srdcová dáma
básně
[5]
pro jednu ženu...
pro jednu ženu – a již pro nikoho –
svých křehkých písní skládám růženec.
to z lásky své a žalu zpovídá se
květině tiché smutný milenec,
když po práci a zlobě všedních hodin
mu jihne mysl v pavučině snů.
tot’ právo srdce, právo básníkovo,
kout nechte mu, kam vřava strašných dnů
jen z dálky doléhá, jak vody kalné
pod strání tvou, kde kvete petrklíč...
vše mění se a tají staré sněhy,
hluboko vniká nový pluh a rýč,
vše mění se, jen stará píseň srdce
vždy znova prýští vlnou milostnou
jak tichý pramen ze skal pod bojištěm,
kde znásilněný život stená tmou...
7
pro jednu ženu zpívám píseň lásky –
pro druhé lidi jako suchý svist
nechť bez veršů a rýmů přísně mluví
má bezbožná a třídní nenávist.
8
nový úsměv
zas bledá růže sametová
v mé teskné dny se usmívá,
zas kolem ztepilého kmene
má láska tančí bláznivá.
leč zlatý oblak navždy odplul
a šerý mrak mne provází,
vztáhnu-li k teplu chudé ruce,
uchopím stín, jenž zamrazí.
a mrtvý sen již neotevře
růžovou bránu, zlatý most.
na slepou bábu mezi domy
hraje si se mnou skutečnost.
za rovník odplul oblak zlatý,
jen úsměv z něho zlatého
zbyl pro mne na rtech v bledé tváři:
sváteční poklad chudého.
9
bolest
kdyby má bolest byla jen
chorobou mého srdce,
již dávno byl bych uzdraven,
a tyto moje ruce
ke chvále zlého žití zas
krev mačkaly by z hroznů,
pohody letní zlatý jas
znova by žhnul mi do snů.
leč bolest má je v srdcích dvou
a u mne nedobolí,
dokud ji rukou laskavou
náš osud nezahojí
v tom druhém srdci z rubínů,
jež vzplát by chtěly jasny
a v rakvi z chudoby a snů
div že již neuhasly.
10
prosba milencova
ach, pojedeš-li v neděli,
dej v sobotu mi svá ústa,
aby ta moje samota
nebyla pak tak pusta.
tvá ústa – sladký a bujný květ,
jenž dosud se nerozvil zcela,
a přece dýše vášněmi,
jež země v něj uzavřela.
tvá ústa měkká a hedvábná
jsou z červnového jitra.
ty moje pozemská světice,
dej mi je, dej mi je zítra.
dej mi je jako prostý dar
a ze všech nejvzácnější.
bude mi teskno. dej mi je, dej,
abych byl veselejší...
11
vzpomínej
tré neděl. vteřina a přece věčnost
a melancholický žal.
vzpomínej! přes vrchy láska a vděčnost
za tebou hledí v dál.
země i nebe nechť milují tebe
v té chvíli oddechu tam.
bude-li nad námi jedno modré nebe,
nebudu, věř mi, tak sám.
12
denně
tak chtěl bych všecko vzpomínání,
tak chtěl bych lásku svou celou
proměnit denně v maličké psaní,
v písničku něžnou a vřelou.
abych ti denně děl, tobě i sobě,
tanečkem křehkého slova,
že v smutné chudobě, zemi i době
milenka jsi básníkova.
leč denně znaven šedivou prací,
ubodán sterem tísní,
s jménem tvým usnu jen – v mlhách se ztrácí
počátek, konec mých písní.
13
m. & m.
vyletěli holoubkové do světa,
z klece vyletěli;
ta klec, ta již dávno každým prokleta,
komu červený květ v srdci rozkvétá;
krásné srdce měli.
kilometry dlouhé nás dva dělily,
když jsme o tom četli,
přes to oba stejně jsme se modlili,
aby osud k nim byl laskav na chvíli,
tam, kam chtějí, slétli.
letí, letí holoubkové do dáli –
nelze doletěti...
sne náš, marný byl’s, a marně zpívaly
obzory, jež na to mládí kývaly –
zpět jde do zajetí.
