Studentský oběd.

Jan Evangelista Nečas

Studentský oběd.
Venkovan měl v Praze ňákou práci a chtě zkusiť pověstnou tu láci obědů, jak studenti je mají, (což je ovšem vzácné lidem v kraji) dával pozor, kam jdou hoši jaří, soudě z toho, že tam dobře vaří. Usadil se blízko dveří v koutku, těše se už napřed na pochoutku. Dostal polévky, však o nic více, nežli na tři neb čtyry lžíce. Bylo na něm viděť brzy, že už ho to jaksi mrzí. Po polévce přišlo modrooké, děvče bujaré a útloboké, masa nesouc kousek tenký, skrovný, korrešpondenčnímu lístku rovný. V okamžikové as době měl to venkovan náš v sobě, načež dostal kousek knedle. Také ta v něm byla hnedle, (tucet takových by snědl.) Na to k placení se zvedl. 49 „Co jsem dlužen?“ ptá se. „Oběd celý: polévka a maso, knedle v zelí – šest a dvacet!“ zazní ze rtů děvy. „Myslíte, že peníze jsou plevy?“ praví hosť, „vždyť já se nenajedl, jsem tak hladov, jako když jsem sedl.“ Charitka mu odpovídá: „U nás mnoho pánů jídá. Nu a páni nesnědí tak lecco; nad to ještě přidají mně něco. Zaplaťte! mám málo času!“ „Tu to máte! Jděte k ďasu! lepší brambory a krajáč mlíka; to byl oběd jako pro vrabčíka.“ Děvě oči hněvem planou, odpovídá touto hanou: „Pro pár grošů! to jsou rány! Nejídejte třešní s pány.“ Venkovan, jejž při tom chytla zlosť, vykřiknul: „Teď toho mám už dosť!“ 50