MESSER NICCOLO MACCHIAVELI.
(1919.)
Magnus nascitur ordo.
Vergil.
– Pozři svůj jed už svárlivá Florencie,
než mužům srdce žlučí překypí;
popřej si času, ty nenávistná zmije,
a setři sliny, jež na líci lpí
tvé mladé svobody. Je u nás ještě hana,
kterou by nepoctil Florenčan Florenčana?
Je bláto příliš smrduté, že by se styděl z něho
pohanu kydat občan svobodný,
když o čest jde občana svobodného?
Je pověst bezvadná, jež přežila ty dny?
Zda kmet je ctihodný kdes, klouček nevinný?
Po celé republice jedné hlavy není,
která by unikla babskému zlořečení!
Od žebravého mnicha vzhůru k opatu,
od Medičeů dolů k městské chátře
dvou není úst, že by si řekla „bratře!“
Ó Florencie, v náhlém záchvatu
své směšné mravnosti, co všecko strhneš dolů
do bláta ulice po šťastném převratu,
na jehož počest lůza v krčmách pije?
Jak může vládnout tvoje Signorie,
dnes, kdy si každý chám hrá na Savonarolu?
43
Kde která pleva, kterou strhl proudproud,
státnickým bobtná u nás věhlasem,
sta rukou cítíš v kapse, které před časem
se neopovážily ani prstem hnout!
Karabáč Medičeů k posměchu je zadkům,
jichž nohavice prášil nejvíce,
a dobrý lid k pozemským přilnul statkům,
jež pálit nosil na tvé hranice,
ó, božský Girolamo! Nikdo nebojí
se tvého Boha s peklem strašlivým.
Umlkl s tvými ústy. Jako onen dým,
jenž udusil tě, rozvál vítr hrozby
a celá Florencie tone v rozbroji...
Medičej svržen, Francouz táhne zpět
a Florencie křepčí bez tyranů...
Posedlost vstoupila do srdcí Florenčanů...
Evviva Cellini! Dnes mluvkům patří svět!
Ó, toho ničemy! Zrak chlastem rozpálený,
mistrovsky lže lidové nadšení...
A všichni hloupí hejli, zmámeni,
kol sebe chňapou jako vzteklé feny...
Jak dlouho, Florencie, ještě vystačíš
s ušlechtilou svou krví? Se silnými muži?
Jak dlouho vystavovati má vzácnou kůži
té holotě květ synů tvých? Než zvíš,
poslední pevnou ruku pokálíš,
která tvé štěstí dovedla by vésti.
Zda nezasluhuješ spíš ocelové pěsti,
která by svobodě vštípila rozvahu
a trochu studu, citu, odříkání?
44
Neboj se silných! Bijí, ale chrání
stát před hlupáky. Mají odvahu
zloděje topit, věšet lichváře,
dát vojínu, jenž bojuje a mře
za poklid republiky, úctu, čest a slávu,
zlo trestat mečem, šetřit svými slovy,
dát dělníku tu mzdu, jež patří jeho stavu,
a svoje přátelství božskému geniovi.
Všem sluchu popřáti. Jen cháska nezvaná
všech rozumbradů, hlupců, co jim Toskána
sprosťácký vtip utápí ve svém vínu,
žvastáním odporným sluch silných nepotřísní.
Sne mého života, – můj stkvělý Castracano,
ty zhoubce idiotů, apoštole činu,
jak dlouho touha má jen bohatýrskou písní
znít bude na plano? Má duše churaví
už steskem po velkosti, pořádku a moci.
Jsem stařec nad hrobem. Stín temný, gigantický
démona Borgiů mne opustil. Zřím ve tvář
lidové svobodě – po druhé v životě –
a proto snad mne její slunce mate.
Či opouští mne politická vloha?
Můj Girolamo, božský demokrate,
kdo těmto demokratům vládne místo Boha?
Jsou dobří snad (ctí dobro!), chytří snad,
však mělcí jako víra preláta,
jako ta studánka uprostřed sprahlých lad.
Ó, bozi! Chce ta voda stojatá
hnát kolo mlýna, jenž se zove Stát?
45
Všakť větří cos. Když kráčím okolo,
hned hledí úkosem, bázlivě šeptajíce:
– Hle, toho ďábla! Messer Niccolo
zas pikle kuje proti Republice!
Ó hlupákové! Bratří moji rodní!
I já mám na srdci (té hnusné fráze!)
tvé blaho, štěstí, Florencie stkvělá!
Však časem na své bohorovné dráze
jakobys náhle zhloupla, zdětinštěla!
Svých nepoznáváš škůdců, jejich stará hra
tě láká novým půvabem k tvé zkáze...
Ó, tehdy chtěl bych prodati a draze
i s mojí hříšnou svatou duši tvoji
velkému Knížeti – a třeba Satanovi!
Tu cítím: tvrdnu. Dobro nebo zlo
už nerozeznám, co má vrch v tom boji.
Ó, tehdy, – odpusť – messer Niccolo,
– ač dobrý demokrat – v jakési rozpaky
nad politikou tvou upadá ke stáru...
Ó, tehdy dal by tě i svému Césaru,
o jedech, dýkách sní vladařů z Valencie,
neboť ten chuďas, messer Niccolo,
víc než tvou dobročinnost a tvé hlupáky
miluje čest a bohorovnost tvoji –
ó Florencie!
46