Almanach na rok MCM (1899)

Otokar Březina, K. Egor, Josef Holý, Vladimír Jelovšek, Karel Babánek, Jiří Karásek ze Lvovic, Jiří Karmín, Emanuel Lešehrad, Augustin F. Lubas, Stanislav Kostka Neumann, Viktor Dyk, Jan Opolský, Otomar V., Vilém Peča, František Soldan, Karel Engelmüller, Antonín Sova, Otakar Theer, Zdeněk Tlamich, Karel Toman, Zikmund Winter

Diplomatická verze Ediční verze
ALMANACH NA ROK MCM
[1] USPOŘÁDALI VIKTOR DYK, KAREL KAMÍNEK, ARNOŠT PROCHÁZKA
[2] ALMANACH
NA ROK MCM
PRAHA MODERNÍ REVUE 32 POŠTOVSKÁ ULICE 32
[3] TISKEM EMANUELA STIVÍNA V PRAZE
[4] ALMANACH
13
ČAS
Lípy, které jsme sázeli pro úlů bratrských včely, chrámy, které jsme stavěli v ohni a mlčení, pro slávu tvou, ruce, jež zimnicí žití se v práci a rozkoši chvěly, na cestě tisíců dávno už v zářícím prachu smíseny jsou: souhvězdí, kterým jsme dali nejsladší jména své touhy, před zraky živých se míhají změněným rythmem a hrou. V tajemství tvoje nebesa nová jsou zotevírána, slunce dne tvého na jinou stranu promítá stín: jak potápěči z tvých moří s poklady věků nová vystoupla rána, na nových loukách thymián voní, pelyněk, rákos a kmín, a v paprsků číše nalévá mystický podzim smutek a snění, nejopojnější z opojných vín. Ale my čekáme oddaněoddaně, jako jsme čekali jednou: Tisíce zemí vidíme stoupat z koupele ohnivých par, [15] slunce jak milenci žárliví v touze své před nimi rdí se a blednou, z vášnivých, bolestných srdcí jim bouří světelné krve omamný var – zemdleni věky čekáme stále na tvůj tajemný příchod, na bílé blesky, květ oblaku tvého, lilije věčných tvých jar. Kolem nás mihla se znamení: vítězná vojska našeho rodu, v západů purpurných stanech, jež povstala od ohňů svých, nebesa v zlatě a krvi jak odlesk od věků zrajících plodů, jež voněly z dálky v horečné samoty vyvolených! A na cestách jitřních, jak skvosty ztracené při královen jízdě, posledních nocí magická rosa slzami vyšlehla z lích... Uhasla země, vysvobozená... V hrůze své nesmrtelnosti, z mystických břehů svých zříme, jak dále se valí slávy tvé proud: v černé oblouky mostů rozpjatých nekonečností vždy nádhernější světy, se signály barevných ohňů, vidíme plout: ale jak zrna písku v hodinách přesýpacích jsou hvězdy, a znova a znova je obrací vůle tvé mlčení, tíže a soud. Zdrceni nesmírností tvé slávy, čekáme stále, teskní a tiší, na sladké usmání smíření tvého, skončení dní, zchladnutí snění rozžhaveného, na času zjasnění vyšší, zlomení mystické vazby, odpuštění, 16 a naše slzy, déšť věčný, do srdcí živoucích kanou, v krůpějích ohně a touhy tam pálí, vzlykotem lásky tam zní. OTOKAR BŘEZINA
17
ŽLUTÁ NOC
Bouř odešla; noc černou jsem čekal. Však z par a hedvábných mraků žlutý zazářil měsíc, a nebe celé nasáklo žlutí, a dálky ztonuly v žluti, a všecko i světlo v mé duši bylo žluté jak němý měsíce lesk. V tu noc myslil jsem na Tebe, drahá: Dala’s mi všechno, čím život Tvůj rozkvet; já lásku Tvoji pil jak silné víno, až těžká hlava má v sny padla, až v náruči Tvé, dýšící vůní a teplem, jak v hedvábí měkkém usnul jsem tvrdě. Náhle stiskla mne bolest, a já procit jsem v úžasu trpném. [18] Hle! Místo srdcí vzkvetly nám dvě veliké a žluté růže, a kolem nás jen žluté růže, jež plakaly silnými vůněmi krve, krve již sražené, žluté a černé, jež prolita při vraždění naší Lásky. A oknem zírá k nám žlutavý měsíc, jenž zazářil z par a hedvábných mraků, a nebe celé nasáklo žlutí, a dálky ztonuly v žluti, a všechno, i světlo v mé duši, bylo žluté jak němý měsíce lesk. K. EGOR
19
ELEGIE KONEČNÁ ČI HEDONOKOSMICKÁ A TAKÉ INTERNACIONÁLNÍ
Františku Baboře, pravdu chceš? Šlapeš po ní! Františku Baboře, k bohu jdeš? Srdcem ti zvoní! Po ženě touha krví se honí, viď, že bys utekl rád? Na těle hlíst, na duši jarmo, proklínáš marně a modlíš se darmo – pekelná nebesa! satanův pád! Satan se chvěje, satan je zmdlelý, dávno to, co brány boží se chvěly, utiš se vírou v pokoře, Františku Baboře! [20] Tak to na tom světe bývá, někdo pláče, někdo zpívá, někdo stojí, někdo leží, někdo skáče, někdo běží. Synu milý, skákej, zpívej, vesele se na svět dívej, veselý svět tak krákoře, Františku Baboře! Proč bys se tu taky mořil, vždyť tě tvůrce proto stvořil, bys se množil jako smetí, dobře žil a dělal děti. Milý synu, jenom chtít, dobře se tu budeš mít, jen pěkně s proudem plout nahoře, Františku Baboře! Problémy’s chtěl? Stul sese, brachu! Proč pak jezdit na rarachu, hodný bližní by tě štíp’, na oslu se jede líp! Hodný bližní by tě snědl, k inkvisici by tě vedl, a pak marnost nad marnost, denních klopot máš až dost. Rarach, ten ti jen ublíží, jen buď hodný, lez ke kříži 21 a ne k čertu, té pekelné potvoře, Františku Baboře! Tvé časné blaho zákon chrání, o tvou duši kněz se stará, blázen, kdo se v temnu párá, ta metafysika jen žvaní. Pán bůh všecko dobře řídí, stejně milujíc své lidi, že má někdo o groš víc, nedělej si z toho nic! Po smrti bůh vynahradí, věčná rozkoš, věčné mládí; před Němci tě chrání král, čeho bys se ještě bál? Jen tiše, hezky tiše seď v komoře, své pěsti měj dobře v kapse schované, občane zemský, budoucí nebeský občane, Františku Baboře! JOSEF HOLÝ
22
VER SACRUM*
Ve svaté jitro nového Jara vyšla jsi pevným sebevědomým krokem ze svého čarného dvora; v oku s plamenem ukrutné hrdosti, neúprosné tyranské rozhodnosti – – Zmizel blahý úsměv, jenž ti s tichým štěstím bloudil po rudých mladých retech; zmizel i teplý jas z milých očí tvojích, jenž v čarovné snění mně kdysi zkolébal mladistvé srdce moje – zmizelo všecko – – – Ty krokem mužským pevně a tvrdě stoupáš ve svaté jarní Jitro, a svalem silným lámeš větve, ve kterých bujné jarní šťávy proudí, ______ * Stejnojmenné serie básní číslo druhé – tištěno jako český originál. [23] a nemilosrdně se blížíš ke mně, jenž v dětinné, čisté nahotě nadšeným okem tobě se divím, tobě se klaním jak božstvu čarnému svému, jemuž jsem šeptal horkými ústy rudě žhavé dithyramby, jak je němým, vznešeným rythmem nadšeně zpívá velebné SLUNCE v zásvitu dne své ZEMI – – – Ty nemáš už pro mne oka, které by s pochopením tajným se ponořilo dlouze v moje; – ty nevidíš, ústa jak