14
našich čtvero očí nezaplakalo,
srdce jen se chvěla.
mnoho-li již ikarských snů selhalo!
mnoho-li již křídel doveslovalo!
srdce se nám chvěla.
15
po zlém snu
probudil jsem se ve čtyři ráno,
poněvadž se mi o tobě zdálo,
probudil jsem se do tmy a zimy,
hodiny nepřetržitě bily,
kopyta cválajícího času,
uháněl mimo, a já byl sám tu,
poněvadž jsi mě opustila.
odjelas mlčky za hvězdou krásy
do světa široširého kamsi,
vzalas mi s sebou radost i sílu,
statečnost, sen i v cíle mé víru,
nechalas o samotě mne v zemi,
kde dávno vzduchu čistého není,
16
kde zpupnou vlečku loužemi plouhá
zlodějská, podlá, prodajná coura,
nevěstka bank a lupičů...
probudil jsem se, civěl jsem po tmě
raněnou zvěří k záblesku v okně,
až jsem se do skutečnosti vrátil,
hoře své hořké jistotou zapil,
že spíš teď doma, lani má plachá,
pokojně spíš i s touhou, jež láká
tebe i mě až k pólu.
17
píseň
kytičku jahod na rty přitiskla mi,
voněla červnem, hřála pasekami.
ovoce koš mi do náruče dala.
kde jsi, má milá, kdes ty hrozny vzala?
v čajových růžích ustlala mé hlavě,
pod nimi srdce slyším naléhavě.
v tom hlasu krve, co v tom všecko zpívá.
o, loutno cudná, loutno žádostivá.
o, loutno něžná, loutno umíněná...
v mém náručí se rodí sladká žena.
18
zasnoubení
starému námořníku
dal osud moře sladké,
na zrůžovělých vlnách
smí sníti sny své vratké.
a do teploučkých vln těch
smí nořiti své dlaně;
až ke rtům jeho dmou se,
kypíce požehnaně.
tak plavec laská moře,
a moře plavce svého,
doplouti chtějí spolu
do světa dalekého.
19
letovisko
na splavu mi bílá voda
buší do prsou,
kolem šumí slunná shoda
země s oblohou;
zeleň, řeka, tělo, slunce
jeden zpěv a lesk:
pouze na hluboké strunce
po tobě, mé druhé slunce,
v srdci brouká stesk.
ticho, jas. a přece v dálce
temno, zloba, shon,
bachratý tam, oddán válce,
funí babylon;
všecko ničí, všecko maří,
zhnusí noc i den:
nad ním jen mi lunou září
něha pobledlých tvých tváří,
útěcha má, sen.
20
ticho, jas. jen ošemetná,
marná iluse.
zhořkla mi už slova vzletná,
chůze po duze.
daleko je do pohody.
nedojdeme my.
jdu-li přece, zbodán trudy,
s tebou, hvězdo, vím i kudy,
za nadějemi!
21
koráb
pomalu, den ze dne a rok po roce,
kolem se rozlila, okeán ovoce.
kamkoli pohlédnu, vlní se přede mnou,
všude je se mnou s vůní i hudbou svou.
kolem mne moře je, moře kolkolem,
já na něm houpám se horkým ostrovem.
houpám se na něm korábem opilým,
z něho můj cíl a snění mého dým,
z něho má slast a šťastných vteřin cval,
z něho můj smutek a dlouhý, dlouhý žal.
houpám se na něm, nad nocí hlubiny,
nevěda dne svého ani hodiny,
22
opuštěn střízlivým kormidelníkem,
s poslední touhou a závěrečným snem:
nebýt jím vyvržen na pusté pobřeží,
kde ani vraku se dobře neleží;
ustlat si k spánku pod jeho hladinou,
splynouti navždy s jeho hlubinou.
