má něha
nad tvýma zavřenýma očima,
pod víčky průsvitnými spícíma,
a nad slézovým jejich sladkým stínem
má něha na kolenou šeptá si,
jak čistý člověk roste do krásy,
když tichá rozkoš znaví ho svým vínem.
nad tvými ňadry, hrozny těžkými
nebo snad nádobami cudnými,
jež dálná svatyně mi darovala,
má něha pobožně se nakloní,
by, podobna jsouc zkvetlé jabloni,
svým sněhem růžovým je zasypala.
nad klínem tvým, jejž chvět se vídám v snách
jak malou bárku v jasu na vlnách,
když po něžné pak plavbě odpočívá,
má něha slzí tajně obdivem,
co vše je člověk zušlechtěný snem,
když láska se naň oproštěna dívá.
34
nad tělem tvým, kde vše mě udiví
vždy znova, po sté, jak den zářivý,
ovoce plný, květin, vůní, stínů,
má něha tane, věčný polibek,
pokorný, vroucí žas, jenž klek’
před hmoty div a lásky domovinu.
a to vše proto jen, že tělem tvým
jak tiché lampy mlékem růžovým
tvé rubínové srdce prozařuje.
tak oltář jsi, když klečím před tebou,
a sílu dáváš vlnou milostnou,
jsi van v mých plachtách; já se modlím jen.
35