KOŘIST DUŠE

Otokar Březina K. Egor Josef Holý Vladimír Jelovšek Karel Babánek Jiří Karásek ze Lvovic Jiří Karmín Emanuel Lešehrad Augustin F. Lubas Stanislav Kostka Neumann Viktor Dyk Jan Opolský Otomar V. Vilém Peča František Soldan Karel Engelmüller Antonín Sova Otakar Theer Zdeněk Tlamich Karel Toman Zikmund Winter

KOŘIST DUŠE
Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal. Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital. Tak v polosnu jsi přišla vždy kol Měst a Korábů a Chýží po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží a pouští modré pablesky vysokých stromů hustou mříží... Já dlouho mlčky odkládal jsem kořist, již jsi přinášela: to kapraď cestou uvadlá, to škeble, která nezvučela, to slova písně ztracené, jež vichr rval a pohřbil zcela. V ty podvečery ústa má se ironicky zašklebila, že etherická křídla tvá tam nedolétla, jak jsi snila, a že’s mé tělo ubohé od pláčů neosvobodila... To bylo hoře veliké, jež kdy jsem poznal podvedený, [67] že’s dávně, velké sliby své nechala všecky nesplněny a že’s mne oklamala tak, jak jenom zrádné mohou ženy. Kde jsou ti orli odvážní, již do kýžených krajů pluli? A kam zmizely koráby a v který směr se z rána hnuly, jež pod pobřežím čekaly na rozkaz tvůj a tvoji vůli? Kde Ostrovy jsou zelené a slunné jejich zrcadlení, kde tance k štěstí zrozených, při flétnách zalykavé pění a jitra jarní, na květech jež bílých uléhají v rdění? Jak smutna umíš vracet se s tím čelem starostlivě zrytým! Ty’s nedolétla, kam jsem chtěl, a nedošla ku zámkům skrytým a ku neznámým Ostrovům a k Horám v dálce obrovitým. Víc v tobě hořet nemohlo, víc světel v krystal promítnutých, přec jako popel doutnáš teď a vesouváš se v rozžehnutých plamíncích vzdoru zemdlených a za bezvětří nepohnutých. Tvá povolnost, ta lísavá! Zděděná slabost! Trpět chtítichtíti, jak Nazaretský rozsoudil, raněna mlčky odejíti a nemoci pěst zdvihnouti a v podlé všecky tváře plíti! Ty ubohá a bludná ty, tvé denně šlapu nudné smetí, 68 ty drobné škeble, kapradí, jak dary nerozumných dětí, – já chtěl tě vidět vítěznou a chtěl tě velkou uviděti! Tak hovořím k ní včera, dnes, a posměch můj jde za ní všude... Vždy beze slova odchází a oči má tak pláčem rudé a spíná bílé ruce své, ty ubohé, na kořist chudé... A volám za ní naposled: Svůj oštěp vem’, je jitro svěží, hle, slunce hoří na cestách, ve vodách, na obzorech leží a v přílbách těch, kdož napřed jdou, blyskotným ohněm stříbra sněží... A ukořisť mi vítězné všech snů mých znovanarození, to slovo jedno, štvanému jež srdci nese vykoupení, a kouzelný ten amulet, jímž ukojeno každé chtění... ANTONÍN SOVA
69

Básně v knize Almanach na rok MCM: