CASSIOVY RUSKÉ LISTY.

Jaroslav Kolman Cassius

CASSIOVY RUSKÉ LISTY.
I.
Vážená Anno Sergějevno, Vy víte všechno, Vám je zjevno, čím spasíte svůj ruský lid. Váš chladný rozum, žhavý cit mu spálil střechu nad hlavami... Charašó! Jinak je to s námi: náš lid je zcela jiný lid, nemáte o něm ani zdání... Náš první máj? Dík za optání. Považte. Imposantní klid... Vím, že se usmíváte zchytra: co zmeškal dnes, dohoní zítra (hořící troud už na krov letí) vítězný proletariát. Snad máte pravdu. Pravím: snad. My jsme se těšili jak děti – – člověk se zrovna přiznat stydí všichni, až na pár Vašich lidí: Nechytlo. – Ani tentokrát! Ba, co víc. Jasná obloha a pod ní dělník, buržoa jediný úsměv, jeden cit... Uvažte sama: Jiný lid. Jiný lid, jiné zaujetí... 5 U vás, oj! ruská trojka letí opilá krví, svobodou... A u nás lehce davy jdou radostným krokem jako děti... Řeknu Vám, Anno Sergějevno, co nám je zjevno: Naše temno se samo sebou rozední bez Vašich žhářských pochodní... Přec naše srdce stejně tlukou a stejně vroucně k Světlu lnem – Váš lid vzal oheň holou rukou, však můj jej vzal i s kahanem. Má pravdu Váš, má můj? Kdo poví? Jsme „ravesniki“ Kolcovovi: „Já dumu zřím ti na čele a beze slov a bez vyznání, však v očích tvých tak jako v skle stkví tvého Východu se plání...“ Mám cestu jinou. Proč i mně je projít Vaším peklem hrůz? Ó, rcete se svým králem Mús: „Ty ně adin kipja dušoju, goriš i gasněš v tišině, prašu těbjá, buď drug so mnoju...“ Zdravstvujtě Vždy Váš Cassius. 6 II.
Drug Vy moj milij Cassius, napsal Jste: Vaše peklo hrůz; nuž, z toho „pekla“, z toho „temna“ píše Vám ruská žena list. Jen Ruska – můžete být jist, nic víc, ne Anna Sergějevna, jak bývala, jak znal ji svět za oněch „ideových“ let. Ó, tehdy – v srdci zápal čistý – my kursistky jsme s gymnasisty Lassala, Marxe a tak dále v německém četly originále, v budoucnost s vírou hlubokou a vlastní city, vlastní sklony přistřihly módní do šablony, by hodný byly cizí chvály – a v evropejské pantalony s nadšením jsme svou duši cpaly, tu ruskou duši širokou... Rus pohřbila už carskou knutu, dnes vládne tvrdě rudý vkus, a ze Smolného institutu špinavé ruce vedou Rus a vraždí „pobloudilé“ syny... F. zahynul na souchotiny několik neděl po zatčení – 7 ve vazbě, kde – to nikdo neví... A ostatních už také není – Peťka a Míťa Šingarevi (těch hochů želím nejvíce) šli na smrt v zanícení stejném: dali se zabít na Litějném v jakési hloupé panice. Jen hlupák P. se potkal s zdarem, nu, víte, kancelářské jho: lidovým stal se komisarem protekcí Lunačarského; teď před podlcem vše se chví jako za samoděržaví... A mužík pije jako píval... Nu, zvíře, když se opije; – dříve se tupě na svět díval, dnes trochu osvícený je – Však strašný je i s této stránky: přečtli mu Gorlovovy články a hraje si teď na „jedince“. – „Bij, buržuje, bij Kaledince!“ tak křičí – nu, a zabije... Zabil si cara v daleku a boha zas má vysoko – tož vraždí – oko za oko – oh, strašno, strašno člověku! Tak sedím, dumám, ubohá, a náhle cos mne sladce vzruší, jako by v ohni vzplanul duch... A tu mi přijde – jen tak, víte, (Cassie, to se podivíte) 8 přijde mi: Mysli na Boha. Tak. Náhle napadne mi: Bůh. A ptám se: Duše? Má Rus duši? A myšlenky jak dále jdou, jako bych hleděla v dálku mhou – a vidím, vidím divnou věc: rudý květ vidím pláti žhavě – pohlédnu: kalich na rukávě; pohlédnu vzhůru do tváře: přede mnou čacký moloděc... Chápete, vzpomínám si právě na vaše hochy v Samaře... Přede mnou leží vaše zem tak vážná a tak usměvavá, jak četla jsem: „po Duchu vdova“. A její štěstí mladá sláva probouzí lítost v srdci mém... Dnes chápu podivná ta slova, tak česky silná – rusky jemná: Duch. – Země. – ZenZem – po Duchu vdova... – – – – – To je váš Bůh. Jste šťastný lid. Víte, proč zemřít, proč vám žít... Bůh s vámi! Anna Sergějevna. 9 III.
