Skřivánčí písně (1889)

Pro naše české dítky, Josef Václav Sládek

Diplomatická verze Ediční verze
Skřivánčí písně pro naše české dítky napsal Jos. V. Sládek
Tiskem a nákladem J. Otty v Praze.
[1] 1889
[2] Dceruškám Heritesovým Marii a Boženě věnuje tyto písně oddaný přítel jejich otce J. V. Sládek
[3] Hrstka lístků růžových – nenajdete takových pod kvetoucí snětí, jak jich padá do dlaní s líček, zraků, usmání a z hovoru dětí. –
[4]
Zpěvák přichází.
Nesu Vám velké noviny odněkud z neznámé země; host vzácný mi je povídal, jak z dálky zavítal ke mně. Měl roucho bílé jako sníh, na hlavě věnec měl z květů a v očích zář a vlídnou tvář a úsměv kol blažených retů. A nachýlil se ke mně tak, k Vám jako matka se sklání, a povídal mi celý cen a v noci až do svítání: 5 Jak rostou květy na poli, a pták jak v doubravě zpívá, a o lidech a o hvězdách, a Bůh jak na vše se dívá. To povídal mi den a noc, však o Vás na úsvitě, jak sličnější než v poli květ jest dobré, nevinné dítě. A jak se ten host jmenoval, se chcete dozvěděti? to byl snad Strážný anděl sám, neb Láska k Vám, mé děti! 1. 12. 87.
6
Skřivánek.
Skřivánek vyletěl vysoko nad pole a lučiny v květu a zmizel v modru nebeském, jak zapad’ by do jiných světů. Jen jeho píseň s blankytu šveholí, zvoní a jásá, a padá v zem, jak s jabloně perličky rosy když střásá. Skřivánku, ptáčku, zpěváčku, jak letíš v nebeskou dáli, rci, kde v tom malém hrdélku, ty všechny písně se vzaly? Nevzaly se mi v hrdélku, ony mi srdečku pučí, tam rostou jak v poli květ, jak čistý potůček zvučí. A letím s nimi od země vysoko, jak jenom mohu, by dolů lidem zpívaly a vzhůru nesly se k Bohu. 1. 12. 87.
7
Žežulka.
Zakukala žežulička z doubravy: „Přišlo jaro, kdo je se mnou pozdraví? Přišlo, jak by s nebe spadlo, samý květ, pospěšte si, chcete-li je uvidět!“ My bychom je pozdravili, ale jak? my kukati neumíme jako pták. Ale přec se půjdem na ně podívat; nekukáme, můžem však mu zazpívat! 1919. 12. 87.
8
Májový déšť.
Padej, padej v travičku, májový ty deštíčku; větřík ani nezadýchá, padej, padej zvolna, zticha, dej nám teplou vlažičku – padej, padej, deštíčku! Jetel, tráva, obilí po tobě už toužily; pšenka, žito, vše, co třeba, aby bylo mléka, chleba, růsti sobě popílí – padej, ať se posílí. Bílý květ a nachový odložilo stromoví, zahrady se v zeleň šatí, třešně budou nalévati, zazvoní květ lipový; padej, dešti májový. 9 Ven do tvého padání pastýř stádo vyhání; padej, padej teple, zticha, ať pastevci neosychá hůl pod lesem na stráni, než zazvoní klekání. Přestaneš-li chviličku, v západovém sluníčku až se duha nebem sklene, jako v květy porosené hoď nám ve vlas, deštíčku, démantovou perličku! 9. 12. 87.
10
Máje.
Zavanul teplý větříček z kraje, vzhůru do háje, vzhůru do háje, nasekáme tam zelené máje! Zelené máje před naše stáje, by kravky měly celý rok píce, aby tam nešly čarodějnice. Zelené máje, chvojové klestí před každá vrátka musíme snésti, aby tam kvetlo celý rok štěstí. Jako v tom háji krásno to bude, aby nám pán Bůh požehnal všude, v bohatém statku, v chaloupce chudé! 25. 12. 87.
