Žertovný
Deklamátor.
Od
Fr. A. Drahoňovského.
V Praze.
Tisk a náklad Jarosl. Pospíšila.
1865.
[1]
Študent.
Šprým k deklamaci.
(Študent přijde s tagem. Blíže deklamátora stojí stolek.)
Má je Milka! Jsemť to lev!
hrdinská to věru krev! –
Kdyby na souboj byl chtěl,
jistě žeby v srdci kulku měl! –
Je to sice sprosté, o svou Amáliji
jednoduchou zahrat si partiji –
však buďsi! Vaněk je mladý fousek
a chtěl vyvést študentský již kousek.
Na mně ale vyhrat chtít –
to přece nemůže být!
Já – a láskou padnout v bol,
podivný by to byl karambol –
já, který dohrávám duplátkem,
ba i častěj kvadruplátkem,
já, řku, jemuž štěstí kyne v každém kroku,
neměl bych mít Milku v katalogu? –
[3]
Račte, prosím, pane Vaňku, odstoupiti,
u nás budem Milku velebiti! –
Než však novou krásnou kořist opanuju,
revisi se vaší podrobuju,
byste, drazí hosti, zvěděli,
jakým okem dívky posud na mne hleděly.
Nevládnul mnou sice šťastný osud,
neb jsem jich měl – devět posud,
doufám ale, že jich v příštím masopustě
bude jako koblih hustě!
(Odloží tago.)
Odstup chvilku, kouzedlný proutku,
i má Milka sedí posud v koutku!
První, jenž mé srdce ranila,
byla Laura spanilá,
Laura – tato slečna chytřejší nad Kanta,
dcera ševcovského fabrikanta;
vzrůstu rovnějšího nade svíci,
černých očí, sličných lící,
v níž se láska ke mně tak přemocně vzňala,
(vytáhne z kapsy pantoflíček)
že mi tento pantoflíček dala –
pomyslete jen –
v lásky naší druhý den.
(Políbí pantoflíček.)
O! kéž lásky této čarodějný zjev
trvá jen tak dlouho, jak poslední na něm šev!
(Položí pantoflíček na stolek.)
4
Ač pro Lauru všechen žiji,
zapřál jsem přec Štefaniji,
která v mém převěrném srdéčku
věčně skvít se bude v druhém místečku.
Slíbiv jí, že ji pojmu za svou ženku,
(vytáhne cigarenku)
dostal jsem hned od ní tuto cigarenku!
Rozumím ti, Štefanije drahá,
darem tím že mluví vtipná snaha:
nechť se srdce pro tu nebo onu bouří,
láska naše ať se nikdy nevykouří!
O, kéž vzniknou v tobě vtipné okamžiky,
abys vzpomněla též dárkem na doutníky!
Kordule jsem nepřál, ač je sličná dosti,
zprvu kvůli jména nezvučnosti;
když jsem ale poznal, jaké zvučné hlásky
mají její uložené dvaciášky,
když mi, aby okázala lásku svou,
(vytáhne tabatěrku)
dala tuto tabatěrku stříbrnou –
nu, tuť srdce ozvalo se lásky zvukem,
žeby pohnulo to bukem! –
Máť jen Kordula má jedno přání v srdci svém,
abych před svatbou se stal práv doktorem!
Aby tedy mohla dobrou moji vůli znát,
budu věčně dělat doktorát!
5
Čtvrtá, z které by snad byla dobrá ženka,
jestiť z venku šafářovic Lenka.
Když jsem nejprv otevřel jí lásky schránku,
přinesla mi na táci smetánku,
smetanečku sladkou jako med!
Zlíbav její růžový ret
nejprv na můj svátek
dostal jsem tu od ní šátek,
(vytáhne šátek)
na němž vyobrazeno, hle, stojí,
jak se amant loučí s kůstkou svojí.
Běda! pošelť bych z alterace,
neb když nemám já, má ona chuďas vagace!
Pátá, které jsem již ukázat chtěl paty,
poněvadž má zoubek zlatý,
žije od samičkých kapitálů.
Přitom musím jí dát ale chválu,
že, ač to u takových bývá zvykem,
není žádným kormajzlíkem.
Kdykoliv se ke mně dostavují z Lokte páni,
již se po gustu mém shání,
a v čtyrdvaceti hodinách
visí čamara mi na bedrách.
Žádám-li ji o peníze dosti milým zrakem,
nedá však, řkouc, že bych se stal darebákem!
Nechci-li být ale otrhánek,
musím i ji popřát v srdci stánek.
6
Šestou, jmeno její Eufasia,
tu znám z nižšího již gymnasia.
Děva tato, dobrá jako nebe,
má mne radši nežli sebe!
(Vytáhne známku k čtení.)
Tento dárek, známka totiž k čtení,
důkazem je, jak jsem od ní ctěný.
Tuto dívku budu věčně v srdci nosit,
neb šla za mne profesora prosit,
by mne nedal dvojku z výřečnosti,
tvrdíc, že s ní mluvím mile dosti.
Sedmá moje milostenka
jmenuje se Zdenka;
komornou je u hraběnky z Hladu,
vládne větrem, vzhůru nosí bradu.
