ZÁVĚJE.

Emanuel Lešehrad

ZÁVĚJE.
Jsou nyní mhavé dny, kdy cesty zaváty; mé ruce k modlitbě jsou stále sepiaty... A pusto, nevlídno je nyní v krajích mých, již písně odešly a hlahol zvonů ztich’. Tam na dně údolí v závěje zapadlé spí moje naděje a vášně vychladlé. – Když smutek mučí mne, tu někdy vyjdu tam, na kámen usednu a tiše v dlaně lkám. (A trudné myšlenky se plíží v duši mou!) Zapadly dědiny a mrtvou krajinou ve svitu měsíce zpod těžkých závějí mé zvony pohřbené stlumeně zaznějí. 41