ŠÍPY
VYSTŘELENÉ
JANEM NEČASEM.
V PRAZE
Nakladatel F. Bartel (dřevorytecký ústav).
[1]
Kdo světu žije, budiž chytrým zván;
neb život nám jen k radosti je dán!
Firdusi.
[2]
Trumf na trumfa.
Na louce děvčata,
jako dvě poupata,
seděla,
všelicos povídať věděla.
S kopce šel mladík té chvíle;
ve tváři měl něco krásy,
vlasy však do šeda bílé.
Slečinky, jak známo, milují špásy,
proto se optala smělejší z nich:
„Což pak již na kopci sletuje sníh?“
Mladík však, nezmaten nápadem děvím,
odsekl: „O tom já ničeho nevím.
Jakž pak by padaly sněhové kusy,
dokud se loudají po lukách husy?“
3
Jen slušně.
Hosť sobě husu poručil.
Když sklepník mu ji doručil,
pán snědl porce polovic,
ač zdá se mi, že trošku víc.
Pak zavolal si sklepníka:
„Vy, dejte mi kus „Denníka“;
ten zbytek vezmu psíkovi,
vždyť víte – svému pinčlovi.“
Když v papíře tu husu měl,
vzal hůl a domů odešel
a zbytek svojí pečeně
dal za večeři – své ženě.
4
Praktiky židovy.
Napsal Itzig na své dvéře:
„Kdo sem pro půjčku se béře,
platí u mně 9 ze sta,
jinak marná jeho cesta.“
Kdosi však ho káral z toho:
„Styděl bych se bráť tak mnoho!
Což se boha nebojíte,
jak pak před ním obstojíte?“
Ale žid se neulekl,
nýbrž chladně na to řekl:
„Náhled Váš je náhled lidí,
pánbůh s hůry šestku vidí!“
5
Perpetuum mobile.
Což pak jim to dalo mudrování!
aby konečně ti moudří páni
vypátrali perpetuum mobile.
Ať již na strakaté kobyle
podzim jezdil, nebo jara vání
k mladým ústům neslo usmívání,
ať již rolník z pole klidil snopy,
nebo zajíc v sněhu dělal stopy,
pořáde se jenom přemýšlelo,
jak by se to narafičiť mělo,
aby z toho předce vypadlo
neustále hybné kyvadlo.
Mnohý učenec tím leta zmařil,
nežli se mu jeho pokus zdařil:
stroj se hýbal rok i více let,
najednou to ztichlo, jak by smet.
A přec nic to není nesnadného!
Podle přesvědčení mého
(o němž račte utvořiť si pojem)
perpetuum nejstarším je strojem.
Jmenujme ho předků za zvykem
jednoduše ženským jazykem.
6
Největší nepřátelé volnosti.
„Volnosť a rovnosť!“ teď hlaholí hlasy,
„lepší ať nastanou na světě časy!“
Slova ta v každinkém listu teď stojí,
kterýž jen poněkud s reakcí brojí;
heslo to pokroku svatým je heslem,
k přístavu blahosti nezbytným veslem.
Mnozí však jezdí přec v koleji staré,
hanobí myšlenky vzletné a jaré. –
Takto jsem ondy si stěžoval sdílně
jistému šefovi v ševcovské dílně,
mysliv si na to již před mnohým rokem,
kdo je as největším volnosti sokem?
Obuvník dal mi tu odpověď přesnou:
že jsou to slečinky s obuví těsnou.
7
Co to?
Kýho šlaka! Psi jsou vzteklí,
jako cerberové u předpeklí.
Což pak nový dům se boří?
nebo nad hlavami hoří?
Snad tam zloděj vypáčil už panty,
neb dva dopadeni in flagranti?
Bursovník snad, jenž po zlatě práhnul,
na švindlérský život sobě sáhnul?
Či tam policie ostražitá
velezrádce na útěku chytá,
kterýž pikle tajně snoval,
na zdar oposice agitoval?
Snad to exekuce pro daně a dávky?
Tedy chasa dělá strike anebo stávky?!
Probůh! Snad se prima donna nedáví?!
„Vždyť je to jen hovor u kávy.““kávy.“
8
Hrozný čin.
Dvě sestry v bílém loži zřím:
ta jedna věčší, druhá menší.
Já rád mám věčší jaktěživ,
leč nezhrdám ani tou tenčí.
V tom žena ke mně přistoupí,
má černý oděv Klitemnestry;
nůž dlouhý, ostrý dává mně,
bych sprovodil ze světa sestry.
I zvolám: „Věru, škoda vás,
vždyť jste tak mlády, tenky!“
A v tom již ruku vražednou
vložil jsem – na uzenky.
9
U prostřed.