Však vzdor tomu k každé večeři
pošle mi vždy něco od peří.
Mimo to čtvrt roku nesnídala,
by mně na prstýnek ustřádala,
který – bych nedohřál druhé nevěsty –
nosím tady v kapse u vesty.
(Vytáhna prsten líbá ho.)
O, kéž lásky této plamen
neuhasne věky věkův amen!
Osmá, pro niž vytrpěl jsem facku,
jestiť Rozinka z Kozího plácku.
7
K dívce té jsem přišel náhodou
jenom řečí svojí lahodou.
Otec její, jenž měl rozum v břiše,
nabízel jí zlatnického tovaryše,
jí se ale, jak mne nejprv zočila,
hlava láskou ke mně ztočila.
I jdu k panu otci za to prosit,
bych směl Rézu v srdci nosit;
pomyslete ale, otec nezdvořák
místo odpovědi přes hubu mne flák!
I ty chlape, jenž se otcem nazýváš,
počkej, však ty jinou zazpíváš!
A hle! nechtěl-li svou dceru mrtvou míti,
musel břicháč brzy povoliti!
Dcera pak na důkaz, že jsem její všecek,
dala mi tento svůj obrázeček,
(vytáhne fotografii)
na němž není místečka,
kde by nebyla má hubička.
Deváté mé nebíčko
jestiť Věnceslavy srdíčko;
pro tu bych hned umřít chtěl,
kdybych pro ostatní jenom směl.
Děvu tuto zbožně v srdci nosím,
(vytáhne z náprsou amulet)
známku tuto denně slzou zrosím,
a ač nemá žádné tisíce,
8
poklady má v srdci, v hlavičce,
za něž pro svou příští domácnost
nakoupíme sobě skvostů dost.
Pročež nechať žije Věnceslava,
jí buď sláva! sláva! sláva! –
Devět Mús a devět krasotinek
splítá tedy žití mého vínek;
desátá pak, krásná Amálije,
někde tiše pro mne nyje! –
Nemyslils, o Vaňku, toto tížidlo
že ti bude lásky tvojí osidlo!
(Vytáhne tížidlo na psaní.)
s Amálijí vyhrál jsem i tento dar,
bratře, na tvůj vlastní zmar! –
Co však vidím? slza se mi s oka roní?
což mi umíráček lásce zvoní?
Jest to lítost nad soudruhem,
jenž v zápasu tuhém
pověsí se vinou mou
opět na jinou? –
O ne! slza ta je slza radosti,
že oblažím nové srdce něžností,
že ji vpustím sám a sám
v srdce svého skvostný chrám!
Nuže tedy! veď mnemne, šťastný krokukroku,
k nové blaženosti toku!
9
Než však do svatyně její vkročím,
hezky zčerstva mezi židy skočím,
abych, nechť se děvy durdí,
zastavil tam všecko toto haraburdí!
(Sváže dárky v šátek a dá pod paždí.)
Z peněz takto nabytých
náušnic pak koupím z zlata ulitých,
jimiž s tváří blaženou
překvapím pak Amáliji svou.
Smějete se tomu, páni zlatí? –
Haha! Amálije všecko zplatí!
10
Pěšky jako za vozem.
K sedlákovi
Barákovi
přišel při vojanském tažení
major na kvartýr neb ležení.
Selka snesla na talíř mu housek,
k tomu pivo a pak másla kousek.
Major ale zlostně zvolal: „Kýho ďasa
mně to dáváš? Já chci pořádný kus masa!“
Sedlák běží pro ně k řezníkovi,
kdež se, jak je vařit, doví,
totiž s polívkou buď s knedlíčkami
nebo ale nudličkami,
s omáčkou pak podle vůle
buď ze křenu neb cibule.
Selka podle toho navedení
dá se rychle do vaření,
a než mine dobrá hodina,
hotova je hostina.
„Ještě čerstva kompot ňáký!“
křikne major zhurta jako na vojáky;
[11]
„není-li ho v hospodě neb u kramáře,
bude k dostání snad u faráře.
Allou! pro kompot běž hbitě,
ať je tady okamžitě!“
Sedlák, jak by bič ho sek,
řeči té se velmi lek,
a hned práskna do bot
odříkává: „kompot, kompot...“
než však přijde k farnímu ku plotu,
komplot už má ze kompotu,
a zas křiče: „komplot, komplot!“
přešvihne se přes plot,
a s vší možnou kuráží
na faráře takto doráží:
„Otče svatý – u všech všudy dobrot!
Náš pan major prosí k masu o plot!“
„„Vy jste ale přece notný vůl!
kompot, ne plot dává se na stůl!““
horlí farář. „„Také nejsem svatý –
ním se doufám teprv vůlí boží státi!““ –
„Nu, tak tedy konpot!“ praví sedlák, kouká
k zemi a ze sebe tato slova souká:
„I já nejsem – prosím – ještě volem;
než rok ale přejde kolem,
račiž mi to dobré nebe dáti,
abych ním se mohl státi!“
12
Ženská zlatý sloup.
(Deklamovánka pro dámu.)
Chyba, velká chyba je to, drahé družky,
že jsme byly posud takřka mužů služky,
že jsme málo dbaly na svých zásluh věnce,
přejíce jen mužům samé eminence.
