Vládkyni noci (1910)

Smutné kraje - Květy samoty - 1897-1898, Emanuel Lešehrad

VLÁDKYNI NOCI
DEDIKACÍ.
SMUTNÉ KRAJE
ROMANCE.
NÁLADA NOČNÍ.
PŘED BOUŘÍ.
POVÍDKA.
REMINISCENCE.
HVOZD.
PŘEDTUCHA.
TAJEMSTVÍ.
VE SNU.
SMUTEK V ALEJI.
MDLÝ VEČER.
STESK PODZIMKU.
SENTIMENTÁLNÍ MŠE.
MODLITBA.
PÍSEŇ.
ÚPLNĚK.
SOUMRAK.
VEČER.
VVHNANEC.
PROSBA.
PÍSEŇ.
ZAVÁTÉ LISTY.
NÁVRAT.
LISTOPAD.
PODZIMNÍ PÍSEŇ.
UKOLÉBAVKA.
ZIMNÍ DEN.
ZÁVĚJE.
OSAMĚLOST.
POCHOD SMUTEČNÍ.
TRIUMF.
KVĚTY SAMOTY
POSELKYNĚ.
V POLOSNU.
VIDINY.
POHÁDKA.
ZTRACENÉ ŠTĚSTÍ.
STESK.
PODZIMNÍ VEČER.
TICHO.
NOČNÍ POUŤ.
SENTIMENTÁLNÍ VYCHÁZKA.
PIANISSIMO .
NÁVŠTĚVA.
LÍTOST.
POLO VE SNU.
SOMNAMBULA .
JASNÁ NOC.
V PARKU.
SMUTNÍ RYTÍŘI.
OČAROVANÝ PALÁC.
V ROZTOUŽENÍ.
PRINCEZNA.
ODPOČINEK.
DISKRETNOST.
V ZÁŘI.
VESNA.
MÁJOVÁ SLAVNOST.
ODJEZD.

E. ŠL. Z LEŠEHRADU:
VLÁDKYNI
NOCI
[3] KNIHU TUTO SVÝM NÁKLADEM VYDAL A VYTISKL ANTONÍN REIS, KNIHTISKAŘ NA KRÁL. VYŠEHRADĚ ČÍSLO 55. VYZDOBIL A TYPOGRAFICKY VYPRAVIL JAR. MOTYČKA.
[4] EM. ŠL. Z LEŠEHRADU VLÁDKYNI NOCI: SMUTNÉ KRAJE KVĚTY SAMOTY (1897–1898) NOVĚ USPOŘÁDANÉ A ZREDIGOVANÉ VYDÁNÍ
[5]

SPÍCÍ V MĚSÍČNÉ NOCI.

[6]

DEDIKACÍ.
***
Budiž tím vším Tobě žití, po čem Tvoje duše sténá: krajem letním plným kvítí, kde Budoucnost nerušená z nejčistčího nebe svítí. A tak mírem naplněna, (jak jen anděl může býti), budeš jako Aglavena almužnicí v živobytí a všech láskou odměněna. [7]

SMUTNÉ KRAJE

V mém království, kde bydlí andělé,

nebeská Paní s hvězdou na čele,

oděna v roucho bílé, přeskvělé,

přichází někdy plakat na celle.

[9]

ROMANCE.
Po zlatých schodech vkročil jsem do tajuplných sálů. V skleněné rakvi zočil jsem Ji v síni dávných králů. Vzbudil jsem Ji pocelem, – dívku krasší nad anděly – povzdychla a po celém sále vzkvetly asfodely... Zlatým klíčem otevřel jsem portál kouzelného sadu: Nebe bylo plno cell, a modrá moře někde v zadu. – 11

NÁLADA NOČNÍ.
V dusné letní noci. Stojím v nehnutí, hledě s balkonu, jak ebenovou hládí pod obloukem mostu plují labuti... Plyň mé bezútěšné, mlčelivé mládí! Plyňte bílí snové, labuti vy nyvé, po zrcadle vody mrtvé, bez kapradí, plyňte alejí do noci zádumčivé... 12

PŘED BOUŘÍ.
Pod zraků Tvojich démantovým žárem mně vzkvetla setba smutku nebes darem. Po celém vzešla Království mém malém v Tvých zraků tmavém žáru vytrvalém. A zahrady mých snů ve vůních žhavých jsou potopeny Tvojich vlasů tmavých. 13

POVÍDKA.
V údolí elfů, mezi háji stál nuzný domek, jako v ráji. Zde žili jsme – dvě holubice, jen milujíce se a sníce. Na střeše zlaté slunce plálo, a nám se tolik štěstí zdálo. Větrné zámky, mlžné háje! – Ach, smutný konec byl té báje. 14

