ROZCHOD
Má doňo, je mi líto věru
těch krásných slov, jež jsem Vám psal,
a povětrných zámků v šeru,
jež s Vámi jsem vždy budoval –
Je bídná doba – škoda řeči!
Můj meč, jenž u Vás zrezavěl,
už potřebuje mnoho seči,
by trochu se zas v záři skvělskvěl.
Váš úsměv najde brzo asi
zas někoho, jenž půjde s ním
a bude hladit Vaše vlasy,
jak já to ani neumím.
A já? – Do končin ideálů
(To jsou přec pěkná slova – ne?)
si půjdu zanést trochu žalu,
než osud o mně rozhodne.
[58]
A touha, když mi hlavu skloní
kdys, v turnaj až mi bude spět –
já –
připnu na čabraku koni
si zamilovaný Váš květ.
FRANTIŠEK SOLDAN
59
MARNOST
Hleďte, budu vám vypravovat něco, čemu se jistě zasmějete. Je v tom kousek mého srdce, ale což! Vy se mu smíte smát. Vy ano! Vy jediná. Jiným bych toho nedovolil, neboť bych se s tím vším, co vám chci vypravovat, utekl do nejhlubšího, nejtajnějšího a nejbezpečnějšího koutku své duše, aby o tom nezvěděli. Ale vy se smíte smát, i kdybych plakal, a proto vám to vypravuju. –
Ovšem, jsou různé delikátní věci na světě! Náhle nám napadne, že je kolem všecko protivné, špinavé, hnusné a chceme pryč, daleko, někam za moře a hory, abychom neměli pranic z toho dřívějšího na očích, aby nám nic nepřipomínalo, co mohlo být, co jsme mohli mít a kde skutečně jsme. A napadne-li nás taková zběsile smutná myšlénka zapadnouti jinam, vyhnouti se všemu a všem, pak to obyčejně nepřestává tak dlouho vrtat mozkem, až konečně jednoho dne naložíme svých „pět švestek“ a zmizíme...
[60]
Utíkáme daleko před lidmi a chceme být sami se svým životem. Hm – tak zcela samotni.....samotni... Oh, člověk se dovede znamenitě přelhávat –
Ale ne, o tom jsem vám tu nechtěl vypravovati!
Bylo tomu tak! Sedím doma ve svém pokoji a čtu. Ledabylou věc, která ležela přede mnou na stole. A náhle je půl sedmé. Večer. Hodina, ve které jsem uvykl vás viděti. Zdvihnu se a běžím do ulic. Všelicos letí mi hlavou. Myslím si: toho a toho dne obdržela jste jistě můj dopis, v němž jsem vám sliboval nebe na zemi. Jak se asi zadíváte, jak se dnes usmějete, u vědomí všeho toho, co jsem vám napsal? Hledám vás. Chodím nejživější promenádou, kde to hlučí a šumí nejpestřejším životem. Mnoho dam a ještě více pánů. Hlučné, slavnostní pozdravy, dojímavé vzájemné pohledy, zahalené hlavy do hedvábných šátků, vůně fialek na něčí prsou. Několik fiakrů hrčí za sebou do divadla. Světlo takřka křičí a dráždí ve výkladních skříních...
Chodím sem a tam a dávám dobrý pozor, až mi někde nad zmatenicí hlav vypluje modré péro vašeho klobouku. To modré péro pozdravuji svým úsměvem vždy nejdříve. Dlouho nevidím ničeho. Broukám si nejprve veselou, pak smutnou písničku. Loudám se ještě volněji a už ani nemukám...
Stesk po vás stiskl mi srdce. Hm...
Nahoru, dolů, a zas dolů, nahoru. Sedm hodin.
61
To již nepřijdete. Dnes už jistě nepřijdete. Ještě jednou probíhám zřídlou promenádou až k divadlu. Nic. – Stojím a dívám se, jak poslední lidé utíkají zbrkle do divadla, padají z tramwaye a vylézají nemotorně z neklidných drošek. Snad jste v divadle? Co hrají? Kouknu. Otřepaná hloupost. Snad jste tedy nemocna? Nic, pranic již nevidím. Kamarádi chodí kolem, pozdravují, křičí něco za mnou. Loudám se zvolna úzkou ulicí k vám, pod vaše okna. A mám náhle velikou radost, že zas budu vám na blízku, tak blízko, jen několik kroků. Vidím již okna vašeho bytu. Dvě jsou osvětlena. Jen to vaše krajní mlčí, mračí se a neprozrazuje nic. Prabídné okno! Chodím a dívám se do těch dvou zářících oken, jediných z celého domu. Ulice je mrtva, slyším svoje kroky a svá slova. Povídám si. Povídám si věci, které bych vám nikdy nahlas neřekl, ale které mi nedávají v noci spat. Myslím na vás, na celý boží svět. I o sobě přemýšlím. Vy a já! A takové smrtelné ticho kolem, jen ta dvě okna září a tam nahoře v nazelenalé temnotě nebes dvě, tři hvězdy jakoby přivíraly a rozvíraly jiskřivé své oči. Ach, tak milostivě hezky je teď kolem mého srdce. Tak posvátně...
Sem a tam, zas a zas –
Co asi děláte v tu chvíli? Pracujete, čtete, vzpomínáte?
Tak tichá je ta zář v těch dvou oknech! Čtete asi, myslím si. Annu Kareninu. Ba ano, zmínila jste
62
se mi aspoň posledně. A uvažuji, jak by musilo být pěkné, kdyby byl právě takový chladný večer, jako dnes, a my seděli v tichu a teple pokoje a četli spolu Annu Kareninu. Vidíte, i na takové hlouposti připadám. Ale nehněvejte se, proč bych vám o tom nepověděl? Anebo sedíte při klavíru a hrajete Miladinu píseň: Ach odpust, ach odpust, prosím... tralalalala... lala – hm.