23
polemičky
1
ano, positivní krásu,
kvetoucí prs žen a země,
verš, jenž tančí nebo bije,
myšlenku, jež přijde ke mně
jako včela do úlu,
positivní krásu rád mám
pod oblaky křivku letce,
pro mě marně bludy rodí
nesrozumitelné světce,
kněze, metafysiku.
toť mé právo. a má hrdost
v roztahujícím se šeru.
světlým mocnostem se kořím.
temným nechci sloužit věru:
sapi-sapienti sat.
24
2
po zemi chodím, mezi lidmi žiji,
znám všecky své i jejich slabosti,
a proto rád mám positivní boje
tak jako positivní radosti.
zřím nekonečné drama evoluce
a jeho sláva proniká i mnou;
přes lotrovinky, zrady, bázně, bludy
jdu s předvojem a cestou necestou.
zklamání? marně v srdci svém je hledám,
všech hypochondrů slovo omšelé.
ba, ani jsem s ním nekoketoval snad
za kocoviny z noci probdělé.
jen domýšlivá nevědomost lidská,
jež mní, že svět se točí kolem ní,
je denně cituje jak zlého ducha
z té ješitné své říše podzemní.
25
3
jen jednou v životě snad nedoufáš v své štěstí,
když zlatý obláček ti plyne nad hlavou,
a fascinován snem, svým hořem dáš se svésti,
jež malomyslně si vzdychne slokou tvou,
a již tu kritik tvůj se tragicky hned tváří,
jak’s hotov s uměním a hotov s životem –
leč zatím obláček tě dávno oblil září
a za pochybnosti tě trestá úsměvem...
tu sklenka se sklenkou se v milostné hře srazí,
a sladce zazvoní jak hlásek na kůru:
to všecko na počest těch, kdož jak otcovrazi
z tvých knížek dělají zas literaturu.
26
píseň trampa
řekni mi, bílá obloho,
řekni mi, černá hlíno,
jaké nám v dálce, johoho,
jaké nám zraje víno?
podzimní pohodou letím jen vlaštovkou,
možná, že na břehu klesnu,
možná, že zelený přístav svůj vysněný
uvidím toliko ve snu.
napil jsem se tak hluboce,
sladkého napil se jedu,
liki má, moře ovoce,
opilým korábem jedu.
řekni mi, němá obloho,
řekni mi, sdílná země,
kdo že ji poslal, johoho,
kdo že ji poslal ke mně?
27
po špičkách mimo šla, daleko nedošla,
než jsem ji v náruč svou lapil,
dlouho se zdráhala, bledla a váhala,
než jsem se z číše té napil.
a já se napil hluboce,
sladkého napil se jedu,
liki má, moře ovoce,
opilým korábem jedu.
řekni mi, chladná obloho,
řekni mi, horké pole,
co že nás čeká, johoho,
v prokletém zlatodole?
zpívají žebráci, zpívají tuláci,
zpívají vězňové k mříži:
vězeň a žebrák jen stal jsem se pro svůj sen,
zpívám si k žalu a tíži:
napil jsem se tak hluboce,
sladkého napil se jedu,
liki má, moře ovoce,
opilým korábem jedu.
28
reminiscence
benátskou nocí na širém moři
je hvězdná obloha daleká.
stříbrný měsíc bělostně hoří,
džamije k spánku se převléká.
bublání zvonců usnulo v dáli,
i stáda loudavá usnula.
pro mrtvé ještě jsme neplakali,
a sládne noc, jež se nahnula
pod starý platan k turecké kašně,
kde v mělké míse zpívá proud.
vše je jak ze sna a ztlumené vášně,
jsme ostrov vlažný, jenž chce plout.
