Věno.
(Vzděláno.)
Vítek ucházel se o Verunky ruku;
avšak aby podala mu ruku
pro chudobu jeho, a pak svou,
bylo věcí velmi zlou.
„Slyš, Verunko, míníš-li se vdáti,
chci ti sama věnem desítku hned dáti!“
řkla jí paní, u níž v službě byla.
„Nerada bych ale desítku tu zdařbůh vyhodila,
pročež sobě přeju, abys mi dřív ukázala,
kterého bys sobě vzala?“
V brzku stál tu před ní mužík hranatý,
jaký’s zrzoun ježatý,
který okem šilhavým
merčí po klenotu svým.
„Pfy!“ dí dáma, „toho trumbelanta
zvolila sis za amanta?
po takovém tvoru můžeš toužit?
Až mi brní při pohledu kosti!
Tenť malíři může jenom sloužit
za vzor ošklivosti!“
„I můj Bože!“ Verunka tu dí –
„což pak za desítku člověk nyní vybrat smí?“
[32]