11
Žito, žítko –
Žito, žítko zelené, už vymetáš v klasy, záhy v zrnka naleješ, dá-li pán Bůh časy. Deštíček tě vytáhne, rosa uschnout nedá, slunečko tě upraží do tvrda a hněda. Na souvrati odkvetou střevíčky a chrpy, brzo, brzo zazvoní hnědou líchou srpy. Žito, žítko zelené, jak tě vítr kloní, žeť už z tebe z daleka nový chleba voní! 3. 12. 87.
12
Růžičky.
Dvě růžičky červené kvetou podle sebe, nad nimi dva motýlky, modré jako nebe. Kam se jeden obrátí, tam se druhý točí, – nejsou to dva motýlky, jsou dvě modré oči. Nejsou to dvě růžičky porozkvetlé v jaře, to našeho děťátka růžové jsou tváře. 22. 12. 87.
13
Modrá očka.
Hvězdičky už vyšly, červánek už shas’, očka, modrá očka, už je k spaní čas. Do kalíšků květů blahý sen už slet’, zavřete se, očkaočka, jako modrý květ. Ve hnízdečku sladce, tiše usnul pták, očka, modrá očka, spěte také tak. Už jste se den celý nakoukala moc, očka, modrá očka, spěte, – dobrou noc! 21. 12. 87.
14
Pacholátko.
Pacholátko boubelaté, očka modrá, vlásky zlaté. Ústka jako máky plané, celé jako malované. Po dolíčku v každém líčku a čilejší nad rybičku. Pacholátko boubelaté směje se jak slunko zlaté. To jsme rádi, že je máme, nikomu je neprodáme! 9. 9. 88.
15
Košiláček.
Košiláček umouněný, nemytý a nemodlený. Nečesá se, neustrojí, vody se jak ohně bojí. Jenom křičí, jen se pere, jako když ho na nůž bere. Košiláček umouraný, – však ho jednou chytnou vrány! Budou ho mít za havráně, poletí s ním do své stráně. Upustí ho do rybníka, tam ať sobě vodě zvyká! Vezme-li ho velká voda, nebude ho taky škoda! 10. 9. 88.
16
Koníček.
Jaký to koníček, třeba vraný, když není osedlán, okovaný! – Honem se, kováři, k dílu mějte a toho koně nám okovejte. Kovář se postavil za kovadlo, přikoval koníčka na houpadlo. Přikoval, zakoval nohy obě na pravo, na levo, po dvou k sobě. Potom ho osedlal sedlář hebce, sedí se na něm jak na kolébce. A teď tě, bratříčku, posadíme, v daleké kraje se vypravíme. Já sednu, bratříčku, podle tebe, budem se houpati až do nebe. 17 Za hory, za lesy, bystré vody, s větrem se rozletíš o závody. A potom pozvolna, zlehka, tiše koník tě donese do snů říše. Tam na tom nejlepším světa koni nikdo tě, bratříčku, nedohoní! 9. 12. 87.
18
Letní odpoledne.
Větřík skoro nedýchal a slunéčko hřálo, na záhonech v zahradě kvítí jak by spalo. Po obloze vlaštovky lítaly jak šípy, v úlu včely bzučely zpod košaté lípy. Ticho vše, jen pěnkava pipla někde v stromu, a zarostlý vodojem šplounal tiše k tomu. Nad vodou se rákosí zvolna kolébalo, nad ním tančil mušek roj a šídlo jím hrálo. Napřed hlasně, potom tíš, tiše tak a spavě, – ó jak se to usnulo v té vysoké trávě! 25. 9. 88.
19
Anděl strážný. – Růžence Ottově. –
Zdává se mi ve spaní, – ať mne vždycky ochrání! – že se boží anděl strážný k postýlce mé uklání. Peřinkou mne přikrývá, pak se na mne usmívá, a když sobě pozastesknu, na prsou mne zahřívá. Políbí mne na líčko, zašeptá: „Má hvězdičko!“ – není-li to anděl strážný, jste to vy, má matičko! 26. 11. 87.
20
Poupátko – ptáčátko.
