Ženská zlatý sloup.

Ženská zlatý sloup. (Deklamovánka pro dámu.)
Chyba, velká chyba je to, drahé družky, že jsme byly posud takřka mužů služky, že jsme málo dbaly na svých zásluh věnce, přejíce jen mužům samé eminence. Že jen mužští a zas mužští všady zněli, není divu, neb vše ve své moci měli; hostinec a kavárna, náměstí a kovárna, noviny a tiskárna, tábory a prachárna, to vše jenom mužů slávu hlásá; od nich závisí jen světa spása; ba i ten náš český sněm k záhubě nám, neb jsou jenom mužští v něm, ty pakpak, ženoženo, spokoj se jen galerií, neb vař doma kávu s cikorií! Však věc každá musí míti konec; jest na čase, aby i nám zazněl chvály zvonec, [13] abysme již jednou pozdvihly se z prachu a bez všeho potupného strachu vykřikly: Quousque tandem, muži? i my ženské máme lidskou kůži! – Na důkaz, že v světě leckde přednost máme, ženskou s mužským trochu porovnáme, a já uvedu jen něco pro špás, jak as vyhlíží to bez nás. Není příliš dávno tomu, co jsem přišla do jednoho domu, v němžto bydlel jakýs vyslanec – s odpuštěním, starý mládenec! Pokoj jeho, všechna chvála staviteli, skvostností se chlubil celý, jen že jeho obyvatel pořádku byl malý znatel. Na kanapi bylo prachu na prst, ve sklenicích smetí na hrst; starý kastor místo umyvadla, škatule pak místo zavazadla; košile a bota v šatníku, pták a buchta v skleníku, a co nejkrásnější, učouděné sklo bylo jeho zrcadlo, v němžto, když chce vyjít mezi lidi, osobu svou jako mouřenína vidí, 14 a když na krk uvazuje fatrmordy, špičky nazad vyčuhují jako kordy. Takové jsou bez té sedmé svátosti tvrdohlavých mužů radosti! – Netřeba mi říci, žeby přičiněním ženy ten pán vyhlížel jak vymydlený; a kdyby již výloh se chtěl vyhnout, lehká pomoc, na paní své by se mohl zhlídnout, která co zrcadýlko nese na odiv své čisté tílko, která, toť nezvratná jistota, vtělená je čistota. Nyní jdouce dále ve své zkušenosti dotkneme se ženských šetrnosti. Soused mého otce, dobrák Kylián, dle pověsti vůbec ctěný pán, žádán byl od churavé své paní, by nakoupil cos pro děti a pro ni. Dobře, pán naplní tobolku, běží do kuchyně pro holku a za malou chvíli do trhu s ní pílí. – Avšak, ani k vypsání to není, jaké nastalo vám udivení, když ten náš pan nešika vytahuje z košíka 15 kopu mezulánu dceři na mantilu, děvečce pak rukavičky z tylu, synu kartoun na kalhoty, pro paní pak z juchty boty; za kteroužto všecku látku, pomyslete, vydal celou padesátku! Ubohou tu paní, myslím tak, trefí nejmíň šlak! ona ale, co nevinné kuřátko, hledí k nebi a co učiněné dobrátko neznající žádnou zášť káže služce přinést plášť a s ní na trh s zbožím spěchá, prodavače ukázat si nechá, vymění, ač se tento dosti durdí, nepotřebné toto haraburdí, a pořídí zboží jako květ za zlatých jen dvacet pět. Že tu mluví do kramářekramáře, až jí letí pot přes tváře, aby slevil, že je věc ta drahá, jestiť arci pravda nahá; pětadvacítka však také bolí, zvláště platí-li se holí – a tu zasloužil pan z Kyliánů! Mnohý nadal by mu ještě mezulánů, my však na tom mějme zatím dost, an jsme ženských dokázali šetrnost. 16 Říkává se: chytrost nejsou žádné čáry! ale i tu mám pro mužské máry. Soused mého dědečka, Doktor juris Všetečka, byltě pozván k farářovi na hostinu, a když, že má jíti, poznal svou hodinu, přijde k paní, dá jí hubičku a stiskne jí ručičku, pravě: „Opustím tě na čas krátký, anděli můj! budu ale spěchat zpátky, neb mám bez tě všady dlouhou chvíli. Chceš-li, obrázku můj milý, pošlu tobě něco k zakousnutí. Na co měla bys as chuti? Farář učiní mi všecko kvůli hned, neb jsem študoval s ním osm let.“ Paní posílena řečí takovou praví: „„Inu, pošli tedy svíčkovou!““ – „Ano, staň se vůle tvoje!“ praví doktor a sebere švestky svoje. Paní čeká na pečínku s touhou chvíli dosti dlouhou, až konečně, když tak smutně vyčkává, do dveří tu vstoupí – bába svíčková, prosíc milostpaničku, zdaž si přeje sloupek nebo svíčičku? 17 Pan aktuár Fráček, jenž znal plnit sáček, vzal si uposlechna svůj rozum děvče kvůli penězům. Nová paní úřadnice po svatbě mu dala své tisíce, které rozšafný pan Fráček strčil ve svůj sáček a se s nimi celý přeblahý odebral hned do Prahy, kdež je s polovice asi vložil do šporkasy; za ostatní koupil ale obligace státní, s nimiž a pak z spořitelny knížkou vynašel si k domu cestu blízkou. „Co teď s nimi?“ myslil Fráček; „doma nechat? nebyl by v tom háček? Kdyby se tak paní špatně měla, anebo se strhla ňáká mela, upláchne ti beze všeho ptaní, a pak budeš bez peněz – i bez paní! Ne tak, Fráčku, musíš jednat chytře!“ myslí sobě, a již papírů se chápe bystře, s nimiž s přeblaženou tváří spěchá k kanceláři, kdež je mezi vandrpuchy a pak pasy strčí do příruční kasy. 18 Netrvá to dlouho – jak to býval zvyk – přijde od krajzamtu úřadník, a poněvadž byla svatojanská pouť, na pasy tu čeká lidí plný kout, a tu chtěje Fráček důkaz dáti, že zná zčerstva strany odbývati, místo vandrpuchu beze všeho hluku knížku z spořitelny vydá kluku, a pak místo pasu vydá obligace mezi chasu. Když pak místo obligac nalezl pasy, div že si nevyrval s hlavy všecky vlasy. Takové chytrosti obrázeček dávají si muži za rámeček. Žeby ženská nerozeznávala vždycky, co je vosk a co jsou svíčky, tomu jistě žádný v světě neuvěří! Poněvadž se ale chytrost dle slov měří, tedy nechávám učené půtky, jichžto bude velmi moc, budoucnosti a přeju jen – dobrou noc! 19