REMINISCENCE.
– – – A její slova měla vůní nádech, když zvolna plynou sadem z večera, a měsíc krajinu svým leskem zadech’, a vše má rysy mdlé tak do šera. A její vlas mi připomínal háje, kde spějí jezer modrá zrcadla, a údolí, kde věčně chlad a tma je, ta údolí sirá a zapadlá. A její srdce pělo mi o štěstí, když tiskl jsem je ve svém objetí: že vše, co snil jsem, bude kdysi kvésti, a touha má až k slunci doletí. 15

HVOZD.
Jak je to? Věru, nevím dosud; přátelé, touhy, krásné ženy, vše vzdálil, zhltl lačný Osud, jen šerý hvozd zbyl beze změny. Za zpěvu ptactva starou stezkou zamlkle kráčím mezi kmeny, k hřbitovu, kde pod černou deskou sny mojí lásky uloženy. Již zašlé doby zapomněny, vše zhltl krutý, lačný Osud, přátelé, touhy, krásné ženy, jen šerý hvozd, ten stojí dosud. 16

PŘEDTUCHA.
U vrátek zahrady stanuly obě. Po lících mladší kanuly slzy. „Poslouchej, dneska je ticho jak v hrobě.“ Starší si vzdychne: „Přijde již brzy..brzy...“ V lipové aleji zašeptal Kdosi. Pod mostem plují záhadné čluny. Ticho jak v kostnici... Napadlo rosy. V řece se chvěje siná zář luny. 17

TAJEMSTVÍ.
Přišel už k večeru pozdě, kdy stíny se tísnily v hvozdě. V háv oděn byl poutnický, dlouhý, a přicházel z krajin až touhy. A pravicí kostnatou dal mi štít zlatý a zelené palmy... A když se již rozžehnal se mnoumnou, dál kráčel zas krajinou temnou... 18

VE SNU.
Je jasný večer. Větvemi lesa stříbrná hvězda do mechu klesá. Zamlkle stojím. Někdo šel nivou, zpíval si cestou písničku tklivou. Zapadla hvězda. Nebe se stmívá. Někdo jde kolem, snivě si zpívá. 19

SMUTEK V ALEJI.
Tmavohnědé cypřiše svoje větve kloní. Ani vánek nedýše, azaleje voní. Ptáci pěli v křovinách podivnými hlasy; utichli, když v temnotách půlnoc zasteskla si. Mimo alej brala se, šustíc svojím šatem, modré hvězdy ve vlase, u vrkoče spiatém. 20

MDLÝ VEČER.
Tak pozdní večer. Z pustých lad Zármutek kráčí do zahrad na snivé svoje housle hrát... Na housle plakat kvílící, když měsíc mdlý a truchlící do prázdných klesl ulicí. A šedou píseň vyhnance, jenž zpívá svoje romance jen mrtvým touhám do tance. Tak pozdní večer. Z pustých lad Zármutek kráčí do zahrad na housle mrtvým touhám hrát... 21

STESK PODZIMKU.
Mé srdce je jak svadlý list, za říjnového šera svadlý, mou hrudí táhne větru hvizd, a v moje oči mlhy padly. Svit žlutý plní duši mou, je marno vše a mrtva touha, jen vítr zpívá píseň mdlou tak zádumčivě nějak, zdlouha... 22

SENTIMENTÁLNÍ MŠE.
Svých rukou němý žal za varhan dumavých, jež hučí z katedral, já spínám do snů svých. Své srdce zářící, v monstranci rukou těch, já zvedám k měsíci v tichnoucích akkordech. Žal bílých lilií, v nichž plane touha mdlá, nebesa opíjí, jak vůně kadidla, z nichž splývá modrý šlář nad duše modlící, jež kladou na oltář své smutky slzící. 23

MODLITBA.
Ty Bože zármutku a Snění, Ty, jenž znáš smutný život můj,můj a jenž znáš všechna utrpení, já vzývám velký soucit Tvůj. Vše ztratil jsem, co život dal mi, vše mrtvo je, co měl jsem rád, ó, vyslyš moje teskné žalmy, když budou k Tobě nocí lkát. Ó, viz mé srdce, jež se souží, s ním slitování, Pane, měj a dej mu klid, po kterém touží, klid jemu, Bože mocný, dej... Ty Bože Velký, Všemohoucí, ó, shlédni se své výsosti, jak žalují mé ruce mroucí na břehu TvojiTvojí Věčnosti. 24

PÍSEŇ.
Venku se obloha sklání bledá a teskná; stříbrný úplněk na ní třpytí se ze sna. V zahradě větérek jemně travami vzdychá, z daleka zaléhá ke mně písnička tichá. Tak klidně ubíhá žití ústranív ústraní šerém! Sotva, že slyšet zvon zníti sem podvečerem. Ó, luno, jež planeš snivá lip haluzemi, ó, popatř, co ještě zbývá z mé illuse mi?..mi?... 25