Ty naše zahrádko, jaké to poupátko v tobě zkvétá? – kdo se naň podívá vždycky si myslívá, zdali je poupátko z toho světa. Ba, jakž by nebylo! s jara k nám přibylo zrovna v máji – když kvetou jabloně, v zeleném záhoně poslední fialky odkvétají. Bezy když rozkvetly a z jihu přiletly vlašťovice – šukaly pod krovy, aj, ptáček takový zapadl také k nám do světnice. Zdali to ptáčátko, zdali je poupátko, kdo že to ví? jak ptáček šveholí, jako květ na poli kvete, však odkud je, neodpoví. 21 Až bude podletí, vlašťovky odletí, sad náš zbělá – našemu poupátku, našemu ptáčátku ta zima – ale nic! – neudělá. Co den je sličnější, co den je milejší, – žeť je, pane! Poupátko, děvčátko, zasměj se, robátko, té naší písničce zamotané! 14. 9. 88.
22
Srdéčko.
Co to mé srdéčko tluče: tluky, tluk, jako ta křepelka u potoka z luk? Tluče, tluče, tluče, nikdy nemá dost – pro zármutek málo, hodně pro radost. Ten svět je tak krásný, tluč, srdéčko, tluč, a když něco bolí, Bohu odporuč! 2. 10. 88.
23
Zvony nedělní.
Slavně, zvučně v šíř i v dáli slyš! – zní zvony kostelní přes pole a lesy, skály v svaté ticho nedělní. Jest, jak by to hlaholení snášelo se s blankytu, jako snění, jako chvění s nadzemského pobytu. Teď to hrá a teď to volá a teď mocně zaplesá – a to srdce neodolá, musí s nimi v nebesa! Vzhůru, vzhůru letí, náhle svatou jato zbožností, tam k té výši neobsáhlé až ke branám věčnosti. Tam, když dávno zemskou tiší už ty zvony dozněly, dlouho ještě, dlouho slyší modliti se anděly. 9. 12. 87.
24
Domov.
Domove, domove drahý a jediný, nejdražší, nejsladší nad světa končiny. Nejdražší, nejsladší na světe ze všeho, daný mi v kolébce od Boha samého. A kdybych ve světě byl i ten nejchudší, tys mi dán za poklad v matčině náručí. Jinde jsou krásnější, jinde jsou šťastnější, ale tys nad všechny vlasti mi milejší. Před mořem, za mořem nenajdu takové, jako ty, milený český můj domove! 22. 12. 87.
25
Čechy.
Jsou ty naše Čechy země maličká, jak v hluboké moře spadlá perlička. Proto však je stokrát ještě radši mám, že jsou jak ta perla, jako drahokam; vzácný, utonulý v mořské hlubiny, ale pro nás ze všech v světě jediný! 18. 12. 87.
26
Oráč.
Na poli, roli oráč oře, Na poli, roli na úhoře. Oráči, zorej nám to pole, velký tam poklad leží dole. Vzácný a dávno nevídaný, už po staletí zakopaný. Smáčený krví, slzou z oka – oráči, orej do hluboka! Oráči orej pevnou pěstí: vyorej nám to české štěstí! Vyorej nám je, jako bylo, by se zas v Čechách vyjasnilo! 19. 12. 87.
27
Země Česká.
Můj rodný kraj jest Česká zem, můj domov české luhy, a kraj ten chovám v srdci svém, jak v světě žádný druhý; jej miluju, jak matku svou má kdo jen v světě rád, i ve štěstí i v chvíli zlou a navždy, nastokrát! Ten drahý domov dal nám Bůh, a chrání Jeho ruka tu zem, již orá český pluh, ta květuplná luka, ty modré hory, šumný les a města, samot klid, ten každý český dvůr i ves a v nich náš český lid. Po otcích zbyly vlasť i řeč nám za dědictví svaté, před nepřátely reků meč jej bránil tisíckráte! Co po otcích jsme zdědili, si zachovati chcem: svých otců svaté mohyly a pro sebe tu zem! 28 A Hospodin, Bůh zástupů, On bude naším štítem, a nevydá nás v potupu v nepřátel hněvu lítém; i uhájíme v každý čas svou rodnou řeč i krev, a bude slavný, velký zas náš starý, český lev! 18. 12. 87.
29
Píseň.