S mlynářem sešli se dva páni,
vzali jej do prostřed, a v rozmlouvání
jeden z nich uštěpačně řekl:
„Pes aby nyní životem se vlekl!
Kdo poctivcem, ten špatně hospodaří,
jen zlodějům a šejdířům se dobře daří.
Čím z obojího jste vy, mlynáři?“
Mlynář se změnil ve tváři,
pak rozesmál se jeho hled:
„Já jsem teď, páni, uprostřed.“
10
Neodkladné rozloučení.
Ve tři čtvrtě na desátou
loučil se Jan se svou Hátou:
„Dobrou noc! A krásní snové
oblétejtež duši tvoji;
ať ti k čelu andílkové
lilie a růže pojí!“
To řka, podával jí ruku.
„Zas mi děláš v srdci muku?!
Dej si na čas, potěš milku,
počkej ještě aspoň chvilku.
Či snad se ti stýská po opici?“
„Nemám dnes co dáti domovnici!“
11
Vyznání lásky.
„Tys andělem a sluncem nebe
a teplé světlo prýští z tebe;
jsi zjevem zory velekrásné,
před nížto každá hvězda hasne;
jsi luny svitem, na vodě když hrává;
jsi Venuší, jíž jaro procitává.
Tys do srdce mi vmetla lásky plamen.
Ó, miluj mě, sic bude se mnou amen!“
Dí ona, když obličej k smíchu se stáh’:
„„I fršté nit bémiše šprách!““
12
Vzdechy mladého studenta.
Ach! to nejsou oči,
ale jsou to oka,
děvče svodné děvče,
ty tam u potoka! –
Ach! to nejsou uši,
ale jsou to ucha,
pro toužení srdce
netečná a hluchá! –
Ach! to nejsou líčka,
ale jsou to líčky,
chytře nastrojené
na mé desetníčky!
13
Po svatbě.
Mladý manžel po sňatku
seděl s žínkou ve statku
a že právě zhasla svíčka,
koukali se do nebíčka.
Aby milou družku slavil,
mužíček k ní takto pravil:
„Ty jsi jako hvězda zlatá,
sterou krásou přebohatá,
ana v tajuplné moci
světlo dává tmavé noci.
Dokud budu dechu míti,
vždy mi musíš hvězdou býti!“
Na to žínka prohodila:
„Nerada bych hvězdou byla,
neboť ona, muži zlatý,
nosí pořád jedny šaty.“
14
Slovo v čas.
Mladá paní módě přála,
muže mnoho peněz stála.
Jednou když mu s prosbou přišla,
z úst mu tato slova vyšla:
„Každý důkaz lásky tvojí
dojista mě zlatku stojí!“
Ona, objavši ho v půli:
„Záleží to na tvé vůli,
aby příště každý dárek
přišel ti jen na krejcárek.“
15
Svatá pravda.
Vše koupil jí, co na očích jí viděl,
a sám to přines, aniž by se styděl.
Teď právě módní šat jí nese
a na dík její srdce se mu třese.
Však paní, zkoumavši to chvilku,
naň spustí hlučnou vyřídilku:
„Tvůj nevkus, věru nemá žádných hranic,
vždy volíš to, co nestojí už za nic!“
Dík takový – jakž by ho nedopálil?
„„Máš pravdu!““ – on hned ženu chválil –
„„už tenkrát jsem tak hloupý byl,
když jsem si – tebe vyvolil!““
16
Není dovoleno.
„Pořád, že jsem mnoho neměla!
To vím, kdybych já ti zemřela,
ty bys muži na mou věru,
vzal si ďábla starší dceru,
třeba byla rohatá,
jen když bude bohatá!“
„Ty se mýlíš, milá ženo,
neboť není dovoleno,
aby muž, jenž ženu pochoval,
sestru nebožky si za choť vzal.“
17
Choulostivý předpis.
MDr. Písle
mluvíval vždy v množném čísle.
Stalo se, že paní, jež se právě vdala,
na rychlo jej k sobě povolala.
On jí sáhl na puls, jak to činil vždycky,
napsal recept a řek’ flegmaticky:
„Až tu medecínu budeme míť v těle,
lehněme si na čas do postele!“ –
Mladý manžel, zděšen těmi slovy,
střežil od té doby kroky doktorovy.
18
Poptávka.
„Čím pak je to, milá Máry,
musím věřiť ve kouzla a v čáry:
Venuši bys vody nepodala;
pověz, kde jsi tolik krásy vzala,
z čeho zkvětly luzné tvoje tváře?“
„Vždyť jsem dcerou Kravky, uzenáře!““uzenáře!“
19
Také způsob zavraždění.
Stýskala si ondy moje teta:
„Škoda mého syna! Po všem veta!
Bude mně to trápiť chvíli každou,
že tak záhy sešel hnusnou vraždou!“
„„Jděte, teto, srdce se mi třese,třese.