ÚPLNĚK.
Večer bílý v stromech šepce, vánek kvílí v listí měkce – v tuto chvíli duše má je v lesku ráje. Alej voní, stíny její monotomnímonotonní řekou spějí; měsíc dlouhá roucha spouští v šerá houští. Nebe světlem bledým svítí v sadě vzkvetlém; v duši zní ti táhlé smyčce snivým žalem v stínu palem. 26

SOUMRAK.
Ty bledá panno, ke mně schyl své čelo s oblaků, a dovol, bych je políbil ve chvíli soumraku. Mé srdce bije na kraji závratné propasti, a myšlenky mé prchají do svojí pravlasti. Tu, milenko, se ke mně schyl s výsosti oblačné, a dovol, bych tě políbil na čelo zázračné. 27

VEČER.
V hvězdnatém plášti mne skrývá tajemství tmavé. V srdci vánek mi zpívá písničky lhavé! Myšlenky tratí se zvolna v temnotě chladné; luna plavá a bolná v obláčcích vadne. Pohádka duši mou vede setmělou síní do tmy kalné a šedé... Smutno je nyní!....nyní!... 28

VVHNANEC.
Zraněn v životě, žiji v samotě, vzdálen radosti, vzdálen žalosti – ponurý templář. Jen v nocích jemných, kdy měsíc leje svit do aleje, jdu do své vlasti, své pravé vlasti, po cestě bledé, jež do snů vede, v haleně šedé – starý vyhnanec. 29

PROSBA.
Do temných hvozdů mé noci teskné hedvábná luna se věčně leskne. Má sestro jasná, já cítím jas ten, ty jsi tak krásná – vždyť já jsem šťasten... Ó, Paní trudu, sviť na mém rově, až kdysi budu spát na hřbitově. 30

PÍSEŇ.
Chci plakat tiše, tiše, jak měsíc nad jezery bledými podvečery, chci plakat tiše... Chci plakat tiše, tiše, jak podjesenní štkání monotonní plání, chci plakat tiše... Chci plakat tiše, tiše, jak dítě, které nocí bloudí bez pomoci, chci plakat tiše... 31

ZAVÁTÉ LISTY.
Když večer na mou hlavu sahá, a závoj šera na vše splývá, tu mnohá píseň v duši zpívá o mládí. Když večer v šerém parku sedím, a vítr šeptá sporou travou, tu táhnou mojí smutnou hlavou mdlí snové. Když nad krajem se večer snáší, a záře luny nivy zlatí, ó, pak se vždycky ještě vrátí mé touhy. 32

NÁVRAT.
V říjnové noci jsem kdysi bděl. Vítr sláb’ v korunách stromů, měsíc jak monstrance vycházel nad střechy domů. Stíny se honily po stěně v těkavém paprsku svíčky, zraky mé třásly se znaveně pod mdlými víčky. Kdosi na piano zlehka hrál za okny uzavřenými, aspoň tón žalostný zaplakal pod okny mými. Potom, když piano doznělo, – probděl jsem celou noc dlouhou, v hlubinách cosi se zachvělo nemocnou touhou. 33 Viděl jsem krajinu podzimní, pláně a vysoké hory; sinavá temnota vládla v ní až za obzory. Všechno jsem cítilcítil, co bývalo za smavých, květnových časů, nebe jak pokojně dřímalo v slunečním jasu. Háje, kde ptáci vždy zpívali k tanci mých pastýřek bledých, řeky, jež bouřně se vrhaly z pohoří šedých. Jako bych nyní zas tudy šel, tou zemí pustnoucí, tmavou, cítil, jak provívá tichý žel žlutavou travou. 34 Květy že nadarmo rozkvetly, nikomu k blahu a slasti, ptáci že dávno již odlétli do jiné vlasti. A mlhy že padnou v duši mou, dusivé, smrtelné mlhy, Zima že potáhne krajinou, háji a luhy. 35

LISTOPAD.
Až bude listí schřadlé na sněti, a v trávě plody spadlé ležeti, tichounce půjdu travou illusí; stesk bude znít nad hlavou z haluzí. Vzpomenu opět časů ptačích snů, i krajů plných jasů letních dnů. Zas budu cítit štěstí v prsou svých, a uschlé stromy kvésti v alejích. 36 Uvidím zlaté brouky třpytiti a zelenavé louky svítiti. Mha padne... Ticho všude nastane, a v dálce slunce rudé zaplane. 37

PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Venku padá sníh v dlouhých šarpijích do snů mých, do snů mých. – Stojím zamyšlen, hledím oknem ven, zmírá den, zmírá den. – Nebe vychladlé, nivy povadlé, srdce mdlé, srdce mdlé... 38

