Študent.

Študent. Šprým k deklamaci.
(Študent přijde s tagem. Blíže deklamátora stojí stolek.)
Má je Milka! Jsemť to lev! hrdinská to věru krev! – Kdyby na souboj byl chtěl, jistě žeby v srdci kulku měl! – Je to sice sprosté, o svou Amáliji jednoduchou zahrat si partiji – však buďsi! Vaněk je mladý fousek a chtěl vyvést študentský již kousek. Na mně ale vyhrat chtít – to přece nemůže být! Já – a láskou padnout v bol, podivný by to byl karambol – já, který dohrávám duplátkem, ba i častěj kvadruplátkem, já, řku, jemuž štěstí kyne v každém kroku, neměl bych mít Milku v katalogu? – [3] Račte, prosím, pane Vaňku, odstoupiti, u nás budem Milku velebiti! – Než však novou krásnou kořist opanuju, revisi se vaší podrobuju, byste, drazí hosti, zvěděli, jakým okem dívky posud na mne hleděly. Nevládnul mnou sice šťastný osud, neb jsem jich měl – devět posud, doufám ale, že jich v příštím masopustě bude jako koblih hustě! (Odloží tago.) Odstup chvilku, kouzedlný proutku, i má Milka sedí posud v koutku! První, jenž mé srdce ranila, byla Laura spanilá, Laura – tato slečna chytřejší nad Kanta, dcera ševcovského fabrikanta; vzrůstu rovnějšího nade svíci, černých očí, sličných lící, v níž se láska ke mně tak přemocně vzňala, (vytáhne z kapsy pantoflíček) že mi tento pantoflíček dala – pomyslete jen – v lásky naší druhý den. (Políbí pantoflíček.) O! kéž lásky této čarodějný zjev trvá jen tak dlouho, jak poslední na něm šev! (Položí pantoflíček na stolek.) 4 Ač pro Lauru všechen žiji, zapřál jsem přec Štefaniji, která v mém převěrném srdéčku věčně skvít se bude v druhém místečku. Slíbiv jí, že ji pojmu za svou ženku, (vytáhne cigarenku) dostal jsem hned od ní tuto cigarenku! Rozumím ti, Štefanije drahá, darem tím že mluví vtipná snaha: nechť se srdce pro tu nebo onu bouří, láska naše ať se nikdy nevykouří! O, kéž vzniknou v tobě vtipné okamžiky, abys vzpomněla též dárkem na doutníky! Kordule jsem nepřál, ač je sličná dosti, zprvu kvůli jména nezvučnosti; když jsem ale poznal, jaké zvučné hlásky mají její uložené dvaciášky, když mi, aby okázala lásku svou, (vytáhne tabatěrku) dala tuto tabatěrku stříbrnou – nu, tuť srdce ozvalo se lásky zvukem, žeby pohnulo to bukem! – Máť jen Kordula má jedno přání v srdci svém, abych před svatbou se stal práv doktorem! Aby tedy mohla dobrou moji vůli znát, budu věčně dělat doktorát! 5 Čtvrtá, z které by snad byla dobrá ženka, jestiť z venku šafářovic Lenka. Když jsem nejprv otevřel jí lásky schránku, přinesla mi na táci smetánku, smetanečku sladkou jako med! Zlíbav její růžový ret nejprv na můj svátek dostal jsem tu od ní šátek, (vytáhne šátek) na němž vyobrazeno, hle, stojí, jak se amant loučí s kůstkou svojí. Běda! pošelť bych z alterace, neb když nemám já, má ona chuďas vagace! Pátá, které jsem již ukázat chtěl paty, poněvadž má zoubek zlatý, žije od samičkých kapitálů. Přitom musím jí dát ale chválu, že, ač to u takových bývá zvykem, není žádným kormajzlíkem. Kdykoliv se ke mně dostavují z Lokte páni, již se po gustu mém shání, a v čtyrdvaceti hodinách visí čamara mi na bedrách. Žádám-li ji o peníze dosti milým zrakem, nedá však, řkouc, že bych se stal darebákem! Nechci-li být ale otrhánek, musím i ji popřát v srdci stánek. 6 Šestou, jmeno její Eufasia, tu znám z nižšího již gymnasia. Děva tato, dobrá jako nebe, má mne radši nežli sebe! (Vytáhne známku k čtení.) Tento dárek, známka totiž k čtení, důkazem je, jak jsem od ní ctěný. Tuto dívku budu věčně v srdci nosit, neb šla za mne profesora prosit, by mne nedal dvojku z výřečnosti, tvrdíc, že s ní mluvím mile dosti. Sedmá moje milostenka jmenuje se Zdenka; komornou je u hraběnky z Hladu, vládne větrem, vzhůru nosí bradu. Však vzdor tomu k každé večeři pošle mi vždy něco od peří. Mimo to čtvrt roku nesnídala, by mně na prstýnek ustřádala, který – bych nedohřál druhé nevěsty – nosím tady v kapse u vesty. (Vytáhna prsten líbá ho.) O, kéž lásky této plamen neuhasne věky věkův amen! Osmá, pro niž vytrpěl jsem facku, jestiť Rozinka z Kozího plácku. 7 K dívce té jsem přišel náhodou jenom řečí svojí lahodou. Otec její, jenž měl rozum v břiše, nabízel jí zlatnického tovaryše, jí se ale, jak mne nejprv zočila, hlava láskou ke mně ztočila. I jdu k panu otci za to prosit, bych směl Rézu v srdci nosit; pomyslete ale, otec nezdvořák místo odpovědi přes hubu mne flák! I ty chlape, jenž se otcem nazýváš, počkej, však ty jinou zazpíváš! A hle! nechtěl-li svou dceru mrtvou míti, musel břicháč brzy povoliti! Dcera pak na důkaz, že jsem její všecek, dala mi tento svůj obrázeček, (vytáhne fotografii) na němž není místečka, kde by nebyla má hubička. Deváté mé nebíčko jestiť Věnceslavy srdíčko; pro tu bych hned umřít chtěl, kdybych pro ostatní jenom směl. Děvu tuto zbožně v srdci nosím, (vytáhne z náprsou amulet) známku tuto denně slzou zrosím, a ač nemá žádné tisíce, 8 poklady má v srdci, v hlavičce, za něž pro svou příští domácnost nakoupíme sobě skvostů dost. Pročež nechať žije Věnceslava, jí buď sláva! sláva! sláva! – Devět Mús a devět krasotinek splítá tedy žití mého vínek; desátá pak, krásná Amálije, někde tiše pro mne nyje! – Nemyslils, o Vaňku, toto tížidlo že ti bude lásky tvojí osidlo! (Vytáhne tížidlo na psaní.) s Amálijí vyhrál jsem i tento dar, bratře, na tvůj vlastní zmar! – Co však vidím? slza se mi s oka roní? což mi umíráček lásce zvoní? Jest to lítost nad soudruhem, jenž v zápasu tuhém pověsí se vinou mou opět na jinou? – O ne! slza ta je slza radosti, že oblažím nové srdce něžností, že ji vpustím sám a sám v srdce svého skvostný chrám! Nuže tedy! veď mnemne, šťastný krokukroku, k nové blaženosti toku! 9 Než však do svatyně její vkročím, hezky zčerstva mezi židy skočím, abych, nechť se děvy durdí, zastavil tam všecko toto haraburdí! (Sváže dárky v šátek a dá pod paždí.) Z peněz takto nabytých náušnic pak koupím z zlata ulitých, jimiž s tváří blaženou překvapím pak Amáliji svou. Smějete se tomu, páni zlatí? – Haha! Amálije všecko zplatí! 10