Že jen mužští a zas mužští všady zněli,
není divu, neb vše ve své moci měli;
hostinec a kavárna,
náměstí a kovárna,
noviny a tiskárna,
tábory a prachárna,
to vše jenom mužů slávu hlásá;
od nich závisí jen světa spása;
ba i ten náš český sněm
k záhubě nám, neb jsou jenom mužští v něm,
ty pakpak, ženoženo, spokoj se jen galerií,
neb vař doma kávu s cikorií!
Však věc každá musí míti konec;
jest na čase, aby i nám zazněl chvály zvonec,
[13]
abysme již jednou pozdvihly se z prachu
a bez všeho potupného strachu
vykřikly: Quousque tandem, muži?
i my ženské máme lidskou kůži! –
Na důkaz, že v světě leckde přednost máme,
ženskou s mužským trochu porovnáme,
a já uvedu jen něco pro špás,
jak as vyhlíží to bez nás.
Není příliš dávno tomu,
co jsem přišla do jednoho domu,
v němžto bydlel jakýs vyslanec –
s odpuštěním, starý mládenec!
Pokoj jeho, všechna chvála staviteli,
skvostností se chlubil celý,
jen že jeho obyvatel
pořádku byl malý znatel.
Na kanapi bylo prachu na prst,
ve sklenicích smetí na hrst;
starý kastor místo umyvadla,
škatule pak místo zavazadla;
košile a bota v šatníku,
pták a buchta v skleníku,
a co nejkrásnější, učouděné sklo
bylo jeho zrcadlo,
v němžto, když chce vyjít mezi lidi,
osobu svou jako mouřenína vidí,
14
a když na krk uvazuje fatrmordy,
špičky nazad vyčuhují jako kordy.
Takové jsou bez té sedmé svátosti
tvrdohlavých mužů radosti! –
Netřeba mi říci, žeby přičiněním ženy
ten pán vyhlížel jak vymydlený;
a kdyby již výloh se chtěl vyhnout,
lehká pomoc, na paní své by se mohl zhlídnout,
která co zrcadýlko
nese na odiv své čisté tílko,
která, toť nezvratná jistota,
vtělená je čistota.
Nyní jdouce dále ve své zkušenosti
dotkneme se ženských šetrnosti.
Soused mého otce, dobrák Kylián,
dle pověsti vůbec ctěný pán,
žádán byl od churavé své paní,
by nakoupil cos pro děti a pro ni.
Dobře, pán naplní tobolku,
běží do kuchyně pro holku
a za malou chvíli
do trhu s ní pílí. –
Avšak, ani k vypsání to není,
jaké nastalo vám udivení,
když ten náš pan nešika
vytahuje z košíka
15
kopu mezulánu dceři na mantilu,
děvečce pak rukavičky z tylu,
synu kartoun na kalhoty,
pro paní pak z juchty boty;
za kteroužto všecku látku,
pomyslete, vydal celou padesátku!
Ubohou tu paní, myslím tak,
trefí nejmíň šlak!
ona ale, co nevinné kuřátko,
hledí k nebi a co učiněné dobrátko
neznající žádnou zášť
káže služce přinést plášť
a s ní na trh s zbožím spěchá,
prodavače ukázat si nechá,
vymění, ač se tento dosti durdí,
nepotřebné toto haraburdí,
a pořídí zboží jako květ
za zlatých jen dvacet pět.
Že tu mluví do kramářekramáře,
až jí letí pot přes tváře,
aby slevil, že je věc ta drahá,
jestiť arci pravda nahá;
pětadvacítka však také bolí,
zvláště platí-li se holí –
a tu zasloužil pan z Kyliánů!
Mnohý nadal by mu ještě mezulánů,
my však na tom mějme zatím dost,
an jsme ženských dokázali šetrnost.
16
Říkává se: chytrost nejsou žádné čáry!
ale i tu mám pro mužské máry.
Soused mého dědečka,
Doktor juris Všetečka,
byltě pozván k farářovi na hostinu,
a když, že má jíti, poznal svou hodinu,
přijde k paní, dá jí hubičku
a stiskne jí ručičku,
pravě: „Opustím tě na čas krátký,
anděli můj! budu ale spěchat zpátky,
neb mám bez tě všady dlouhou chvíli.
Chceš-li, obrázku můj milý,
pošlu tobě něco k zakousnutí.
Na co měla bys as chuti?
Farář učiní mi všecko kvůli hned,
neb jsem študoval s ním osm let.“
Paní posílena řečí takovou
praví: „„Inu, pošli tedy svíčkovou!““ –
„Ano, staň se vůle tvoje!“
praví doktor a sebere švestky svoje.
Paní čeká na pečínku s touhou
chvíli dosti dlouhou,
až konečně, když tak smutně vyčkává,
do dveří tu vstoupí – bába svíčková,
prosíc milostpaničku,
zdaž si přeje sloupek nebo svíčičku?
17
Pan aktuár Fráček,
jenž znal plnit sáček,
vzal si uposlechna svůj rozum
děvče kvůli penězům.