Což ho přepadnuli vrazi v lese?
V listech o tom není ani zmínky.““
„On byl, chudák, zabit od viržínky.“
20
Příklad k výkladu.
Říkával jí za svobodna:
„Holka, tys vší chvály hodna.
Slzu, v níž tvůj zrak se noří,
cením nad vše perly moří!“ –
Říkal jí, když žena děla,
že by ráda perly měla:
„Slzu, v níž tvůj zrak se noří,
cením nad vše perly moří!“
21
Kalendář to vysvětluje.
Byly dvě sestřičky,
stejné jak hvězdičky:
mladší se říkalo Anna,
starší zas Kristina panna.
Uviděv je Toužil, jak šli spolu
do údolu,
zvolal (což měl dávno za lubem)
„Pane bože, kýž jsem Jakubem!“
Smích byl odpovědí na ta slova.
Ale Toužil jal se mluviť znova:
„Smějete se věru nesrdečně,
že chci býti mezi Vámi věčně.
Jestli to Vám ještě málo září,
hleďte na svá jmena v kalendáři.“
22
Přišel či nepřišel z konceptu?
V hostinci „U slona“
seděl on i ona.
On si jí ztěžoval na lásky muku,
pokradmo líbal jí bělounkou ruku,
nazval ji poupětem, nazval ji vílou,
kteráž ho spoutala čarovnou silou.
„Lhu-li, ať ku trestu nebe se zmračí!
Pokavad hranice světové stačí,
není té bytosti, která by tobě
krásou se rovnala v mladosti zdobě;
není jí na zemi, není jí v moři,
není jí v slunci, není jí v zoři.
Ty jsi ten nejčistší lyryky pramen,
lučina citů a toužení plamen.
Jakým tě jmenovať slaďounkým jmenem!?
Nad tebe není, leč –
(Při této extasi u stolu stane
sklepník a ptá se :) „Co ráčíte, pane?“
Hovězí s křenem!“
23
O zkoušce.
Katecheta ptal se v examinu:
„Pověz nám to, milý synu,
bez čeho se nelze obejíti,
má-li někdo pokřtěn býti?“
„Bez třech věcí“,věcí,“ hošík odříkával.
„No tys pěkně pozor dával,
neslyšels to pro své svody:
Ke křtu třeba slov a vody.
Kde pak tedy máš to třetí?“
„„To jsou při křtu malé děti!““
24
Spálenina.
Student vřelou kávu pil,
až si jazyk popálil,
v pospěchu, by pozdě nepřišel,
jinak že by z trestu nevyšel.
Profesor však přednáší už latinu
a naň volá zhurta: „Jene Martinů!
zas už pozdě? Leč budiž Vám prominuta vina,
víte-li, jak po latinsku slove spálenina?“
Student přemýšlí a chvilku mlčí.
„Nedbalec jen v odpovědi trčí!“
profesor zas po svém zvyku. –
Jeník oko slzou zmoutí:
„Nemohu si vzpomenouti,
ale mám to na jazyku!“
25
Odůvodněná obava.
S nohou dřevěnou šel invalida
do hospody držgrešličky žida.
„Větru dnes a sněhu plné nebe:
hrome! mráz až do kosti mě zebe!“
To řka, usadil se vedle kamen.
„Ale vždyť tam není žádný plamen!?“
K tomu šenkýř podotýká pouze:
„U nás o dříví je velká nouze!“
To když invalida slyšel,
sebral se hned a ven vyšel,
vece: „Já se musím odtud vzdáliť,
mohli byste mně mou nohu spáliť!“
26
Svatokrádce.
Přišel sedlák k farářovi,
žaloval mu těmi slovy:
„Já jsem od oltáře něco vzal,
a rád bych to zase zpátky dal;
z pokání, by o tom všichni věděli,
odvedu to po mši v neděli.“
Farář kajicnou tu mysl chválil,
načež sedlák pokorně se vzdálil. –
V neděli pak do kostela
s mužem svojím žena jela.
Sedlák farářovi mocí živou
vracel ženu zlou a hašteřivou.
27
Vtipný zloděj.
„Kam jen svoje zlato skreji
před lupiči, před zloději?“
Takto farář rozumoval,
pak je v tabernáklu schoval,
napsav na obálku drobně, čistě:
Bůh náš bydlí na tom místě.
Za nedlouho na to
do kostela na stříbro a zlato
vloupala se bezbožníků rota,
chránila je bouře, nečasy a slota.
Také tabernákl otevřeli
a již zlato ve svých kapsách měli.
Písmo farářovo zastřel jeden
a pak, duchem satanáše veden,
napsal na papíru žluto:
Vstalť jest a není ho tuto!
28
U soudu.