rozpuklá, krvavá, rudá, němě se chvějící vypráví o všech vášnivých martyrských mukách bujného mládí neztišeného, jež za dlouhých, bezesných nocí ve vášni němé vřelou hlavu v podušky tiskne, a v nich zoufalé slzy suší – – – Ty nemáš pro mne oka, ty nevidíš zdravých, silných mých svalů, jak se napínají rozkošnou, neoslabenou silou mladistvé svěžesti, – jak chvějí se, stahují, vzpínají bolně neklidným rythmem zoufalé touhy, by v silném objetí splynuly s Tebou, a v bezměrném štěstí se třesou nejelementárnějším, nejabsolutnějším svým akkordem veliké životní SYMFONIE – – – ty nemáš hlubokého oka už pro mne, které vše chápe, které se šíří štěstím 24 v němé, intimní sympathii, která se poddává, která vše dává s nadšeným žárem na oltář BOHYNĚ věčné – – – Krokem mužským pevně a tvrdě stoupáš v svatém jarním Jitru, a s hněvným okem se blížíš ke mně – v ruce s prutem pružným. Udeřila jsi mne jím ve vášnivém, rozpustilém žáru: s požitkem hledělas na rudé pruhy, jež se rýsovaly pod údery tvými po bílé, sněžné půdě silného, mladého mého těla. Stál jsem klidně, jen sval se mi některý pozachvěl bolně, pod mistrným úderem nemilosrdné pravice tvojí. Stiskl jsem rety – a oko, oko mi planulo krvavým tajemným žárem, jakoby se v něm odrážela nejjasnější, zničující, mstivá, nebeská střela – – – V největším rozmachu vrhla jsi pohled do mého oka – – a ruka ti klesla – – Odvrátilas pohled zmateně – tělo jak tichounce by se ti zachvělo –. Já přistoupil k tobě, můj pohasl pohled – vzal jsem ti prut, zlomil jej v kusy, vrhl jej před nohy tvoje –: díky! – řek jsem ti hlasně; – – a krokem čerstvým,čerstvým jak spartanský mladík za slavných dnů svého města, 25 kdy mu domácí důtky bičovaly mladistvé tělo, by silně a lehce snášel i nejtěžší údery cestou žití: – tak jsem i já – opouštěje tebe na vždy, bez obrácení, bez pohlédnutí – kráčel s gigantskou silou, velebným klidem a sebevědomým cynickým smíchem ve svaté jitro Nového Jara. VLADIMÍR JELOVŠEK
26 TO TICHO!
Noc... Ticho... Dole silnice s řadou domů po obou stranách, nahoře, na stráni nízké domky, roztroušené, se žlutými skvrnami osvětlených oken, a nade vším svítí měsíc. – – Nahoře, na stráni kdosi zpívá. Měkký, ženský hlas – – – pak jasný, zvonivý smích – – – ticho. Pod okny zavzlykaly staré kaštany... Dole ještě bdí. Slyším hlasy – z přízemního okna šíří se světelný pruh a svítí v nízkých keřích... Noc... Ticho... To ticho... [27] Jen několik dní se tu zdržím. Touha přepadla mne náhle v městě vidět zas jaro, jaro venku. Ještě tu v horách kvete bez – – tam na rovině dávno už odkvet – – – z keřů dole stoupá jemná jeho vůně ke mně – – – a noc plna je vůně a ticha. – – – To ticho – – nořím se do něho, prostupuje mne, zanikám v něm – – – jakoby měkká, teplá ruka kladla se na moje čelo – a v duši vstupuje mír a vděčnost. Zapomnění – – – Sen – – –
Do oken kostela naproti svítí měsíc a silnice i plochy trávníků po jedné její straně stopeny jsou v jeho světle. Jen malý park na pravo před kostelem je v stínu. Dva stíny sunou se silnicí a zanikají v parku. Láska – – – Celý den byli v továrně – Avšak noc patří jim. A oči jejich vlhce budou se lesknouti v mlčícím světle měsíce – – – Chladný větřík vane z lesů, zanáší ke mně jich dech, a zase vzlykají stromy. Tak z hluboka, tak hrůzně, a stesk jejich přechází na mne... 28 A zase ticho – – – ticho a tmy, na nichž ztrnulo studené světlo měsíce, a již zdá se mi, že mrazí ten klid, i světlo a tmy, že studená je noc plna zlých tajemství, hrozící zvědavým – – – Zavírám okno!... – – – To ticho! KAREL BABÁNEK
29
DAS EWIG-WEIBLICHE
To příliš horké šťávy tělo zalily! To příliš rudé ohně maso spálily! Evoe, okamžiku prožehnutých těl! Evoe, smyslnosti, jíž chlípný ret se chvěl, Kdy purpurem, jenž vytrysk’ žhavě v tmu, Žár pudů oblil těla nahotu. Dlouho jsme žili, všeho užili... Dlouho nás ssály bílé Dalily... Dlouho nám vzpurné kštice střihaly! Dlouho nás v lůžka smilná vrhaly... Evoe, žhoucí čela a vlasů záplavy! Evoe, lesku očí, tak sírně žlutavý! Evoe, vilné kočky! Evoe, Pohlaví! Evoe, uspavačky tížících vzpomínek! Mdlým srdcím míchající, by zmrtvily je, lék! [30] Já básník, jenž jsem vždycky mimo šel, Rád ironický chvalozpěv bych pěl: Evoe, jedy, opia a hašiše! Evoe, vilné kočky, úskočné a zlé! To příliš horké šťávy tělo zalily! To příliš rudé ohně maso spálily! Evoe, vilné kočky! Evoe, Dalily! JIŘÍ KARÁSEK
31
I PŘIJDOU PROROCI...
l přijdou Proroci – nebeská znamení a s nimi Smrt, ta přítelkyně věrná... To bude horizont v jediném plameni a Slunce zděšené se rozpůlí a zčerná! Dým Města vychrlí a žhavěžlutou síru, řev sešlých otroků však zabouří v ten zmatek. Až vzdory zmohutní, svou poplvají víru a lůna proklejí svých strouchnivělých matek. Dav zjitřený si k odplatě vše schystá, než povel dá jim rabín vousatý, pak lotry vyprostí a ukřižuje Krista s grimasou posupnou pacholek najatý. A prelát zoufalý pod oltář v tajnou jámu své žezlo s gestem tragickým si uloží, [32] až Satan-Slitovník si pozve k stupňům Chrámu rouhačku bezbožnou k vítězné souloži... I tato bouře však se vysílí a dozní. Noc vzpurná děsivě se nad vším rozhostí. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dav hyen přivedou dva šakalové hrozní a v tichu půlnočním je skvěle pohostí... JIŘÍ KARMÍN
33
TICHO
Temno se lilo okny uzavřenými, teskno se lilo síní pod kroky mými: v nehybné šeři bylo vše černé, zbarvené nocí, tuhnoucí v šedivý kov. Viděl jsem měsíc pod prahem dveří, když teskný vítr alejí táh, dumy, jež za dne do hvozdu zašly, zpáteční cestou zhynuly v tmách. [34]
U BOŽÍCH MUK
Vyšli jsme spolu. Slunce se klonilo k moři! Noční stíny seběhly s vrchů a tančily v lesích. Tam, kde dvorec se zvedal uprostřed zelených zahrad a střecha rozpadlé kaple v sluneční záři, vyzáblý měsíc stojí v mystickém hávu, a sype rozmachem ruky makové plody. Mé dumy, sehnuty k zemi, květ hřbitovní v dírce, [35] usedly na shnilý pařez a civěly v prázdno, a starý, šedivý dudák hrál cestou jímavou píseň o bolech lačného mládí a jara. EMANUEL ŠLECHTIC Z LEŠEHRADU
36
MRÁZ V OKNA SE ZAVĚSIL A NOC MNE ROZSMUTNILA...