UKOLÉBAVKA.
Tiše padá sníh na lada, tiše padá na bolesti, a mé srdce mdlé zapadá, v sníh zapadá na rozcestí. V bílé mlze k zemi kleslo moje srdce rudé, rudé, dozářilo, nezahleslo, nyní věčně spáti bude. Brzy vločky přikryjí tě, brzy bude po bolesti, krásně budeš spát, mé dítě, krásně v hrobě na rozcestí. 39

ZIMNÍ DEN.
Zima je v kraji, ledový vítr věje po širých, mlčících ladech – stráně jsou holé, žluté jsou lesy, nikde ni tvora. Kolkolem všude sněhové pláně, krajinka tone v bělounkých mlhách, všechno je bílé, tklivé a mrtvé, strnulé mrazem. Havranů skřekot prolomí mrtvo, pak zas je ticho, hrobové ticho. – Z chmurného nebe bez tepla svítí krvavá lampa. Závěje všude, neschůdné stezky, samoten kráčím, zmítán zlým větrem, vzpomínám mládí, a je mi teskno, teskno až k pláči. 40

ZÁVĚJE.
Jsou nyní mhavé dny, kdy cesty zaváty; mé ruce k modlitbě jsou stále sepiaty... A pusto, nevlídno je nyní v krajích mých, již písně odešly a hlahol zvonů ztich’. Tam na dně údolí v závěje zapadlé spí moje naděje a vášně vychladlé. – Když smutek mučí mne, tu někdy vyjdu tam, na kámen usednu a tiše v dlaně lkám. (A trudné myšlenky se plíží v duši mou!) Zapadly dědiny a mrtvou krajinou ve svitu měsíce zpod těžkých závějí mé zvony pohřbené stlumeně zaznějí. 41

OSAMĚLOST.
Dny mé jsou morosní a kalné, v nich paprsk slunce nezasvítí. Znám kraje zahálčivé, dálné, kde možno vzdálen světa sníti. To krajina je nekonečná, kdes v provincii hladkých plání, tam v horách sedí Zima věčná pod klenbou Šera bez svítání. Ni paprsk slunce nezasvítí dnes v dny mé nervosní a chladné. Je zmrazeno mé živobytí, jak zem, kde věčná zima vládne. 42

POCHOD SMUTEČNÍ.
B moll sonáta. (Chopin).
Z daleka slyším stlumené bubny. Šerem se vleče pohřební průvod. Slzící svíce hoří kol rakve. Hlavy všech těžce k zemi se kloní. Srdce mé bije kajícnou hranu s kamenné věže pustého dómu. Sonorní bubny k pochodu znějí, zlomené touhy, zastřené žaly. Píseň těch, kteří odešli v tichu. Píseň těch, kteří klesali v žití!... Naslouchám v dáli, nočním jak krajem dušeně víří zastřené bubny... 43

TRIUMF.
Má hlava klesá. Zmírám... U lože sedí matka. A v tmavém světle lampy zřím obvazky a léky. – Bezvládné jsou mé ruce..ruce... Ó, nevýslovná žízeň!..žízeň!... Pozvolna prchá život ze chladnoucího těla. S chechtotem ovíjí Smrt kol bělostného čela vavřínový věnec. 44

KVĚTY SAMOTY

Otevřeným oknem chýše

vidím v záři měsíčné

spát své léno dědičné:

Tiše vcházím do své říše...

[45]

POSELKYNĚ.
Do komnaty paláce vešla, do komnaty nejzazší, a v náručí bělostném vnesla mi květiny nejkrasší. Ty květiny s modrými číšemi na uzounkém stříbrném stvolu, z dalekých, neznámých území, z území smíchu a bolu. Do komnaty paláce vešla, do komnaty nejzazší, a v náručí bělostném vnesla mi květiny nejdražší. 47

V POLOSNU.
V mé jizbě zářil bílý den, a venku stromy plály, já viděl řady princezen jít hvědnatýmihvězdnatými sály. A opálové měsíce držely v bílých rukou svých a šly tak dlouho – pějíce – v lotosech, růžích, liliích. 48

VIDINY.
U dveří síně jsme stáli. Uvnitř se divoce smáli. Však na konec jsem slyšel plakat, když zaznělo blouznění staccat. U modrých dveří jsme stálistáli. Mlčení zalilo sály. 49

POHÁDKA.
V území dobré víly pokojní lidé žili. Tím krajem po den celý veselé písně zněly. – Již dávno... Válka byla, lid branný pohubila. Teď starci pozdní chvílí na kytary tu kvílí. 50