Pekař plný zloby, žluči, zlosti,
že mu řezník poslal samé kosti,
chtěl si na něm schladiť žáhu;
žaloval ho, že má malou váhu.
Soud jim ustanovil stání.
Řezník počne omlouvání:
„Každý křesťan tomu věří,
jakou někdo měrou měří,
takovou mu má býť odměřeno.
Aby zásadě té bylo vyhověno,
pošlu, maje dvouliberky třeba,
tuhle k tomu pro 2 libry chleba.
Když pak přál si pekař maso záhy,
dal jsem já ten chleb na mísku váhy.
Já ho neošidil svojí vinou;
on je taškář, měl míť váhu jinou!“
Soudní takto rozhodnuli rtové:
„Vy jste oba stejní šibalové!“
29
U audience.
Mocnáři hodnému,
který lidu svému
vždy a volně slechu přál,
na muže si stěžoval
ženy vzor, řka, že moc pije
a ji, chudáka, že bije.
Mocnář vece: „Do toho mně pranic není.“
Žena: „„Račte dopřáti mně poslyšení.
Také on tím svědomí své stížil,
že svou řečí Majestát Váš snížil...“snížil...““
Na to mocnář v plném rozhorlení:
„Do toho zas ženám pranic není!“
30
Stížnosť u trůnu.
Přišla hvězda časně zrána
před samého světů pána:
„Už se nechci nechať viděť,
před lidmi se musím styděť.
Onehdy jsem v světle prostém
nad Karlovým stála mostem.
Kolem Vltavy – to bylo lidí,
že to hvězdy jenom zřídka vidí.
V tom tu jako ňáká kometa
letí vzhůru žhavá raketa;
najednou se v krásné hvězdy změní,
že to není ani v uvěření.
Mě to, pane Bože, ukrutánsky hnětlo,
že ti červi zemští mají lepší světlo.
Tato slova hvězda děla plačky.
Na to Bůh: „Jdi, bloude, to jsou jejich hračky!“
31
U knížecí sochy.
„To žádný neví jako my,
jak je náš kníže lakomý!“
Tak pravil sedlák v hovoru,
jda kolem sochy z mramoru.
I ptá se žena, jeho společnice:
„„Proč nemá ten pán rukavice?““
A na to muž, když z davu byli dále:
„Vždyť on má ruce v našich kapsách stále.“
32
Nepravá příčina.
Přijel sedlák o sv. Janě
k sestře vdané na Malé straně,
vzal i s sebou nejstarší dvě dcery.
Večer šli se podívati do opery.
Nevím, jaký kus to hráli,
ale zpěvačce se mnoho smáli.
Po kuse pak v mezidveří
pravil sedlák k starší dceři:
„Musela se špatně vycajchnovať,
že si to ti páni dali opakovať!“
33
Praktická interpretace.
Farář kázal, že prý posty
k nebi vedou jako mosty.
Sedlák, dbaje toho naučení
a chtě také dojíť ku spasení,
takto přikazoval ženě:
„Od nynějška každodenně
budeš místo tuctu knedlíků
pro mě deset pražit v rendlíku.
Rozumí se bez velikých řečí:
ať jsou za to o drobátko větší!“
34
Opatrnosti nikdy nezbývá.
Jeden vydařený ferina,
nad něhož neměla dědina,
odebral se beze strachu
večer do panského hrachu,
kdežto se mu dobře vede.
V tom tu správce kolem jede,
pán to pohodlný, tučný.
Vida kluka, vydá hlas svůj zvučný:
„Pojď sem, hošku, dám ti něco!“
„E, já nechci od Vás lecco!
Hrášek Váš ten dobře sytí;
Vy byste mně moh’ dáť bití!“
35
Začarovaná lžíce.
Do veselé společnosti
zváno bylo mnoho hostí:
stříbrnou z nich jeden lžíčku schoval,
hostitel to ale zpozoroval
a hned zpátky dostati ji hleděl:
U stolu, kde dlouhoprstý seděl,
počal hostem vypravovať,
že zná kouzla provozovať.
„K. p.“,p.,“ pravil, „tuto lžíci mám,
jednomu z vás do kapsy ji dám.“
Na to rukou zakejkloval,
lžíci tajně do rukávu schoval.
Po té mluví k tomu pánu,
jenž měl lžíci uschovánu:
„Kabát Váš je zapjat, kapsa uzavřena,
a přec je ta lžíce do ní zakouzlena.
Rychle, pane, ukažte to společnosti,
že znám čarovati ku podivu dosti.“
Pán ji vyndal, mlčel jako kuře,
rád jsa, že to nedopadlo hůře.
36
Jak se volá na kuřata.
Byla jedna hostina,
při ní mnohá rodina,
a že z jídel do kola se bralo,
na jednu se paní nedostalo.
