Jak řeka prudká dějin proud se valí –
a nad ním tyran – neúprosný čas –
své třímá žezlo. – Libodechá Vesna
nech květy oliv Jeho břehy halí,
neb měst i dědin dravcem na pospas
rozpřáhne křídla války bouře děsná;
nech po stoletích na zřícenin hrudi
se odumřelý národ v hrobě budí,
či v hrdé čelo světovládné říše
ze stínu ruka: „Mene, tekel...“ píše –
dál proud ten letí – nic ho nezastaví.
A člověk – krůpěj v tomto moři valném,
kam nazpět věků mlžné do dálavy
svým zrakem stačí – toužně ohlédá se.
Tu orlem letí, tu jak v brodu kalném
potápěč hledá vzácných perel skvost,
se v hloubky noří, aby v pravdy jase
své vlasti dávnou zbádal minulosť.
Ó požehnaní v neúnavné píli,
kdo práci této život zasvětili!
V svém díle žijí – a jich po století
si vděčné vlasti vzpomínají děti.
Tak dnes i my! – Aj z minulosti dob
zjev muže práce na dědičné roli,
ač dva již věky zřely jeho hrob,
jak hvězda září vlasti po vůkolí,
v níž zrozen, život věnoval jí celý.
Toť Balbín – slavný dějepisec český!
mnich v říze chudé, v osamělé celi,
jejž podnes paměť v zlaté píše desky.
Muž lásky k Bohu, k vědám, rodné zemi,
kdy nejtrpčejší pohár bolů pila,
po troskách jejích, krve šlépějemi
zachovat spěje, památka kde zbyla
po předcích slavných, slavném českém jménu.
Pergamen vzácný chvátí ze plamenu,
ze hradů, měst a rumovisek změti
si žalný obraz tiskne do paměti
a rukou schvělou ve své chudé cele,
zrak upíraje v rány Spasitele,
vzpomíná vlasti – její píše děje. –
A v boly její kdy se duše zhříží,
žaloby povzdech na rtu se mu chvěje:
„Jak láska trpíš na bolestném kříži!“
Tak rukou pilnou dávných časů jmění
dochoval Balbín – z velké k vlasti lásky;
děj přesný klada vedle pouhé zkazky,
by nic nekleslo v tůni zapomění.
Jak řeka prudká dějin proud se valí. –
Přes květné lány, žalné přes rumy
jdou věky nové – nové výzkumy;
však dílo ducha, jejž nám dochovali
předkové dávní – byť i bylo chudé,
vždy hodným synům draho, vzácno bude.
Proto by časem mnohé ducha jmění
nepřízní věků kleslo v zapomění:
dochová vděčně česká mysl věrná
Balbína dějin díla – nesmrtelná!