ZTRACENÉ ŠTĚSTÍ.
A vše je jiné než bylo před lety. Mé obory, v nichž ptactvo zpívalo, mé paseky, kde žhnuly v slunci květy a vše je jiné nežli bývalo. Odlétlo ptactvo, které kdysi pělo, zhynulo, co kdysi zráti chtělo, zapadlo slunce, které hřáti mělo, a mé srdce pláčem zkamenělo. 51

STESK.
Teď žlutý je můj sladký háj, a žlutá step a žlutý kraj. Cypřiše teskně k nebi ční, a vše má nádech smuteční. A kolem modrých rybníků jde dlouhý průvod poutníků, na tělech mají hábity, a tváře kápí zakryty. O skálu opřen hledím v luh, kde moje duše, to ví Bůh, a z hlubin ke mně zaznívá poutníků hymna truchlivá. 52

PODZIMNÍ VEČER.
Je tichý podzim. Měsíc mhavý se brouzdá líně sporou travou. Za vrchy zpívá soprán lkavý mdlou nocí, mdlou a rozespalou. Vše usnulo. I bílí pávi, již shlíželi se v řece ze skla. Noc zavládla a stébla trávy se opálovým světlem leskla. Je tichý podzim. Měsíc mhavý stříbrným světlem polil háje. Tam v dáli zpívá soprán lkavý o všem, co svadlo, nedozraje. 53

TICHO.
Temno se lilo okny uzavřenými, teskno se lilo síní pod kroky mými: v nehybné šeři bylo vše siné, zbarvené nocí, tuhnoucí v šedavý kov. Viděl jsem měsíc pod prahem dveří, když teskný vítr alejí táh’, dumy, jež za dne do hvozdu zašly, zpáteční cestou zhynuly v tmách. 54

NOČNÍ POUŤ.
Jdu setmělým hvozdem do noci klidné, do noci měsíčné, krajem, jenž dříme, pouze sten haluzí pod nohou zazní, přelétne lyšaj. Výstražně břízy kol noční tmou svítí, sýček kdes daleko, daleko houká. Ticho. Jen praskání haluzí v chodu, haluzí suchých. Je mi tak úzko! Tak divně, tak hrůzně! Taková prazvláštní, neznámá úzkost! Prchl bych odtud. A vzkřikl bych temnem. Pospíchám dále. – 55 Ale mnou lomcuje tajemná bázeň. Prchám. A východ, jen východ, ten hledámhledám. Člověka hledám!..hledám!... Ni stopy. Tma kolem. Do noci volám. Tápu v ní znovu. A shlédl jsem blízko, mezerou v kmenech, cos’ jakoby světlo. Já jen to zahlédl, vytušil ve tmě horečným zrakem. Jakoby za oknem, u rudé lampy seděla stařena stříbrných vlasů... Brousila kosu. A smála se tiše schýlena k práci. 56

SENTIMENTÁLNÍ VYCHÁZKA.
Pad bílý měsíc na kraje. Má duše k smrti teskna je. Do bledé noci vychází, jí věrný Smutek provází. Jdou spolu tiše, bez hlesu do zádumčivých pralesů, na břehy snivě modrých řek natrhat květy pomněnek. – A když už měsíc v mracích bled’, pod strání zmdleně zas šli zpět, a kudy cestou kráčeli, zem krví svojí smáčeli. 57

PIANISSIMO.
Růže měly její něhu a luna měla její jas, jak se brala podle břehu, a její stín se v plese třás’. Třpyt skleněných hvězd vybledal – byl říjen teskný, říjen mdlý – a kdosi v dáli na roh hrál, na hluboký roh ospalý. Až náhle zmlk’. I měsíc zhas’, a růže zdřímly v sklenníku, jen její stín se dlouze třás’ na spící ploše rybníku. 58

NÁVŠTĚVA.
Pěstuji hnědé kosatce v melancholické zahrádce. Lehounce voní hebkou tmou. Oblaka mléčná nebem jdou. Je vlažný vzduch. A světnice plá v matném lesku měsíce. Já sedím němý v ústraní a tisknu hlavu do dlaní. A bílá Paní s korunou teď vchází dveřmi v jizbu mou, co v okouzlené zahrádce se rozvíjí mé kosatce. 59

LÍTOST.
Je teskno. Vánky šumějí ve stromech. Ticho v aleji. Má pohádková nálada se dívá oknem na lada. Ve tmách se pasou jeleni ve smaragdové zeleni... Za šedým vrškem zazněly dva ironické vystřely. Jeleni v lese zmizeli, jen laňka zbyla v jeteli, jež hlavu teskně obrací stranou, kde stojí pytláci. 60

POLO VE SNU.
Je světlá noc. A na vodách průplavu plují labutě. Ó, zvolna plují na vlnách ve fialové temnotě... Ospalý měsíc, naivní se houpá v snítkách modřínů, a na hladině jezerní se lesknou vásy leknínů. – Je teskno zde. – A labutě se šinou líně na vlnách, a jejich sněžné perutě unyle svítí v křehkých mhách. 61

SOMNAMBULA.
Kraj monotonní, v mlhách rozteklý, jak oprýskaný, starý akvarel – šedivá alej, stromy bezlisté a úzká stezka, kudy nikdo nejde, než koho tíží nevýslovný smutek. Tam bludný vítr v svadlé trávě šustí a bílý měsíc straší na zdech mlýna, jenž velmi dávno, dávno doklepal... A nebe šedé, jako z olova, a listí šedé, jako z ocele v tom tvrdém tichu, které nezlomil již dávno drsný výkřik poutníka. A bílý měsíc straší v oknech mlýna. 62

JASNÁ NOC.
Z tmavého hvozdu bled a tich k půlnoci šel kol dveří mých. Vyhléd’ jsem: zmizel za skalou, zpíval si píseň pomalou. Do hustých hvozdů zašel zas, nad krajem bílý lesk se třás’. Zavřel jsem dvéře: za skalou zpívá si píseň pomalou... 63

V PARKU.
V aleji staré, zapadlé jsou všechny astry povadlé a stříbro luny vychladlé. A na pěšině pod háji dva smutné stíny potají sychravou nocí vzdychají. Don Juan drnká na lýru, a v šeru sochy satyrů prs dobývá se z kašmíru. Ač struny plné soucitu, přec dnes už hraje bez citu a větru zpívá píseň tu. 64 V aleji staré zapadlé jsou všechny astry povadlé, a vůně touhou nasládlé. A rytíř znaven nudnou hrou, teď sňal si přílbu s chimerou, a sní pod lunou vychladlou. 65

SMUTNÍ RYTÍŘI.
Dalekých rohů svadl hlas i růží vůně nasládlá, a srpek snivé luny shas, jež v moje panství zapadla. Oh, vyjeli si rytíři do tmavých hvozdů údolí, lilie měli v krunýři, na přílbách rudé chocholy. Dalekých rohů zmlkl hlas, i paprsk luny vychladl, jen tichý stesk se nocí třás’, jenž v mrtvé kraje zapadl..zapadl... 66

OČAROVANÝ PALÁC.
Daleko v království u moře, na štítu stříbrných skal bydlí ve skleněném paláci nešťastný, šílený král. Kdykoli Noc sedí pod horou, oděna v měsíční šat, šílený král vzlyká na harfu, a hvězdy padají v sad. 67

V ROZTOUŽENÍ.
Kdybych moh’ odejít, kam mne vábí odvěká touha: do země gotických zámků! Já bych se vydal přes sopky, sněhy do svojí vlasti... Ale vím, to se nestane. Jsem vržen na chodník cizího města mezi ošklivé lidi. Ti drží malinká srdce na svých dlaních, bijí se, křičí, nevraží na sebe – já jim nerozumím... Má luzná princezno v opálové říši!... 68

PRINCEZNA.
V pohádce kdesi, za vrchy, lesy, žhavými plesy, žije princezna. Draci ji střeží v stříbrné věži. Na její tváři hvězdy prý září; červené květy jsou její rety... U okna čeká na svého reka, až přijde pro ni na bílém koni. Na hradě kdesi, za vrchy, lesy, žhavými plesy – pláče princezna. 69

ODPOČINEK.
U splavu slyším dívky pět. Palouky u cest jeden květ. A pastýř píská na šalmaj. Je vonný sad a vonný háj. – U mojí hlavy žena sní v panenské záři sluneční. Na čele leží její dlaň, a v hyacintech spí má skráň. A v mojí duši vstává sen o zlaté zemi princezen, kde musí nivy věčně kvést a archandělé zpívat z hvězd. 70

DISKRETNOST.
Oh, zlatá hvězdo plaň! Neb trn mi zdobí skráň. Ještě v duši lesy hoří, rudou nocí pádí oři z lad. Usedni zde po mém boku, ruku v ruce, oko v oku, nech mne ve svém zářném klíně vyplakat. 71

V ZÁŘI.
Plavé Víly trhají něžná srdce pod háji. Každá ke mně přikročí, políbí mne na oči. A v mé duši vcházejí orchidee v závěji. 72

VESNA.
Má drahá, mé srdce září, když Tebe vzpomenu. Krášlím náš domek, bych příchod Tvůj oslavil. A moje myšlénky, stonavá děvčátka, hovoří se mnou o Tobě – a vyptávají se: „Snad dnes, anebo zítra?..zítra?...“ A běhají každého jitra na zelený vršek, aby Ti běžely s jásotem vstříc. 73