Nová paní úřadnice
po svatbě mu dala své tisíce,
které rozšafný pan Fráček
strčil ve svůj sáček
a se s nimi celý přeblahý
odebral hned do Prahy,
kdež je s polovice asi
vložil do šporkasy;
za ostatní
koupil ale obligace státní,
s nimiž a pak z spořitelny knížkou
vynašel si k domu cestu blízkou.
„Co teď s nimi?“ myslil Fráček;
„doma nechat? nebyl by v tom háček?
Kdyby se tak paní špatně měla,
anebo se strhla ňáká mela,
upláchne ti beze všeho ptaní,
a pak budeš bez peněz – i bez paní!
Ne tak, Fráčku, musíš jednat chytře!“
myslí sobě, a již papírů se chápe bystře,
s nimiž s přeblaženou tváří
spěchá k kanceláři,
kdež je mezi vandrpuchy a pak pasy
strčí do příruční kasy.
18
Netrvá to dlouho – jak to býval zvyk –
přijde od krajzamtu úřadník,
a poněvadž byla svatojanská pouť,
na pasy tu čeká lidí plný kout,
a tu chtěje Fráček důkaz dáti,
že zná zčerstva strany odbývati,
místo vandrpuchu beze všeho hluku
knížku z spořitelny vydá kluku,
a pak místo pasu
vydá obligace mezi chasu.
Když pak místo obligac nalezl pasy,
div že si nevyrval s hlavy všecky vlasy.
Takové chytrosti obrázeček
dávají si muži za rámeček.
Žeby ženská nerozeznávala vždycky,
co je vosk a co jsou svíčky,
tomu jistě žádný v světě neuvěří!
Poněvadž se ale chytrost dle slov měří,
tedy nechávám učené půtky,
jichžto bude velmi moc,
budoucnosti a přeju jen – dobrou noc!
19
Nový ztracený ráj.
(Vzděláno.)
V jednom místě v Krkonoších,
v neúrodných těchto vrších,
voral kmotr Brázda roli svou,
maje ženu k pluhu spřeženou.
Připravoval půdu k setí lenu.
Poněvadž mu ale soused nezapůjčil ženu,
šlo to pomalu a bídně.
Brázda nakládal svým koněm zprvu vlídně,
když mu ale přes tvář počal pot se lejt,
jal se ztrmácený Brázda notně klejt,
soptě: že to její matka Eva byla,
Adama co z ráje vypudila,
a že jenom k vůli této mlsné ženě
nemůž sedět někde u vína a u pečeně.
„Bodejž tebe černá země kryla!
beztoho bys i ty Evou byla,
kdyby bylo takhle ňáké jablíčko,
nebo aspoň chutné kafíčko!“
[20]
„„Na to bych se mohla zadušovat,
že bych dovedla se jinak chovat!““
začne žena muže krotit.
„„Co se musí člověk takhle naklopotit!
Ne, ne, muži zlatý,
nikdy nemohlo by se tak státi!““
Tento diškurs, který u pluhu se děl,
slyšel jakýs pán, který právě kolem šel.
„Lituju vás,“ pravil, „lidé milí,
práce vaše přesahuje lidské síly;
chcete-li však ke mně jít,
dám vám denně masa přistrojit,
jakého jen hrdlo ráčit bude;
hojnost máte míti ve všem všude,
z jedné mísy nebude vám jenom jísti;
tu-li odklopíte, vyhnání však buďte jisti!“
Kmotr Brázda odpřáh ženu,
a hned odřekna se lenu
radostí tou přeblahý
hned se pustí s ženou do Prahy.
Náš pán, úkol dobře znaje,
zazvoní hned na lokaje,
pošle pro krejčího hbitě,
jenž je s zbožím tady okamžitě;
21
Brázdovi pak poručí se ve frak hodit,
Barči jeho ale velí krinolinu volit,
již by místo šteproku
připevnila na boku;
a když takto ukázal svou štědrou stránku,
ved své lidi do zahrady do altánku,
a tu vykázav jim všecko pohodlí
dí: „Jen dbejte, byste se pohodli!“
Sotva že si Brázda s ženou protřel oči,
již se kolem stolu kuchař točí,
klade na stůl talíře a lžíce,
flaše s vínem a pak jiných věcí více,
mezitím i mísu zcela novou,
víkem krásným přiklopenou.
Když vše krásně připravil,
chutná jídla na stůl postavil,
prosil milostpolovičku,
by si s mužem sedla na židličku.
Hned si tedy oba k stolu sedli
a o závod hltně jedli
a to v také nevídané míře,
že se divit, že nesnědli i talíře;
že si také notně zahrávali korbelem,
vidno z toho, že se octli oba pod stolem.
Druhého dne byla jídla jiných chutí,
do nichž se Brázda s ženou opět nutí.
22
Tak to šlo ve vší možné chvále
celých čtrnácte dnů stále.
Brázda tloustnul, až to slyšet bylo,
milostpaní líčko se třpytilo,
laloch pak padal do zraků
jak na nebi kus oblaku;
věru, to vám každý hned poví,
Adam že byl hadr proti Brázdovi.
Patnáctý den, byl to pátek –
zrovna pana Brázdy svátek –
přišel na stůl našich hostů
také úhoř k vůli postu.
