v dál s písní osudnou
51
HUDBA VEČERA
Za milenců strání
tvář slunce sklání
a dokonává.
Mé srdce pílí
za štěstí dnem,
jenž se sluncem
se k skonu chýlí
a za Věčnem
se na pout dává.
Za slunnou chvílí
květ osiřelých rtů
trpně kvílí
52
LÁSKA
Z jara Láska světem spěla,
skromnou chyši zřela.
Do světničky srdce chtěla.
Kudy, nevěděla.
Kdyby teď ji Osud svedl
před okno mě chyše,
pro pláč snad bych nezahlédl,
kdo tam čeká tiše
53
CESTOU ŽIVOTA
Cestou se setkali,
radostí, smutkem šli.
Srdce si zadali
a pak se rozešli.
Po letech vrátil se,
dětí se doptával.
Řekly, že zemřela.
Dál již se netázal.
S brašnou snů poznovu
vydal se v cizí svět,
věrnému hřbitovu
zanechav lásky květ
54
ZPOVĚDNICE
V tvých očích zhlížím se,
v nich vidím lásku svou,
svou lásku žárlivou,
jež klečí před tebou.
Rtů věrných zpověď slyš,
jsi pro mne vesmírem,
zda jednou pochopíš,
že jarem tvých dnů jsem?
I kdybys v poušti běd
mne zradil, zapomněl,
v mém srdci budeš dlít,
jak když jsi rád mne měl
55
ROZLOUČENÍ
Ptáš se, co znamená,
když dva se rozejdou?
Když dva se rozejdou,
snad se již nesejdou.
Svět je síť propastí,
drahá tvář zmizí v něm
jak vločka sněhová,
tančící nad ohněm.
Když bych pak trpěla,
ani bys netušil,
že srdce vzývá tě,
abys bol utišil.
A když bych zemřela,
nikdy bys nezvěděl,
kdo v chvíli smrtelné
sbohem ti dáti chtěl
56
TŘI CESTY
Mé mládí prchlo v modrých dnech,
a cestou, kudy jsem kdys bloudil,
se třpytí slzy v záhonech.
Mé mužství vzbudil bouří vzruch,
a cestou, kudy k sopkám stoupám,
se v proudu slunce koupá luh.
Mé stáří přijde s mírem dní:
kéž cestou, kudy k Věčnu půjdu,
se zralé klasy rozvlní
57
MAMINČINA PÍSEŇ
Opatruji píseň,
jíž mne hýčkávala
matka, když v dnech dětství
zrak můj uspávala.
Jako svatý obraz
matku v srdci nosím,
a když Svět mne zraní,
o lék písně prosím
58
OSTROV MLÁDÍ
Listí stromu sbohem dává;
chladno plení květiny.
Ostrov rajský v hlubiny
podsvětí se propadává.
Tiše pláče hlouček třtin,
zrcadlem jar stín se plouží,
duše v žalné tuše touží
odlétnouti do výšin.
Listí stromu opadává
na hlaď svitu opálu.
Ostrov mládí pomalu
v hrobku Času zapadává
59
LISTOPAD
Již šero mdlé,
mdlé, zamlklé
na město se snáší
v mhách usnulé.
A vítr lká,
štká zdaleka,
jak ztracená touha
člověka.
Sad, opuštěn,
do oken jen
list žlutavý hází
jak mrtvý sen.
U okna sním
nad žitím svým:
sten zimní jím vane
jak sadem tím
60
ROZHOVOR S DUŠÍ
Kam to, má duše, zbloudila’s?
Hle, v polích zmírá Noci stín.
– Z jizby mne zvábil hvězdný jas,
zhalil mne v závoj nevěstin..
Tož mně, ó, duše, odpověz,
proč bázní pobledl ti ret?
– Měla jsem přízrak Smrti dnes –
úsměv se zděsil, když ji zhléd’..
Tvůj hlas, má drahá, zdá se chvět!
Proč skláníš k zemi oči mdlé?
– Zřela jsem v řeky zrcadle
strašit své vlasy zešedlé
61
PRSTEN
Prsten z chvil zlatých stvořil jsem,
v něj slzu nejdražší vsadil;
do ní svůj život zaklel jsem,
vše, co jsem získal i zradil.
Komu však prsten zanechám,
v kterém plá živý drahokam?
Vložím jej děcku do vínku.
Až lety dozraje v muže
pozná snad v jiskře kamínku,
co ztratit, získati může
62
VÍTĚZSTVÍ PROHRY
Tolik let v dnů hře ztraceno.
Co za ně srdci vráceno?
Vzpomínky vášně bouřlivé,
rozkoše touhy blaživé
zalétat z úlu žití v sen,
krásou jak sluncem opojen.
Vykoupen lidskou bědností
oddaně splynout s věčností
63
PUTUJÍCÍ A PRŮVODCE
Kde jsem to, rcete, víte-li?
– Jsme v Nekonečnu, příteli.
Kde zděděné mé statky jsou?
– Snad přijdete k nim cestou svou.
Však najdu cestu kupředu?
– Když chcete, já vás povedu.
Jak dlouho asi půjdeme?
– Čas určený se projdeme.
A co nás čeká, víte-li?
– Jen mlčící hrob, příteli
64
MEZI ZEMÍ A NEBEM
Naslouchej, srdce mé, naslouchej do hloubky,
uslyšíš přírody živelná proudění;
hmota se utváří, vzrůstá a rozkládá
v mlčení.
Dívej se, srdce mé, zahleď se do výše,
uvidíš ve Věčnu hvězd skon a rození;
nebesa duchovně hovoří s člověkem
v mlčení.
Zazař, ó, srdce mé, vyzařuj do dálky,
ústa má uzavři nářku i nadšení;
v hlubině nejhlubší, na výši nejvyšší:
Mlčení
65
MOTÝL SEN
V sadě sníš,
zraje den;
nežli zvíš –
tma je jen.
Blíž a blíž
okřídlen
vlaje sen.
V dáli, slyš,
zní smích žen..
Ticho již
66