NÁVRAT.

NÁVRAT.
V říjnové noci jsem kdysi bděl. Vítr sláb’ v korunách stromů, měsíc jak monstrance vycházel nad střechy domů. Stíny se honily po stěně v těkavém paprsku svíčky, zraky mé třásly se znaveně pod mdlými víčky. Kdosi na piano zlehka hrál za okny uzavřenými, aspoň tón žalostný zaplakal pod okny mými. Potom, když piano doznělo, – probděl jsem celou noc dlouhou, v hlubinách cosi se zachvělo nemocnou touhou. 33 Viděl jsem krajinu podzimní, pláně a vysoké hory; sinavá temnota vládla v ní až za obzory. Všechno jsem cítilcítil, co bývalo za smavých, květnových časů, nebe jak pokojně dřímalo v slunečním jasu. Háje, kde ptáci vždy zpívali k tanci mých pastýřek bledých, řeky, jež bouřně se vrhaly z pohoří šedých. Jako bych nyní zas tudy šel, tou zemí pustnoucí, tmavou, cítil, jak provívá tichý žel žlutavou travou. 34 Květy že nadarmo rozkvetly, nikomu k blahu a slasti, ptáci že dávno již odlétli do jiné vlasti. A mlhy že padnou v duši mou, dusivé, smrtelné mlhy, Zima že potáhne krajinou, háji a luhy. 35