Hledím v tvoje oči zádumčivé, v tvoje jemné líce bledé v mlčení – a naslouchám, jak kyvadlo tak líně, teskně bije, jak dlouze, sípavě dole pes vyje... Nebojíš se, když se půlnoc blíží, když jsem s tebou sám jen doma v mlčení – já – s tebou sám! – když dole zvíře opuštěné vyje, když dlouze, [37] hrkavě kyvadlo bije...? Když už všechno řekli jsme si tiše, když nám světlo zhaslo? – Mlčíš? – – Zachvění. – Tvůj těžký dech! Jen tebe cítím... Dole ten pes vyje tak smutně! Hodina půlnoční bije... AUGUSTIN F. LUBAS
38
SALOME
Tanči! Ať žhnoucí vlny tvého zardělého vlasu hodovní síní rozlejí svou vůni, ať radost jejich dráždivého jasu, jak hříšné světlo hvězd a novolunní, u krále, knížat, ba i u otroků chuť vzbudí vášnivou po číších plamenného moku, po číších vína, po číších rtů, po mladých ženách v rozkvětu. Tanči! Ať poskoky ňader pyšných, že zvítězí vždycky, zhypnotisují pohledy, v nichž těkavou nejistotu rozlila proroků slova, tak málo znějící lidsky, hrobová, smutná až k smrti, tak smutná, že ve hrudi drtí [39] kořání síly a pýchy a květ jeho – radost. Tanči! Dej vyrůst nad koberců barvami zašlými bílému zázraku těla,těla jak bizarrní květině s tvary vzácnými, jež stále je nová a skvělá s tisícem vděků, s tisícem tvarů, s tisícem milostných vášnivých darů vždy jiná. Tanči! Svůj osud čeká v tmách sklepení stařecká hlava. Tanči! V ty zraky nesmí juž vniknout slunce ohnivá sláva. Tanči! Až krev se rozpění v mužích a vůně poteče síní, v tmách sklepení umlknou ústa, jež ze hříchu viní, na zlaté míse ti přinesou hlavu starce. A to bude odměna tvá: Tvé tělo nahé, ňadra mladistvá, svatozář vlasu, oka propastnou hloubhloub, té asketické hlavy zraky vyčítavé, 40 než obrátí se v sloup, naposled zachytí v sebe a nevrátí nikdy více, nesouce tvoji mladost, tvou krásu, tvé štěstí a rozkoš, která tak mohla jen v tobě kvésti, nesouce obraz ženy bílý a rozechvěný na věčnost. Tanči! STANISLAV K. NEUMANN
41 POVÍDKA O SENTIMENTÁLNÍM KROKODILU KARLU KAMÍNKOVI
Kdysi vracel se sentimentální krokodil z pohřbu, ale nikdo nepozoroval, že se vrací z pohřbu. Nevypadal zvlášť špatně; mohlo se pouze zdáti, že té noci špatně spal. Byl melancholickým a bručel cosi, což mohlo zníti jako: „Tři sta bojovných přísahalo reků, tři sta bojovných přísahalo reků, tři sta......“sta...“ To vzbuzovalo odpor; upustil tedy od toho. Společnost byla veselá a mluvila do pěkného večera; jemu bylo smutnosmutno, a proto mluvil také – „Říkal jsem Vám příhodu s modrými lvy? Včera jsem šel městem a potkal jsem je. Ale domníval jsem se – jaký omyl –, že vidím tygry. Řekl jsem jim: Vítám vás, modří tygři. Jak se máte, dobří tygři? Vidím vás rád, modří tygři. Jdete používat výhod [42] civilisace?! Šťastní, kteří jste přišli k poznání. Teď je taková móda, že zvířata dochází úspěchů u společnosti. Nátěr orientální především, i Císař pak bude gratulovati. – Ale oni odpověděli: My nejsme modří tygři, my jsme modří lvové. U čerta, toť gymnasiální výchova. Realita vám schází, neznáte přírodních věd. Toť pohroma. Vaše abstrakce – – Přerušil jsem je. Odpusťte tedy, modří lvové! Je tomu už dlouho, co jsem pěstoval přírodní vědy na Nilu. – Ale lvové stali se nedůvěřivými a mručeli jen: Ah, ah, ah, jaký to krokodil!“ Krokodil nedočkal se úspěchu. Bylo poznamenáno že žvaní, a modré lvy (tak podotkl kdosi informovaný) že ukrad’ ze Scheerbarta. Informovaný muž dokonce se rozčílil a opakoval patheticky: Ty nejsi origináloriginál, krokodile, nikterak! Mimo to piješ už sedmé pivo. Ah, ah, ah, jaký to krokodil! Krokodil pokusil se hájiti. Mluvil o literárním daltonismu. Kdež odstín! Barev nerozeznáte! Ale marně. Po těchto intimnostech ztratil přízeň docela a společnost dívala se na něj soucitně: Ah, ah, ah, jaký to krokodil! Ale krokodil nebyl si žádné viny vědom. Nemohl za to, že někdo umřel.
*
Celý sběh událostí byl tento.
43 Jeden z nejzelenavějších krokodilů, kteří vlekou svou existenci na Nilu, byl ducha poněkud aristokratického. To, co poskytoval život průměrného krokodila, neuspokojovalo ho. Trochu příliš omezená existence, plná zahanbujících brutálností – přiznejme se – komedie absurdních kultů a příliš líné vody – ah, ty líné vody, které tolik otupují – Tento podivuhodný krokodýl zamiloval se do Luny. Zpozoroval to kteréhos hladového večera, kdy plakal jako děcko, lákaje svoji večeři. Předešlého večera požil Řeka, který sem zbloudil na cestách. Nežli ho pozřel, mluvil s ním mnoho o nesmrtelnosti duše, Homérovi, faraónech, ústavě athénské; ale napadly ho na konec četné anachronismy: duše už dávno ztratila nesmrtelnost, Homér poesii, faraóni Egypt a ústava Athén svou existenci. Pro tento anachronismus spolkl Sentimentální Řeka. Ale dnes nepřišlo nic podobného, ač krokodýl mnoho plakal. Bahnitý břeh nehoupal se pod kroky neopatrných; nějaký turista objevil se v dálce, ale zmizel zase, a bylo ticho. A Sentimentální zpíval. – – Já ležím v bažině a lákám pláčem děcka. – – (Chtěl bych Vás políbit, Luno, chtěl bych Vás políbit na čelo –) – Já ležím v bažině a lákám svojím pláčem. (Jak možno, Luno, hledat na Vás skvrny!) – Já ležím v bažině a děcka pláčem lákám. –
44 (Což nemůžete milovati, Luno?) Tak zpíval sentimentální krokodýl nilský, noční ostatně zvíře, jak mi říkávali. Potom usnul hladov, v snech o večeři a Luně – – –.