Brázda se svou milostpaní
byli trošku rozčileni,
a jak u žen bývá dosti brzy,
že je dobrá vůle mrzí,
tak i divila se milostpolovička,
proč na míse je poklička?
Tam as musí býti jídlo chutné?
Je to věru přec jen smutné,
že nám nevolno, se dopíditi,
co v té míse asi může býti?
„Jak pak, muži – jsi-li spokojen,
koukneme se v mísu z dáli jen;
jak jen, co tam vězí, zvím,
hnedle víko zase přiklopím;
23
že bych z toho něco chtěla požít,
to to, toho nechci se ti dožít!
Bůh chraň, že bych mlsnou býti chtěla,
vímť já dobře, jak se Eva v ráji měla!
ale kouknout, to přec mohu,
proto nezláme mi nikdo nohu!“ –
Pomalounku,
polehounku,
jak by kouzlit znala,
paní z Brázdy víko s mísy sňala –
avšak „frňk!“ udělá tu vedle uší,
až to v mozku buší,
dost malinký konopásek.
„Ach jé!“ jediný byl hlásek,
jaký manželé von Brázdovic
mohli vynutiti ze svých plic.
Herr von Brázda arci chytrý dosti byl,
že hned mísu víkem kryl,
však prožluklý konopásek
na větvičce spustil diškant hlásek:
„Ženo má, ty jsi můj ráj,
ač jsem stár, mně květe máj!“
Náš pán, vida z dáli tuto melu všecku,
vyhnal je hned a to po německu:
„Furt, marš odsud z paradýza,
dokud nebude tu metla von der bříza!“
24
Brázda v smutné pozici
najde sotva ulici;
milostpolovička ve své krinolině
za ním postupuje líně;
a když přijdou opět k svému lenu,
Brázda zapřáhne zas ženu
a řve: „Bodejž tebe černá země kryla!
tys a ty jen mou jsi Evou byla!“
25
Loterista.
„Padesátka plná v první řadě!
Trojka lichá ji hned stopuje!
Osmdesát sedí třetí v jejich radě!
Terno! – Soused Dáňa, ten si hopkuje!“
Takto poznamenal, před lotrií stoje,
strýček Vrána, mna si oči svoje.
Nato zvolal hlasem slastným:
„I já musím býti šťastným!“
Potom smeknuv s úctou vidrovici
spěchal zamyšlený po silnici.
Přijda domů strejček Vrána
počne za pěkného rána
zvěři, jíž se dávaj’ predikáty hlupců,
vyzískati hojných kupců,
a tu krávy, berani a telata,
volové a selata
a ta jiná dobrá hovádečka
v stříbro splývají se ze stádečka,
vytěživše ceny větší
nežli zhůru brada něčí.
[26]
A když krok ten první neminul se slávy,
vyzunk’ kmotr sklínku balaklávy,
spořádal si myšlénky,
a s chtivostí milenky
na lůžko si spěchal odpočinout,
nezapomněl ale přitom v hrachovinu svinout
umrlčí hlavu, kapradí,
vlčí mák a jiné chamradí –
která, aby dobrý účel měla,
rozložil si pod rozličné oudy těla;
a jist jsa, že se mu musí terno zdát,
počal kmotr pilně spát.
A spal dlouho a spal tiše,
jakby býval snášen s výše,
as tak dobrou hodinu.
Vstana vypravoval tuto novinu:
Zdálo se mi, že jsem zabil ženu,
poněvadž se podobala ve všem křenu;
jazyk její i po smrti jako meč
počal semnou krutou seč,
z čehož já se velmi ulek
a do Krkonošů utek,
kdež mně dobrák Rybecál
moudrou radu dal,
abych na strom pověsil své kosti,
že mně k tomu pomůž’ bez bolesti.
27
Poslechnul jsem jeho radu
a hned podvázal si bradu.
Sotva jsem však v skutku samém byl,
na neštěstí jsem se – probudil.
Bych dal vykladačům dobrý příklad,
předsevzal jsem tento výklad:
Žena, pakli trochu zlostná jesti,
pro muže je veliké neštěstí,
zláště který nemiluje hádku;
vezmu tedy nejmíň šedesátku.
S Rybrcólem, to jest s duchem řeči mít,
z toho čtverka jistá musí být;
oběšenec, přitom v lese,
dvojí číslo s sebou nese,
což je pro lotristy pravý mor,
neb již dlouhá léta vedou spor,
třináctku-li lépe vsadit
aneb sedmaosmdesát?
my však nebudem se proto vadit,
nebudem na jednom stát,
aby nemohlo nám býti perno,
vsadíme si celé sekoterno!
Ozbrojen tak všechnou možnou chutí,
každinká mne žilka do hry nutí,
a, bych kolektantovi hned zprvu zatopil,
celou stovku jsem mu na stůl vyklopil!
28
On tu s úsměškem si na mne vznese zhledy
a řkne: „Stovku tedy?“
Já se toho slova skoro lek;
on však, jak by se byl vztek,
ostře něco psal
a pak mlčky reškondu mi dal.