Vážená Anno Sergějevno, Poslední list je jedna chvála, jediný hymnus na mou vlast. Jak Jste se, duše, rozehřála, Jaký Jste Vy to enthusiast! Nebyla byste však ani žena, žena a při tom Ruska celá, kdybyste trochu nepřeháněla... Vaše Rus není odsouzena, třebaže měla okovy... Jste volní, velcí – jste to vy! A my, nu, my... Jak je to s námi? Jsme volni také. Jaké štěstí na volném vzduchu vydechnout! Přec mnohým z nás jest ještě nésti tíž staré hanby, otisk pout... Jsme volni a ne svobodni... Vy chápete? Nu, jsme to my. Přiznejme si to, jaké klamy? Kdesi se blýská, kdesi hřmí, však naše zem sní ještě sen, spí srdce a spí svědomí. Duch ještě bloudí nad vodami... V ústraní čeká tichá Vdova na osvobozující slova: Budiž tu světlo. Budiž den! Přec úsvit je tu. Z jitřní záře 10 dere se slunce nahoru; životem zkvétají mrtvé tváře a poušť našeho obzoru... – Jste šťastný lid – s povzdechem díte – nu, ano, v tom se nemýlíte. Jsme tábor – ozbrojený voj, jen srdci schází ještě štít, pravý cíl oku, duši klid... Chatrnou máme ještě zbroj. Zem’ naše ve svém nitru hostí poroby staré pozůstalosti... není jich málo – přemíra! Červ velkohubé zbabělosti ješitná srdce užírá a revoluční naše Hora programy denně hřmotné rodí, dnes ten a zítra – jak se hodí – (starého ducha je to stvůra, jen v revolučním obalu) a přesvědčení – makulatura je přežvýkaných žurnálů... Jsi zpátečníkem, nežli zvíš: denně ta revoluční Hora – jakož dí stará metafora – jinou má revoluční myš. V tom chvatu, křiku, rozechvění stavíme svého domu kryt... Jak ujíti tu pokušení, jak jíti, kudy třeba jít, jak říci, co je třeba říci, jak jiskru pravdy doutnající 11 jen v mírný oheň roznítit? Jak uspat vášně, vzbudit cit; jak dílo provést obezřele a přece ne jen dopola? Jak vrhnout v lidská srdce směle louč víru, která plápolá laskavě svým i nevíře a jasní všechny temné sluje – ač na hranicích nespaluje své tvrdošíjné kacíře. Jaký to úkol obrovitý všem vodám dáti jeden spád, jedinou vůlí zkrotit city: z rozmarné hydry stvořit – stát! V tom směru, závistivče milý, jsme jen půl cesty urazili, zbývá nám ještě dlouhá pout: Nejvyšší vůle dostihnout. Tou spiati u jednoho stolu zasednem jednou k dílu spolu, chudý tak, jako bohatý... Volební, rudé plakáty vyblednou v slunci pravdy prosté... Nebude stran, jen vlídní hosté... Nebude tříd, hle, všechny hostí veliká státu tabule... Zapomenem na časy zlé. Pro všechny bude dosti míst – i mládež – naděj budoucnosti bude pak míti vždy co jíst... 12 Vy smějete se? Divno je Vám, že může míti mládež hlad? Přijďte se jen k nám podívat! (Snad pozváním Vás nepohněvám...) Volnosti ovane Vás dech – uzříte, co se může stát! Když nenasytné minulosti si leží vztekle ve vlasech, že budoucnost se někdy postí, je divno Vám? A svoji Rus už nehanobte. Těžko klásti je účty mé i Vaší vlasti. Vždy něco chybí. Srdce kus, či lásky, která proudí z něho, či nábožen – eh, čert ví, čeho! Zdravstvujtě. Vždy Váš Cassius. IV.