*
Je přece možno milovati všechno. Svou fikci. Svůj hřích. Svoji sílu. Svoji slabost. Svého Boha. Nuže, nebylo by možno milovati Lunu?!
*
Žel, Luna zmizela. Nebe bylo prázdné. Marně bádal Sentimentální. Luna zmizela. Později, ano, objevil se hanebný jakýs surrogát. To nebyla milovaná Luna. – Tato byla nečistá, skvrnitá, vulgární. Luna zmizela, nebylo po ní památky. Pouze krokodýl viděl ji intensivněji ve své vzpomínce: jasnější, čistší, milování hodnější. Luna zmizela. Bylo přece možno voliti pouze mezi dvojím: buďto nebyla Luna lásky hodnou, nebo lásky hodná zmizela. První znamenalo odsouzení staré lásky. Druhé připouštělo možnost dojemného smutku. –
*
Krokodil opustil Nil, aby hledal Lunu.
45 Nesnesitelná existence stará se mu zprotivila. Tak není možno žít, opakoval si. Zde v těchto kalných vodách a kalných obzorech, bez lásky Luny – tak není možno žít. Sdělil své mínění o tom se sousedem v nejbližším záhybu. Ten důstojně mrskaje ocasem odvětil: „Ah, odrodilče, odejdi! Není zde místa pro tebe. Což miloval kdy krokodil Lunu?! Láska tak nereelní: eh, jaký jsi to krokodil.“
*
Na půdě zemské krokodilové prý pohybují se velmi nemotorně; nemýlím-li se, je toho příčinou, že krk jejich nedá se ohnouti pro dlouhé násadce obratlů krčních. Faktum je, že Sentimentálnímu byla cesta velmi nepříjemnou. Váleti se po léta v Nile, beze změny, uprostřed nechápavých krajanů, to může býti krokodilu trpkým. A Sentimentálni říkával si často: Musím míti pohyb a změnu... Stávám se bez toho pessimistou... Ale tak! Nepohody cesty, bolestné vzpomínky, ponuré reflexe – to byl život krokodilův. –
*
Hodně daleko, daleko od domova.
46 Krokodil hledí na nebe, apatický a nehybný. Dole valí se řeka. – Krokodil skloní svoji hlavu. A, by zsplašilzaplašil smutek, počítá: Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. A víc a víc. Sta. Tisíce. To je vhodné zaměstnání, neboť krokodil nemusí při tom mysliti, že je živ. Tedy: jedna; dvě; tři. Mohly by se tím mysleti vlny; prchavé okamžiky; mizející naděje; nedozralé písně; melancholické lítosti; sladké hříchy; a mnohem více věcí. Ale bývalá, milovaná Luna nejde. Je asi mrtva. To byl onen pohřeb, o němž mohlo se mohlomnoho tušiti, o němž nevěděl však nikdo. Bůh odpustiž mi moje hříchy, tak zpívají o pohřbu vlny. Ale lidé neslyší, to je dobré jejich právo. – Jde jedna veliká a bílá vlna a zpívá zvučným, školeným hlasem: Bůh odpustiž mi moje hříchy. Jiná, více bledá a zsinalá, ztratila už určitost tonů; je pouze možno tušit: Bůh – bůh? – odpustiž mi moje hříchy... hříchy?! Je v tom mnoho pochybnosti, pro něž jest tak bledá. Jiné zpívají docela tichým a naivním hlasem; nezpívají příliš dlouho, jsou příliš čisté. A nad tím pohřbem svítí triviální surrogát, nečistý a lásky nehodný, to, co lidé zvou – jaká profanace – ještě Lunou. O tom všem dá se mysliti a uvažovati. Okolní vrchy o tom uvažují; při tom mluví o několika současných skandálech; ty vrchy jsou přeci necitelné. Vlny jsou diskretnější. Co je také vrchům po Luně?
47 Adorují prý slunce, tak říkali aspoň někteří cestovatelé. Ale sentimentální krokodilové jsou zvířata noční. – A krokodil pláče, vskutku pláče. Jiná věc je ovšem, získá-li tím večeři.
*
Nějakou dobu žil krokodil v dobré společnosti. Byli to lidé, celkem úplně vzdělaní, kteří otcovsky pečovali o něco tak podivuhodného a nezvyklého, jako je sentimentální krokodil. Přiznávali mu jakýsi talent, barbarský ovšem a zanedbaný, a byli ochotni podati mu pomocnou ruku... s nedůvěrou jakousi, kterouž dlužno připsati starým tradicím o krokodilech. Nicméně krokodil nebyl šťasten. Luna zmizela, a žila jen bolest vzpomínky na ni. A kolem bylo pusto a mrtvo, jen stará jeho fikce žila. Možno přece milovati Fikci?
*
Jakým spůsobem zbloudili do těchto končin modří lvové, nelze mi říci. Pohlédněte komukoliv do očí – kdož ví, co skrývá se v jich hloubi. Nelze věřiti nikomu. Lev? Nuže, lépe nežli hyena. – Ale onoho rána sentimentální krokodil (trochu elegie v oku – je konec přece smutný) potkal modré lvy. Odvrátili nemilostivě zrak. – Moji modří lvové, prosil. Neslyšeli.
48 – Moji modří lvové, chtěl bych umřít. Nerozuměli. – Moji modří lvové, roztrhejte mne – Krokodil díval se jim do očí. Chci umřít, opakoval. Modří lvové uvažovali. Jeden z nich se konečně smiloval a rozsápal sentimentálního krokodila. „Nelituješ ničeho“,ničeho,“ tázalo se ještě mladé, jemnocitné lvíče. „Plus quam perfectum“, řekl krokodil a umřel. A nejstarší lev, v důstojné póse, dívaje se do vycházejícího slunce, bručel líně: ah, ah, ah, jaký to krokodil!