Z kuchyně teď kuřata se nesla,
aby hostem do žaloudku klesla,
a snad tam ta žena v koutku
zas si nechá zajíť choutku.
To by každou jinou mohlo zlobiť,
ona však chléb počne na stůl drobiť,
jako hospodyň, když sype jáhly,
aby slepičky se za ní táhly:
„Na pipí, pi pí, pipí!“
Celá společnosť se tomu smála,
ale ona měla, co si přála.
37
Repete.
V „extracimře“ při kuřátku,
jako o nějakém svátku,
mnoho sedělo hostí,
kteří se neradi postí.
Když dojedli kousky kuřete,
volá jeden z pánů „Repete!“
maje na to kuře velkou choutku.
Vesničané, usazení v koutku,
jedli porci vepřového
poněkud již zastárlého.
Slyšíce, jak páni kuře chválí,
zacinkali. Přišla slečna Málí,
tázajíc se: Co si přejete?
Oni jednohlasně: „Repete!“
Hospodská hned po svém synku
poslala jim druhou vepřovinku.
To je dopálilo. „Což jsme chasa,
bychom požívali načichlého masa.
Vždyť to, co nám tady nesete,
není přece ono „repete“.
Jeden dodal, při temtom velmi zuře:
„Hrom do toho! Pánům dají kuře!“
38
Dorostli na ně.
Židáci dva často cestovali,
vozky však mizerně častovali.
Tito v tom ohledu radu měli,
jak by se v úzounké cestě sjeli.
Shodli se, žádný že nehne se zpátky,
nýbrž že dají se oba do hádky;
dále, že každý z nich v sokově káře
židovi potluče záda i tváře. –
Stalo se tak. A když byli na místě,
každý děl ku svému pánovi: „Jistě,
no já jsem se udatně pro Vás pral!“
Židáček za to mu diškreci dal.
39
U holiče.
Ve holírně básník seděl,
s namydlenou bradou na strop hleděl.
Holič břitvu na dlani už točí,
když tu David do komnaty vkročí,
jehož ústa nikdy nejsou líná.
Ihned pěvce o dluh upomíná.
Tento praví: „Milý pane!
po vůli hned Vám se stane,
jest-li počkať vlídnosť Vaše svolí,
pokavad mě holič neoholí.“
Žid tu spustí svoje motto:
„Ó, což o to, ó což o to!
Učiním já s radostí
vůli Vaší zadosti!“
Uslyšev to, básník rychle vstane
a dí k holičovi: „Slyšel jste to pane!“
Na ta slova umývadlo hledal
a už jaktěživ se holiť nedal.
40
Oběd „U slunce“.
Oslavený„Oslavený ty pěvče náš,
prosím tě, kde pak obědváš?
Máš ambrosiu v talíři?
Snad nektar v číš ti zavíří?
Máš charitky tam k obsluze,
krásné jak večer po duze?
Či snad tam jídáš pepř a křen,
žes k epigrammům naladěn?!“
Poeta dí: Jím „U slunce.“slunce“.
Kamarád šel k své „korunce“,
kdežto si dobře chutnať dal;
básník však dál se ubíral,
sáhaje v kapsu na housku,
ujídal kousek po kousku.
41
Opatrný manžel.
Jistý obchodník měl ženu mladou,
kteráž mnohou oplývala vnadou.
Šťastný člověk mívá přátel mnoho;
ale obchodník náš poznal z toho,
že se tito jeho jaksi straní
a že pochlebují jeho paní.
Vzal si tedy každého z nich stranou,
a pak řekl: „Příhody se stanou,
kupcům peníze že někdy schází
a že proto přijdou do nesnází.
Zapůjčte mně, prosím, 200 zl.,
chci Vám oplatiť je o všech svatých.“
Přítel ovšem svolil ve úsměvu,
nepřišel však více na návštěvu.
42
Moderní souboj.
Studenti dva byli kamarádi
dřív, než měli jedno děvče rádi;
tím však vyschnul jejich lásky zdroj,
proto vyzvali se na souboj.
Povědomo je mi do jista,
byl to filolog a jurista.
Aby vítěz ušel trestu
a nepřišel do arestu,
stál již povoz u silnice,
v němž měl odjeť za hranice.
Souboj odbýval se kdesi
na pasece mezi lesy.
Filolog měl první ránu:
právník klesl. „Už je v Pánu:“
zvolal vítěz, vida krve toky
a hned k vozu obrátil své kroky.
Sotva zmizel, právník křepce vstal,
neboť do pistol jen prachu dal,
míšek s krví vložil pod vestu,
aby, padna, vyhrál nevěstu.
43
Sebéře se a pln radosti
nad svou juridickou chytrostí
po pěšinkách pádí k dívce svojí,
by jí podal zprávu o souboji.