Drug Vy moj milij, trpkou duši Jste odhalil před zraky ženy... Přec, Cassie, jak dobře tuší, že nejste zcela otevřený! V těch slovech celé pravdy není, jen stín, jenž zrakům uniká; vtip maskuje v nich přesvědčení 13 a hoře úsměv skeptika... Váš list je klidný. V nepokoji však Vaši duši bloudit zřím a šeptat: věřím, nevěřím? v úzkosti, jež se přiznat bojí... Ó, Cassie, sám nevíte, jak věří už... jak věříte! Jen přiznejte: Vám stydno říci to jméno, nazvati ten cit; jací jste mi, vy západníci, přemudřelý a chytrý lid!... Vy vystihnete vše, jak chcete: tu decentně zažertujete, tu zakýváte hlavami, když zklame vše i policie: „Jest ještě něco nad námi, pro něco více člověk žije... Pánbůh? Nu, dobře, chcete-li... Leč ovšem, k čertu, s kostely!“ My Rusové jsme jiná raça – chlubit se, víte, nebudu – však slůvko „víra“, „věčná spása“ my vyslovujem bez studu. I naše knihy nejsou němé: na každé stránce něco čteme, co duši k nebi obrátí, s hrdinou hříchů litujeme, chvějem’ se: Bůh ho zatratí... A na západě literáti umně svá díla brousí, zlatí: 14 pyšného ducha chlubný lesk obraznost dráždí smyslnosti... Naši – jsou samá vina, stesk, a v srdci zprahlém pokorností vášnivá touha plamen živí (všichni jsme jaksi „jurodiví),„jurodiví“), někdy jak v dolech hoří v tichu a někdy v požár vzplápolá... Vzpomeňte jenom Gogola, – strašného konce jeho smíchu... U vás as jinak. Síly dravé odnesl zašlých věků proud... V bezpečné „síti víry pravé“ můžete klidně spočinout – bez věčných pochybností muky. Jak přešla z otců silné ruky do slabé syna-otroka, jež dědictvím svým tolik mrhá, je pevná ještě – každý kout. Proud svobody ji může vzdout a oka její nepřetrhá... Je pevna. Marně do ni vrhá Říman své kletby, tíhu pout... Je pevna. – Nelze proniknout – a jak ta vaše zátoka tak široká, tak hluboká... Až ze zapomenutých tůní ji vytáhnete na výsluní, zazáří v hrdém rozpětí... Ne dnes, či zítra – kdy se sluní 15 zem v chladném jasu: – v podletí, až slunce vzplane v plné síle... Pak samy rybky zabloudilé se vrátí v sladké zajetí... Však dnes už, kde je pramen, víte; i já jej jasně proudit zřím – jen mlčte, – dnes mne nezmýlíte svým úsměškem zlým, skeptickým! Ó, Cassie, jak bohata je vaše země! V jakou výši ji vyzdvihnuly boží dlaně. Jak pyšně a přec odevzdaně as v Čechách vaši lidé dýší!... A jaké verše, dramata a romány, žurnály denní as pro takový lid se píší!... Co slovo – záblesk velikosti! A politika – ne, už dosti; výše mi nelze, věru, jíti... Srdce mi bouřlivěji bije a hořím jen při pomyšlení, že bych se měla s vámi bíti s Tatary vaší Panonie... Tak velký duch, v tak malé vlasti, tak vyvolen být mezi všemi a vyznamenán od Boha! A já –? Co žena ubohá má dělat v ubožácké vlasti? Jen vaší slávy odlesk krásti... Jen po vás paběrkovat můžem v sibiřských pláních mužné síly, 16 květ po květu, jež po vás zbyly, zapadlé v blátě bídy zdejší, vojsk vašich kudy hřměl krok pevný... – Ó, Cassie, být v Čechách mužem, jakou to je vám asi slastí!... A v světě úkol nejstkvělejší. Vzpomeňte Anny Sergějevny. V.

Což je vlast něčím jiným, než součinností malých tyranů k potlačení nebojovných, bázlivých...?