VIKTOR DYK
49
NA GRIEGŮV „EROTICON“
Mír ospalý... A jsme tu sami v lese... Tvých očí záhrobí ti závidí jen laně, tmy korunami pozdravení nese ohromně sladký, bledý anděl páně... Dej mi své ruce, já je temně skropím, hebounké, slabé, jako růže z ledu, jak bílé boky poraněné kopím svou krví hříšnou, kterou na rty svedu. ...Jde anděl páně s šumem zpátky kolem – zvon skleněný tak s klenby stržen kvílí – a uzří omdlívat nás velkým slastným bolem – a tajemstvím: Jsme dosud? Či jsme byli?..byli?... [50]
NOE
Juž vzkvetla duha míru bledolící a temný náraz vzbudil moje smysly... Já pro ratolest pouštím holubici – truchlivý Noe z prahu archy syslí. Vzduch silný je, až zachvacuje mdlobou, o, bože otců, chraň mne před úzkostmi! Mír divný, bezhlasý jde z polokoulí obou, zem nová zmrvena je masem lvím a kostmi. Zem nová sílu má: co ráno vzkvetlo, zraje a ještě tentýž den se plody kácí samy, planeta světlem přesycuje kraje, kde páně duch se vznášel nad vodami! Však já jsem, pane, slabý, se svou zvěří vzduch lokat takový, jíst zimničné ty plody [51] a vůní mřít pod obrovskými keři!..keři!... Ta zem je sama krev, ta nemá více vody! Vysoko stály spousty hněvu tvého, až do hor plily svoje lastury, a ty teď po dnech soudu bolestného chceš marné zemi žehnat se shůry! Ta zem je nyní strašným rájem síly! Je zapotřebí, stvořiteli dobrý, sem těžké motýly, by slávu slunce pili, zvěř větších tlap a klů a smyslné sem obry! JAN OPOLSKÝ
52
ROMANCE
Rád prodlévám ve ztemnělých místnostech a piji chladný, opojivý nápoj. Ale duše má krouží vysoko kol oken, kde leží ta bledá žena a stůně. Zda vzpomíná ráno těch jiter, kdy bloudili jsme spolu po lese? A v poledne zda připomene si to vysoko nám hořící slunce citů, ta slavná ticha našich mlčících vášní? Či očekává tiše večer bez jediné myšlénky, bez citu, bez upomínky na mne, zatím co ruce její chvějí se na neviditelných klávesách úzkostné předtuchy, zatím co mizí její život se životem tohoto dne v krvi plynoucích červánků a pozdravením zvonů do jiných světů ji láká rozkolébané Ave? [53] Rád prodlévám ve ztemnělých místnostech a piji chladný, opojivý nápoj: ale duše má krouží vysoko kol oken, kde leží ta bledá žena a stůně. Takové jsou mé lásky, přátelé, takový jest můj život. V. OTOMAR
54
JEDNÉ Z ŽEN
Nepřejte si mého srdce, jsou v něm květy potměšilé, a z ran jeho otevřených hnilobný puch ven se lije. Nepřejte si mojí hlavy, časem to v ní zaburácí, do bělá se rozžhavuje a pak taje v měkkém pláči. Netažte se na mé tělo, jeho nohy kopat znají, jeho ruce škrtit chtějí, ty vás nikdy nepohladí. [55]
(V. N.)
V srdci mém vykvetly červené květy, řekni mi, zda-li jim rozumíš. Někde tam daleko za těmi světy natrhám ti jich klín plný, víš? Jsem smutný Hollanďan; v sedmi vždy létech přistanu ku břehu s lodí svou – Vášeň svou vyzpívám v červených květech, v červených květech, jež rychle schnou. Vím, půjdu skepticky zas do zlých moří, vím, květy uschnou i tentokrát, a přece teď ohnivě divoce hoří a mně se tolik chce zazpívat. VILÉM PEČA
[56]
NÁLADA NOCI
Je tmavá noc; je měsíc nový, a vidět je jen málo hvězd; lze náladu as říci slovy: Byl zválen záhon, jenž měl kvést. Na blízku nikdo drahý není – (Mohl bych lhát, já nechci však) a jenom lampy šelestění – – (Mohl bych lhát, že snivý zrak – –) Tak je mi – nechci říc to ani – (Mohl bych lhát, že vzpomínám –) Šel jsem kol stromu Poznávání a na jablka chuť jen mám. [57]
ROZCHOD
Má doňo, je mi líto věru těch krásných slov, jež jsem Vám psal, a povětrných zámků v šeru, jež s Vámi jsem vždy budoval – Je bídná doba – škoda řeči! Můj meč, jenž u Vás zrezavěl, už potřebuje mnoho seči, by trochu se zas v záři skvělskvěl. Váš úsměv najde brzo asi zas někoho, jenž půjde s ním a bude hladit Vaše vlasy, jak já to ani neumím. A já? – Do končin ideálů (To jsou přec pěkná slova – ne?) si půjdu zanést trochu žalu, než osud o mně rozhodne. [58] A touha, když mi hlavu skloní kdys, v turnaj až mi bude spět – já – připnu na čabraku koni si zamilovaný Váš květ. FRANTIŠEK SOLDAN
59 MARNOST
Hleďte, budu vám vypravovat něco, čemu se jistě zasmějete. Je v tom kousek mého srdce, ale což! Vy se mu smíte smát. Vy ano! Vy jediná. Jiným bych toho nedovolil, neboť bych se s tím vším, co vám chci vypravovat, utekl do nejhlubšího, nejtajnějšího a nejbezpečnějšího koutku své duše, aby o tom nezvěděli. Ale vy se smíte smát, i kdybych plakal, a proto vám to vypravuju. – Ovšem, jsou různé delikátní věci na světě! Náhle nám napadne, že je kolem všecko protivné, špinavé, hnusné a chceme pryč, daleko, někam za moře a hory, abychom neměli pranic z toho dřívějšího na očích, aby nám nic nepřipomínalo, co mohlo být, co jsme mohli mít a kde skutečně jsme. A napadne-li nás taková zběsile smutná myšlénka zapadnouti jinam, vyhnouti se všemu a všem, pak to obyčejně nepřestává tak dlouho vrtat mozkem, až konečně jednoho dne naložíme svých „pět švestek“ a zmizíme...
[60] Utíkáme daleko před lidmi a chceme být sami se svým životem. Hm – tak zcela samotni.....samotni... Oh, člověk se dovede znamenitě přelhávat – Ale ne, o tom jsem vám tu nechtěl vypravovati! Bylo tomu tak! Sedím doma ve svém pokoji a čtu. Ledabylou věc, která ležela přede mnou na stole. A náhle je půl sedmé. Večer. Hodina, ve které jsem uvykl vás viděti. Zdvihnu se a běžím do ulic. Všelicos letí mi hlavou. Myslím si: toho a toho dne obdržela jste jistě můj dopis, v němž jsem vám sliboval nebe na zemi. Jak se asi zadíváte, jak se dnes usmějete, u vědomí všeho toho, co jsem vám napsal? Hledám vás. Chodím nejživější promenádou, kde to hlučí a šumí nejpestřejším životem. Mnoho dam a ještě více pánů. Hlučné, slavnostní pozdravy, dojímavé vzájemné pohledy, zahalené hlavy do hedvábných šátků, vůně fialek na něčí prsou. Několik fiakrů hrčí za sebou do divadla. Světlo takřka křičí a dráždí ve výkladních skříních... Chodím sem a tam a dávám dobrý pozor, až mi někde nad zmatenicí hlav vypluje modré péro vašeho klobouku. To modré péro pozdravuji svým úsměvem vždy nejdříve. Dlouho nevidím ničeho. Broukám si nejprve veselou, pak smutnou písničku. Loudám se ještě volněji a už ani nemukám... Stesk po vás stiskl mi srdce. Hm... Nahoru, dolů, a zas dolů, nahoru. Sedm hodin.