29
stříbrným pelem na oknech zkvetlo
tajemství mřežoví rudému.
ach, je to vskutku měsíční světlo
anebo tvář tvoje v harému!
snad čekáš na mne už na divaně,
na rtech svých jantar narghilé,
a usmíváš se očima laně,
jak verše přinesu zpozdilé.
30
prosba básníkova
netrhej roušku mezi námi,
ilusí křehký mušelín,
nezkracuj dištanc mezi dvěma končinami,
ten modrý stín.
chtěj pro mých snění kočovnické stany
být sladkou vidinou,
jak ševel hájů pobřežních s tvé strany
nechť plachá něha tiší bolest mou.
a se strany mé, s pláže touhy věčné
po souostroví čisté radosti,
nechť jako vlnobití nekonečné
ti zpívá láska má své pošetilosti.
nebourej mostu z lian pavučiny,
jež pojí sen a skutečnost.
jsme bílé stíny, bílé stíny...
buď v čistém vzduchu vrchoviny
se vzácným hostem vzácný host.
31
nic hlasitého
slyšeli jste tu píseň,
kterou zpívá, jdouc ulicí mlčky?
to je píseň pro všecky.
nemohli jste slyšeti té písně,
kterou zpívá – někdy – její pohled,
zpívaje o lásce.
to je píseň jen pro mne.
všecky jarní písně ptačí,
jako když časně ráno v květnu
otevřete dokořán okna.
všecky touhy dvacetiletého srdce,
jako když jitřní paseka zkvetlá
šumí a chvěje se hmyzem.
a všecky struny cudného civismu,
plaše se třesoucí větrem.
32
nic však hlasitého,
protože jste hloupí, cyničtí, domýšliví,
a mládí sen je křehká mimosa.
a mládí sen je plachý zpěvný pták
z vonného houští.
vůbec ho nepoznáte, hluční turisté života.
ale já jej znám,
poněvadž za ním trpělivě,
po špičkách chodívám.
nic hlasitého.
jen tu a tam jasný, dětinský smích
ze srdce přečistého.
33
má něha
nad tvýma zavřenýma očima,
pod víčky průsvitnými spícíma,
a nad slézovým jejich sladkým stínem
má něha na kolenou šeptá si,
jak čistý člověk roste do krásy,
když tichá rozkoš znaví ho svým vínem.
nad tvými ňadry, hrozny těžkými
nebo snad nádobami cudnými,
jež dálná svatyně mi darovala,
má něha pobožně se nakloní,
by, podobna jsouc zkvetlé jabloni,
svým sněhem růžovým je zasypala.
nad klínem tvým, jejž chvět se vídám v snách
jak malou bárku v jasu na vlnách,
když po něžné pak plavbě odpočívá,
má něha slzí tajně obdivem,
co vše je člověk zušlechtěný snem,
když láska se naň oproštěna dívá.
34
nad tělem tvým, kde vše mě udiví
vždy znova, po sté, jak den zářivý,
ovoce plný, květin, vůní, stínů,
má něha tane, věčný polibek,
pokorný, vroucí žas, jenž klek’
před hmoty div a lásky domovinu.
a to vše proto jen, že tělem tvým
jak tiché lampy mlékem růžovým
tvé rubínové srdce prozařuje.
tak oltář jsi, když klečím před tebou,
a sílu dáváš vlnou milostnou,
jsi van v mých plachtách; já se modlím jen.
35
cynthie
máš ráda měsíc, když se dívá
stříbrnou tváří do oken,
a z temna zříš, jak zář ta tklivá
krajinu mění v plachý sen?
tu vzpomínám si na dalekou
končinu jižní, tvrdou zem,
kde v jasných nocích s myslí měkkou
jsem jihl pod minaretem,
a na všecko jsem zapomínal
pro krásné oči nocí těch:
na vzteklý svět, jenž v křečích línal,
a jeho otrávený dech.