Svatý světe! jaká radost je to pro člověka,
jemuž reškondička v kapse heká!
jaké naděje tu nehorázný zvah,
když se blíží pražský tah!
a což když tabulka s numerami
skví se vyfintěna faborami!
a pak zdař Bůh ještě více,
když se jede čtvermi pro tisíce! –
Celých pět dnů a pět nocí
samá naděje mne měla v moci;
ani k jídlu ani k spaní žádná chuť,
ani pivo – buď co buď,
neráčilo jako jindy každou chvilku
lahoditi mému tílku.
Tak jsem zažil pátý den!
Sotva kohout zvěstoval mi ráno,
vylítnul jsem ven,
abych zvěděl, co mi výhrou dáno.
Před lotrií rozložil jsem tábor.
Však hle! – což mé zraky pojal blud?
spaste duši! žádná pentle, žádný fábor!
29
Čísla, jak by je byl pojal blud,
v barvě smutku na mne hledí –
jisto, že o ztrátě stovky mojí vědí!
Nic však méně, špatný voják bývá,
který hned po první bitce trému mívá;
budem tedy dále trvat v boji započatém
a fortunu hledat v rouchu zlatém! –
Šel jsem domů – svolám děti své,
jichž hned stálo devět v řadě zde.
I tu počnu hlasem velitele
dávat příkazy jim smělé:
„Děti, jděte bez prodlení spat;
pakli někdo odváží se vstátvstát,
dřív než numera mu zjeví sen,
bude věru soudný den!“ –
Když se vyspal každý dosyta,
nastala jim u mne visita,
v nížto jedno dítě po druhém
vyřklo, co má za lubem.
Z těchto devět dětí spánků
utvořil jsem numer plnou stránku,
a pospíchám s touto letanií
bez prodlení na lotrii.
Opět naděje té minul pátý den,
byl však – běda! opět špatně odměněn.
30
Teď jsem neměl chuti mnoho více,
ale – všeho dobra do třetice!
myslím sobě, a hned vsadím zas.
By mně však nebylo hanba,
roztrušuju v obci hlas,
že jsem vybral dvoje amba!
Zatím myslím o té výhře pěkně zticha,
jak honili sedláci u Chlumce bycha!
Netrvalo dlouho, a můj pěkný stateček
proměnil se – v raneček!
já pak nabyl přesvědčení,
že nad tuto pravdu v světě není:
„Místo do lotrie sázej kapustu a zelí,
tak sobě zachováš vždycky statek celý!“
31
Věno.
(Vzděláno.)
Vítek ucházel se o Verunky ruku;
avšak aby podala mu ruku
pro chudobu jeho, a pak svou,
bylo věcí velmi zlou.
„Slyš, Verunko, míníš-li se vdáti,
chci ti sama věnem desítku hned dáti!“
řkla jí paní, u níž v službě byla.
„Nerada bych ale desítku tu zdařbůh vyhodila,
pročež sobě přeju, abys mi dřív ukázala,
kterého bys sobě vzala?“
V brzku stál tu před ní mužík hranatý,
jaký’s zrzoun ježatý,
který okem šilhavým
merčí po klenotu svým.
„Pfy!“ dí dáma, „toho trumbelanta
zvolila sis za amanta?
po takovém tvoru můžeš toužit?
Až mi brní při pohledu kosti!
Tenť malíři může jenom sloužit
za vzor ošklivosti!“
„I můj Bože!“ Verunka tu dí –
„což pak za desítku člověk nyní vybrat smí?“
[32]
Chytrost – žádné čáry!
Že je chytrost nade zlato dražší,
vědí dávno učencové naši.
Ale také mnohý tulipánek zvadlý
myslí, že na hlavu není padlý,
pakli, omakav svou paruku,
nenajde tam kramfleku.
Takovýto exemplárek,
jak říkáme „boží dárek“,
byl i Honza Honzů z Kostomlatí,
o němž vám chci právě povídati.
Honzův soused, jakýs Kubík Špetka,
o němž říkávala jeho tetka,
že je zralý k šibenici,
chodil často po vesnicivesnici,
a kde jen moh’moh’,
skácel buď stoh,
nalil v mléko inkoustu,
aneb vyved’ jinší spoustu. –
Jednou číhal pod kostelem v oudolí,
an šly právě děti ze školy,
[33]
a tu podle tváře
poznal synáčka rychtáře,
který na něm dopustil se podvodu,
an ho proto poslal k odvodu,
že po vůli nechtěl býti
a si jeho Důru za manželku vzíti.
„Počkej, starý pletichale!“
myslí Špetka – „dneska vychytrale
na tobě si popojedu,
že nepůjdeš víckrát s Důrou na koledu!“
„Synku! dneska budou hody!
Půjdeš semnou do hospody!“
praví Špetka k rychtářovu synku.
„Budeme pít spolu kmínku;
až se hodně truňkem namočíme,
na paškál si kohos vypůjčíme.“
Synek, který Špetku dobře znal,
bez řeči si říci dal;
vypil jako všecky děti
bez rozumu první, druhou, třetí,
takže po nedlouhé chvíli
vyhlížel jak stěna bílý.