61 To již nepřijdete. Dnes už jistě nepřijdete. Ještě jednou probíhám zřídlou promenádou až k divadlu. Nic. – Stojím a dívám se, jak poslední lidé utíkají zbrkle do divadla, padají z tramwaye a vylézají nemotorně z neklidných drošek. Snad jste v divadle? Co hrají? Kouknu. Otřepaná hloupost. Snad jste tedy nemocna? Nic, pranic již nevidím. Kamarádi chodí kolem, pozdravují, křičí něco za mnou. Loudám se zvolna úzkou ulicí k vám, pod vaše okna. A mám náhle velikou radost, že zas budu vám na blízku, tak blízko, jen několik kroků. Vidím již okna vašeho bytu. Dvě jsou osvětlena. Jen to vaše krajní mlčí, mračí se a neprozrazuje nic. Prabídné okno! Chodím a dívám se do těch dvou zářících oken, jediných z celého domu. Ulice je mrtva, slyším svoje kroky a svá slova. Povídám si. Povídám si věci, které bych vám nikdy nahlas neřekl, ale které mi nedávají v noci spat. Myslím na vás, na celý boží svět. I o sobě přemýšlím. Vy a já! A takové smrtelné ticho kolem, jen ta dvě okna září a tam nahoře v nazelenalé temnotě nebes dvě, tři hvězdy jakoby přivíraly a rozvíraly jiskřivé své oči. Ach, tak milostivě hezky je teď kolem mého srdce. Tak posvátně... Sem a tam, zas a zas – Co asi děláte v tu chvíli? Pracujete, čtete, vzpomínáte? Tak tichá je ta zář v těch dvou oknech! Čtete asi, myslím si. Annu Kareninu. Ba ano, zmínila jste 62 se mi aspoň posledně. A uvažuji, jak by musilo být pěkné, kdyby byl právě takový chladný večer, jako dnes, a my seděli v tichu a teple pokoje a četli spolu Annu Kareninu. Vidíte, i na takové hlouposti připadám. Ale nehněvejte se, proč bych vám o tom nepověděl? Anebo sedíte při klavíru a hrajete Miladinu píseň: Ach odpust, ach odpust, prosím... tralalalala... lala – hm. Na všelijaké věci myslím – A ještě něco mi napadá: co jste asi říkala tomu mému listu? Božíčku, takové střeštěné a blouznivé řeči! Nu, jen se přiznejte, že takové věci se člověku trpí nejvýše ještě dva měsíce po maturitě, ale pak – – che. – Nemýlím-li se, tedy jsem vám tam citoval také nějaké verše z Puškina. Pane na nebi, to jste se asi nasmála! A pak to všecko ostatní! Napsal jsem vám dokonce, abyste byla mou ženou, mou drahou, jedinou ženou, řekl jsem vám upřímně, jak vás mám rád, a že čekám na vaše rozhodnutí..rozhodnutí... Ba, je tomu již celý týden, co jsem vám vše napsal. Hleďte, a to všecko probíhá teď znova mou rozpálenou hlavou s nejzoufalejšími výčitkami vůči vám, vůči mně samotnému a celému světu... Proč jsem vám to psal?! Trpím opravdu – a mám chuť v té chvíli nenáviděti vás, nenáviděti vás proto, protože nemáte kouska citu ani soucitu... – – Jdu domů a cestou vymýšlím si o vás nejhorší 63 věci. Jak vidíte, dovedu být i strašně nevděčný chlap. Hodina utracená pod vašemi okny mne proklela. Je vám ovšem volno, mysliti si, že mne mučí poraněná a schvácená má hrdost – Ale přísahám, že bych se stal nešťastným člověkem, kdybych dnes nalezl doma váš dopis, v němž byste mi slibovala nejčistší a nejhoroucnější lásku a ubezpečovala mne, že chcete, že jste si již dávno přála, býti mou ženou. Ba, já se hrozím a chvěji před myšlénkou, že bych měl ztratiti to svaté štěstí býti sám, a že byste mi je měla ukrásti vy, právě vy! Hleďte, jdu kolem kostela a smekám klobouk. Je to tichá a krátká modlitba, abyste na mne zapomněla, abyste mi nikdy již neodpisovala... Přicházím domů a věřte, že se bojím pohledět na stůl, neleží-li tam list od vás. Mám strach před vaším jménem a před každou vzpomínkou na vás. Nemiluji vás již. Říkám to k suché růži, kterou jste mi kdysi dala. Nestrpím ji také pro příští dny na svém stolku. Děsila by mne svým nebezpečím. Ach, jak dovede člověk nesmyslně blouznit a volat k sobě bez rozumu všecka pokušení... Vy a mou ženou! Nikdy jste mne nemilovala. Ani jedenkráte nezalichotila jste mi více, nežli dovede leckterá slečinka při bále. A já jsem tolik krásného a dojemného do každého vašeho slova a úsměvu vkládal. Ne, nemilovala jste mne, a proto vás tak rázem odsuzuji a nenávidím. Vstávám každého dne s nevýslovnou úzkostí, že jste mi přece 64 odepsala, že chcete být mou milenkou a ženou. Jak jsem si jen mohl představovati vše tak snadným?! – Nechci již nikdy ničeho o vás věděti. Budu-li kdysi snad vzpomínati, pak to bude jen na mnou samým vykouzlené a možné štěstí s vámi – budu snad vzpomínati na tu tklivou poesii vašeho zjevu, do něhož jsem však tak svůdnou duši vdechl sám. Ale já nebudu vzpomínati!... Vskutku, jsou to příšerné chvíle, které mne nutí teď utíkat z domova, v němž nejsem nijak bezpečen před vámi. Což kdybyste si rozmyslila?! Nejsem si úplně jist, jestli snad jednoho dne nepřijdete sama a nebudete chtíti, abych splnil a dokázal všecko to, co jsem uměl tak poctivě napsati ve chvíli, kdy jste mi byla vším... Bloudím ulicemi a vracím se teprve do svého pokojíka, abych se nemohl s vámi setkati. Zničila jste na dlouhý čas všechen můj klid – Přicházejí noci, s roztouženým vaším zjevem, mučí mne svými vylhanými pohádkami a dohánějí k zoufalství svými stíny, plnými slzí a pláče... Eh, tisíckráte opakuji, že vás nemiluji juž – Hledám vysvobození v jediné myšlénce, utéci daleko, třeba na dlouhý čas, vyhnouti se všemu a všem, protože se mi zdá všecko kolem tak neskonale hloupým, špinavým a protivným... Ano, to jediné mi zbývá – Odjíždím v noci, kdy celé město spí, a vy v něm. Konečně! Dívám se v hrozivou tmu, do níž parostroj 65 vypouští veliké spousty rozžhavených jisker, letících smutnou nocí, jako šupiny roztříštěných hvězd. Zdá se mi chvílemi, že se nebe snížilo se svými miliardami rozzářených světů a dívá se mi chtivě do oken, zdá se mi, že je to nekonečný zlatý déšť houstnoucí vždy a prudší, nepřehledné roje ohnivých ptáků, zářících v zmateném reji, letících do zaslíbených zemí pro svoji smrt... Choulím se těsněji do koutka vagonu. Úzkost mne přemáhá, a tajná, tichá radost zároveň. Ale nechci mysliti na nic – Snažím se přivříti oči a dáti se ukolébati tou divokou písní ženoucího se vlaku. Teď náhle, jakoby se příval jisker rozstříkl na všecky strany. Mám v očích slzy. Pláči. – Ale nemiluji vás již – opravdu nemiluji vás –
KAREL ENGELMÜLLER
66
KOŘIST DUŠE
Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal. Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital. Tak v polosnu jsi přišla vždy kol Měst a Korábů a Chýží po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží a pouští modré pablesky vysokých stromů hustou mříží... Já dlouho mlčky odkládal jsem kořist, již jsi přinášela: to kapraď cestou uvadlá, to škeble, která nezvučela, to slova písně ztracené, jež vichr rval a pohřbil zcela. V ty podvečery ústa má se ironicky zašklebila, že etherická křídla tvá tam nedolétla, jak jsi snila, a že’s mé tělo ubohé od pláčů neosvobodila... To bylo hoře veliké, jež kdy jsem poznal podvedený, [67] že’s dávně, velké sliby své nechala všecky nesplněny a že’s mne oklamala tak, jak jenom zrádné mohou ženy. Kde jsou ti orli odvážní, již do kýžených krajů pluli? A kam zmizely koráby a v který směr se z rána hnuly, jež pod pobřežím čekaly na rozkaz tvůj a tvoji vůli? Kde Ostrovy jsou zelené a slunné jejich zrcadlení, kde tance k štěstí zrozených, při flétnách zalykavé pění a jitra jarní, na květech jež bílých uléhají v rdění? Jak smutna umíš vracet se s tím čelem starostlivě zrytým! Ty’s nedolétla, kam jsem chtěl, a nedošla ku zámkům skrytým a ku neznámým Ostrovům a k Horám v dálce obrovitým. Víc v tobě hořet nemohlo, víc světel v krystal promítnutých, přec jako popel doutnáš teď a vesouváš se v rozžehnutých plamíncích vzdoru zemdlených a za bezvětří nepohnutých. Tvá povolnost, ta lísavá! Zděděná slabost! Trpět chtítichtíti, jak Nazaretský rozsoudil, raněna mlčky odejíti a nemoci pěst zdvihnouti a v podlé všecky tváře plíti! Ty ubohá a bludná ty, tvé denně šlapu nudné smetí, 68 ty drobné škeble, kapradí, jak dary nerozumných dětí, – já chtěl tě vidět vítěznou a chtěl tě velkou uviděti! Tak hovořím k ní včera, dnes, a posměch můj jde za ní všude... Vždy beze slova odchází a oči má tak pláčem rudé a spíná bílé ruce své, ty ubohé, na kořist chudé... A volám za ní naposled: Svůj oštěp vem’, je jitro svěží, hle, slunce hoří na cestách, ve vodách, na obzorech leží a v přílbách těch, kdož napřed jdou, blyskotným ohněm stříbra sněží... A ukořisť mi vítězné všech snů mých znovanarození, to slovo jedno, štvanému jež srdci nese vykoupení, a kouzelný ten amulet, jímž ukojeno každé chtění... ANTONÍN SOVA
69
NÁPISY DUŠE
POKRYTECKÁ PANNA
Mám krásu z mramoru a v páru očí laních zříš Marnost se Smrtí si dávat políbení; jdu časy lhostejná, zda štěstí nesu v dlaních, či zda se za mnou krev na popravištích pění. A pleť má, netknutá, jež měla odpoutávat v sta tělech rozkoše, jak masky nehybná je; sen z lásky rovníku do mého srdce zavát má víčka umdlená a v barvách spleenu hraje. Neb, země illusí! tajemství mého těla se k slunci polednímu divě rozletěla a pitá jeho září teď lásku vzala mi. Co zatím po horách, snem ověnčená, kráčím svým krokem hedvábným, nad tanec hadů sladším, sten mužů, jako psů, zní touhou skalami. [70]
HALLUCINOVANÍ
Na rozcestí, u božích muk, jsem Muže zpívat slyšel: Jaký sen, oh, jaký sen táh’ duší dříve nám, než byl probuzen dotekem její rukou, nesmazatelným. To byl sen zvonů, srdce své nebi zpovídajících, sen bílých nocí, za nichž chorovody víl jdou, ruku v ruce, šťastny, hvězdy v zornicích. Až přišla ona, květ Země; má požár v očích svých a pudy kol ní řvou jak smečka zelotů, a všechnu naši resignaci duší umdlených svou děsnou písní krve bouří k životu. A teď je to ona, Žena a Žena, prs nahý, v horečce tělo a nikdy neukojená, jež našemi touhami bloudí, volá a sténá. [71] Oh, kolikrát už srdce své, útulek její, vyrvat jsme se pokusili! Však ono, v alarmu cév, dál plane a po Ženě šílí. Tu jedni, zoufalí, svou úzkost odvádějí do sklepů, k sudům vína, blouznit o naději. A druzí, v klášterech, kde Maria se stěn kývá, o nemožné sní lásce za hranicemi těla. A přece, každodenně, za večera, bys viděl, nás, ženou posedlé, jak příboj fantomů, se zdviženými pěstmi, řev chrchlající z hrdel, se řítit ulicemi, snící Sodomu. A je to věčně Žena a Žena, jež svýma očima hádankovitýma náš osud vede – chtění býti dva a dva. Milliony snů nás věčně žene k ní, milliony dnů jsme od ní vzdáleni, – ó, Bože věčných samot, dej Vykupitela! 72
MARNÝ PRŮKOPNÍK
Jak kdyby v lebce mé se zahnízdily zmije, jež nad hlavou mi syčí mystérium nirvány, jsou šíleny mé smysly peklem harmonie a touhou po synthese hallucinovány. Tak vířím staletími: svou hořkou moudrost snáším, prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji, své srdce pojídám a echa Příští plaším, když umdlen jsem, svou touhu vínem podpaluji. A všechno strpěl bych: by ženu unes’ jiný, i dítě zemřelo, mne štvali z domoviny, jen kdyby sfingy Prostoru a Času promluvily. Však ony, zaklety či samy oněměly?, svým klidným zrakem zářejí pod nebeskými čely, až zděšen spadám v klíny žen, by zoufalství mé smyly.
[73]
TRANSATLANTIC
Jsem jako skleslý dobrodruh, znuděný vítězstvími, zoufalý vlastním nitrem, mdlý milenkami svými, mám děs před svojí duší, vzpomínek nekropolem, kam divní hráči přichází mi šílet se svým bolem. Teď chtěl bych pouze být: obrovský TransatlanticTransatlantic, jenž nese ve svém srdci národ objevitelů, k neznámým mořím a bouřím, kol světel z kastelů, na břehy polárních a zlatých Amerik. A vychrle tu lůzu s jich láskou efemerní bych nové naložil a ploval podvečerní slaní, když by boky mně zlatem praskaly. Tak metl bych své srdce a znova oživoval fantomy kovkopů, bláznů a lehkých děvčat a plul na konec světa, v tajemství, do dáli. Pak cesta poslední, kdy moje stará šíje [74] by páteř někde zlomila na bradlech Austrálie, za cenu věčných muk ať takto zahynu: by se mnou pošlo všechno, i moji cestující, i zlato, až bych klesal v tůň staletími tlící, tmě noci, v šturmu signálů, pod florem komínů. OTAKAR THEER
75
SMUTNÝ DIALOG
„Žeh polednů mé hrozny darmo rosil, ty’s nepřišla – a já tě tolik prosil.“ „„Já bála se, že slunce už se níží.““ „A ony čekaly a umdlévaly tíží – “ „„A pak – ten výraz očí tvých mne lekal.““ „Mé hrozny svadly. Já tak dlouho čekal!“ ZDENĚK TLAMICH
[76]
SIESTA
Žár bílý spí na stromech a vzduch se nehne. Z řas přivřených kmitá vztek nudy. Dvě smyslná zvířata, žena a kočka, dvě těla elektrisující se dráždí. Hřbet kočky plá jiskrami pod prsty ženy. A rytmus ženiných ňader ji houpá. Žár bílý spí na stromech a pálí v krvi. [77] Z řas přivřených kmitá vztek nudy. Dva pohledy pátravé se v sebe ryjí. Ty’s matka. Samice. Kojíš. Já také. Co teď nám po mláďatech? Mdlá rozespalost nám hladí kůži a nervy. Krev žehne. Ó kde jsou žhavější oči a vítězící? Vzdát se jim, podlehnout chceme jich síle! 78
V TVOU KORUNU, ŽIVOTE...
