Nový ztracený ráj.
(Vzděláno.)
V jednom místě v Krkonoších,
v neúrodných těchto vrších,
voral kmotr Brázda roli svou,
maje ženu k pluhu spřeženou.
Připravoval půdu k setí lenu.
Poněvadž mu ale soused nezapůjčil ženu,
šlo to pomalu a bídně.
Brázda nakládal svým koněm zprvu vlídně,
když mu ale přes tvář počal pot se lejt,
jal se ztrmácený Brázda notně klejt,
soptě: že to její matka Eva byla,
Adama co z ráje vypudila,
a že jenom k vůli této mlsné ženě
nemůž sedět někde u vína a u pečeně.
„Bodejž tebe černá země kryla!
beztoho bys i ty Evou byla,
kdyby bylo takhle ňáké jablíčko,
nebo aspoň chutné kafíčko!“
[20]
„„Na to bych se mohla zadušovat,
že bych dovedla se jinak chovat!““
začne žena muže krotit.
„„Co se musí člověk takhle naklopotit!
Ne, ne, muži zlatý,
nikdy nemohlo by se tak státi!““
Tento diškurs, který u pluhu se děl,
slyšel jakýs pán, který právě kolem šel.
„Lituju vás,“ pravil, „lidé milí,
práce vaše přesahuje lidské síly;
chcete-li však ke mně jít,
dám vám denně masa přistrojit,
jakého jen hrdlo ráčit bude;
hojnost máte míti ve všem všude,
z jedné mísy nebude vám jenom jísti;
tu-li odklopíte, vyhnání však buďte jisti!“
Kmotr Brázda odpřáh ženu,
a hned odřekna se lenu
radostí tou přeblahý
hned se pustí s ženou do Prahy.
Náš pán, úkol dobře znaje,
zazvoní hned na lokaje,
pošle pro krejčího hbitě,
jenž je s zbožím tady okamžitě;
21
Brázdovi pak poručí se ve frak hodit,
Barči jeho ale velí krinolinu volit,
již by místo šteproku
připevnila na boku;
a když takto ukázal svou štědrou stránku,
ved své lidi do zahrady do altánku,
a tu vykázav jim všecko pohodlí
dí: „Jen dbejte, byste se pohodli!“
Sotva že si Brázda s ženou protřel oči,
již se kolem stolu kuchař točí,
klade na stůl talíře a lžíce,
flaše s vínem a pak jiných věcí více,
mezitím i mísu zcela novou,
víkem krásným přiklopenou.
Když vše krásně připravil,
chutná jídla na stůl postavil,
prosil milostpolovičku,
by si s mužem sedla na židličku.
Hned si tedy oba k stolu sedli
a o závod hltně jedli
a to v také nevídané míře,
že se divit, že nesnědli i talíře;
že si také notně zahrávali korbelem,
vidno z toho, že se octli oba pod stolem.
Druhého dne byla jídla jiných chutí,
do nichž se Brázda s ženou opět nutí.
22
Tak to šlo ve vší možné chvále
celých čtrnácte dnů stále.
Brázda tloustnul, až to slyšet bylo,
milostpaní líčko se třpytilo,
laloch pak padal do zraků
jak na nebi kus oblaku;
věru, to vám každý hned poví,
Adam že byl hadr proti Brázdovi.
Patnáctý den, byl to pátek –
zrovna pana Brázdy svátek –
přišel na stůl našich hostů
také úhoř k vůli postu.
Brázda se svou milostpaní
byli trošku rozčileni,
a jak u žen bývá dosti brzy,
že je dobrá vůle mrzí,
tak i divila se milostpolovička,
proč na míse je poklička?
Tam as musí býti jídlo chutné?
Je to věru přec jen smutné,
že nám nevolno, se dopíditi,
co v té míse asi může býti?
„Jak pak, muži – jsi-li spokojen,
koukneme se v mísu z dáli jen;
jak jen, co tam vězí, zvím,
hnedle víko zase přiklopím;
23
že bych z toho něco chtěla požít,
to to, toho nechci se ti dožít!
Bůh chraň, že bych mlsnou býti chtěla,
vímť já dobře, jak se Eva v ráji měla!
ale kouknout, to přec mohu,
proto nezláme mi nikdo nohu!“ –
Pomalounku,
polehounku,
jak by kouzlit znala,
paní z Brázdy víko s mísy sňala –
avšak „frňk!“ udělá tu vedle uší,
až to v mozku buší,
dost malinký konopásek.
„Ach jé!“ jediný byl hlásek,
jaký manželé von Brázdovic
mohli vynutiti ze svých plic.
Herr von Brázda arci chytrý dosti byl,
že hned mísu víkem kryl,
však prožluklý konopásek
na větvičce spustil diškant hlásek:
„Ženo má, ty jsi můj ráj,
ač jsem stár, mně květe máj!“
Náš pán, vida z dáli tuto melu všecku,
vyhnal je hned a to po německu:
„Furt, marš odsud z paradýza,
dokud nebude tu metla von der bříza!“
24
Brázda v smutné pozici
najde sotva ulici;
milostpolovička ve své krinolině
za ním postupuje líně;
a když přijdou opět k svému lenu,
Brázda zapřáhne zas ženu
a řve: „Bodejž tebe černá země kryla!
tys a ty jen mou jsi Evou byla!“
25