Chytrost – žádné čáry!

Chytrost – žádné čáry!
Že je chytrost nade zlato dražší, vědí dávno učencové naši. Ale také mnohý tulipánek zvadlý myslí, že na hlavu není padlý, pakli, omakav svou paruku, nenajde tam kramfleku. Takovýto exemplárek, jak říkáme „boží dárek“, byl i Honza Honzů z Kostomlatí, o němž vám chci právě povídati. Honzův soused, jakýs Kubík Špetka, o němž říkávala jeho tetka, že je zralý k šibenici, chodil často po vesnicivesnici, a kde jen moh’moh’, skácel buď stoh, nalil v mléko inkoustu, aneb vyved’ jinší spoustu. – Jednou číhal pod kostelem v oudolí, an šly právě děti ze školy, [33] a tu podle tváře poznal synáčka rychtáře, který na něm dopustil se podvodu, an ho proto poslal k odvodu, že po vůli nechtěl býti a si jeho Důru za manželku vzíti. „Počkej, starý pletichale!“ myslí Špetka – „dneska vychytrale na tobě si popojedu, že nepůjdeš víckrát s Důrou na koledu!“ „Synku! dneska budou hody! Půjdeš semnou do hospody!“ praví Špetka k rychtářovu synku. „Budeme pít spolu kmínku; až se hodně truňkem namočíme, na paškál si kohos vypůjčíme.“ Synek, který Špetku dobře znal, bez řeči si říci dal; vypil jako všecky děti bez rozumu první, druhou, třetí, takže po nedlouhé chvíli vyhlížel jak stěna bílý. „Nyní máme snad už dosti,“ pravil Špetka se vší upřímností; „teď musíme, milý synu, vyvest ňákou čtveračinu!“ 34 I zaplatilzaplatil, co byl dlužen Špetka (nebyla to věru ani pětka), a se synem rychtářovým prolezl za humny křovím, zdvihnul s země kámen z opuky, dav ho synáčkovi do ruky praví: „Drž ho, ne však příliš pevně, bysme z špásu vyklouznuli levně.“ Chtivý učeň nedivil se tomu, ani když zahnuli k domu, kde měl jeho otec habitaci, an měl v hlavě miškulaci. Když k otcovu domu dorazili, před okny se do špalíru postavili, a tu Špetka jako rozzteklený chlap pravou ruku hocha zhurta chňap a ní mrštilmrštil, jako by půlhromem byl, takže kámen z ruky v okno zamířil a bác! zaznělo to kolkolem, takže okno octlo se hned pod stolem. To když Špetka vykonal, na outěk se v šíré pole dal, nechav synka v smutné pozici státi před otcovou soudnou stolicí. Že rychtářův synek dostal kopu baněk, netřeba snad ani dotvrditi. 35 Druhý den však dostal Špetka cúšteliněk, že na ouřad se má dostaviti; rychtář totiž nemeškal a vrchnímu hnedky zprávu dal, jakou si dal Špetka pilnou práci, by mu v okně uďál luminaci. I šel Špetka s španihelkou jako farář druhé ráno časně na kancelář, kdež pan vrchní podal židlici rychtáři a na Špetku pohled přísnou tváří. „To tak,“ pravil – „to tak, Špetka jelá v obec samej pletka – to tak budu ho dát na lavici, a rychtáři pcálen za ten okenici!“ Podivný to ortel bez výslechu! myslí Špetka, pročež praví bez oddechu: „Štajn sajn in der chlapce ruka – verd nyt dulda za každého kluka!“ Vrchní, ten nemálo oči vyvalil, an němčinou ho Špetka oslovil, a hned ortel přísně vynešený v tento smysl byltě proměněný: „Ven sajn in der chlapce ruka štajn, mus štrof dostal Špetka kajn!“ 36 To když Špetka uslyšel, „empféle mich!“ řek a odešel. Tato švanda následek ten měla, že se v obci rychle rozkřičela; kdo jen trochu mluvit znal, každý Špetkovi jen chválu vzdal, znám i jednu vtipnou dušičku, která na něj urobila písničku. Tento špás a tato chvála, moji zlatí, nedala i Honzíkovi spáti, který, an měl pod nosem již fousek, umínil si také vyvest chytrý kousek. Špekuloval Honza Honzů ve dne v noci, sebral všech pět smyslů ku pomoci, nevymyslil ale ani dosti málo po dni čtyry, co by za to stálo; až konečně pátý den vyjde z domu ven a tu vidí, kterak Kuráž, jeho pes, kotě v hubě nes, a když na něj zavolal, hned mu kotě z huby dal. Dobrá, myslí, tento chytrý psík připraví ti pěkný okamžik! I dal mu hned notný kousek chleba a ho zavřel, by, až bude třeba, 37 použil ho k svému cíli. Za nedlouhou chvíli přijde Honza opět k psovi Kurážovi, přistrojí mu klobouk ve dvě půli, v nějž dá rozžatou fakuli, a přede psem pomalu se loudě zarejduje k rychtářově boudě. Sotva že pes v boudu vběhl, i hned oheň v slámu šlehl a hotová byla mela, antě bouda v ohni stála celá. Rozumí se samo sebou, že rychtáře ráno nohy vedou přímo k kanceláři, kdežto referuje o té záři, jenž se po okolí rozlila a celinké obci zkázou hrozila. Vrchní za uchem se škrábá, a hned pošle svého drába, aby Honzu žháře přivedl do kanceláře. Když se Honza dostavil, vrchní před něho se postavil. „To tak,“ pravil, „Honza, to tak smělej, mohl spálit obec celej!“ 38 Honza však stál jako buk a neřekl ani muk. Vrchní čekal chvilku, zdaliž spustí Honza viřidilku; když však mlčí, zlost v něm znikne a hned na vrátného křikne: „Vrátnej! našel velkej liskovici, dal pak Honza na lavici a sázel mu hned liskovicí pět!“ Vrátný pro hůl hnedka odeběhne. Honza ale, ten sám na lavici lehne, šosy u kabátu odhodí si sám a na rány čeká jako trám. Padne jedna, padne druhá, třetí, čtvrtá, pak i pátá tuhá – Honza ani nemukne, spíše ve hrozný smích vypukne, po šosech si sahá a se plným hrdlem směje: Haha, haha! Ve vrchním však větší vzteklost znikne, pročež opět na vrátného křikne: „Vrátnej, napnul velkej liskovici, dal pak Honza na lavici a mu sázel hned dvakrát pět!“ 39 Honza u kabátu šosy odhodí si sám a na rány čeká jako trám. Padne jedna, padne druhá, až i ta desátá tuhá; Honza však nemukne, spíše v větší ještě smích vypukne, po šosech si sahá a se plným hrdlem chechtá: Haha, haha! Ve vrchním tu náramná zlost znikne, pročež opět na vrátného křikne: „Vrátnej, napnul velkej liskovici, dal pak Honza na lavici a mu sázel hned čtyrykráte pět!“ Honza u kabátu šosy odhodí si sám a na rány čeká jako trám. Padne jedna, padne druhá, až i ta dvacátá tuhá, kterou když mu vrátný vlípne, Honza trošku zuby skřípne, proto ale po šosech si sahá a se plným hrdlem směje: Haha, haha! „To tak,“ pravil vrchní, „teďka vstaneš – podruhé však víc dostaneš!“ 40 Honza, tenť hned arci hbitě vstal, však se do strašného smíchu dal: „Haha! haha! vy mne tady mlátíte a co hloupí ani nevíte, kterak jsem vás napálil! – vždyť pes náš a ne já boudu podpálil!“ 41