Zachovej nám, Hospodine, naši drahou, českou zem, ať na věky nezahyne s nepřátely v boji zlém! Hajme mužně práva svého a svůj domov proti všem, osud Čech buď u každého také Čecha osudem! Plňme k vlasti povinnosti s vůlí věrně oddanou, a když třeba, s ochotností buďme Její obranou! Dávné slávy vzpomínejme, že v Ní žili rekové, – krev i statky za Ni dejme, jako naši otcové! Čeho získá práce pilná, ať Jí k blahu rozkvete! skvělý duch a ruka silná zhojí rány staleté! – Bože! dej nám v sebe víru, siliž naše naděje, dej, ať slunce Tvého míru nad vlastí se zaskvěje! 30 Stůjme k sobě v každou chvíli svorni v boje dobách zlých, a jak Čechy šťastny byly, budem zase šťastni v nich! Ať se ruka k ruce vine! Bůh náš není daleký – Země česká nezahyne: Sláva buď Jí na věky! 10. 9. 88.
31
Slovanská lípa.
Na slovanské lípě roste mnoho snětí, a my jedné matky slovanské jsme děti. Mnohá větev suchá, mnohá nalomená, ale lípa stojí vzdorná, neskloněná. I ať vichr duje, blesk se do ní pustí, ona bude státi, ona bude růsti. Vzdor na vzdory světu, na radost svým dětem, krásná, silná, velká, obalena květem! 9. 9. 88.
32
Až já budu velký.
Až já budu velký, jako jsem teď malý, bude ze mne jonák v práci dokonalý. Postavím se k pluhu, zapřáhnu si voly, budu s nimi orat, na otcovské roli. Od bílého rána až do tmavé noci – a budou mi orat jak orají otci. A budou mi klidit, jako jemu sklízí – nedostane hrouda do ruky se cizí! A dám dobrovolně každému, co jeho – ale proti králi zastanu se svého! 8. 9. 88.
33
Kříž u lesa.
Na kraji u lesa kříž stojí kamenný, starý a zvětralý a celý omšený. Dokola vroubí ho plůtková zahrádka, a pod ním zapadlý schůdek je klekátka. V pohodě, nehodě dubovou pod snětí tak ten kříž stojí tu celé už století. S něho se Spasitel dívá jak v tesknotě – koho tu vídával klekati v samotě? Otřen a oklečen dole ten stupníček a kolem rozkvetlo tolik těch Slziček! 23. 12. 87.
34
Chudé dítě.
Já jsem dítě malé a jsem dítě chudé, až já budu velké, co pak ze mne bude! Bude ze mne, bude, co se zlíbí světu, to, co na úhoru z polního je květu. Nikdo neovorá, nikdo neovláčí, – bude ze mne, bude to, co Pán Bůh ráčí! 35
Štěstí.
Kdo je bohatý, ten je pán – ó tak! ale, kdo je chud, není ubožák. Smutný bohatec sobě postýská, chudák veselý sobě zavýská! Chudý, bohatý soudruha je druh: štěstí rozdává na světě jen Bůh! 22. 12. 87.
36
Přání.
Měl bych rád vinohrad na slunečnou stranu, loučku též, pšenku, rež, aspoň na čtvrt lánu. Měl bych rád malý sad, plný krásných stromů, kravku též, volků spřež a chaloupku k tomu. Měl bych rád nastokrát svoji starou matku, ta by tam drahokam byla na mém statku. Měl bych rád – co však přát marně sobě dále! nemám luh, mám jen pluh a políčko v skále. Nemám sad, vinohrad – jen chaloupku v stráni, rukou dvé a k nim své matky požehnání! 8. 9. 88.
37
Chaloupka.
Ta naše chaloupka prostá, milá, jak by to pro ptáky klícka byla. Není tak maličká z dálky, z blízka, nikomu se tam však nezastýská. Veselá, úhledná, klidná, čistá – máme v ní, ptáčata, všichni místa. A kdo ji uvidí, kolem přejde, neřek’ by, co se tam štěstí vejde! Jestli ho ve světě někdy ztratím, k tobě se, chaloupko, pro ně vrátím. 9. 9. 88.
38
Hvězdičky. – Růžence Ottově. –
Slunečko už zašlo, vyjdou hvězdičky; vyskakují z modra jako jiskřičky. Ta první je moje, ta druhá je tvá – matičko, vám patří tam ta zářivá. Čtvrtou ať má naše malá sestřička, jednou podělíme také tatíčka. Ale teď, matičko, hleďte v šíř i v dál, jakoby těch jisker nebem rozsypal! Jakoby tam rozmet’ drobné pozlátko; čí pak jsou ty hvězdy? „Boží! – děťátko.“ 26. 11. 87.
