VER SACRUM* Ve svaté jitro nového Jaravyšla jsi pevným sebevědomým krokem ze svého čarného dvora;v oku s plamenem ukrutné hrdosti, neúprosné tyranské rozhodnosti – –Zmizel blahý úsměv, jenž ti s tichým štěstím bloudil po rudých mladých retech;zmizel i teplý jas z milých očí tvojích,jenž v čarovné snění mně kdysi zkolébal mladistvé srdce moje –zmizelo všecko – – –Ty krokem mužským pevně a tvrdě stoupáš ve svaté jarní Jitro,a svalem silným lámeš větve, ve kterých bujné jarní šťávy proudí,______* Stejnojmenné serie básní číslo druhé – tištěno jako český originál.[23]a nemilosrdně se blížíš ke mně, jenž v dětinné, čisté nahotěnadšeným okem tobě se divím, tobě se klaním jak božstvu čarnému svému,jemuž jsem šeptal horkými ústy rudě žhavé dithyramby,jak je němým, vznešeným rythmem nadšeně zpívá velebné SLUNCEv zásvitu dne své ZEMI – – –Ty nemáš už pro mne oka, které by s pochopenímtajným se ponořilo dlouze v moje; –ty nevidíš, ústa jak rozpuklá, krvavá, rudá,němě se chvějící vypráví o všech vášnivých martyrskýchmukách bujného mládí neztišeného,jež za dlouhých, bezesných nocí ve vášni němé vřelou hlavu v podušky tiskne,a v nich zoufalé slzy suší – – –Ty nemáš pro mne oka, ty nevidíš zdravých, silných mých svalů,jak se napínají rozkošnou, neoslabenou silou mladistvé svěžesti, –jak chvějí se, stahují, vzpínají bolněneklidným rythmem zoufalé touhy, by v silném objetí splynuly s Tebou,a v bezměrném štěstí se třesou nejelementárnějším,nejabsolutnějším svým akkordemveliké životní SYMFONIE – – –ty nemáš hlubokého oka už pro mne, které vše chápe, které se šíří štěstím24v němé, intimní sympathii, která se poddává, která vše dává s nadšeným žáremna oltář BOHYNĚ věčné – – –Krokem mužským pevně a tvrdě stoupáš v svatém jarním Jitru,a s hněvným okem se blížíš ke mně – v ruce s prutem pružným.Udeřila jsi mne jím ve vášnivém, rozpustilém žáru:s požitkem hledělas na rudé pruhy, jež se rýsovaly pod údery tvýmipo bílé, sněžné půdě silného, mladého mého těla.Stál jsem klidně, jen sval se mi některý pozachvěl bolně,pod mistrným úderem nemilosrdné pravice tvojí.Stiskl jsem rety – a oko, oko mi planulo krvavým tajemným žárem,jakoby se v něm odráželanejjasnější, zničující, mstivá, nebeská střela – – –V největším rozmachu vrhla jsi pohled do mého oka – –a ruka ti klesla – –Odvrátilas pohled zmateně – tělo jak tichounce by se ti zachvělo –.Já přistoupil k tobě, můj pohasl pohled –vzal jsem ti prut, zlomil jej v kusy,vrhl jej před nohy tvoje –: díky! – řek jsem ti hlasně; – –a krokem čerstvým,čerstvým jak spartanský mladík za slavných dnů svého města,25kdy mu domácí důtky bičovaly mladistvé tělo,by silně a lehce snášel i nejtěžší údery cestou žití: –tak jsem i já – opouštěje tebe na vždy, bez obrácení, bez pohlédnutí –kráčel s gigantskou silou, velebným klidem asebevědomým cynickým smíchemve svaté jitro Nového Jara.VLADIMÍR JELOVŠEK 26TO TICHO! Noc... Ticho...Dole silnice s řadou domů po obou stranách, nahoře, na stráni nízké domky, roztroušené, se žlutými skvrnami osvětlených oken, a nade vším svítí měsíc. – –Nahoře, na stráni kdosi zpívá.Měkký, ženský hlas – – – pak jasný, zvonivý smích – – – ticho.Pod okny zavzlykaly staré kaštany...Dole ještě bdí. Slyším hlasy – z přízemního okna šíří se světelný pruh a svítí v nízkých keřích...Noc... Ticho...To ticho...[27]Jen několik dní se tu zdržím. Touha přepadla mne náhle v městě vidět zas jaro, jaro venku.Ještě tu v horách kvete bez – – tam na rovině dávno už odkvet – – – z keřů dole stoupá jemná jeho vůně ke mně – – – a noc plna je vůně a ticha. – – –To ticho – – nořím se do něho, prostupuje mne, zanikám v něm – – – jakoby měkká, teplá ruka kladla se na moje čelo – a v duši vstupuje mír a vděčnost.Zapomnění – – – Sen – – – Do oken kostela naproti svítí měsíc a silnice i plochy trávníků po jedné její straně stopeny jsou v jeho světle. Jen malý park na pravo před kostelem je v stínu.Dva stíny sunou se silnicí a zanikají v parku.Láska – – –Celý den byli v továrně – Avšak noc patří jim.A oči jejich vlhce budou se lesknouti v mlčícím světle měsíce – – –Chladný větřík vane z lesů, zanáší ke mně jich dech, a zase vzlykají stromy.Tak z hluboka, tak hrůzně, a stesk jejich přechází na mne...28A zase ticho – – – ticho a tmy, na nichž ztrnulo studené světlo měsíce, a již zdá se mi, že mrazí ten klid, i světlo a tmy, že studená je noc plna zlých tajemství, hrozící zvědavým – – – Zavírám okno!...– – – To ticho!KAREL BABÁNEK 29