36
máš ráda měsíc, když kol mění
vše ve stříbrnou vidinu?
tak někdy tvoje tvář v mém snění
vykouzlí jarní krajinu.
tu zapomínám na břemeno
všech vzteků, smutků, bolestí
a jsem jen ten, jenž tvoje jméno,
květ nese na ratolesti.
37
po prvé
po prvé ve svém životě celém
ne slovy, leč tóny rád bych zněl,
vše, čeho nelze mi slovy říci,
zahrát bych na staré loutně chtěl.
před sebou vidím růžový leknín
tváře, jež tichne, když minula slast,
bojím se téměř promluviti,
připadal bych si jak ikonoklast.
v poduškách kvete subtilní krásou,
strašlivou něhu mi do nitra vlil,
marně bych hledal stříbrná slova,
abych se k němu pomodlil.
slovy té něhy vyslovit nelze,
na strunách by se dala jen hrát...
tichounce, tiše, docela tiše
srdce chce z lásky se zpovídat.
38
jsem
co bych byl bez tebe?
vysypaný klín.
co bych byl bez tebe?
znechucený stín.
do země, do nebe
trčící jen stvol.
do země, do nebe
harašící bol.
a co jsem s tebou tu?
zpívající strom.
a co jsem s tebou tu?
mramorový lom.
šťastlivec v chomoutu
lásky a práce.
jitřnímu kohoutu
pozdravení...
39
zahradníkovo hoře
kdybys byla z mramoru,
díval bych se nahoru,
a ty bys mě, moje milá,
úsměvem svým ozářila;
k štěstí by to stačilo,
zbytek dnů mi zlatilo,
snění mé jak plachta bílá
po mořích by tančilo.
kdybys byla socha jen,
pokojný by byl můj den,
za mnou bys jak musa nová
šeptala mi dobrá slova,
v ulitě bych žil a snil,
na ničemy kolem plil
a tvá ňadra mramorová
před spaním bych políbil.
40
ale že jsi živý tvor,
touha, údiv, něha, spor,
že jsi plna snů a vznětů,
plna ovoce a květů,
jako cizokrajný sad
objalas můj listopad:
ve dne v noci marně hnětu
vzdušný zámek pro náš hlad.
že jsi vonná zahrada,
je můj život balada
o zahradníkově hoři,
že, co počal, nedotvoří;
z jeku zešílených dní
ironické „pozdě“ zní,
a mé choré srdce hoří
na hranici pohřební.
41
zrada
nevěř srdci, je to zrádný sval;
nadarmo jsem jeho jméno bral.
vůbec měli bychom tvořit znova
pravdivější pojmy, čistší slova.
srdce pro nikoho nebije,
láska v nás je vyšší chemie.
kdyby tě mé srdce milovalo,
hloupý konec by mi nechystalo.
tahle pumpa mechanická jen
nemá citu pro můj krásný sen.
mě i tebe jednoho dne zradí.
do žaláře nicoty mě vsadí.
42
a přece
navždy nám, navždy odkvetlo jaro,
prchavé, křehké jaro těl.
na posečeném palouku kvete
soucitný, skromný jitrocel.
snad je nám ledačeho líto.
kukačka nezve po lesích.
věneček suchý z ilusí loňských
pod podobiznou visí tich.
a přec nám v krvi nehmotný skřivan
k snům jarním zpívá doprovod.
a přece klokotají nám v mozku
bystřiny smělých jarních vod.
jaro je vůle, jaro je zápas.
jaro je svět, jenž přichází.
i po smrtelné posteli jednou
nám rudé máky rozhází.
43
srdcová dáma
jakou podívanou je staré město v dubnovém slunci,
výklady s jarními látkami!
zesteronásoben řadami štíhlých střevíčků za sklem,
pozdravuje tě znova nebeský úsměv.
srdcová dáma
vypadla právě z partie karbaníků.
v klapotu psacích strojů
rozbíjejí si hlavy v boji o moc.