39
Rodičům.
Vstávaje, lehaje, večer i raníčko za vás se modlívám, otče a matičko. By vám Bůh odplatil za vaše starání, za každé slovíčko, za každé usmání. Za vše, čím k dobrému stále mne vedete; byste se dočkali hodného dítěte! 19. 12. 87.
40
Na zahradě.
Do kola, do kola, kdo si víc popílí! budem se honiti, jako dva motýli. Trávníkem, cestičkou jak se kdo otočí, až tě nám na tvářích růžičky naskočí. Trávníkem, cestičkou do kola, do kola, až na nás z daleka matička zavolá. Potom si usednem matičce na klíně, jako dva motýli na jedné květině. 19. 12. 87.
41
Malá švadlena.
Šiju, šiju plátno bílé své panence na košile, co nepadne na košilku, rozešiju na postýlku. Rozešiju na polštáře, ani steh se nevypáře, na šátky a na ubrusy zbudou ještě hezké kusy. Budu šíti, šíti, šíti, slunečko tak pěkně svítí, nebudu dbát na únavu, než došiju na výbavu. Budu šíti, šíti, šíti, z pod okénka voní kvítí, vlaštovička venku lítá, toť ta jehla jen se kmitá! 14. 12. 87.
42
Macíček. – Růžence Höhmově. –
Není macík jako macík, – to je macíček! nejsmělejší, nejmlsnější ze všech kočiček. Celý den u kamen leží, vyhřívá se rád, zlíbí-li se, milostivě dá se pochovat. Ze všeho mu na tom světě nejmilejší klid, přede, ale neupřede ani jednu nit. K práci nemá chutě žádné, do hry, – to je let! a kde hrnek se smetankou, to ví o něm hned. Ale přes to macíčkovi budiž také čest, kde jen v domě myška hne se, už jí v patách jest. 43 V noci půdu obejde si, chrání chlév a sklep, na špýcharu obilíčko, ve špižírně chléb. Jako voják noční stráží chodí sem a tam, co by chtěla myška smlsnout, smlsne radši sám. Ráno přijde upravený, způsobný a tich, náprsničku ulízanou, tlapky jako sníh. Proto má tě, náš macíčku, přec jen každý rád: zde je myška papírová, chceš-li, pojď si hrát! 55. 12. 87.
44
Ten náš pes.
Ten náš pes, skákal dnes, skákal také včera; bude as skákat zas zejtra do večera. Pejsku náš, co to máš, žes tak vesel stále? „Řek’ bych vám, nevím sám – hop!“ – a skákal dále. 1. 2. 88.
45
Sova.
Sovička mrzutá sedí a nedutá, jen se mračí; květy ji neblaží, slunce jí překáží, i zpěv ptačí. Sovička mrzutá sedí a nedutá za den celý; poslyšte písničku, snad paní sovičku rozveselí: „Sovičko mrzutá, kdo ani nedutá, sedí v tichu, na radosť mrzí se, a na svět mračí se, ten je k smíchu!“ Sovička mrzutá sedí a nedutá ani slova; zpívejte celý den, ona se mračí jen, vždyť je sova! 1. 10. 88.
46
Kozička.
Má naše kozička dlouhý vous, dobře, že jí ho pes neukous’. Kdyby ho byl ukous’ docela, kozička by vousu neměla. Neměl by ho do dnes ani pes – dobře tak, že jí ho neodnes’! 7. 9. 88.
47
Koně.
Já mám povoz o dvou koních, neběží-li, prásknu do nich! Jsou ty koně neučeny, a já jsem kluk nezvedený. Kam si chtějí, tam si chodí; dobře mají, když mne shodí! 6. 9. 88.
48
Pes a kotě.
Pejsek umí vrčet, kotě přede, jeden to po druhém nedovede. Kocourek by vrčel, pes před’ radši, proto se na sebe ti dva mračí. 3. 10. 88.
49
Lenochod.
