VOJAČKA.
(1913.)
Pách ornicí, stájí a železem
a dýmem střelného prachu;
dosud ho nosím v srdci svém
v rozkoši, bolesti, strachu.
Přišel, jak neštěstí chodívá,
jak divoké zvíře když skočí;
zašeptal slova mazlivá,
pohlédl prudce mi v oči.
Z očí mu touha hleděla,
předtucha osudu zlého...
Přišel a kýv a já věděla:
na věky věků jsi jeho!
Přišel a kýv a já musela s ním,
v proud se tak sebevrah řítí...
kdykoli přijde a kývne, oh, vím,
bez hlesu musím s ním jíti.
Duše má zahoří divokým snem,
zaplane plameny hříchu.
V krutém a vášnivém objetí svém
vonící ornicí, železem,
udusí stud můj i pýchu...
32
Jako by tušil, čím srdce mé vzkvétá
za nocí dusných v horečných tmách
v podvečer žhavý a uprostřed léta
překročil našeho stavení práh.
Jako by tušil mou nejslabší chvíli
v podvečer dusný, můj divoký host
bez jména, neznám a přece tak milý,
pojednou přede mnou ze země vzrost.
Bez jména a přece sladšími jmény
v lásky snech milenec nebyl snad zván –
nepozván a přece tak pohoštěný:
nad smrtí, životem všemocný pán...
Polibky prach jsem slíbala s tváří,
lože mu ustlala pro lásky sen,
v loktech ho hýčkala v měsíční záři,
krásu i mládí jsem dala mu v plen.
Všechny mé dary vzal s úsměvem, němě.
Neřekl: rád tě mám; neřekl: dík!
Jako hlas polnice přived ho ke mně,
z loktů mých vyrval ho polnice ryk.
Za jejím signálem odešel s plukem...
Jak by mi žhavý nůž do srdce vnik!
V bezesné noci teď s ryčným tím zvukem
zaléhá našeho dítěte křik...
33