Vrazí do domu a letí po schodech,
až mu kvapem zatají se dech,
otevře a – hrom v to měl by prát:
tu již sedí – vítěz kamarád.
44
Nejlepší vůně.
Libě voní snivá růže,
z polovice rozvitá,
ale lepší fialinka
v stinném křoví ukrytá:
Co však vůní překonává
krásky v celé květeně,
věřte, to je od milenky
připravená pečeně.
45
Chyba v pravopisu.
V koutě města Kocourkova
na radnici stála slova:
Všem se na vědomosť dává:
Kdo chce ústně dovolať se práva,
ve čtvrtek ať opustí svou boudu
a hned ráno dostaví se k soudu:
U věci té netrpí se změn.
Ve čtvrtek jen bude soudný den.
V ten čas vyslechnou se bohatí a chudí.
V Kocourkově.
Mikeš,
městský sudí.
46
Chyba v tisku.
Zvolil si redaktor nevěstu, děvu,
kteráž se cvičila v operním zpěvu.
Při první produkci vynikla slečna,
veškerá noblesa byla jí vděčna.
Redaktor v nebi byl pro její slávuslávu,
sedl a napsal hned do listu zprávu,
v kteréžto slíbil, že příště víc poví,
načež svůj referát zakončil slovy:
„Pěvkyně přednesla arii z „Včelky“;
úspěch byl opravdu nesmírně velký.“
Poslal to do tisku. Druhý den ráno,
bylo vše bedlivě expedováno.
Redaktor toho dne dél než kdy ležel.
Sotva však posnídalposnídal, k nevěstě běžel.
Nevěsta naříká, matka je v zlosti,
papínek nejedl pro mrzutosti.
Redaktor žasnul a slova ta slyšel:
„Raději jděte zas, odkud jste přišel:“
47
Ženich dí: „Co je to, nevěsto moje?“
„Tu máte! Čtěte si noviny svoje.“
Redaktor předčítá: „– arii z „Včelky“;
úspěch byl opravdu nesmírně mělký.“
48
Studentský oběd.
Venkovan měl v Praze ňákou práci
a chtě zkusiť pověstnou tu láci
obědů, jak studenti je mají,
(což je ovšem vzácné lidem v kraji)
dával pozor, kam jdou hoši jaří,
soudě z toho, že tam dobře vaří.
Usadil se blízko dveří v koutku,
těše se už napřed na pochoutku.
Dostal polévky, však o nic více,
nežli na tři neb čtyry lžíce.
Bylo na něm viděť brzy,
že už ho to jaksi mrzí.
Po polévce přišlo modrooké,
děvče bujaré a útloboké,
masa nesouc kousek tenký, skrovný,
korrešpondenčnímu lístku rovný.
V okamžikové as době
měl to venkovan náš v sobě,
načež dostal kousek knedle.
Také ta v něm byla hnedle,
(tucet takových by snědl.)
Na to k placení se zvedl.
49
„Co jsem dlužen?“ ptá se. „Oběd celý:
polévka a maso, knedle v zelí –
šest a dvacet!“ zazní ze rtů děvy.
„Myslíte, že peníze jsou plevy?“
praví hosť, „vždyť já se nenajedl,
jsem tak hladov, jako když jsem sedl.“
Charitka mu odpovídá:
„U nás mnoho pánů jídá.
Nu a páni nesnědí tak lecco;
nad to ještě přidají mně něco.
Zaplaťte! mám málo času!“
„Tu to máte! Jděte k ďasu!
lepší brambory a krajáč mlíka;
to byl oběd jako pro vrabčíka.“
Děvě oči hněvem planou,
odpovídá touto hanou:
„Pro pár grošů! to jsou rány!
Nejídejte třešní s pány.“
Venkovan, jejž při tom chytla zlosť,
vykřiknul: „Teď toho mám už dosť!“
50
Naběračka.
Jednou jeden farář jarý
žil a tučněl od své fary;
neměl přátel, jako jiní,
vzal si cizí hospodyni
bez kanonického stáří,
říkali jí: „hezká Máří.“Máří“.
K tomu tedy farářovi
přijel kdysi Dr. Nový,
přítel z mládí, na návštěvu.
Uviděv tu mladou děvu,
faráře měl v podezření,
že s ní svoji vlídnosť mění.
Farář však ho ujišťoval,
že se vždycky řádně choval;
to prý že mu nenapadne
ani ve snu ani za dne. –
Doktor odjel. V krátkém čase,
vraceje se, zajel zase
ku příteli farářovi.
Kuchařka ho vítá slovy:
51
„Ne, to od Vás hezké není,
přivésti mne v podezření.
Stříbrnou jste naběračku
vzal, ji zvoliv za svou hračku.