Do oken svítí bílý den, kdo není lenoch, z lůžka ven! A kdo je lenoch, zůstaň spát, však se mu budou ptáci smát. Nejvíc ten černý starý kos, jenž viděl v světě všelicos. A za ním celý ptačí rod: „Hle, zavítal k nám lenochod! Z dalekých krajů přišel k nám, žeť mohl také zůstat tam! Tam spáti mohl nocí, dnem, zde se mu jenom vysmějem!“ 12. 12. 87.
50
Včelka.
Včelka lítá sem a tam, od fialek k růžičkám. Od růžiček v lípy květ, všude sbírá sladký med. Na jabloní, na máku, od rána až k soumraku. Od jara až k jeseni lítá květnou zelení. U všech květů čilý host, až je v úlu medu dost. A když zasněžen je úl, má vždy sladký, plný stůl. Ať je zima, ať je led, vzpomíná na letní květ. Vzpomíná na slunka jas, čeká, až se vrátí zas. V létě práce, v zimě klid, – kéž nám všem tak mohlo být! 7. 9. 88.
51
Babí léto.
Babí léto lítá, už je podzimek, to už zima vítá první bílá vlákna do svých peřinek. Pavouk jí je přede, vítr navije, na lučině šedé, perličkami z ledu mráz je pošije. Jinovatka režné utká povlaky, potom peří sněžné do nich z nenadání vsypou oblaky. Babí léto lítá už je podzimek – pole, luh je vítá: oddechnouť si v kupě sněžných peřinek! 6. 9. 88.
52
Ptáčata.
Jaro přišlo, první brázdu táhne pluh; slunko líchy rozehřívá, s vlhké meze strnad zpívá: „Naděl Bůh!“ Sad jako by mlékem polil – květu div! sedmihlásek volá s hruše: „Jablek, hrušek, plné nůše, – také sliv!“ Zlatá pšenka v poli zraje, žloutne mez; na sedláčka z jetelíčka zavolala křepelička: „Pět peněz!“ Stodoly jsou naplněny, stohy, žeť! po strništi vítr duje, chocholouš si zaběduje: „A co teď!“ Až ta bílá, krutá zima přiletí – pak z božího požehnání hoďte zrnko ke snídaní ptáčeti! 8. 12. 87.
53
Vlaštovky. – Slávce Rezkově. –
Vlaštovky nám odletly v jednom oka mihu, včera slovo daly si, dnes už táhly k jihu. My se smutny loučíme, ale ať si letí, – vždyť na jihu čekají, také na ně děti! Budou tleskat ručkama, a budou je vítat, až je opět uvidí nad chatkami lítat. Děti sluncem osmahlé, kadeřavé hlavy, budou na ně dívat se, jak si hnízdo staví. A budou je poslouchat, ve večerním šeru, jak si cvrčí pohádky dálném o severu. – 8. 10. 88.
54
Zima. – Jaroslavu Novému. –
Už to žluté listí opadává, od jíní jsou luka šedivá, už nám vlaštovička s Bohem dává, od hor dýchá zima mrazivá. Obilí se mlátí ve stodole, jablka snešena pod střechu, brzo sníh pokryje sad i pole, luh i les se chystá k oddechu. Veselé však budou naše chatky, až se kolem sněhu navane, u kamen zavrčí kolovrátky, zabělá se peří nadrané. Usmívat se bude hospodyně, s pece budou zpívat jablíčka, dětem o karkulce, Meluzíně vypravovat bude babička. 55 Otevrou se dvéře, s košatinou Mikuláš přinese ovoce, potom přijde Lucka s hrachovinou, a co mžik tu budou vánoce. – S Bohem tedy, vlaštovičko milá! než ty zlaté svoje pohádky dopoví nám tady zima bílá, ty přiletíš s jarem nazpátky. – 22. 12. 87.
56
Na saních.
Sněžilo den celičký, zvoní, zvoní rolničky, koně v letu, saně v běhu, samy jako vločka sněhu. Soumrakem se chumelí, ale my jsme veselí; kožich teplý, korba měkká, cesta naše nedaleká. Jako stíny po kraji, stromy kol se míhají, za námi se vítr honí, a rolničky zvoní, zvoní. Teď se zvedla metelka, v dáli kmitla světélka – hoj, koníci, přes vánici, ať jsme brzo ve světnici! U teplého ohně v čas krytý stůl už čeká nás, teplá postýlka, a v stáji vám, koníčky, ovsa dají. 9. 9. 88.