MÁJOVÁ SLAVNOST.
Tisíc ptáků výská, tisíc ohňů tryská, tisíc květin blýská. V kole tančí ženy, kštice ověnčeny narcisy a rmeny. A já běžím víti také věnce z kvítí, jako nikdo v žití. 74

ODJEZD.
OsedIám oře přes vrchy, moře pojedu... Celičky zlaty jsou moje šaty, černé mé vlasy protkány jasy. Pojedu v kraje, kde svítí ráje, plod zlatých stromů přinesu domů. 75 OBSAH:
Dedikací.
SMUTNÉ KRAJE.
Romance11 Nálada noční12 Před bouří13 Povídka14 Reminiscence15 Hvozd16 Předtucha17 Tajemství18 Ve snu19 Smutek v aleji20 Mdlý večer21 Stesk podzimku22 Sentimentální mše23 Modlitba24 Píseň25 Úplněk26 Soumrak27 Večer28 Vyhnanec29 Prosba30 Píseň31 Zaváté listy32 Návrat33 Listopad36 Podzimní píseň38 Ukolébavka39 Zimní den40 Závěje41 Osamělost42 Pochod smuteční43 Triumf44
[76] OBSAH:
KVĚTY SAMOTY.
Poselkyně47 V polosnu48 Vidiny49 Pohádka50 Ztracené štěstí51 Stesk52 Podzimní večer53 Ticho54 Noční pouť55 Sentimentální vycházka57 Pianissimo58 Návštěva59 Lítost60 Polo ve snu61 Somnambula62 Jasná noc63 V parku64 Smutní rytíři66 Očarovaný palác67 V roztoužení68 Princezna69 Odpočinek70 Diskretnost71 V záři72 Vesna73 Májová slavnost74 Odjezd75
E: jf; 2004 [77]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Reis, Antonín
(Knihu tuto svým nákladem vydal a vytiskl Antonín Reis, knihtiskař na Král. Vyšehradě číslo 55. Vyzdobil a typograficky vypravil Jar. Motyčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 80

Autor motta: Lešehrad, Emanuel

Motto: Lešehrad, Emanuel

Exemplář knihy v běžné knihovní pevné vazbě. Kartonové desky jsou polepeny papírem s černobílým mramorovaným vzorem. Hřbet (a výztuhy rohů) je z modře barveného plátna; podélně v horní části vyražen text: E. Šl. z Lešehradu Vládkyni noci (zlatě; název verzálami). Na přední desce vlevo nahoře nalepen bílý papírový štítek s předtištěným rámečkem ÚČL, do něhož je umístěna stávající signatura 794 VIII 6 (kombinace černého razítka a vpisku modrým inkoustem). Ořízka je z horní strany knižního bloku zdobena zelenou barvou. Přídeští a předsádky z bílého papíru. Původní obálka se nedochovala. Na všech stranách knihy (s výjimkou vakátů) je natištěn zelený rámeček o rozměrech 100x90 mm. Na frontispisu (s. [2]) nalepen pauzovací papír, na němž je natištěn autorův portrét o rozměrech 68x53 mm. Uvnitř hlavního zeleného rámečku na titulním listu (s. [3]) je vysezen černý rámeček o rozměrech 61x70 mm, do něhož jsou umístěny jméno autora (verzálami) a název knihy (červénými verzálami ve dvou řádcích); na středu strany ozdobná viněta rostlinného vzoru. Text tiráže je vysazen (s. [4]) do bloku verzálami; nad ním malé kulaté razítko Česká akademie věd a umění Ústav pro čes. literaturu Praha (fialový inkoust) a stávající signatura obyčejnou tužkou (a další knihovní záznamy). Na straně [5] se objevují základní údaje z titulního listu, podtitul knihy a autorova poznámka (vše do bloku verzálami). Na středu strany [6] natištěn erb (dva zkřížené meče s korunkou); nad ním verzálami v kurzivě moto sbírky (na ose). Úvodní báseň (s. [7]) je celá, včetně názvu, vysazena kurzivou. Názvy oddílů na samostatné nepaginované straně na středu verzálami; jejich mota pak pod nimi k pravému okraji strany petitem. Názvy básní důsledně verzálami na ose. Obsah na stranách [76]-[77] je vysazen do dvou sloupců, tuto úpravu vzhledem k technickým možnostem databáze nedodržujeme. Strany [78]-[79] nesou soupis nově vydaných knih Emanuela Lešehrada, včetně jeho překladatelských prací. Na straně [80] reklamní texty nakladatele Antonína Reise. Paginace je provedena běžnou arabskou číslicí v kurzivě a je umístěna na střed zápatí jednotlivých stran (mimo hlavní zelený rámeček). Exemplář knihy je zachován v dobrém stavu; mírně poškozena je vazba knihy.