široká ulice voní fialkami,
protože v kancelářích páchnou dýmky a mozky.
přechází na slunné chodníky
a kráčí královnou snů.
chtěla by naslouchati hvězdopravci,
protože je mladá a chudá,
a její srdce je příliš čisté,
aby si to dovedla spočítati do čtyřiceti.
44
na ňadrech dýšících mořem a ovocem
touha kolébá se jí růžovou plachtou.
edison nevynašel nic tak slavného
jako je knoflík, jejž stačí pohladit něžně.
narcisky rozkvétají před její chůzí
a snaží se políbit jí královská lýtka;
v barevném šeru mezi sukní a prádlem
modlí se šelest z písně písní
a zraky, které se lepí na toto tajemství,
nedostávajíce odpovědi na kluzkou otázku,
diví se prostovlasému pohledu,
sněženkám vonícím jako maréchal niel...
jak jsou sladké tyto dívky práce,
hromadně rozkvétající na chodnících,
které se jim proměňují v rajské zahrady
mezi plotem domova a mříží kanceláře,
veselé, tklivé, vyzývavé, cudné,
ale všecky rovnou jeti na jih.
každá si vybéře, co má ráda;
každý si vybéře, co má rád,
a láska,
uškrcená manželským prostěradlem,
kompromitovaná nočními spády,
vrací se na svět a na slunce,
45
na špičce zlého jazyka tančí charleston,
a růže, jimiž rozkvétá jí svět,
jsou téže krve jako revoluce,
která chce spravedlnost.
nesluší se však,
aby dvacet let a tisíc krás
chodilo v děravých střevících
a před výklady jako před pekařem hlad.
pro ni pavučinu nahého kombiné,
průmyslový pel,
hold tělu a milenci,
hold lásce, která chce býti uměním;
křehké střevíce a něhu hedvábných punčoch,
vězí v nich páry podobné lesbickým pannám,
jsou to však královny, víly, světice, bakchantky,
po dvou znova objevené,
aby změnily město v taneční sál;
proměnlivý rozmar kloboučků,
tvář v jejich rámci prozrazuje postupně
všecka svá tajemství;
šaty podle věčného zákona,
půvabně dávající nejsnadnější hádanku,
všecky básně z továren a našeho srdce,
všecko především pro ni,
46
protože pracuje, miluje, věří,
a jaro v ní budí touhu po lepším světě...
ale básník čeká na svou srdcovou dámu
jako rolník na nebeskou vláhu,
jako hvozdík na sluneční paprsek,
jako struna na jemné prsty.
a nikdy byste se nedověděli,
jaká krásná srdce přehlušují hlomoz města,
cupitajíce nemilosrdnými ulicemi
do království nekonečného soucitu,
jaké krásné mozky buší nesměle
do žaláře vystavěného pro chudé,
denně do krve zraňovány
světem a bohatstvím kvetoucím pro cizí,
kdyby básník vám to nevmetl ve tvář,
kalendáři poesie nevnutil jejího jména,
a nepřebil svou srdcovou dámou
všecky vaše ješitné trumfy!
47
obsah
pro jednu ženuženu...7
nový úsměv9
bolest10
prosba milencova11
vzpomínej12
denně13
m. & m.14
po zlém snu16
píseň18
zasnoubení19
letovisko20
koráb22
polemičky 1–324
píseň trampa27
reminiscence29
prosba básníkova31
nic hlasitého32
má něha34
cynthie36
po prvé38
jsem39
zahradníkovo hoře40
zrada42
a přece43
srdcová dáma44
[49]
e. p.
stanislav k. neumann
srdcová dáma
básně 1930–1932
pátý svazek sbírky
editio princeps
kterou rediguje karel janský
výzdoba knihy: toyen
typo: karel teige
tisk státní tiskárny v praze
vyšlo na podzim 1932 ve 120 prodejných
(1–120) a 20 neprodejných výtiscích (l–XX)
číslo 4
nákladem erny janské
v praze 2, na palackého nábřeží č. 4
E: jf; 2004
[51]