V tvou korunu, živote, v tvůj smutek, ó ženo, krvavé korále nasázím, své bolesti věno. V mém srdci z ran úrodných ten rudý šperk vzpučel, kmit věčnosti, jejž jste rozšlehly, sen, příčina, účel a tajemství bytí chví v těch krystalech krve – ať na vašem čele zaplanou, mé oběti prvé! Tvou slávu ať zpívají, ó živote-ženo, [79] i bolestnou rozkoš bytostí, co z vás jich narozeno. KAREL TOMAN
80 ABY NEVĚDĚLI... (KUS POHÁDKY)
Zatím co dvůr jásal v slavnostech světel a princezny unylé a distinguované, princezny z příbuzenstva smály se způsobně a chladně, zatím co šuměly silně parfumované toiletty po sále při jemné hudbě delikátních valčíků a slonily se bílé zuby – zatím co běhali informovaní, rozčilení komorníci po mramorných, kobercovaných, osvětlených schodech: Opustil mladistvý princ šum dvora a vyšel do melancholie večera bez slavnostního hluku, jen s tím jeho tichým, velebným rozdechem přírody. Vyšel, aby vyhledal chudou svou lásku, která měla jít s okovem pro vodu – Bylo tak ticho večerem, kde hudba zanikala stromovou alejí. Tady, tady mohl nerušeně snít sám a sám dobrodružství svého štěstí.
[81] Miloval... Její oči byly tak prosté a oddané a rozumějící, její ruce tak upracovaně milé a oddané, její tělo tak teplé, mladé a oddané, i duše její tak zcela prostá, ale oddaná a rozumějící. Chodil mezi stromy pod rozklenutým nebem. Snil o ní. Snil, jak ji poprvé shlédl a zadíval se na ni, na její prostý účes, růžovou hladkou tvář, jak se na něho ona podívala nelíčeným, hned se poddávajícím pohledem. Snil, jak se mu tenkrát něco zastavilo v srdci nad něčím, co se nerodí v zámcích a o čem se v zámcích ani nezdá, cítil, jak je mu na tom děvčeti všechno tak náhle milé – a pak se s ní seznámil – a pak – – – Měla ho slaboučkého tak mocně, mazlivě ráda, jako děťátko... Ale proč nepřicházela? Díval se stromořadím. Ještě ticho. – Proč nejde, vždyť ho to bolíbolí. Snad už jest u kašny, baví se tam se stěží tlumenou vášní se silnými, plnokrevnými, hrubými muži, muži, kteří tak plně ukojí, tak prudce, tak snadno ukojí....ukojí... A už ji viděl s těma její prostýma a oddanýma očima, s tím čistým a prostým a oddaným tělem, s tou trpící, měkkou, instinktivní duší, vzdychající v objetí některého toho muže – – – Ach ano, ach ano, tak to bylo, tak to bude...
82 Vždyť on jí nemůže pranic dát, pranic svou nevýslovnou, chudokrevnou láskou... Šel tiše a smutně, raněný krutým bolem. Až do pláče mu bylo...
A tu ji potkal. Šla s okovem ke studni pro vodu, prostá, oddaná ve své milující starostlivé něze. Šel všecek šťasten podle ní, drželi se měkce za ruce jako dvě děti a mluvili šeptem. Musela do světa, vyhnaná od své macechy do neznámých měst, překřičených řinčením oken, tlučením beden a dusotem koní, do ciziny, do služby k neznámým lidem, do neznámých poměrů, za neznámým osudem... On musil také záhy pryč, nucen konvencí dvora do města podzimních mlh a padání sychravé melancholie. Ale ona od něho nepůjde, ona bude stále u něho, bez těch slabých, bílých ručiček a těch smutných očí nemohla žít. Jest její. Jak by si moh’ vůbec myslit, že by ho opustila? Půjde za ním tajně, aby nevěděl dvůr a netušil král a ne nenáviděla královna. Budou tak šťastni ode dneška, tak rádi se budou mít, ona bude docela jeho, docela pro něho. Půjde za ním, ona, chudá láska, za ním útlým a nemocným, ubohým a dobrým do města mlh a záhy rozžíhaných světel.
83 Vždyť ho má tak ráda, ráda, ráda... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A když osaměl princ pod těmi hvězdami zázračnými a hlubokými, sám a sám uprostřed tiché, velebné a teplé noci, pod stromy šumícími jako v šťastně vždy končící pohádce, v tiché když osaměl aleji, cítil, jak ji miluje, jak ji stále víc a více, jak ji nevýslovně miluje... A blížil se k zámku... Ani se mu nechtělo jít domů. Byl by nejraději prošel zde tak celou tu teplou kouzelnou noc v pláči a štěstí, steskem a radostí šílený jako dítě... A přece se blížil k zámku. Z dálky uviděl světla, kouzelně jemná hudba k němu přicházela do noci, nějak jinačí než dříve... A tu tak neskonale cítil, až umřít se mu chtělo rozepjatým štěstím, jak by všechen ten šum a nádheru dal za věčné šepoty s ní v červených prachových peřinách a pak a pak – za něžné a usínající kyvy chudé kolébky. Až umřít se mu chtělo – – –
JAN Z VOJKOVIC
84 OBSAH ALMANACHU
OTOKAR BŘEZINA CasČas15
K. EGOR Žlutá noc18
JOSEF HOLÝ Elegie konečná či hedonokosmická a také internacionální20
VLADIMÍR JELOVŠEK Ver sacrum23
KAREL BABÁNEK. To ticho27
JIŘÍ KARÁSEK Das Ewig-Weibliche30
JIŘÍ KARMÍN I přijdou proroci32
[85] EMANUEL ŠLECHTIC Z LEŠEHRADU Ticho34 U božích muk35
AUGUSTIN F. LUBAS Mráz v okna se zavěsil a noc mne rozsmutnila37
STANISLAV K. NEUMANN Salome39
VIKTOR DYK Povídka o sentimentálním krokodilu42
JAN OPOLSKÝ Na Griegův „Eroticon“50 Noe51
V. OTOMAR Romance53
VILÉM PEČA Jedné z žen55 (V. N.)56
FRANTIŠEK SOLDAN Nálada noci57 Rozchod58
KAREL ENGELMÜLLER Marnost60
ANTONÍN SOVA Kořist Duše67
[86] OTOKAR THEER Nápisy Duše Pokrytecká Panna70 Hallucinování71 Marný Průkopník73 Transatlantic74
ZDENĚK TLAMICH Smutný dialog76
KAREL TOMAN Siesta77 V tvou korunu, živote79
JAN Z VOJKOVIC Aby nevěděli81
E: sf; 2004 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Dyk, Viktor; Kamínek, Karel; Procházka, Arnošt; Moderní revue; Stivín, Emanuel
(Uspořádali Viktor Dyk, Karel Kamínek, Arnošt Procházka - Moderní revue - Tiskem Emanuela Stivína v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 87