Všechno všudy shledala jsem,
naběračky nenašla jsem;
farář měl ji na památku,
ode mne ji dostal k svátku.“
Na to doktor: „Paní milá!
což Vás pranic netlačila?
Stlala jste své lože stěží,
neboť tam ta lžíce leží.“
52
Chytrý opat.
„Nunc de sede
abbe cede!“
Přípis ten byl dodán opatovi;
on pak odpověděl těmi slovy:
„K a, b pokročil jsem v letech čtyřiceti.
Nyní, když mám vlasy šedé,
račte tolik let mi ještě poshověti,
abych pochopil i c, d.“
53
Zbytečný strach.
„Jaká to hrozná příšera
se plíží k oknu z večera?
Ó, matko milá, pospěš sem
a v ochranu své dítě vem!“
„Má dcero, nebuď bláhová,
kdož pak ví, co se tobě zdá?“
„Slyšíš tu chůzi: klap, klap, klap?!“
„To čber jsme dali pod okap!“
54
Nevítané vysvětlení.
Mladíci dva, zrostlí v mravní zkáze,
jeli s knězem po jakési dráze,
tropíce si cestou z něho smíchy:
„VelebníčkuVelebníčku, odpusťte nám hříchy!“
Nad to byli ještě mu tou radou,
aby kuchařku si vybral mladou.
Kněz byl tich a nedbal jejich řečí,
ač tím dával k smíchu podnět větší.
Když pak odjeti měl jinou stranou,
pravil, odcházeje: „Na shledanou!“
Tázán po příčině toho rčení,
děl: „Jsem zpovědníkem ve vězení!“
55
Ma salami.
Od Jerusalema města
vedla Vlacha drsná cestacesta,
nevím už, kam do okolí.
Opatřiv se hodnou holí,
vzal si tři salámy s chlebem
k požitku pod širým nebem.
Celá duše jeho jesti jata
pohlížením v ona místa svatá,
kde pán Ježíš divy konal,
učil, trpěl a pak skonal.
Na to všecinko se rozpomíná,
když tu potká Arabie syna,
kterýž praví: „Ma salami!“
t. j. česky: Pokoj s Vámi!
Vlach však domněnkou tou veden,
že chce salám, dal mu jeden.
Sotva ušel zas pár kroků,
má ho druhý Arab v oku
a dí taktéž: „Ma salami!“
Vlach si myslí: Pán Bůh s námi!
56
to je divný národ lidí,
že až do kapsy mně vidí.
Obdařiv jej, Vlach si sedl
a sám třetí salám snědl.
V tom naň jiný Arab čumí,
pozdravuje tak, jak umí:
„Ma salami! Ma salami!“
„Což pak nosím masné krámy?“
zvolá poutník. „Ontě vskutku
vidí mně až do žaludku.“
57
O pádu Adamově.
Chlapci po poledni klouzali se
na potoku, kterýž teče k Tise,
jak to bývá obyčejem v lednu.
A že měli klouzačku jen jednu,
musel jeden za druhým vždy jeti.
V Uhrách jsou tak neustupny děti,
asi jako u nás páni z Prahy,
jedná-li se o národní snahy.
Dva z těch hochů umínili sobě
přejeť po klouzačce v téže době.
Hádka toho druhu vzchází zhusta.
Adam, větší o něco než Puszta,
na stáří se hrdě odvolával.
Puszta, ač v tom za pravdu mu dával,
předností se chlubil v směru jiném:
Adam prý je sedlákovým synem,
kterýž žije z bramborů a mlíka,
on však, že je synem úředníka,
a že proto nesmí ani trochu
povoliti sedlákovu hochu.
Za tohoto povídání
dal se Adam do klouzání.
58
Ale Puszta, by mu radosť zkalil,
podrazil ho, až se chudák svalil.
Byla by snad z toho vznikla rvačka,
na štěstí však jedna spolužačka
řekla, přicházejíc z druhé strany,
do školy že čas je svrchovaný.
Adam zarazil se, to ho mrzí;
slibuje, že pomstí se mu brzy:
až ho potká někde o samotě,
vezme na něj tyčku, co je v plotě.
Chlapci výhrůžky ty poslouchali,
při tom zvolna do školy se brali.
Sotva že si sedli na lavice,
vstoupil katecheta do světnice
a chtě zachovať se po předpisu,
učil biblickému dějepisu;
načež ptal se, přísně na něj hledě,
hocha, který též byl na tom ledě:
„Víš toto, kterak Adam k pádu přišel?“
Hoch se lekl, když ta slov slyšel,
mysle si – vždyť bylo to jen děcko –
že pan katecheta už ví všecko;
řekl tedy, mávna ku lavice rohu:
„Tamhle Puszta podrazil mu nohu.“
59
Hrobní nápis.