„Nyní máme snad už dosti,“
pravil Špetka se vší upřímností;
„teď musíme, milý synu,
vyvest ňákou čtveračinu!“
34
I zaplatilzaplatil, co byl dlužen Špetka
(nebyla to věru ani pětka),
a se synem rychtářovým
prolezl za humny křovím,
zdvihnul s země kámen z opuky,
dav ho synáčkovi do ruky
praví: „Drž ho, ne však příliš pevně,
bysme z špásu vyklouznuli levně.“
Chtivý učeň nedivil se tomu,
ani když zahnuli k domu,
kde měl jeho otec habitaci,
an měl v hlavě miškulaci.
Když k otcovu domu dorazili,
před okny se do špalíru postavili,
a tu Špetka jako rozzteklený chlap
pravou ruku hocha zhurta chňap
a ní mrštilmrštil, jako by půlhromem byl,
takže kámen z ruky v okno zamířil
a bác! zaznělo to kolkolem,
takže okno octlo se hned pod stolem.
To když Špetka vykonal,
na outěk se v šíré pole dal,
nechav synka v smutné pozici
státi před otcovou soudnou stolicí.
Že rychtářův synek dostal kopu baněk,
netřeba snad ani dotvrditi.
35
Druhý den však dostal Špetka cúšteliněk,
že na ouřad se má dostaviti;
rychtář totiž nemeškal
a vrchnímu hnedky zprávu dal,
jakou si dal Špetka pilnou práci,
by mu v okně uďál luminaci.
I šel Špetka s španihelkou jako farář
druhé ráno časně na kancelář,
kdež pan vrchní podal židlici rychtáři
a na Špetku pohled přísnou tváří.
„To tak,“ pravil – „to tak, Špetka
jelá v obec samej pletka –
to tak budu ho dát na lavici,
a rychtáři pcálen za ten okenici!“
Podivný to ortel bez výslechu!
myslí Špetka, pročež praví bez oddechu:
„Štajn sajn in der chlapce ruka –
verd nyt dulda za každého kluka!“
Vrchní, ten nemálo oči vyvalil,
an němčinou ho Špetka oslovil,
a hned ortel přísně vynešený
v tento smysl byltě proměněný:
„Ven sajn in der chlapce ruka štajn,
mus štrof dostal Špetka kajn!“
36
To když Špetka uslyšel,
„empféle mich!“ řek a odešel.
Tato švanda následek ten měla,
že se v obci rychle rozkřičela;
kdo jen trochu mluvit znal,
každý Špetkovi jen chválu vzdal,
znám i jednu vtipnou dušičku,
která na něj urobila písničku.
Tento špás a tato chvála, moji zlatí,
nedala i Honzíkovi spáti,
který, an měl pod nosem již fousek,
umínil si také vyvest chytrý kousek.
Špekuloval Honza Honzů ve dne v noci,
sebral všech pět smyslů ku pomoci,
nevymyslil ale ani dosti málo
po dni čtyry, co by za to stálo;
až konečně pátý den
vyjde z domu ven
a tu vidí, kterak Kuráž, jeho pes,
kotě v hubě nes,
a když na něj zavolal,
hned mu kotě z huby dal.
Dobrá, myslí, tento chytrý psík
připraví ti pěkný okamžik!
I dal mu hned notný kousek chleba
a ho zavřel, by, až bude třeba,
37
použil ho k svému cíli.
Za nedlouhou chvíli
přijde Honza opět k psovi
Kurážovi,
přistrojí mu klobouk ve dvě půli,
v nějž dá rozžatou fakuli,
a přede psem pomalu se loudě
zarejduje k rychtářově boudě.
Sotva že pes v boudu vběhl,
i hned oheň v slámu šlehl
a hotová byla mela,
antě bouda v ohni stála celá.
Rozumí se samo sebou,
že rychtáře ráno nohy vedou
přímo k kanceláři,
kdežto referuje o té záři,
jenž se po okolí rozlila
a celinké obci zkázou hrozila.
Vrchní za uchem se škrábá,
a hned pošle svého drába,
aby Honzu žháře
přivedl do kanceláře.
Když se Honza dostavil,
vrchní před něho se postavil.
„To tak,“ pravil, „Honza, to tak smělej,
mohl spálit obec celej!“
38
Honza však stál jako buk
a neřekl ani muk.
Vrchní čekal chvilku,
zdaliž spustí Honza viřidilku;
když však mlčí, zlost v něm znikne
a hned na vrátného křikne:
„Vrátnej! našel velkej liskovici,
dal pak Honza na lavici
a sázel mu hned
liskovicí pět!“
Vrátný pro hůl hnedka odeběhne.
Honza ale, ten sám na lavici lehne,
šosy u kabátu odhodí si sám
a na rány čeká jako trám.
Padne jedna, padne druhá,
třetí, čtvrtá, pak i pátá tuhá –
Honza ani nemukne,
spíše ve hrozný smích vypukne,
po šosech si sahá
a se plným hrdlem směje: Haha, haha!
Ve vrchním však větší vzteklost znikne,
pročež opět na vrátného křikne:
„Vrátnej, napnul velkej liskovici,
dal pak Honza na lavici
a mu sázel hned
dvakrát pět!“
39
Honza u kabátu šosy odhodí si sám
a na rány čeká jako trám.
Padne jedna, padne druhá,
až i ta desátá tuhá;
Honza však nemukne,
spíše v větší ještě smích vypukne,
po šosech si sahá
a se plným hrdlem chechtá: Haha, haha!
Ve vrchním tu náramná zlost znikne,
pročež opět na vrátného křikne:
„Vrátnej, napnul velkej liskovici,
dal pak Honza na lavici
a mu sázel hned
čtyrykráte pět!“
Honza u kabátu šosy odhodí si sám
a na rány čeká jako trám.
Padne jedna, padne druhá,
až i ta dvacátá tuhá,
kterou když mu vrátný vlípne,
Honza trošku zuby skřípne,
proto ale po šosech si sahá
a se plným hrdlem směje: Haha, haha!
„To tak,“ pravil vrchní, „teďka vstaneš –
podruhé však víc dostaneš!“
40
Honza, tenť hned arci hbitě vstal,
však se do strašného smíchu dal:
„Haha! haha! vy mne tady mlátíte
a co hloupí ani nevíte,
kterak jsem vás napálil! –
vždyť pes náš a ne já boudu podpálil!“
41
Kdyby – chyby!
Vítek Srnů byl dán otcem do učení,
a an nebyl otec jeho beze jmění,
nemusel se šťastný Vítek dlouho mučit,
neb zaň musel mistr v cechu ručit,
že to do dvou roků dovede
a otcovi z Vítka tovaryše odvede.
V skutku, na co bylo rukou dáno,
bylo do dvou roků dokonáno:
Vítek k nemalé své radosti
dostal vysvědčení zralosti,
a, by otec floky nesil nazdařbůh,
vymoh mu hned vandrpuch,
s nímžto, by ho ozářila osvěta,
měl se pustit záhy do světa;
poznat pokrok jiných států,
vzdálené pak země cizích potentátů –
slovem, ač co kovář uměl měchem foukat,
aby také doved na lid řádně houkat.
„JdiJdi, můj synu Vítku,
tu máš celou pítku,
[42]
nový kabát, zástěru pak z juchty;
matka upeče ti buchty! –
Vykroč pravou nohou k Kosmanosům
a jdi dále. Naučíš se moresům,
jak jen přes hranice české kročíš
a tam cizou zemi zočíš.“
Takto jal se otec nerozumě kdákati.
Matka počala hned ale plakati;
i obejmula synáčka
jedináčka,
a jak matky vůbec jsou,
omakala také ona kapsu svou,
vytáhla z ní tolar plesniváček,
by i od ní na cestu měl něco jedináček.
Potom, šepmo však přidala k tomu:
„Vítku! vrať sese, Vítečku můjmůj, brzy domů,
neboť nevíš, jak mi bude srdce krvácet,
nebudeš-li se mi brzo navracet!“
aby ale slovům těmto váhu dala,
Kapsářemkapsářem si notně zacinkala.
Vítek, maje plný sáček, též i vak,
vletěl ve svět chutě jako pták.
Avšak lehké jsouť peníze, chutné buchty,
a tak brzy nouze na Vítka si shlédla s kruchty,
to tím více, an mu práce
všady byla pouhá láce,
43
fedruňk málo značný –
zato ale žaloudek vždy lačný.
V této mizerii, v života tom hazartu
zpomenul si na matičku, na Martu,
pak na její kapsář kožený
a tolárky do kapsáře vloženy.
Od té chvíle
(bylt’ od domu jen dvě míle!)
neměl stání. Bált’ se otce přísného,
od nějž neočekával nic dobrého;
zato ale lákala ho matička.
Pročež byla cesta zpátky kratičká,
neb měl Vítek velký spěch,
aby dneska ještě došel domů na nocleh.
Přišel, an se právě k noci klonil den,
skrytě pak na matku čekal, až by vyšla ven,
která také po nedlouhé době
bolně vzdychající sobě
z dveří vynikne
a tu zočíc Vítka: „Ach jé!“ vykřikne.
„Bože! – dítě!“ řekla, „ač tě vidím ráda,
pomysleme přece na svá záda,
neboť otec, že jsi přišel brzy domů,
mimo statisíce hromů
moh by lehce tebe zbít,
přičemž bych já také mohla něco utržit.
44
Pročež uschovám tě bez povyku
na chlebové peci do slamníku,
kdežto čas nějaký strávit musíš,
by se řeklo, že na vandru mnoho zkusíš.“
Vítek jako ptáček ve kleci
dlouho ve slamníku ležel na peci.
Až tu jednou odpoledne v neděli,
když otec s matkou u svačiny seděli,
přijde dětí z obce plné stádo,
a tu huláká a čtveračí se rádo.
Čtyři kluci, vzory pravých uličníků,
vylezli též na pec u velikém křiku,
a tu jeden, štěstí ještě že byl bos,
byl by Vítkovi ušlápnul nos.
Tu ve Vítku vztek se zňal,
zhurta tedy zpod slamníku vstal
a hřměl: „Kluci! věřte, že bych na vás vzal hned klest neb handru,
kdybych nebyl jen na vandru!“
45
Obsah.
Študent3
Pěšky jako za vozem11
Ženská zlatý sloup13
Nový ztracený ráj20
Loterista26
Věno32
Chytrost – žádné čáry33
Kdyby – chyby!42
E: lk +lp; 2002
[46]