Na všelijaké věci myslím –
A ještě něco mi napadá: co jste asi říkala tomu mému listu? Božíčku, takové střeštěné a blouznivé řeči! Nu, jen se přiznejte, že takové věci se člověku trpí nejvýše ještě dva měsíce po maturitě, ale pak – – che. – Nemýlím-li se, tedy jsem vám tam citoval také nějaké verše z Puškina. Pane na nebi, to jste se asi nasmála! A pak to všecko ostatní! Napsal jsem vám dokonce, abyste byla mou ženou, mou drahou, jedinou ženou, řekl jsem vám upřímně, jak vás mám rád, a že čekám na vaše rozhodnutí..rozhodnutí... Ba, je tomu již celý týden, co jsem vám vše napsal. Hleďte, a to všecko probíhá teď znova mou rozpálenou hlavou s nejzoufalejšími výčitkami vůči vám, vůči mně samotnému a celému světu... Proč jsem vám to psal?! Trpím opravdu – a mám chuť v té chvíli nenáviděti vás, nenáviděti vás proto, protože nemáte kouska citu ani soucitu... – –
Jdu domů a cestou vymýšlím si o vás nejhorší
63
věci. Jak vidíte, dovedu být i strašně nevděčný chlap. Hodina utracená pod vašemi okny mne proklela. Je vám ovšem volno, mysliti si, že mne mučí poraněná a schvácená má hrdost – Ale přísahám, že bych se stal nešťastným člověkem, kdybych dnes nalezl doma váš dopis, v němž byste mi slibovala nejčistší a nejhoroucnější lásku a ubezpečovala mne, že chcete, že jste si již dávno přála, býti mou ženou. Ba, já se hrozím a chvěji před myšlénkou, že bych měl ztratiti to svaté štěstí býti sám, a že byste mi je měla ukrásti vy, právě vy!
Hleďte, jdu kolem kostela a smekám klobouk. Je to tichá a krátká modlitba, abyste na mne zapomněla, abyste mi nikdy již neodpisovala...
Přicházím domů a věřte, že se bojím pohledět na stůl, neleží-li tam list od vás. Mám strach před vaším jménem a před každou vzpomínkou na vás. Nemiluji vás již. Říkám to k suché růži, kterou jste mi kdysi dala. Nestrpím ji také pro příští dny na svém stolku. Děsila by mne svým nebezpečím. Ach, jak dovede člověk nesmyslně blouznit a volat k sobě bez rozumu všecka pokušení... Vy a mou ženou! Nikdy jste mne nemilovala. Ani jedenkráte nezalichotila jste mi více, nežli dovede leckterá slečinka při bále. A já jsem tolik krásného a dojemného do každého vašeho slova a úsměvu vkládal. Ne, nemilovala jste mne, a proto vás tak rázem odsuzuji a nenávidím. Vstávám každého dne s nevýslovnou úzkostí, že jste mi přece
64
odepsala, že chcete být mou milenkou a ženou. Jak jsem si jen mohl představovati vše tak snadným?! –
Nechci již nikdy ničeho o vás věděti. Budu-li kdysi snad vzpomínati, pak to bude jen na mnou samým vykouzlené a možné štěstí s vámi – budu snad vzpomínati na tu tklivou poesii vašeho zjevu, do něhož jsem však tak svůdnou duši vdechl sám. Ale já nebudu vzpomínati!...
Vskutku, jsou to příšerné chvíle, které mne nutí teď utíkat z domova, v němž nejsem nijak bezpečen před vámi. Což kdybyste si rozmyslila?! Nejsem si úplně jist, jestli snad jednoho dne nepřijdete sama a nebudete chtíti, abych splnil a dokázal všecko to, co jsem uměl tak poctivě napsati ve chvíli, kdy jste mi byla vším...
Bloudím ulicemi a vracím se teprve do svého pokojíka, abych se nemohl s vámi setkati. Zničila jste na dlouhý čas všechen můj klid – Přicházejí noci, s roztouženým vaším zjevem, mučí mne svými vylhanými pohádkami a dohánějí k zoufalství svými stíny, plnými slzí a pláče...
Eh, tisíckráte opakuji, že vás nemiluji juž –
Hledám vysvobození v jediné myšlénce, utéci daleko, třeba na dlouhý čas, vyhnouti se všemu a všem, protože se mi zdá všecko kolem tak neskonale hloupým, špinavým a protivným... Ano, to jediné mi zbývá –
Odjíždím v noci, kdy celé město spí, a vy v něm. Konečně! Dívám se v hrozivou tmu, do níž parostroj
65
vypouští veliké spousty rozžhavených jisker, letících smutnou nocí, jako šupiny roztříštěných hvězd.
Zdá se mi chvílemi, že se nebe snížilo se svými miliardami rozzářených světů a dívá se mi chtivě do oken, zdá se mi, že je to nekonečný zlatý déšť houstnoucí vždy a prudší, nepřehledné roje ohnivých ptáků, zářících v zmateném reji, letících do zaslíbených zemí pro svoji smrt...
Choulím se těsněji do koutka vagonu. Úzkost mne přemáhá, a tajná, tichá radost zároveň. Ale nechci mysliti na nic – Snažím se přivříti oči a dáti se ukolébati tou divokou písní ženoucího se vlaku. Teď náhle, jakoby se příval jisker rozstříkl na všecky strany. Mám v očích slzy. Pláči. – Ale nemiluji vás již – opravdu nemiluji vás –
KAREL ENGELMÜLLER
66