Kdysi v dílnu sochařovu vkročím
a čtu, ani nevěře svým očím:
„Jedl, pil a spal,
jezdil, v karty hral.
Dej mu Pánbůh věčnou slávu,
lehkou zem a na hrob trávu.“
Dočtu a dím: „V tom je smyslu trocha,
to jistě nápis pro lenocha.“
Načež sochař nedbalými slovy:
„Je to jakémusi šlechticovi.“
60
Verše do pomníku básníkova.
Tuto mezi hřbitovními zděmi
leží básník ve posvátné zemi.
(Jména jeho není třeba znáti,
nechtěliť mu na něj pranic dáti,
z čehož patrno, že nezanechal dluhů.)
Toto pak mu počítají za zásluhu:
Přes prsty on mecenáše klepal,
na zdar „národního“ verše tepal,
proti „přímým“ přímo agitoval,
až ho osud v černou zemi schoval.
Pak mu na hrob pomník dali značný,
by svět nevěděl, že byl to člověk lačný;
ba i na tom nemajíce dosti,
říkají mu: hvězda první velikosti. –
Za živa on radil vlastencům a děvám
častým hrobu jeho ku návštěvám,
slibuje, že kdo tam odhodlá se jít,
dostane prý cestou – větší apetyt.
61
Epigrammy.
I.
Jednou mne vám špičkovala chasa,
Jednou mne vám špičkovala chasa,
že mám sotva na sobě kus masa.
Prosím, jakž to jinak býti může:
když ji vidím, vyletím vždy z kůže!
II.
Dokud prosté šaty měla,
Dokud prosté šaty měla,
nachem její tvář se rděla;
teď ji kníže nachem šatí,
za to z tváří nach se tratí.
III.
Právní pře je krávou,
Právní pře je krávou,
o nižto dva brojí;
při hájení práva
advokát ji dojí.
62
Písně zbožného mládence.
I.
Já nazýval tě bohyní,
Já nazýval tě bohyní,
svou krásnou, milou Ladou,
že jako ona měla jsi
tvář líbeznou a mladou.
Teď nevěřím již, bohyně
že vládnou všemu míru;
dal jsem se, bludná ovečka,
na katolickou víru.
II.
Kdykoli jsem spatřil
Kdykoli jsem spatřil
krásu tvého těla,
vždy jsem prohlašoval
tebe za anděla.
Uplynula leta,
tvoje líce zvadly;
zase jsi jak anděl,
ale jako – padlý.
63
III.
Bývala jsi hezká
Bývala jsi hezká
jako obrázeček,
chtěl jsem ti dáť srdce
k němu za rámeček.
Nyní vyspěla jsi
ve podobu panny.
Zase jsi jak obraz,
ale dotýkaný.
IV.
Já mladou dívku miloval
Já mladou dívku miloval
a jmenoval ji svatou.
Jsa chudým, byl jsem vyhoštěn
nelidským její tátou.
Já po letech se navrátil,
když jsem měl mnohé statky,
a doma zírám udiven
své svaté na ostatky.
64
V.
Že prý ta naše slečinka
Že prý ta naše slečinka
je jako tříska suchá.
Tak tvrdí velká většina,
k nám poetům vždy hluchá.
Já nelichotím, řeknu-li,
že miluju v ní anděla,
vždyť v písmě svatém psáno je,
že andělé jsou bez těla.
65
OBSAH.
Stránka
Trumf na trumfa3
Jen slušně4
Praktiky židovy5
Perpetuum mobile6
Největší nepřátelé volnosti7
Hrozný čin9
Co to?8
U prostřed10
Neodkladné rozloučení11
Vyznání lásky12
Vzdechy mladého studenta13
Po svatbě14
Slovo v čas15
Svatá pravda16
Není dovoleno17
Choulostivý předpis18
Poptávka19
Také způsob zavraždění20
Příklad k výkladu21
Kalendář to vysvětluje22
Přišel či nepřišel z konceptu23
O zkoušce24
Spálenina25
Odůvodněná obava26
Svatokrádce27
Vtipný zloděj28
U soudu29
U audience30
Stížnosť u trůnu31
[67]
U knížecí sochy32
Nepravá příčina33
Praktická interpretace34
Opatrnosti nikdy nezbývá35
Začarovaná lžíce36
Jak se volá na kuřata37
Repete38
Dorostli na ně39
U holiče40
Oběd u slunce41
Opatrný manžel42
Moderní souboj43
Nejlepší vůně45
ChybáChyba v pravopisu46
Chyba v tisku47
Studentský oběd49
Naběračka51
Chytrý opat53
Zbytečný strach54
Nevítané vysvětlení55
Ma salami56
O pádu Adamově58
Hrobní nápis60
Verše do pomníku básníkova61
Epigrammy62
Písně zbožného mládence63
E: lk+lp; 2002
[68]