Cardano.

VáženaVážená Anno Sergějevno Bojovný list Váš odsoudil mne; vím to – příliš málo planu – V mých řádcích příliš malý díl je vznětů „panně z Orleánu“. Chce žár, ne šero úsvitu mít v zemi slavných Husitů a touží u nás mužem býti... Nu, chcete-li nás zahanbiti, jen přijďte v svobodný náš dům... 17 Není tu nazbyt bohatýrů pro válku i pro blaho míru – schází nám evangelium: jak v míru užít pokoje, ve válce – jíti do boje... My máme válku. A vy, – žena. chtěla byste se s námi bít... Holoubku – duše nezkažená. Vy chcete; ale – chce též lid? Počkejte, až co vůdci poví... Snad řeknou: „v boj!“ snad „zpátky!“ Kdo ví? Krev prazvláštní je tekutina – chcete, by padla na ně vina, že zbytečně ji prolili? Kdo velí dnes? Hle, jaká změna! – z bezcenné vody drahocenná se šťáva stala za chvíli... Leč, pozor! před volbami jest a tento lid má ještě – čest a zdá se: chce se přece bíti. Co dělat? – „Lide, můžeš jíti... Zarazit páru, přepnout stroj! Blázen, kdo si tu prsty pálí... Prapory Internacionály dolů! A křičte: „Vzhůru, v boj!“ Rudá se bělá – bílá rudne – kdo neobrátí včas, ten zchudne – Dnes rudá, zítra bílá platí, na kterou z nich se úspěch zvrátí? Pravdu dí dnes, co včera lhalo? 18 Čas, místo bílé rudou vsadit? – Pazvoltě. Odbočím jen málo na jednu drahou adresu: Básníku, bylo nutno zradit svou milovanou noblesu? Můj pěvče – v nešťastnou jsi chvíli zastrčil prapor červenobílý a rudou vlajkou zamával! Pro co jsi zradil starou bídu? Co může dáti přízeň lidu tomu, jenž býval jeho král?... Co je to nevděk, bída, hlad, co je to osamělost smrti, na bídném loži umírat, co je to proletariát, tleská-li nebo záštím drtí? Co je to chuďas nebo pán, šibenice, buržoů „vivat“ pro toho, komu los byl přán všem lidem zpívat? – Pravdu zpívat? Dnes Havlíček, Tyl, Němcová, (jež poslední tvá z „Výprav chudých“ vzíti chce s sebou v tábor rudých) by stvrdili vše do slova, čím zpečetili svoje drama. Němcová? Ba, dnes Němcová nesklidila by slávu davu – (nemá rád krásu, pyšnou hlavu, ducha, jenž sloužit odpírá...) Dnes tato ušlechtilá dáma hladová, bídná a zas sama 19 za rakví šla by hrdě znova. Vždy velkého cos umírá... Jen program, hesla, prázdná slova nad mohylami dutě zní... Sílu, již hrob náš v sobě chová, nevydupe dnes nadšení, nevzkřísí nejrudějším slovem tribun v nadšeninadšení táborovém, křik zástupů, jež za ním šly... Tu sílu věky zasuly.... Vítězný pokřik, lkaní hran, organisace, davů moře nevzbudí velkost. – Z těžších ran, než „gentry“ tam na Bílé hoře, proletariát u Lipan – už dávno tiše vykrvácel, Duch zvolna praménky se ztrácel, jež země, odkud vyšel – vpila. Uhaslo světlo – klesla síla... Pustý je válečný náš stan, dutě v něm ryčné kroky zní, dutě se nese velení pod nízkým nebem k srdcím chabým – tak skomírají echem slabým velikých časů ohlasy... Jenom ta vlajka červenobílá s rudou zas na smrt zápasí... Snad je to osud této půdy tyranům sloužit. Dnes je rudý... Černé i rudé – stejné „temno“. 20 Rukavic dvé, leč rdousí vždycky táž pěst – už barva nezmate. Odpusťte, Anno Sergějevno, končím. Jsem zase „ironický“, jak tomu ráda říkáte. Neroním slz, neplanu hněvem, nevolám „Spaste!“ s Andrejevem... Dívám se. Čekám. Nejsem Rus, ani snad Čech. Jen Cassius 21

Básně v knize Cassiovy listy: