Kdyby – chyby!
Vítek Srnů byl dán otcem do učení,
a an nebyl otec jeho beze jmění,
nemusel se šťastný Vítek dlouho mučit,
neb zaň musel mistr v cechu ručit,
že to do dvou roků dovede
a otcovi z Vítka tovaryše odvede.
V skutku, na co bylo rukou dáno,
bylo do dvou roků dokonáno:
Vítek k nemalé své radosti
dostal vysvědčení zralosti,
a, by otec floky nesil nazdařbůh,
vymoh mu hned vandrpuch,
s nímžto, by ho ozářila osvěta,
měl se pustit záhy do světa;
poznat pokrok jiných států,
vzdálené pak země cizích potentátů –
slovem, ač co kovář uměl měchem foukat,
aby také doved na lid řádně houkat.
„JdiJdi, můj synu Vítku,
tu máš celou pítku,
[42]
nový kabát, zástěru pak z juchty;
matka upeče ti buchty! –
Vykroč pravou nohou k Kosmanosům
a jdi dále. Naučíš se moresům,
jak jen přes hranice české kročíš
a tam cizou zemi zočíš.“
Takto jal se otec nerozumě kdákati.
Matka počala hned ale plakati;
i obejmula synáčka
jedináčka,
a jak matky vůbec jsou,
omakala také ona kapsu svou,
vytáhla z ní tolar plesniváček,
by i od ní na cestu měl něco jedináček.
Potom, šepmo však přidala k tomu:
„Vítku! vrať sese, Vítečku můjmůj, brzy domů,
neboť nevíš, jak mi bude srdce krvácet,
nebudeš-li se mi brzo navracet!“
aby ale slovům těmto váhu dala,
Kapsářemkapsářem si notně zacinkala.
Vítek, maje plný sáček, též i vak,
vletěl ve svět chutě jako pták.
Avšak lehké jsouť peníze, chutné buchty,
a tak brzy nouze na Vítka si shlédla s kruchty,
to tím více, an mu práce
všady byla pouhá láce,
43
fedruňk málo značný –
zato ale žaloudek vždy lačný.
V této mizerii, v života tom hazartu
zpomenul si na matičku, na Martu,
pak na její kapsář kožený
a tolárky do kapsáře vloženy.
Od té chvíle
(bylt’ od domu jen dvě míle!)
neměl stání. Bált’ se otce přísného,
od nějž neočekával nic dobrého;
zato ale lákala ho matička.
Pročež byla cesta zpátky kratičká,
neb měl Vítek velký spěch,
aby dneska ještě došel domů na nocleh.
Přišel, an se právě k noci klonil den,
skrytě pak na matku čekal, až by vyšla ven,
která také po nedlouhé době
bolně vzdychající sobě
z dveří vynikne
a tu zočíc Vítka: „Ach jé!“ vykřikne.
„Bože! – dítě!“ řekla, „ač tě vidím ráda,
pomysleme přece na svá záda,
neboť otec, že jsi přišel brzy domů,
mimo statisíce hromů
moh by lehce tebe zbít,
přičemž bych já také mohla něco utržit.
44
Pročež uschovám tě bez povyku
na chlebové peci do slamníku,
kdežto čas nějaký strávit musíš,
by se řeklo, že na vandru mnoho zkusíš.“
Vítek jako ptáček ve kleci
dlouho ve slamníku ležel na peci.
Až tu jednou odpoledne v neděli,
když otec s matkou u svačiny seděli,
přijde dětí z obce plné stádo,
a tu huláká a čtveračí se rádo.
Čtyři kluci, vzory pravých uličníků,
vylezli též na pec u velikém křiku,
a tu jeden, štěstí ještě že byl bos,
byl by Vítkovi ušlápnul nos.
Tu ve Vítku vztek se zňal,
zhurta tedy zpod slamníku vstal
a hřměl: „Kluci! věřte, že bych na vás vzal hned klest neb handru,
kdybych nebyl jen na vandru!“
45
Obsah.
Študent3
Pěšky jako za vozem11
Ženská zlatý sloup13
Nový ztracený ráj20
Loterista26
Věno32
Chytrost – žádné čáry33
Kdyby – chyby!42
E: lk +lp; 2002
[46]