Formát: 175x134 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 794 VIII 6

Knihu s názvem Vládkyni noci z roku 1910 autor sestavil z básní jeho dvou prvních básnikých sbírek, a to z debutu Smutné kraje z roku 1898 a sbírky Květy samoty z roku 1899. Obě sbírky byly rozšířeny a značně přepracovány, z původních celků byly vytvořeny dva oddíly nové knihy, které přisuzujeme povahu nově komponované sbírky. Potřetí jsou básně sbírek Smutné kraje a Květy samoty zveřejněny jako první dva oddíly prvního svazku Básnického díla Emanuela z Lešehradu, který pod názvem Zrcadlo vládkyně noci vyšel v roce 1930 jako první svazek projektu, realizovaného ve třicátých letech 20. století nakladatelem Aloisem Srdcem. Zrcadlo vládkyně noci mimo tyto dvě sbírky obsáhlo ještě knihu Atlantis z roku 1899. V Básnickém díle se dalších výrazných proměn dočkal i text knihy Vládkyni noci. Vzhledem k těmto výrazným posunům jak na kompoziční rovině, tak i na rovině samotného textu, vydáváme v naší plnotextové aplikaci vedle znění prvních vydání též sbírku Vládkyni noci (1910) a soubor Zrcadlo vládkyně noci (1930) jako samostatné dokumenty. Ve formalizovaném zápisu autorova jména sjednocujeme různé podoby jeho jména (sbírka Vládkyni noci je podepsána E[manuel]. šl[echtic]. z Lešehradu) ve prospěch normalizované podoby Emanuel Lešehrad (viz Lexikon české literatury 2/II. Academia, Praha 1993, s. 1160). Vročení určujeme dle údaje v soupisu vydaných prací Emanuela Lešehrada na straně [78]. V diplomatickém zápisu Nakladatelských údajů přejímáme plné znění textu tiráže ze strany [4]. Jako místo vydání uvádíme Praha, protože Vyšehrad byl již v době vydání knihy její součástí. Do formalizovaného zápisu autora mota vkládáme normalizovanou podobu autorova jména, neboť je s největší pravděpodobností jeho původcem. Nezaznamenáváme odsazení veršů, které nemá primárně významový charakter (např. odsazení posledního verše strofy). V maximální míře šetříme jak atypické jazykové jevy, tak i dobově podmíněné pravopisné jevy. Nezasahujeme na rovině slovotvorné (hládí, bouřně, šepce). Na rovině tvaroslovné šetříme v substantivech: genitiv singuláru (sna), nominativ plurálu (labuti, snové, orchidee), genitiv plurálu (ulicí), lokál plurálu (šarpijích); v pronominech: instrumentál singuláru (svojím). V plné míře zachováváme hláskovou kvalitu (nejčistčího), včetně hláskových výpustek (paprsk; mlčelivé, mha /i mlhách/), samohláskovou kvantitu (dómu, přílbu, myšlénky /i myšlenky/) i ostatní hláskové alternace (leje). Respektujeme užití apostrofu, který signalizuje vypuštěné koncové -l v příčestí minulém či koncovou samohlásku (sláb’, ztich’, táh’, bled’, zmlk’; cos’). Na rovině pravopisné nezasahujeme ani do psaní předložek s a z (s balkonu, s oblaků), předpon s- a z- (svadlý, schřadlé, stlumeně, shas), příslovečných spřežek psaných zvlášť (z večera, z daleka), psaní slova spiatém s jotou, pravopisu i - y (lyšaj), zdvojeného -nn- (sklenníku), psaní počátečního velkého písmene v substantivech (Budoucnost, Paní, Království, Osud, Zima, Smrt, Noc, Ty Bože Velký) a pronominech (Tvojich, Ji), jimž je přisouzen symbolický význam či která vyjadřují úctu. Podobně přistupujeme i k hláskosloví a pravopisu slov cizího původu, a proto ponecháváme: kvantitu samohlásek (katedral, monotonní, nervosní, chimerou, diskretnost; lýru), psaní souhlásky -s- (nervosní, vásy) a zdvojené hlásky -ll- a -kk- (illuse; akkordech). Do interpunkce vstupujeme pouze v případě, kdy chybí interpunkční znaménko (a kdy jde o tiskovou chybu nebo zřejmé autorské opomenutí), opravujeme též užití dvou, popřípadě čtyř teček ukončujících větný celek ve prospěch běžných tří teček. Naopak zachováváme čárku před spojkou a spojující dvě věty v poměru slučovacím (např. s. 11, ř. 2 zdola; s. 14, ř. 6; s. 32, ř. 2). Tři hvězdičky na straně [7], které oddělují text básně od jejího názvu, jsou původně vysazeny do trojúhelníku na osu.