57
Sněhulák.
Obří tělo, mračný zrak, venku stojí sněhulák; mráz-li pálí, vichr duje, sněhulák se pošklebuje: „Dobře tak!“ Sněhuláčku, jak se máš? tak zlý nejsi, jak se zdáš, – hrozíš, dokud sníh nejihne, ale jaro to ti střihne na rubáš! Sněhuláčku ubohý, nebudeš moct na nohy, až jen slunko teple svitne, to tě, sněhuláčku, chytne za rohy! Budeš pryč jak na koni, skřivánek ti zazvoní, mušky budou hráti tobě a fialky na tvém hrobě zavoní. – 8. 10. 88.
58
Až se jaro vrátí.
Až se jaro vrátí, ó, to bude ráj! zelenat se bude celý širý kraj. Slunce bude hřáti, větřík teple dout’, potok bude hučet, sproštěn zimních pout. Luka budou vonět, stromy budou kvést, a skřivánek vzhůru do nebe se nést. Rozletí se vzhůru až v oblačnou říš, – a naše srdéčka vzletnou ještě výš! 1. 10. 88.
59
Vlaštovka přiletla. – Miladě Vrchlických. –
Vlaštovička lítá kolem domu, nepoví, co hledá, pranikomu. Lítá, hledá, šuká v každém koutě, vrátila se právě z dlouhé poutě. Vrátila se z jihu v slunka jase, ó, žeť svoje hnízdo hledá zase! Lítá, hledá, šuká na podkroví, našla tam svůj domek jako nový. Byli by zaň vrabci mnoho dali, však my jim ho v zimě neprodali. Řekli jsme: „UžUž, pánipáni, pronajato!“ vlaštovka nám nese jaro za to! 15. 10. 88.
60
Zpěvák se loučí.
Už zpěvák píseň dozpíval a, dítky, s Vámi se loučí a ty své drobné písničky Vám k přízni odporoučí. Snad náhradou Vám nebudou jedinkou za pohádku; – však mně je anděl povídal, jak řek’ jsem na začátku. On jinak mi je povídal, sladce, snivě a dlouze; to ale anděl byl – a já chudý zpěvák jsem pouze. 61 Snad velkým lidem bude zdát se všední, malé to všecko – Vy ale odpustíte mi, že s Vámi byl jsem zas děcko! Tak věrně jsem už vyzpíval, co slíbil jsem, že Vám dnes zjevím, a rád bych zpíval ještě víc, však moudrého pranic už nevím. A Bůh Vás tedy opatruj, má dítka jasnozraká – a kdys, až velká budete, vzpomeňte na zpěváka! 23. 12. 87
62 OBSAH.
Zpěvák přichází 5 Skřivánek7 Žežulka8 Májový déšť9 Máje11 Žito12 Růžičky13 Modrá očka14 Pacholátko15 Košiláček16 Koníček17 Letní odpoledne19 Anděl strážný20 Poupátko21 Srdéčko23 Zvony nedělní24 Domov25 Čechy26 Oráč27 Země česká28 Píseň30 Slovanská lípa32 Až já budu velký33 Kříž u lesa 34
63 Chudé dítě35 Štěstí36 Přání37 Chaloupka38 Hvězdičky39 Rodičům40 Na zahradě41 Malá švadlena42 Macíček43 Ten náš pes45 Sova46 Kozička47 Koně48 Pes a kotě49 Lenochod50 Včelka51 Babí léto52 Ptáčata53 Vlaštovky54 Zima55 Na saních57 Sněhulák58 Až se jaro vrátí59 Vlaštovka přilétá60 Zpěvák se loučí61
Obrázkové přílohy: Modrá očka– Hvězdičky– Na zahradě– Zima.
E: lk; 2002 64
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Tiskem a nákladem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Věnování: Heritesová, Marie; Heritesová, Božena
(Dceruškám Heritesovým Marii a Boženě věnuje tyto písně oddaný přítel jejich otce J. V. Sládek.)

Autor motta: Sládek, Josef Václav

Motto: Sládek, Josef Václav